755. schůzka: Řemeslník poctivý

13. prosinec 2009
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Vojtěch Jírovec
0:00
/
0:00

Tentokrát se v tomto seriálu zaposloucháme nejenom do slovní, leč i notami vázané výpovědi jedné z věru pozoruhodných postav české hudby 19. století. Jmenovala se Jírovec. Dotyčný se však psal i jako Gyrowetz či Gürovetz. Celým jménem: Adalbert Mathias Gürowetz. Česky: Vojtěch Matyáš Jírovec.

„Otec Jírovec měl dost starostí s obživou počet rodiny. Jeho žena dovedla vycházet s málem, ale plat regenschoriho u českobudějovického svatého Mikuláše na velkou drahotu nikterak nestačil. Kantor Jírovec si musel přivydělávat, jak a kde se dalo. Chodil hrát kamkoli v širém okolí Budějovic, když pro něho přišli. Uměl na kdekterý nástroj, jak právě kapele co chybělo, všude byl uvítán a po muzice rád se sousedy poseděl a popil na jejich účet. Vydělaných grošů se nedotkl, pevně svázané v šátku je doma předal ženě. Ale právě pro vyhrávání na poutích a posvíceních se nedostal na místo radního, o které žádal. Městská rada královského města Budějovic by snad vzala mezi sebe chudého kantora Jírovce, varhaníka od svatého Mikuláše, čímž by se mu přilepšilo na příjmech, ale zasedat společně s muzikantem, který hraje po hospodách a popíjí s venkovany, ne, to bylo nepřijatelné.“

Do Jírovcovic rodiny jsme nahlédli v knize Andante hudební historičky Jarmily Krulišové. Vojtěch se narodil jako nejmladší dítě. Stalo se tak 20. února roku 1763. V té době bylo o osudu jeho nejstaršího bratra Františka už rozhodnuto - stane se knězem. (Později vstoupí do řádu piaristů a bude profesorem na latinské škole.) Mladší Václav zase toužil vydat se do světa. (Místo si našel až v Gmundenu v Rakousích.) Dcera Anna se provdala až do Uher, za poddůstojníka, Kateřinka byla ještě malá. „Vojtěch Jírovců byl rozený velitel. Byl malý a drobný, ale zvláštní schopnost vymýšlet a řídit hry, zápasy a toulky. Prodíral se křovinami, šplhal po stromech, na pasece se utkával v boji, nešetřil se jeden druhého, ale Vojtěch vždy dbal na čest a nepřipustil úskoky. Byla to nešťastná náhoda, když prudce hozená jedlová větev zasvištěla vzduchem a otevřela mu v tváři ránu. Raněného velitele odvedli domů k matce, která zaplakala nad synkovým hezkým obličejíkem, poznamenaným teď jednou provždy jizvou.“

Tatínek, i když sám muzikant, byl proti tomu, ať se jeho nejmladší syn věnuje hudbě. Prohlásil, že Vojtěch půjde studovat do Prahy – nejprve dva roky filosofie, a pak vstoupí na universitu, kde bude studovat práva. Přitom kluk skládal melodie od útlého věku, hlavně chrámovou hudbu a serenády. Hrál na několik nástrojů. Hudební základy mu dal jednak otec, jednak varhaník katedrály a skladatel Štefanovský. Německy se naučil u svého bratra za pobytu v Gmundenu. „Hudba tě neuživí, synku,“ říkal mu otec. Ale že teď na studiu práv v Praze trpí hladem, to je v pořádku?... Vojtěch sebral odvahu a housličky a vydal se za Václavem Praupnerem, ředitelem Nosticova divadla a několika pražských kůrů. Představil se sebevědomě jako houslista a zeptal, smí-li přihlédnout zajímavé práci. Praupner se věnoval i houslařině. Na stěně měl pověšených několik mistrovských kusů. Na jeden z nich mu Praupner – byť se značnou nedůvěrou – dovolil zahrát. Vojtěch spustil improvizaci, ze které přešel do Stamicovy sonáty, kterou znal znamenitě.

„Muzikant. Jen co je pravda. Muzikant, jak se patří. Ale vy ode mne hochu něco očekáváte? Snad že vám nějak pomohu, pravda?“
„Mně je dobře u srdce, že jsem vám zahrál.“
„Povídám – muzikant. Počkejme, však uvidíme.“

Za pár dnů mu poslal sonátu od Leopolda Koželuha a že má přijít večer do paláce hraběte Nostice. Bude tam hrát. Zahrál a měl úspěch. Všiml si ho i hrabě František z Fünfkirchenu a ten ho pozval na své sídlo v jihočeském Chlumci. Hrál v jeho domácí kapele a začal skládat i symfonii. Když měl pan hrabě nějaké vyřizování v Budějovicích, vzal s sebou i svého nového muzikanta (vlastně nového tajemníka).

„Vojtěch? Kde se tu bereš?“
„Přišel jsem se rozloučit, tatínku. Odjíždím s panem hrabětem z Fünfkirchenu do Brna. Začal jsem psát symfonii.“
„Nevyznám se v symfoniích. Na studie se nevrátíš?!“
„Ne, tatínku, nevrátím.“
„Odpovídáš trochu příliš sebevědomě na to, že jsi v Praze promarnil tolik času a peněz.“
„Já nechtěl jít studovat práva. To bylo vaše přání, tatínku.“
„Chtěl jsem, aby z tebe byl vzdělaný člověk, dal jsem ti příležitost.“
„Ale mně k tomu chybí náklonnost.“
„Hlavně píle a vytrvalost ti chybí!“
„Zkusil jsem v Praze víc, než víte, tatínku.“
„Vyčítáš, že nejsem dost bohatý, abych tě zaopatřil, jak by sis byl představoval?! Do divadla jsi peníze nosil!“
„Byla to má jediná radost a nelituji toho.“
„Co teď s tebou?“
„Mám dobré místo. Jsem spokojen.“
„Panská přízeň nemá dlouhého trvání.“
„Píšu hudbu -“
– „nedáš si říct. Já tě varoval. Dělej, co se ti líbí. Děláš si, co chceš, a na otcovskou radu nedáš. Jdi si tedy svou cestou!“

Vojtěch neodešel hned, až druhý den. Když se loučil, pohlédl si s otcem do očí a nakonec si podali ruce.

Brno má čisté ulice a náměstí. Kamenné domy jsou skoro krásnější než v Praze. Trhy jsou na denním pořádku a hojnost zboží mizí ze stánku jako by je rozfoukal. Na Zelném trhu stojí divadlo. O brněnských operách a baletech se mluví až ve Vídni. Hrabě František má v divadle svou lóži. Vojtěchovi koupil nový kabát, brokátovou vestu, krajkovou náprsenku a přezky na střevíce. Ať každý vidí, jakého tajemníka si drží hrabě z Fünfkirchenů. A zaplatil mu lekce u proslulého houslového virtuosa Součka, aby Vojtěch jaksepatří vystoupil na domácím koncertu, který hrabě hodlal uspořádat pro své brněnské přátele. Spolu s mistrem Součkem provedl Vojtěch houslový dvojkoncert při slavnostní mši v chrámu svatého Jakuba. Symfonii ještě nedokončil a už se pustil do opery. Sám vymyslel postavy a děj, sám si napsat text a skládá hudbu a zdá se mu, že se mu dílo daří. Kapelník brněnské opery Václav Müller, mladý muž, sotva o pár let starší než Vojtěch, ho vyvedl z omylu, neboť podle něj se ta věc nehodí....

„Pane Jírovče, nerozumíte divadlu.“ Když se vrátil na chlumecký zámek, roztrhal všechny své partitury a začal psát znovu. Od začátku. Když se po roce chystal hrabě opět do Brna, položil mu jeho tajemník na stůl v knihovně tři partitury. Symfonie. Hned tři. Jedna z nich byla v Brně uvedena. S úspěchem.
„Doporučuji mu, aby se vydal do Vídně za dalším vzděláním. Tam žijí mistři skladby.“
„Pan hrabě mne nebude dál potřebovat?“ „Budu stavět papírnu. V lese jsou zasypaná ložiska železné rudy. Postavím vysokou pec. Vezmu si na to odborníka.“ „Rozumím. Muzikant by vám nebyl co platný.“ „Dobrou noc. A nespal na vavřínech, Vojtěchu.“ Zdali o té řekl Vojtěch doma? Řekl. Se zlou se potázal. „Tak ty už nemáš na chlumeckém panství co pohledávat? Panu hraběti ses, jak vidím, osvědčil v práci? Tedy za hudbou, synáčku, že jdeš do Vídně, tos mi přišel říci? Nečekej ode mne ani groš. Jdi dospělý, tvoji bratři se ve tvém věku živili sami. Čím jsi ty, když jsi zběhl ze studií? Jdi. Nejspíš se vrátíš hladový a zklamaný. Vrať se včas.“

Portrét Vojtěcha Jírovce od J.G. Mansfelda

Ve Vídni mu peníze na živobytí brzy došly. Naštěstí měl doporučující dopisy z Brna, které mu otevřely dveře k dvornímu radovi von Keesovi, u jehož stolu bylo pro hudebníky stále prostřeno. I toho večera, kdy Vojtěch poznal mezi jeho hosty Haydna, Mozarta, Ditterse. Vojtěch stál rozpačitě u dveří. Jedni mají tituly nebo domy a peníze a druzí jsou obdařeni géniem - co on chuďas každým coulem si tu troufá pohledávat? Nicméně druhý den sroloval svoje partitury a vydal se k Mozartům. Ne, pan Mozart je na zkoušce v divadle, ale k obědu se vrátí domů... Čekal až do poledne. Na poslední chvíli si všiml, že pan Mozart právě vchází do domu, a bez rozmýšlení se za ním vrhl. Stanul mu tváří v tvář tak rychle, že se při prvních slovech až zajíkl, ale Mozart ho zval vlídně dál, a když se Vojtěch dostal až k tomu, že přináší noty a rád by je Mistrovi ukázal, vzal ty noty ochotně a sám je donesl až do bytu.

„Mozart čte a listuje ve Vojtěchově symfonii. Z drobné tváře mu mohutně vystupuje nos, na mladém čele má hluboké vrásky. Vojtěch si náhled přeje, aby četl zběžněji a neztrácel tolik svého drahocenného času nad jeho prací. Stůl, u kterého oba sedí, je přeplněn notami, které Mozart odsunul stranou, aby udělal místo pro Vojtěchovu partituru. Ticho trvá celou věčnost – v rohu pokoje tikají hodiny a už dvakrát odbíjely, z vedlejší místnosti je slyšet přecházení lehkých kroků.“ Tak líčí setkání Jírovce s Mozarta ve své knize Andante Jarmila Krulišová, v níž autorka využila pamětí Vojtěcha Jírovce. „Skoky do vzdálených tónin... Chyby v rytmu... Hříchy na čistotě vět!“ Vojtěchovi poklesla ramena. „Ale ty líbezné melodie a ryzí vkus v harmonii!“ Vojtěch se vzpamatoval, takže si byl docela jist, že slyší pana Mozarta říkat: „Myslíte, pane Jírovče, že bych mohl jednu vaši symfonii uvést na koncertu v Mehlgrube? Obecenstvo má rádo nové a neznámé skladby, tahle melodičnost se zalíbí. Musíte se hodně učit, pane Jírovče, nadání je nutné, ale samo o sobě vám nevystačí. Máte peníze?“ Vojtěch zavrtěl hlavou, že nemá. „Vy nemáte peníze na hodiny a já zas nemám na to, abych vyučoval zadarmo, i když by mě to s vámi bavilo. Nehněvejte se, že to říkám tak bez obalu, my muzikanti si nemusíme nic nalhávat. Zaměstnání máte?“ Vojtěch podruhé zavrtěl hlavou. „Ve Vídni se těžko hledá.“ Vojtěch už se měl k odchodu. „Tuhle partituru mi tu nechte.“

A skutečně přišel den, kdy Mozart daný slib splnil. Vojtěch naslouchal své skladbě v mistrovském podání Mozartově, jako by slyšel cizí dílo. Při premiéře byla koncertní síň plná. Druhá věta vyvolala pochvalný šepot. Samotného Vojtěcha překvapila svěžest jeho vlastního menuetu. Visel očima na Mozartovi a snažil se pochopit, čím dirigent dotváří nezralou skladbu samouka. Sálem se rozlehl potlesk a Mozart přišel vyburcovat Vojtěcha z jeho omámení. Přinutil ho vstát, dovedl ho na pódium, aby ho všichni viděli. Vojtěch se držel Mozartovy ruky a šel jako opilý. Všichni v sále se usmívali.

Barbara Krafft: Portrét Wolfganga Amadea Mozarta

Byl to jednoznačný úspěch. Ale neznamenal žádný pravidelný příjem. A tak se ucházel o místo v orchestru u knížete Schwarzenberga, ale marně. (Měl v tom prsty kapelník.) Zemí zaslíbenou pro hudebníky nebyla Vídeň, ale Itálie. Kníže Ruspoli potřeboval tajemníka a učitele hry na housle a na klavír. Představuje ho v domech svých šlechtických přátel jako věhlasného umělce z Vídně, který se rozhodl vstoupit do jeho služeb. Zdá se, že Jírovec měl poměrně štěstí na mecenáše. Kupříkladu já jsem dodneška na žádného nenarazil. Vojtěch procestoval s římským knížetem Ruspolim skoro celou Itálii. Měl možnost uplatnit své umění v Benátkách, Bologni a v Římě. Stal se čestným členem Filharmonické společnosti v Bologni. Když se finančně se osamostatnil, vystoupil ze služeb hraběte a dva roky žil v Neapoli, kde studoval kontrapunkt. Mít úspěch tady podmiňovalo mít úspěch v Casertě. (Caserta je barokní královský palác, který se nachází nedaleko Neapole; je to jeden z nejrozsáhlejších zámků Evropy – byl zřízen jako rezidenční sídlo Bourbonů za časů jejich vlády nad královstvím Neapolským a Sicilským.)

A právě v Casertě měl na přání královského páru uvést Jírovec svůj koncert. Začalo se předehrou od Giovanniho Paisiella, který sám řídil orchestr, složený ze znamenitých hudebníků. Vojtěch nahlížel dveřmi. Pak už je však řada na něm, aby vstoupil na pódium a od houslového pultu řídil svou symfonii. Paisiello usedl k fortepianu. Melodie vyvěraly z nitra orchestru, líbezně plynuly, šířily a zase umlkaly, braly lidské city v radostnou pohodu s sebou. Vojtěch je soustředěn, aby srozumitelně udržoval skladbu v taktu i ve výrazu. Jde to znamenitě, zní orchestrem nevyřčené uznání. Větší úspěch má druhá symfonie. Všem se zdá skladbou skutečně krásnou. Její melodie je trochu nezvyklá, ale tam na severu je prý hudba plná sentimentu. „Zavolejte mi toho milého skladatele, chci si s ním promluvit.“ Pochvala z královniných úst musela vzbudit obdiv. (A taky závist, samozřejmě.)

Přes Paříž (kde ovšem v době revoluční pro konzervativního Jírovce snad až příliš rušno) se vydal do Londýna. (Lépe řečeno uprchl tam.) Čekalo ho tu přijetí od nikoho menšího, než byl korunní princ, tedy princ waleský. Tenkrát se angličtí panovníci jmenovali výhradně „Jiří“, tento měl vstoupit do dějin jako Jiří IV. Jiří IV. žil poněkud extravagantním, rozmařilým životním stylem. Dosáhl hmotnosti přes 111 kilogramů a používal korzet vyrobený pro obvod pasu 127 cm. Zařídil si velkoryse rezidenci v Carlton Housu a vedl rozmařilý život. To vedlo k rozporům mezi ním a jeho konzervativním otcem, který očekával od svého dědice skromnější chování. Vojtěch Jírovec byl princem nejenže přijat, ale u té příležitosti se dával jeho kvartet. Hrálo se přímo z listu, žádná nota však nespadla pod pultík.

Princ byl každopádně na výsost spokojen. Vojtěch se zapsal dobře do princova povědomí. Později za svého pobytu v Londýně díky známostem ze šlechtických kruhů pomohl Josefu Haydnovi uchytit se v tamní společnosti. Jazykové znalosti (čeština, němčina, italština, francouzština, angličtina a latina) mu umožňovaly vykonávat i diplomatické služby pro různé aristokraty. Roku 1804 se vrátil domů (přičemž za domov vždycky považoval rakouskou monarchii). Přijal místo ředitele divadla u Korutanské brány ve Vídni. Smlouva mu zaručovala doživotní plat, bude-li řídit divadelní orchestr, pečovat o dobrá představení, skládat ročně jednu operu a jeden balet, pokud mu budou síly stačit. Pak půjde s penzí na odpočinek. Večer v hospodě U růžového keře dal všem nalít víno. „Přátelé, spojil jsem svůj osud s divadlem u Korutanské brány a je mi z toho teskno, protože ve smlouvě byla už řeč o mé smrti.“

Sir Thomas Lawrence: Portrét anglického krále Jiřího IV.

Do výslužby odešel ve čtyřiašedesáti letech. Komponoval pak už jenom výjimečně, protože posluchači již ztráceli o jeho dílo zájem. Jeho hudba měla obdobný charakter jako hudba Haydnova a Mozartova, na rozdíl od těchto dvou géniů však upadla brzy v zapomenutí. Ještě za svého života si Jírovec pro své konzervativní názory (a to nejen na hudbu) vysloužil přezdívku „Božský šosák.“ On sám sebe skromně nazýval „poctivým řemeslníkem“, a docela přesně vystihl i své dílo: „Byl jsem jen talent, který může mluvit o štěstí, dobyl-li si přítomnost. Jen génius žije dál za hrob.“ To napsal ke konci svého života v autobiografii, která vyšla ve Vídni roku 1848. Zemřel za dvě léta nato v požehnaném věku sedmaosmdesáti let a byl pochován na hřbitově ve vídeňském Währingu nedaleko hrobu Beethovenova a Schubertova.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Historická detektivka z doby, kdy byl hrad Zlenice novostavbou. Radovan Šimáček jako průkopník žánru časově předběhl i Agathu Christie!

Vladimír Kroc, moderátor

Zločin na Zlenicích hradě

Zločin na Zlenicích hradě

Koupit

Šlechtici, kteří se sešli na Zlenicích, aby urovnali spory vzniklé za vlády Jana Lucemburského, se nepohodnou. Poté, co je jejich hostitel, pan Oldřich ze Zlenic, rafinovaně zavražděn, tudíž padá podezření na každého z nich. Neunikne mu ani syn zlenického pána Jan, jemuž nezbývá než doufat, že jeho přítel Petr Ptáček celou záhadu rozluští...