698. schůzka: Pero za motyku

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Páter Václav Krolmus, vlastenec, buditel a jeden ze zakladatelů české archeologie na fotografii z padesátých let 19. století
0:00
/
0:00

Kdybychom se mohli vydat některého slunečného dne asi tak v polovině předminulého století na polední procházku po pražské Malé Straně, určitě bychom ho potkali. „Pomalu kulhal výsluním, jež zestárlý muž pečlivě vyhledával. Vysoká, silná postava opírala se o ráznou, dole kovanou, nahoře kladívkem opatřenou hůl.“ Pater Václav Krolmus.

„Na sobě měl po mnohá léta v zimě v létě zelený svrchník s aksamitovým límcem, na hlavě seděl mu nízký klobouk se širokou střechou, kterýž při pozdravování jen z jednoho ucha na druhé se přesmykoval. Klobouk ten měl i doma na hlavě, sundal jej jen na loži, na kteréž dosti často déle upoután byl. Rudý, hrubými, avšak přívětivými rysy se vyznačující obličej díval se jasným zrakem svým vesele do světa, jako by radost měl z teplého toho sluníčka, kteréž mu ohřívalo choré jeho údy.“

Zní to jako úryvek v Nerudových Malostranských povídek. Malostranské povídky to nejsou, ale Jan Neruda ano. Tímto fejetonem přiblížil v časopise Čas roku 1861 slavný novinář a básník lidskou podobu právě zemřelého patera Václava Krolmuse. Ale do knížky s již zmíněnými povídkami zařazen mohl klidně být, stejně jako u jiných postav a postaviček nám plasticky před očima vyvstává svérázný zjev člověka, kterého znala tehdy celá Malá Strana. Tento zákazník, pravidelně navštěvující trafiku paní Nerudové, maminky básníkovy, nebyl dozajista o nic méně pozoruhodnou figurkou, než jiné, kterým její syn Jan propůjčil nesmrtelnost... ať už byl pan Ryšánek, paní Ruska, anebo pan Vorel, který si nakouřil pěnovku.

Páter Václav Krolmus, vlastenec, buditel a jeden ze zakladatelů české archeologie na fotografii z padesátých let 19. století

Představitel lidového vlastenectví

Václav Krolmus však nebyl jenom figurkou; ve skutečnosti byl osobností, kterou znala nejenom Malá Strana, ale celý pražský vlastenecký svět. Nepatřil sice k mužům, kteří stáli v čele národa, byl spíš jakýmsi představitelem lidového vlastenectví, na které přední učenci a zvláště politikové pohlíželi přece jenom už trochu zvysoka (což mají zejména politikové ve zvyku). Krolmus byl člověk prostý v nejlepším slova smyslu – jako prostředí, ze kterého vzešel. „Podle svých zápisů byl narozen dne 3. října roku 1790 ve vsi Bezince v kraji boleslavském na panství bělském, kde byl jeho otec učitelem. Do devíti let pěstovali jej rodiče v jazyku českém a v náboženství křesťanském sami. Poněvadž záhy náklonnost k vědám a k stavu duchovnímu zvláště byl projevoval, zavedli jej rodiče do Bělé pod Bezdězem do normálních německých škol k augustiniánům, kde se pak učil čtyři léta němčině a hudbě.“ Tolik Jan Erazim Sojka ve své práci Naši mužové (do které byla kupodivu zařazena i Božena Němcová).

Václav pokračoval v latinském studiu, a zřejmě zdárně, protože jako šestnáctiletý složil úspěšně gymnasiální zkoušky. V Mostu u piaristů vystudoval filosofii a pak vstoupil na učení teologické v Litoměřicích. Což byl seminář nadmíru svobodomyslný. Dotvořil jeho názory, s nimiž by u oficiálních představitelů tehdejší katolické církve nepochodil. Přesto byl v pětadvaceti letech arcibiskupem Chlumčanským posvěcen za kněze. Byl tehdy odhodlaný za každou cenu použít kazatelny jako tribuny v zápase o znovuzrození národa. V pestré a pohnuté historii jeho kněžského působení nechybí pronásledování, věznění, překládání z místa na místo a dokonce ani obžaloba z protistátních piklů (poněkud revoluční duchovní). Jeho boj byl zajisté hrdinský, ale velice nerovný. Krolmusovo reformátorské nadšení se v něm pomalu, ale jistě vyčerpávalo.

„Deset let poté, co jako pouhý venkovský kaplan zaváděl do kostelů místo latinské liturgie svůj český překlad (a není si věru těžké představit reakci jeho nadřízených!) nacházíme ho již na sestupu jako pomalého a poslušného. Farář ve Zvíkovci nemá už žádné spory s církevní vrchností. Poznal, že nemůže zvítězit v zápase, v němž se proti jeho mladistvému zápalu spojila osobní zášť církevních hodnostářů (kterým byla trnem v oku Krolmusova neobyčejná, až fanatická popularita mezi lidem na venkově), dále omezenost poněmčilých panských úředníků i maloměstské honorace, stejně jako podezíravost a strach státních úřadů, větřících v době po Napoleonově pádu v každé svobodnější myšlence nebezpečí.“ Tak to napsal o Václavu Krolmusovi PhDr. Karel Sklenář, DrSc., předseda České archeologické společnosti, ve své knize Učenci a pohané. Že tento historik archeologie hovoří a píše o knězi Václavu Krolmusovi, to není náhodou. Krolmus totiž už za svých studií propadl památkám na staré časy, a to nejenom archeologickým, ale i pověstem a lidovým zvykům. Nejprve jim věnoval veškerý čas o prázdninách, a později, když nastoupil svůj první a poslední farářský úřad, navázal styky s pražským Národním muzeem prostřednictvím jeho knihovníka Václava Hanky - polooficiální korespondence obou mužů přerostla zakrátko v důvěrné přátelství, které skončilo až po třiceti letech smrtí Hankovou.

Rodné stavení Václava Krolmuse v Březince nedaleko Bělé po Bezdězem na dobové fotografii

Na Zvíkovci

„Myšlenka vědecké práce pro vlast přivedla Krolmuse do Zvíkovce v údolí řeky Berounky, na místo, které se mu stalo osudným. Tak jako to často bývá, způsobila to náhoda, které však lze klidně říkat i osud. Dva milovníci starožitností, rytíř Kalina z Jäthensteina, a jeho přítel, smečenský vrchní Miltner trávili spolu čas rozhovorem o oblíbeném námětu, když Kalina dostal zprávu, že na jeho statku Zvíkovci nad Mží (Berounce se tehdy říkalo ještě Mže, a kdoví, znovu se tak tato řeka bude opět oficiálně jmenovat, jak o to usilují Plzeňští) zemřel farář. Vrchní Miltner si tehdy vzpomněl na svého známého kaplana Krolmuse, o jehož marných pokusech získat nějakou faru už slyšel; i doporučil jej Kalinovi s upozorněním, aby se přesvědčil o Krolmusových kvalitách z jeho právě vydané náboženské knihy Světlo života, kterou měl (náhodou) po ruce. Zejména však neopomněl zdůraznit jeho archeologický zájem (díky kterému se s ním Miltner vlastně seznámil). A tak se stalo, že o Třech králích roku 1832 se dvaačtyřicetiletý Krolmus objevil na faře v zapadlém Zvíkovci uprostřed křivoklátských lesů, aby převzal domácnost a úřad po starém páteru Benetkovi.“

Zvíkovec byl sice zapadlé místo, ale pro člověka Krolmusových zájmů představoval pravý ráj. Historie slavného pokladu zlatých keltských duhovek ze sousedních Podmokel, pravěká hradiště a zříceniny rytířských hradů v romantické přírodě – to všechno probouzelo Krolmusovu fantazii k činnosti. To byla příjemná stránka zvíkovecké fary; tu druhou začínal teprve tušit, ale zatím si jí hlavu nelámal. Nevěděl totiž, že pravým důvodem jeho přijetí byla jednak potřeba spolupracovníka k přípravě Kalinova archeologického spisu, jednak neshody s pražským arcibiskupstvím a rokycanským vikariátem, které měly na faru své kandidáty. V prvních letech se všecko zdálo být v pořádku. Kalina se s farářem Krolmusem přátelsky stýkal a přenechal mu vedení vykopávek, které financoval. Kopalo se přímo ve Zvíkovci, v Podmoklech, v Týřovicích i jinde - pro Krolmuse to byla užitečná škola terénní archeologie.

Stránka v zápisníku Václava Krolmuse se záznamem o výzkumu údajné mohyly praotce Čecha ve Ctiněvsi pod Řípem

Když se ale výsledky objevily v Kalinově knize o pohanských starožitnostech, mezi farářem a jeho patronem došlo ke zvratu. Nejspíš měl pravdu Krolmus, když tvrdil, že Kalina měl zájem o dobré vztahy, jen dokud potřeboval využít jeho práce pro chystanou knihu. „Žil jsem s ním dlouho ve svornosti,“ stěžoval si později Václav Krolmus. „Jel jsem tři léta spravovati cesty, platil jsem, za očkování dětí, mlčel jsem, když odkrájel sem a tam farské pole a sobě je přivlastnil, a docela mne využil, starožitností pohanských hřbitovů vyhledal, popsal a podal, teprve potom (nechtěje mi dříví voziti) vyzval mne do boje, aby v pětačtyřiceti dnech odpověď dal na jeho vznesenou žalobu, nebo abych věčně mlčel. Já mu odpověděl, a on hned hněv nade mnou vyléval, dal mne skrze ouřad svůj pronásledovati, ba škrtiti, pokopati, přitom mne očernil, komisi pro mne zdvíhal, poddané popudil, uplatil a ti mne o čest, o jmění a zdraví připravili, a snad, kdyby jen mohli, i o život připraviti hodlali.“

Byl to věru nerovný boj. Krolmus byl obyčejný venkovský farář, zatímco Kalina, rytíř z Jäthensteinu, byl jedním z nejvýznamnějších právníků své doby. O to zajímavěji se nám jeví fakt, že Krolmus tuto při následujícího roku vyhrál. Tím ovšem ztratil poslední naději na urovnání: zůstal bez prostředků, ze svých skrovných úspor opravoval zřícené střechy zanedbané fary a kupoval prostředky pro kostel, byl nucen k robotě a různým daním, a když se vzpíral, následovala jedna žaloba za druhou. Arcibiskup mu povolil, aby se na vlastní útraty léčil v Praze, a ještě téhož dne Kalinův správce s novým správcem fary všechen Krolmusův majetek zabavili, a faráře, ležícího s nemocnýma nohama na lůžku, donutili odejít z domu. A tak se objevil Václav Krolmus v Praze, kde se stal pozoruhodnou postavičkou. Na svůj zevnějšek moc nedbal (při jeho chudobě to zrovna to nebyl problém), zúčastňoval se však čile společenského života lidových a středních vrstev, jako zábavný společník byl všude vítán.

Sabina líčí tento příběh, který se odehrál v Umělecké besedě: „Na jedné kávové společnosti, jaké byly tenkrát v domácnostech pražských obvyklé, povstal pater Krolmus, odkryl pohanskou popelnici, kterou měl s sebou, a počal ohnivě (jak to on, někdejší obdivovaný kazatel, dovedl) vykládat o popelu našich slavných praotců. Když se mu podařilo přivést společnost (i sebe sama) do stavu vlastenského vytržení, vzal kávovou lžičku, nabíral popelovitou hlínu z nádoby a každému sypal do kávy. Všichni jsme tento nápoj vypili.“ „U Krolmuse nebylo zapotřebí dlouhého čekání v předpokoji, dlouhých orací... študent obvykle přivedl študenta, ten zase jiného, a hned byli u Krolmuse starými známými.“ Tato vzpomínka patří opět Janu Nerudovi, který sám patřil nejen mezi návštěvníky Krolmusova bytu, ale i jeho pomocníky. „Určil den a vyšlo se kopat – to byl Krolmusův pravý živel. Nejvítanějším by mu ovšem, přinesl-li s sebou nějakou bronzovou jehlu, nějaký starý kroužek, ostruhu nebo dokonce popelnici. To byl Krolmus na koni a stal se hovorným až do syta.“

Páter Václav Krolmus, vlastenec, buditel a jeden ze zakladatelů české archeologie na dobové rytině

Amatérský archeolog

Krolmusův pražský dům (říkalo se mu Splavínský) měl svoji atmosféru. „Každý obdržel dle patriarchálního zvyku starcova dvě hubičky na přivítanou i na rozloučenou (no prosím, už tenkrát), pila se káva a poslouchal se sterými tento přerušenému, avšak vždy ohnivému a nadšenému starožitnickému výkladu. Nebyl-li na lože poután, seděl Krolmus u stolu a slepoval střepy slovanských popelnic. Velký kříž měl s dělníky na venkově: Všechno mně rozbijou, hledají v popelnicích peníze hlupáci! Ale dnes k tomu připojil rozveseleně: ´Vy jste ještě neviděl mou popelnici s runami? Anynko, podej ji, to je vám... a vykládal divné čáry na popelnici ľ Anynka, jeho stará hospodyně, lítala sem a tam, aby přinášela folianty s runovými abecedami všech (i asiatských) národů, až konečně Krolmus u klikatých čar Flinsa nebo některého jiného pohanského boha vyvodil.“

Na Krolmuse se lidé dívali různě. Někdy i úkosem. A taky s úsměškem. Třeba když kopal hrob Neklanova vojevůdce Čestmíra. Když pátral po Horymírově koni Šemíkovi. Když „objevil“ místo posledního odpočinku praotce Čecha (ten „nález“ se udál ve Ctiněvsi pod Řípem). Tamní obyvatelé mu vyprávěli, kterak ve stavení bývalého panského dvora byl zasazen kámen s nápisem, podivnými čarami prý vyškrabaný. Pak se ten kámen ztratil, nikdo neví kam, nadarmo ho roudničtí páni před léty hledali. Nápis na tom kameni (prý) svědčil, že Čech na Ctiněvsi sídlil a také zde zemřel, přičemž byla udána i vzdálenost na kroky od vrat hřbitovních. Krolmus se roku 1853 vypravil na Říp (on této hoře ovšem říkal „Hřib“), a svou holí, která byla zároveň motyčkou, objevil zanedlouho to, co žádnému před ním: nalezl hrob praotce Čecha.

Nádoba, nalezená v polovině 19. století Václavem Krolmusem mezi Hořovicemi a Drahelčicemi západně od Prahy, nesoucí podle Krolmuse indický runový nápis. Kromě něj si to ale nikdo jiný nemyslel.

Naivita. Možná prostoduchost. Nadšení. Snaha pomoci české věci. To vše (a ještě mnohem víc) vězelo v té kuriózní postavě profesionálního kněze a amatérského archeologa Václava Krolmuse.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.