693. schůzka: Věc zůstává, ne jméno

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Jan Evangelista Purkyně

Mnohem častěji než dřív se na výpravě napříč našimi dějinami setkáváme se jmény, nikoli jen sledem událostí. A ta jména jsou čím dále tím známější. K těm nejslavnějším, doslova nesmrtelným, patří: Purkyně. Jan Evangelista Purkyně. Právě o něm chceme vyprávět, přičemž se ocitneme až v dějinném pásmu druhé poloviny 19. století, kam jsme prozatím v širších historických souvislostech nedospěli. Za to může kmetský věk dvaaosmdesáti let, jehož se pan Purkyně dožil.

„Já jsem ovšem ledacos vynašel, ale s tou nesmrtelností jména se to nesmí brát doslovně. Možná, že za sto let málokdo bude vědět, co jest Purkyně. Ale to nevadí. My také nevíme, kdo vynašel pluh a přece pluh koná službu celému člověčenstvu. Věc tedy zůstává – a to je to hlavní. Má věc snad bude sloužit i těm, kteří nebudou znáti ani moje jméno. A to stačí.“

Věc zůstává, ne jméno

Věc zůstává, ne jméno. V případě Jana Evangelisty Purkyně zůstalo oboje. Věc i jméno. To jméno se ozývá dodnes z mnoha stran. Nesla je jedna universita a nyní je převzala další, bylo přiděleno lecjaké třídě anebo významnému náměstí, rovněž plaketa a zlatá medaile se jmenují po něm, jakož i Česká lékařská společnost. Takovou frekvenci, jakou má v přírodovědě právě on, nemá ve vědecké literatuře ani v naučných slovnících žádné české příjmení.

Jan Evangelista Purkyně v roce 1837

Jenom namátkou: Purkyňova blesková figura (nejedná se o taneční prvek, jak by se snad na první poslech zdálo, nýbrž o obraz očních cév na sítnici – ten můžeme pozorovat, když zavřeme oči a přitom na nás dopadá silné světlo). A dále Purkyňovy obrázky. Nikoli kreslířské pokusy vědcovy, ale zrcadlení na lomových plochách oka. Světelný paprsek se na přechodu dvou prostředí s odlišným indexem lomu odráží a láme. V lidském oku se vyskytují čtyři světlolomné plochy – přední plocha rohovky, zadní plocha rohovky, přední plocha čočky a zadní plocha čočky. Světelný zdroj tedy v oku vytváří čtyři odrazy. Vidění se týká i Purkyňův fenomén. Ten nám říká cosi o změnách světlosti barev za šera (jinými slovy: Purkyně pozoroval, že se mu v ranním šeru objevila modrá barva dříve a světleji nežli červená; naopak při plném denním světle měla tato modrá odstín temnější nežli červená). Purkyňův zárodečný měchýřek – ještě dříve, než nás napadnou nevědecké asociace, řekněme si, že se jedná o jádro vaječné buňky, které objevil v ptačím vejci. A v žádném případě nesmíme opominout Purkyňovy buňky. Nacházejí se v malém mozku neboli mozečku. Mají dva silné výběžky, které se mnohonásobně stromečkovitě větví v povrchových vrstvách mozečkové kůry. Jedno centrum lidského organismu vystřídá jiné: Purkyňova vlákna – ta jsou součástí srdce. Skládají se z buněk srdeční svaloviny a patří do převodního systému srdečního – ten koordinuje stahy srdeční svaloviny.

Purkyňovo jméno najdeme všude. Dokonce i v oblasti, kde bychom je opravdu nehledali, a tou je Purkyňův syndrom závrati. Jen stěží si našinec na výši nikoli lékařské či biologické představí, co může představovat takový Purkyňův osový válec nervový, a to jsme se ještě nezmínili o Purkyňově prostoru (domnívá-li se někdo, že on v sobě prostor žádného dalšího jedince nemá, mýlí se. Tak se nazývají rezonanční prostory hrtanu a hltanu). A ještě Purkyňova tělíska v zubovině, a rovněž Purkyňovy paobrazy... Je toho víc než dost. „Sečíst se nedá, co vše povstalo u nás přímou či nepřímou pobídkou jeho,“ napsal o něm Jan Neruda.

Logo

Rod Purkyňů žil na Podřipsku a na Litoměřicku už od 16. století. Jejich příjmení povstalo z německého osobního jména Burghardt. Z valné většiny se živili prací řeznickou. Otec Jana Evangelisty to dotáhl o stupínek výš, byl písařem a obročním na zámku v Libochovicích, na panství, které patřilo moravskému rodu Ditrichštejnů. Na libochovickém zámku se také nejslavnější z Purkyňů narodil, a to 18. prosince roku 1787 (nikoli 17., jak se všude tvrdí). (Neurčitost data narození je ze všech problémů, které Jana měly potkat, docela bezvýznamné.) „Když umřel otec, bylo mi šest let. Matka měla bratra Josefa ještě při prsou. Já ho kolíbával a byl svědkem jeho dětinského vyvinování.“ Jan měl ještě jednoho sourozence, ten však brzy zemřel. Když mladá a krásná paní Purkyňová ovdověla, libochovický zámek musela i se dvěma svými dětmi opustit. Po druhé se už nevdala. Žila v Libochovicích, poté v sousední vsi Poplzích, ještě později v domácnosti svého učeného syna ve Vratislavi. Tam také zemřela.

Abychom se ještě vrátili k ditrichštejnským pánům – zachovali se k té mladé matce lidsky. Úmrtím otce sice skončil zaměstnanecký poměr, ale Ditrichštejnové umístili jejího synka na studie u piaristů v jihomoravském Mikulově (čili na dalším svém panství). Musel to být ale nadaný kluk, ale že by vynikal nějakou obzvláštní pílí, to se o něm věru říct nedalo. „Chodil jsem do školy, však málo mi zůstalo upomínek na to, co se tam dělo. Žil jsem svorně se svými spolužáky, učil se, leč bez zvláštního vyznamenání. Hodiny jednotvárně míjely psaním, počítáním, souhlasným čtením“. Jeník však vynikal. I když nikoli v oboru, ve kterém později proslul. „Muzice jsem se velmi rád přiučoval. Prvním mým instrumentem byla flétna pikolo. Dále jsem se učil zpívat a hráti na housle. Pilně čítal jsem české spisy, zvláště Krameriusovy, Eulenšpígla, Rybrcoula, Telemacha, Robinsona. Nabylť jsem tím do desátého roku tolik češtiny a takovou zásobu slov, že všechno pozdější němčení nebylo s to mé jádro české docela vytrhnouti a je německým nahraditi.“

Vzpomínky na dětství

Výryvky z mého života, tak se jmenuje Purkyňovo vzpomínání na dětství. Až na ty „výryvky“ a pár jiných výrazů, které se neujaly nebo upadly do zapomnění, je to čeština bohatá, obrazná a zároveň přesná. Prozrazuje autorovo vědecké založení. „Můj otec byl rozený Libochovičan. Bylť velké postavy, hlasy lysé. Nesloužil dlouho, umřel ve čtyřicátém svém roku. Matka byla žena výtečná, postavy vysoké, štíhlé, očí hnědých, tvářnosti velmi pravidelné, kůže skvělé, ani příliš otylá, ani suchá. O zemřelém otci měla matka mythus, že nás nevědomě obchází, že všechno ví, co činíme a myslíme, nad dobrým se raduje, nad zlým se horší a lituje. Tato nauka ve mně učinila veliké mražení. Nebyl jsem nikdy sám, vždy u přítomnosti milovaného otce, jehož památku tím více jsem zachovával. Ve Vlachově Březí, u své sestry, paní vrchní, měla matka příležitost přiučit se všem domácí pracím. Tehdáž, kdy o továrnách nebylo ani slechu, muselo se ve větším hospodářství všechno doma hotoviti. Táhly se svíčky, dělalo se mýdlo, zabíjela se v příhodném čase prasata, dělaly se klobásy. Krmily se husy šiškami, líhla se kuřata na podzim. Sušilo se, zadělávalo se ovoce všeho druhu. V zimě se dralo peří, předlo se, na jaro bílila se plátna, dělal se škrob, prádla bylo bez konce; v kuchyni bylo jako v kostele, v jídelně co den jako na posvícení.“

Socha Jana Evangelisty Purkyně v jeho rodných Libochovicích (foto uživatel Miraceti)

Když se Purkyňova maminka vdala, přišla na malé hospodářství, čekaly ji starosti s dětmi, a na to, co se naučila, musela zapomenout. Nezapomněla ovšem, jak se ukázalo, docela. Když pak ovdověla, rázem si leccos připomenula. „Její hlavní zaměstnání, jímž slynula, byla příze a kuchyně. Větší díl dne a večera se zaměstnávala společně se služkou předením. Sama předla nejjemnější vlákna na ozdobném kolovrátku z nejpěknějšího lnu na kuželi ovinutého. Služka předla na sprostém kolovrátku z hrubšího lnu hrubou nit na sprosté plátno. Já motával, hotová příze se na pásma pořádala. Vždy chovalo se několik hus, jež se podškubávaly na peří, které jsme u večerních hodinách zimních drávali. Dělaly se týden co týden šišky, jimiž se husy krmily, i nebylo mi milo hleděti, jak se husy cpávají, neb viděl jsem patrně, že jim to příjemné nebylo. Pak přišla doba zabíjení hus, vyškvařování sádla, jež se ve velikém hrnci celou zimu chovalo. Také se na podzim koupila zásoba másla, jež se přepouštělo. Svým časem také mladé prase se vykrmilo a zabilo, k čemuž pozvala moje matka řeznického tovaryše. Opařilo se a ostrouhalo až do naha. Říkávala panímáma, že vnitřnosti prasete jsou jako člověčí; ukazoval mi je i pojmenovala: plíce, játra, srdce, žaludek, slezinu, střeva, ledviny; o nervech a cévách však ani slova. Toť asi byly počátkové mého anatomického a fyziologického poznání!“

Nakolik pomohly Jeníkovi jeho zkušenosti se zabijačkou v pozdějším studiu, o tom se autor už nezmiňuje. Zato s pečlivostí až vědeckou vypočítává taje druhého, snad ještě významnějšího pole matčina působení. Kromě předení (jak víme) jím byla kuchyně. „Co se kuchaření týče, nebylo hostiny na děkanství libochovickém a budyňském, kde by matka nebyla pozvána, aby řídila kuchyňské práce. Při tom i já jsem měl všeliké zaměstnání, i také pamlsků. Točil jsem rožeň, míchal jsem vaječné těsto, strouhal perník, syrečky, tloukl v moždíři všeliké koření, mrskal bílky na pěnu a ještě jiné věci. I v domácnosti, ač dosti skrovné, zbývalo dosti práce pro čiperného Honzíčka. Deputát poskytoval matce dostatečných zásob pšenice i žita; větší díl toho se odprodal, třetina stačila pro domácí potřebu. Ta se u kmotra mlynáře semlela. Měli jsme díži a dížku pro chléb režný a bílý: dělalo se těsto, lopatkou se vydělávalo, dalo se kynouti prostěradlem pokryté, utvořily se bochníky a bochánky, kdež i já bochníček pro sebe si ukutálel. Pod krbem byla pec na pečení chleba, a tak se upeklo chleba na několik neděl. Z prachu se šišky pro husy, ostatek se upotřebil na krmení prasátka.“ Pátrá-li někdo z našich posluchačů po smyslu tohoto líčení, nechť zví, že géniové mívali kupodivu docela obyčejné dětství, a že jim leccos z normálního života bylo blízké, ba drahé, aniž takové poznání snižuje míru jejich velikosti.

Jan Evangelista Purkyně na portrétu Jana Vilímka

Mezitím náš Honzíček (tedy Jan Evangelista Purkyně) studoval a studoval, až dosáhl dospělosti, a na jejím počátku se rozhodl vstoupit do piaristického řádu. Zřejmě to byl zbožný člověk, ale jeho hlavním cílem bylo stát se učitelem. Takový krok schůdně řešil jeho perspektivu. Po určitý čas se pak jako novic učil ve Strážnici ( škole, do které kdysi chodil Jan Amos Komenský), potom strávil rok u litoměřických piaristů, velký díl z toho času pak ve Staré Vodě u slezských hranic a dva roky studoval filosofii v Praze. Se samými eminenter! (jakože měl samé jedničky, neboť eminenter znamená "výtečně, výborně"). Následovaly tři vychovatelské roky, kdy byl Purkyně domácím učitelem u baronské rodiny Hildprandtů v jihočeské Blatné. Mladý pan baron studoval na hornické akademii v hornouherské (slovenské) Banské Štiavnici. Purkyně tam s ním strávil delší dobu.

Toto období posílilo jeho zájem o přírodní vědy natolik, že v roce 1814 nastoupil na pražskou lékařskou fakultu. Ze všech oborů se mu stala nejbližší fyziologie. Dokonce plánoval založení zvláštního přírodovědného ústavu v Blatné podle švýcarského vzoru s podporou barona Hildtprandta. Nakonec se tohoto plánu vzdal. Kolik měl Jan Evangelista let, když promoval? Promoce dosáhl až v jedenatřiceti letech. Měl tedy zpoždění. V tomto věku se někteří jeho vrstevníci ucházeli už o profesury. I náš Jan se začal o místo na některé vhodné universitní stolici zajímat. Žádal o uvolněnou katedru patologie v Praze, o přednášky na katedře fyziologie v Pešti, na katedře anatomie ve Štýrském Hradci, ale nic z toho mu nešlo.

Toto období posílilo jeho zájem o přírodní vědy natolik, že v roce 1814 nastoupil na pražskou lékařskou fakultu. Ze všech oborů se mu stala nejbližší fyziologie. Dokonce plánoval založení zvláštního přírodovědného ústavu v Blatné podle švýcarského vzoru s podporou barona Hildtprandta. Nakonec se tohoto plánu vzdal. Kolik měl Jan Evangelista let, když promoval? Promoce dosáhl až v jedenatřiceti letech. Měl tedy zpoždění. V tomto věku se někteří jeho vrstevníci ucházeli už o profesury. I náš Jan se začal o místo na některé vhodné universitní stolici zajímat. Žádal o uvolněnou katedru patologie v Praze, o přednášky na katedře fyziologie v Pešti, na katedře anatomie ve Štýrském Hradci, ale nic z toho mu nešlo.

Rudolf Hoffmann: Portrét profesora Jana Evangelisty Purkyně

Cesta do Výmaru

Z Berlína Purkyně odcestoval do Výmaru (navštívil tam Johanna Wolfganga Goetheho). Právě jemu připsal druhý díl svých pozorování subjektivních zrakových jevů. „Pravá originalita se osvědčuje v tom, že jí stačí jen podnět, aby se uvedla v činnost, a dovede pak zcela vlastním způsobem a nezávisle sledovat to, co je pravdivé, podstatné a trvalé,“ to napsal o Purkyňovi právě Goethe. Věřil, že jeho nauka o barvách se postaví proti Newtonově nauce o světle, že ji vyvrátí. Což se nestalo. Purkyně měl být Goethovou oporou, ten se však této konfrontaci vyhnul. Slavný básník (a amatérský přírodovědec) ho i přes toto zklamání upřímně obdivoval. Právě na jeho doporučení navštívil Purkyně universitu v Jeně, a tady se osobně seznámil s dalšími významnými učenci. Před Vánoci roku 1822 se vrátil do Prahy, a do Vratislavě odešel o Velikonocích roku 1823. Vydržel zde déle než čtvrt století.

Ale abychom nepředbíhali čas, který plyne svým tempem. Zůstáváme stále ve slezské Vratislavi. Horlivá vědecká činnost pomohla Purkyňovi překonat v rodinném životě i údobí velmi tragická. (Mezi všemi svými experimenty a výukou si totiž našel i čas na svatbu, i když si počkal. Až čtyřicetiletý si vzal Julii Rudolphiovou, dcerou berlínského profesora Rudolphiho.) Jejich manželství bylo šťastné a tolerantní. Julie totiž zůstala protestantkou, zatímco její manžel katolíkem (pravda, velmi vlažným a formálním). Paní Purkyňová rodila děti (během pěti let se narodily čtyři: dvě dcery a dva synové), kromě toho na ní ležela péče o manželovu starou matku a pomáhala svému panu profesorovi při výzkumech.

Logo

Jejich vztah téměř idylický trval pouhých sedm let, přičemž na závěr byl vystaven tragickým zkouškám. Nejdříve obě dcerky zemřely během cholerové epidemie ve Vratislavi, a téhož roku zemřel i tchán Rudolphi, Purkyňův velký zastánce. Bezprostředně nato ztratil Purkyně svou matku, a o tři měsíce později i manželku Julii. Zemřela patrně na břišní tyfus. Purkyně zůstal sám, nikdy se už neoženil. Zůstal sám s tříletým Emanuelem, a s Karlem, který neměl ani rok. O své syny, budoucího skvělého botanika a vynikajícího malíře se obětavě staral s občasnou výpomocí své neprovdané švagrové. Osudu se nepodařilo srazit ho na kolena.

autor: Josef Veselý
Spustit audio