664. schůzka: I chyba může být užitečná, dokud jsme mladí.

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Pavel Josef Šafařík

Jestliže byl Josef Dobrovský hlavním představitelem první obrozenecké generace, a Josef Jungmann představitelem druhé, pak můžeme vrstevníky Jana Kollára, Pavla Josefa Šafaříka a Františka Palackého označit za vůdčí duchy generace třetí. Není bez zajímavosti, že všichni tři vyrůstali na Slovensku. Kollár a Šafařík se tam narodili, Moravan Palacký tam léta studoval (nejprve v Trenčíně, pak v Prešpurku).

A ještě je tu jeden zajímavý moment (kromě dalších): všichni tři vyšli nikoli z katolického, ale z evangelického rodinného prostředí.

Kde jinde začít návštěvu u významné osobnosti našich dějin, než u kolébky... Za rodištěm Pavla Josefa Šafaříka (on sám se někdy podepisoval jako Pavel Jarmil, ale my zůstaneme u osvědčeného Pavla Josefa), bychom se museli vypravit za hranice České republiky, do Kobeliarova v kraji zvaném Gemer na východě Slovenska. Sem se roku 1795 přistěhoval na uvolněnou evangelickou faru nový kazatel Pavel Šafařík. Že byl Pavel, je jisté; s příjmením to však je komplikovanější, protože se vyskytuje nejméně ve čtyřech podobách: Šafáry, Šafárik, Schaffary, Schaffarik, Ssaffarzik. Podle toho, do čí úst se dostalo, zda českých, slovenských, maďarských či německých. Spolu s ním připutovaly jejich tři děti. Pavel Josef však mezi nimi nebyl. I když... svým způsobem ano. V únoru se Šafaříkovi nastěhovali, v květnu přišel jejich nejmladší na svět. O jeho předcích toho známe málo – snad byl potomkem pobělohorské českobratrské emigrace, která svou víru neopustila ani po sto padesáti letech.

Gemer je půvabná krajina a Kobeliarovo leží v malebné dolině, sevřené vysokými lesnatými kopci – pro klukovské hry a toulky to muselo být obzvláště vhodné prostředí. Otec měl pro dětskou zábavu pochopení, a maminka, ta zase uměla dětem vyprávět spoustu prostonárodních pověstí a pohádek. V sedmi letech nastala v Pavlově životě velká změna – otec ho začal učit, a jak se vzápětí přesvědčil, chlapec se vyznačoval neobyčejnou vnímavostí a nadáním. Stačilo, aby svému synovi vyložil jenom jednou abecedu, a on se pustil okamžitě do čtení. Přitom první kniha, se kterou se seznámil, nebyl žádný slabikář, ale – jak bylo zvykem v evangelických rodinách s českobratrskou tradicí – rovnou Bible kralická. Pavel ji během jednoho roku dokázal přečíst dvakrát. Brzy přibyly další knihy – všechny české, slovenské neexistovaly – takže si Šafařík brzy osvojil velmi dobrou znalost češtiny. Pod otcovým vedením zvládl dobře i základy počtů; záliba v matematice mu pak zůstala už po celý svůj život.

I když otcovy příjmy z učitelského a pak i z kazatelského úřadu byly při početnosti rodiny dost skromné, snažil se svým dětem poskytnout pro vstup do života řádné vzdělání. Oba starší synové se stali po studiích dobře situovanými hospodářskými úředníky na statcích v Dolních Uhrách, ani dcera nebyla vedena jenom pro domácnost, ale dostalo se jí vzdělání jazykového a literárního. Největší pozornost však na sebe strhl nejmladší syn, kterého začal tatínek už jako osmiletého učit latinsky – ostatně latina byla v té době na středních a vyšších školách v Uhersku vyučovacím jazykem. Se základy latiny neměl Pavel žádné problémy a tak se mohl vydat na školu v Dobšiné a pak na gymnasium v Rožňavě. Tím ovšem jeho školní pouť neskončila – otec ho připravoval na to, že jednou jej vystřídá na místě kazatele. Proto Pavel strávil čtyři léta na lyceu v Kežmarku – tam velmi brzy zvládl hebrejštinu, takže mohl vést sám začátečnické kursy tohoto jazyka v nižších ročnících. „Pobyt v Kežmarku, na úpatí nejvyšších Karpat,“ psal o sobě Šafařík ve třetí osobě, „v kruhu stejně smýšlejících a pro umění a vědu vrcholně nadšených mladých přátel a v blízkosti výborných učitelů, působil na celý jeho budoucí život a dal jeho duchu určitý pevný směr.“

Aby se ovšem mohl duch rozvíjet, bylo taky třeba nasytit tělo. Hmotná podpora z domova byla skromná, a tak si musel “ stejně jako většina jeho spolužáků – hledat další zdroj příjmů. Podařilo se mu dostat jako vychovatel do rodiny kežmarského soudního přísedícího, a mezi tamními měšťany měl i další příznivce. Pocházel ze slovanských rodičů a vyrostl mezi Slovany, poznamenal Pavel Josef sám o sobě, přece až do svého šestnáctého roku téměř nepoznal a nevážil si svého národa ani mateřského jazyka, neboť školní výchova a vyučování v Uhrách již odedávna směřovaly k vyplenění slovanské národnosti. Zatím to sice nebylo v uherských zemích tak horké jako to jednou bude, ale snahy o maďarizaci hlavně slovanského obyvatelstva se na počátku 19. století už začaly objevovat. Souvisely s nástupem maďarštiny do středních a vysokých škol, odkud začala vytlačovat latinu. Šafařík ovšem problém s žádným jazykem neměl - kromě biblické češtiny, slovenštiny, latiny a hebrejštiny si stejně samozřejmě osvojil maďarštinu a němčinu, do značné míry ovládal řečtinu, domluvil se romsky a během svého života zvládl i další, hlavně jihoslovanské jazyky.

Lyceum v Kežmarku

Už na svých studiích zaplanul pro tři zájmy, které potom celoživotně rozvíjel. První plamínek se jmenoval jazyk. Především český jazyk. Ten – stejně jako slovenštinu – vnímal v souladu s dobovými názory jako jeden z dialektů jediného společného jazyka západních Slovanů. Druhý plamínek zahořel velmi jasně. Jmenoval se folklór. Nejenže ho zajímaly lidové písně, on je také intenzivně sbíral. Díky němu se jich mnoho zachovalo, jinak by hodně z nich propadlo zapomenutí. A jak plál plamínek číslo tři? Jmenoval se poezie. S touto Múzou začal obcovat již od devatenácti let. Tatranská múza s lyrou slovanskou. Právě tento název nesla jeho první básnická sbírka. Sám by na její vydání prostředky neměl – vydatně přispěl jeho příznivce, jenž byl shodou okolností inspektorem kežmarského lycea. Šafařík do své prvotiny po přísném výběru zařadil průřez básněmi, které skládal od svých šestnácti let. Samozřejmě, že znalec v nich vystopuje literární vzory, hlavně Schillera a Klopstocka, ale začátek to byl poměrně zdařilý. Dokonce se mu v jedné básni podařilo propašovat do sbírky téma zbojnické. Tak trochu záviděl slovenským zbojníkům jejich nespoutaný život... ale pochopitelně, že je odsoudil. Tehdy se ještě neslušelo, aby je oslavoval, tehdy to byli ještě lupiči.

Rok poté, co jeho prvotina vyšla, byl už Šafařík na studiích v německé Jeně. Vedl tam šetrný, poměrně asketický život, a proto nemusel ani vyhledávat kondice. Stravoval se u uherského stolu, zřízeném v konviktu pro nemajetné studenty. Přesto: Jena mu byla rájem duše, ale vyhnanstvím těla, napsal o něm jeden z jeho životopisců. Prostředí jenské university bylo tenkrát poměrně svobodné, profesoři i studenti se nebáli vyjadřovat volně svoje názory, vystupovali s kritikou politických pořádků v Německu a v Evropě. Politiky se však Šafařík nezúčastnil. Ne že by se bál, on se prostě stranil – i když s některými názory tamní inteligence musel souhlasit. Do politiky se mu prostě nechtělo... A kromě toho byl státním příslušníkem habsburské monarchie. Nechtěl upadnout v podezření, které by mu mohlo ztížit jeho postavení a uplatnění po návratu do vlasti. Nebylo žádným, tajemstvím, že rakouská policie měla i na německých universitách svoje špicly a konfidenty. Němečtí studenti ho považovali buďto za podivína, jiní si myslel, že je Angličan. Stýkal se jenom se slovenskými spolužáky, se kterými podnikal občasné výlety do jenského okolí – do Výmaru, do Halle a do ostatních kulturních středisek. Jenom žádná politika.

„Stejně jako předtím na lyceu,“ píše Jan Novotný ve své knize o Pavlu Josefu Šafaříkovi, „vyznačoval se neobyčejnou studijní pílí a vynikajícím prospěchem. Na přednáškách, které se zajímavou náplní, živostí a často společenskou aktuálností tolik lišily od sterilní mechanické výuky na Slovensku, vysedával někdy až osm hodin denně. Zpočátku, když uvažoval ještě o povolání kazatele, navštěvoval pilně lekce z teologie – hloubání v tomto oboru ho však příliš nebavilo (v tom se moc nelišil od svého otce). Když se posléze rozhodl pro učitelskou dráhu, zaměřil pozornost víc na přednášky z pedagogiky. Jeho nejoblíbenějšími učiteli byli profesoři filosofie, přírodních věd i dějepisu, i když historik si to u něj pokazil svými opovržlivými soudy o Slovanech jako národech, potlačených, otrlých a zkažených; Němce a jiné vyspělejší národy nad ně nadřazoval.“

Když se vrátil z universitních studií v Jeně, měl Šafařík naplánovanou učitelskou kariéru. V Praze na cestě domů se setkal s několika učenými vlastenci, mezi něm patřili Václav Hanka, Jan Svatopluk Presl a hlavně Josef Jungmann, se kterým se shodl ve všech zásadních otázkách, týkající se současnosti i budoucnosti české literatury. Jemu si také postěžoval, že je Prahou velmi zklamán. Nelíbila se mu atmosféra v Praze. Co mu nesedělo, byl nejenom provinční vzhled a jakási zasmušilost tohoto města, ale hlavně nálada mezi vzdělanci... nálada, naplněná vzájemnou nedůvěrou, malichernými osobními rozpory přecházejícími nezřídka až v nevraživost a nepřátelství. (Zdá se, jako by v prostředí dnešních politiků tento duch stále ještě přetrvával...) Ale to určitě nezavinilo město... (To mají na svědomí politici.) Ještě po mnoha letech, když se rozhodovalo o trvalém Šafaříkově přesídlení do Prahy, psal o těchto málo příjemných zážitcích v dopise Janu Kollárovi: „Hranice se tolik neplaším jako pletkařství samých našich Pražanů. Cokoli Vy na to povíte, já se upřímně vyznám a povím, že nad Prahu většího a horšího slovanského Kocourkova neznám; tam je, příteli, sídlo čihařství a špehounství celého slovanského světa, a největší zrádci jsou našincové a ne Němci. Mně se až hnusí, když sobě připomínám měsíc tam strávený. Rozpakovali bychom se tyto věty znovu vytáhnout ze zapomnění, kdyby je nevyřkla taková osobnost, jakou Pavel Josef Šafařík bezesporu byla a je. I toto bylo národní obrození.“

Logo

Do Prešpurku (který dnes nese jméno Bratislava) přijel Pavel Josef jako dvaadvacetiletý. Nejel do žádného prázdna, přece tu už předtím několik let studoval, a kromě toho se v tamním prostředí stačil zabydlet jeho budoucí upřímný přítel František Palacký, o čtyři léta mladší. O Šafaříkově příjezdu se dozvěděl od spolužáka Benediktiho a netrpělivě ho očekával. O kvalitě tohoto přátelství a také o obapolné úctě, kterou k sobě oba chovali, svědčí snad nejlépe Palackého vzpomínka: „Poněvadž jsem výbornost ducha Šafaříkova navýsost ctil, nemohlo se mi nic milejšího státi, než že on, vraceje se z Němec, na deset dní u mne pobyl. Rozmlouvání s ním stalo se velmi blahočinným a opravilo soud můj jak vůbec o mnohých věcech, tak zvláště o naší literatuře. Chodíce procházkou po nejpěknějším okolí prešpurském smlouvali jsme všeliké plány s ohledem na vydávání nějakého museum, tedy časopisu národního. Šafařík také přinesl z Jeny důkladné pojednání o prozódii české, které mi čísti dal.“

Ti dva si už na dálku byli blízcí, takže se příliš nerozmýšleli, když se rozhodli společně vstoupit do vleklého sporu o český prozodický systém. Jádro různic všelikých mezi veršujícími vlastenci spočívalo v otázce, zda se má česká poezie psát ve verši časoměrném ( jak doporučovali jungmannovci), nebo v přízvučném (jak už předtím navrhoval Dobrovský). Počátkové českého básnictví, obzvláště prozódie – tak nazvali svůj spisek Pavel a František (i když se nepodepsali), a v něm doporučovali Praze (ti dva mladíci z Prešpurku), aby se umělecky náročná poezie psala v anticky vznešené časomíře. Přiklonili se k táboru Jungmannovu. Jejich rada byla dobře míněna, i když třeba Šafařík se jí ve své vlastní tvorbě nedokázal přidržovat. Nakonec však zůstala (až na sporadické výjimky) v naší poezii zcela oslyšena. Jednoduše proto, že byla v rozporu s přirozeným charakterem jazyka. Pro češtinu je typický přízvuk na první slabice slov, což znamená, že se všem formám časomíry vzpírá. Český Pegas, kterýžto oř funguje coby symbol básníkovy fantazie, až na pár skromných pokusů létal a dodnes létá na méně majestátních, o to však přirozenějších přízvučných rýmech (zejména trochejí a daktylech).

Pavel Josef Šafařík na portrétu neznámého autora

Šafařík a Palacký se ve svém studentském nadšení poprvé (nikoli však naposled) mýlili, protože chtěli pro češtinu patentovat starý básnický vynález. Ten ale na naší jazykové rovnoběžce nemohl dobře fungovat. Současník obou mladých mužů, Johann Wolfgang Goethe, je autorem myšlenky, jež se nám zdá pro uzavření dnešního příběhu případná:
„I chyba může být užitečná, dokud jsme mladí. Ale nenesme ji s sebou do stáří.“

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Lidský faktor jsem znal jako knížku, ale teprve s rozhlasovým zpracováním jsem ho dokonale pochopil...

Robert Tamchyna, redaktor a moderátor Českého rozhlasu Dvojka

Lidský faktor

Lidský faktor

Koupit

Točili jsme zajímavý příběh. Osoby, které jsme hráli, se ocitaly ve vypjatých životních situacích, vzrušující práce pro herce a režiséra. Během dalšího měsíce jsme Jiří a já odehrané repliky svých rolí žili. Fantasmagorické situace posledního dílu příběhu se staly naší konkrétní každodenností. V srpnu Jiří Adamíra zemřel. Lidský faktor byla naše poslední společná práce.“ Hana Maciuchová