665. schůzka: Smrt vlasti jest smrt má, život její jest život můj

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Pamětní desku Pavla Josefa Šafaříka v Praze vytvořil v roce 1025 Ladislav Šaloun (foto uživatel Petr Brož)

Ten text není vlastně celý, autenticky zní takto: „Co národa mého jest, to lidským i božím právem mého jest; co mého jest, to lidským i božským právem mého národa jest. Hanba vlasti jest hanba má, rána vlasti jest rána má, smrt vlasti jest smrt má; ale i život její jest život můj, i sláva její sláva má.“

Tato slova uložil Pavel Josef Šafařík do knihy, nazvané poněkud obšírněji, jak to ostatně bylo v jeho době zvykem, ale zase ne rozvláčně, jak se dělo ještě ve století předešlém, tedy osmnáctém: Počátkové českého básnictví, obzvláště prosodie. Toto dílko se vlastně skládalo ze šesti listů, adresovaných „mladým básníkům, Čechům, Moravanům, Slovákům, hodným Múzy schovancům, budoucí vlasti, národu, jazyka ozdobě, svým krajanům a bratřím.“ Třiadvacetiletý Šafařík nebyl na ten velký úkol sám. Spolu s ním se jej jal plnit jeho spolužák, teprve devatenáctiletý František Palacký.

„Oba dva jsme se obírali pilně ve vlasteneckých věcech,“ vzpomíná na bratislavské studium a na spolupráci se Šafaříkem Palacký. „Když jsem jednou byli do vinohradů prešpurských na procházku vyšli, tu já přečetl jsem mu listy své o prosodii české, a na to on, velikou horlivostí naplněn jsa, vybízel mne, abychom započaté dílo dokonali, a smluvivše jeho návrh, dali jsme se do práce.“ Každý byl autorem tří listů, tedy tří kapitol. Všechny byly na mnoha místech ostře vyhroceny proti principům prozodickým (neboli na přízvuku se zakládajícím) tedy: proti Josefu Dobrovskému. Proti převládajícímu přízvuku Šafařík a Palacký vášnivě obhajovali a zdůvodňovali vhodnost časoměrného veršování pro českou poezii. Odvolávali se hlavně na Homéra, protože byli přesvědčeni o „stejných helénských krásách mateřštiny své.“ I když s řečtinou toho čeština moc společného nemá. Že to jde, ukazovali především na verších Šafaříkových. Ovšem – ono to moc nešlo. Tito oba dva mužové – i když tenkrát ještě mladíci – nenahlédli po cimrmanovsku, že tudy cesta nevede. Mýlit se je lidské, říkávali staří latiníci. A ještě jeden moudrý muž (německý spisovatel Horst Bastian) utrousil důležitou pravdu, o tom, že „je lepší dopouštět se omylů, než nedělat vůbec nic.“ Svým způsobem to byl užitečný omyl. Sehrál pro naše národní obrození důležitou úlohu. Pomohl prolomit ustrnulé formy a konvence, měl vliv na novočeskou poezii, přispěl k její renesanci. Šafařík s Palackým zároveň podnítili zájem současníků o českou literaturu. Zasvěceně kritizovali slabou uměleckou úroveň tehdejšího českého básnictví, a svou úlohu určitě sehrál i vlastenecký patos. Každopádně spojil dvě významné osobnosti české vědy a snad i umění. Jenom dočasně. Jejich cesty se brzy rozdělily. Šafařík se pustil od poezie k vědě, a Palacký od literární teorie k historii.

Kněžská dráha Šafaříka nikdy nelákala; už na studiích v Jeně se rozhodl pro učitelské povolání. Nejlépe v Prešpurku anebo v českých zemích, jenomže žádné možnosti odpovídající jeho představám se tu nevyskytovaly. Dozvěděl se však, že pravoslavné gymnasium v Novém Sadě (v srbské Vojvodině) vypsal konkurs na místo ředitele a současně prvního profesora tohoto ústavu. Šafařík uměl obstojně srbsky, a věděl, že Srbové rádi přijímají do školských služeb i některých úřadů slovanské protestanty, především pro jejich náboženskou tolerantnost. Nový Sad se už od konce 18. století vyvíjel v jedno z hlavních středisek kulturního i politického života uherských Srbů a jejich národních snah, které byly v mnohém totožné s vlasteneckým úsilím české inteligence. Ze všech účastníků toho konkursu na místo ředitele byl Šafařík nejmladší. Čtyřiadvacet let. Nejmladší – ale také nejlíp připravený. Aby jeho žádost o udělení místa měla větší váhu, napsal Šafařík na universitu do Jeny o udělení akademického titulu doktora filosofie. Aniž musel předložit disertační práci, bylo mu obratem vyhověno. Doktorát Šafařík obdržel na základě svého vynikajícího studijního prospěchu, a v Novém Sadu se rozhodli pro toho mladíka.

Portrét Pavla Josefa Šafaříka od Jana Vilímka

Jenže... nejenom kulturními, politickými a národními ideami se člověk nasytí, najmě chce-li založit rodinu a zajistit jí existenci... Dostal roční plat 900 zlatých, a kromě toho město na něj učinilo dobrý dojem. Přestože se ocitl na úplně jiném konci habsburské monarchie, a na škole byl jediným Nesrbem (a – jak už víme – jediným evangelíkem mezi pravoslavnými). Přinášelo mu to rozmanité komplikace. V jazyku problém nevězel, jak jsme se dozvěděli, Šafařík se srbsky domluvil. Nemohl se však zbavit takového... kafkovského pocitu. Byl a zůstal cizincem mezi svými. První dojem byl ovšem veskrze kladný. „Příchozí sem se vynadiviti nemůže,“ svěřuje se v dopise příteli Palackému, „odkud zde tato nádhernost, lidnatost, vzdělanost. Jest to něco zcela jiného, než by člověk nadál. Stavení gymnasiální jest cosi nádherného. Takového jsem ještě neviděl. Fundus náš bezmála 90 000 zlatých vynáší, a časem bude i větší.“

A byl větší. Šafařík založil knihovnu, pro kterou získal z různých darů na tisíc svazků. Nový Sad byl nábožný... ale jak to říct? Poněkud tísnivě. Zejména pravoslavní popi má dávali okázale najevo svou věroučnou převahu jediného správného náboženství. (Podobnou kosmetickou vadu lze však shledat i u jiných náboženství...) Jako novopečený ředitel Šafařík chtěl, aby se na jeho gymnasiu prosadily slovanské jazyky, hlavně domácí srbština, jenomže narazil na nepřekonatelnou překážku. Tou byl hlavní vyučovací jazyk. V Uhrách – latina. Latinsky musel své žáky učit i Šafařík. On těch řečí ovládal víc – jako jeden z mála příslušníků profesorského sboru uměl kupříkladu dokonale maďarsky. Když na konci 20. a na začátku 30. let 19. století dolehla i na gymnasium v Novém Sadě důrazně školská maďarizační opatření, musel se i Šafařík (i když s velkou nechutí) ujmout povinné výuky maďarského jazyka. A to chtěl tady, v srbské, tehdy ovšem uherské Vojvodině, budovat pevnost slovanství. Nějak se mu však její stavební součásti rozpadaly pod rukama.

„Nám bohužel se nedává možnost, jako Helladě, starému Římu, Německu, Anglii, Francii a Rusku, vzdělávat se v mateřské řeči, osvojovat si poznání zvláštností kultury našeho národa, nýbrž jsme přinuceni učit se od dětství cizím jazykům a nejrůžovější svá léta věnujeme takovým studiím, k jejichž nejvyššímu vrcholu, v jejichž dokonalosti se nikdy nemůžeme vyvinout.“ Šafařík zatracoval to, co dnešní české školství (a nejenom ono) považuje za moderní trend... Důraz dával na mateřštinu. Snažil se založit v Novém Sadu samostatnou katedru srbského jazyka, ale neuspěl. Získal si značnou autoritu u svých žáků a u srbské inteligence, na druhé straně narážel na málo vzdělané duchovenstvo a na zbohatlé měšťany. Říkal o nich, že jsou to barbaři, a taky jim spílal slovy: „Poloturci!“ Takže netrvalo moc dlouho a Šafařík začal na rozdíl od prvotního dojmu považovat Nový Sad „za pravé vyhnanství ducha svého. Není zde člověka, jenž by v jakémsi se mnou spolku náklonnosti byl, ani přítele zde není,“ psal v dopise Františku Palackému. „Mezi národem a národem, a člověkem a člověkem, a přítelem a přítelem jest velkého rozdílu. (To se mu tedy muselo hodně stýskat...) Já z tohoto vyhnanství svého srdce do vlasti navrátiti hotov jsem, jakmile místo nalezeno bude, o němž by se mohlo říci – poutníku: tu vstrč důl svou do země a ona se rozzelená.“

Gymnázium v Novém Sadu

Chtěl se vrátit, nejlépe do Prešpurku, jenomže po pěti letech strávených v Novém Sadě dostal nabídku, aby se ujal místa profesora teologie na evangelickém lyceu v Kežmarku. To znamená, že by byl doma, jenomže stejně by nemohl učit v mateřštině ani v žádném jiném slovanském jazyku... a tak tu šanci odmítl. Zůstal v Novém Sadě, a zatímco přes den se věnoval omrzelé ouřední práci, a taky potuchlým formám, kterým předsudků plná staletí a jalový zvyk na důstojenství neměnitelného zákona povýšily, a jenom sem tam si povzdechl: Co se stalo, to se již odestáti nemůže. Na vlastní studium, na psaní a překlady mu zůstaly noci. Překládal do češtiny Aristofana a také Schillerovu Marii Stuartovnu – ta však mohla (kvůli tvrdému odporu rakouské cenzury) vyjít tiskem až po jedenácti letech. Pár článků napsal do časopisu Krok, který v Praze založili Josef Jungmann a Jan Svatopluk Presl. Z klidu ho vytrhl až Anton Bernolák, který se pokusil o uzákonění spisovné slovenštiny. V rodinném prostředí, ve styku se spolužáky a přáteli, mluvil Šafařík určitě slovensky; v literární tvorbě však používal češtinu jako tradiční spisovný jazyk slovenských vzdělanců. „Mezi slovenčinou a češtinou jest tolik rozdílů, aby každá z nich o to své dialekt založiti mohla, uznával sice, ale oddělením jen větší zmatek na nás uvalen by byl.“

Společně se svým krajanem Kollárem si i Šafařík myslel, že by se čeština mohla obohacovat hovorovými prvky slovenských nářečí, čímž by se vytvořila jakási českoslovenština. „Nejlépe by bylo, kdy byla čeština obohacena o hovorové prvky slovenských nářečí, což by způsobilo, že jej Slováci budou považovat za svůj. Slovák nechť něco Čechům a Čech Slovákům něco dá, má-li mezi oběma jedna literatura býti, totiž česko-slovenská. My jsme posavad bratry Čechy větší pozorností poctili nežli oni nás, a přece i Slovák ve své řeči tak mnoho krásného a znamenitého má, že bychom srdečně litovali, kdyby již jednou Čech přestal se po germanismech sháněti a nezačal své oči jinam obraceti.“ Když oba dva tito Slováci začali vydávat sbírku slovenských lidových písní, projevil Šafařík obavy, že se naleznou noví slepí následovníci, kteří to za heslo držeti budou, aby psali, jak lid mluví – jako Bernolák. „Což Bůh uchovej!“ Po dlouhých úvahách rozhodl Šafařík, aby "při přepisování písní za základ česká pravopísemnost byla vzata. V čem se slovenčina od češtiny dělí, to všude vyznačeno buď!“

Nedal si říct. Ještě ke konci čtyřicátých let napsal: „Bylo a jest mé pevné přesvědčení, že v celém prostoru zemí lidem slovanským obydlených od českého Krušnohoří až k městům Bardějovu a Humennému v Uhřích, tedy v Čechách, na Moravě a v uherském Slovensku panuje jedna a táž řeč slovanská, původně a na ousvitu naší historie dokonale jediná, nyní však, vlivem rozmanitých okolností a v dlouhém prodlení času, na dvě hlavní nářečí, na české v Čechách, na Moravě a v rakouském Slezsku, a na slovenské v severních Uhřích, s mnohými téměř nerozpoznatelně mezi sebou přecházejícími podřečími, rozdělená. Nejjistějším důkazem jest vzájemná srozumitedlnost obecné mluvy u lidu ve všech těchto vlastech přebývajících. Mezi všemi slovanskými národy a nárůdky, co jich na světě jest, zajisté Čech a Moravan Slovákovi a naopak nejsnáze porozumí, takže jedni s druhými, každý ve svém nářečí, bez veliké potíže obcovati mohou, mnohem snáze než Čech s Lužičanem, nebo Slovák s Polákem, ačkoli i tito sousedé a dle jazyka blízcí příbuzní jsou. Tato pravda jest naočivá a makavá.“

Mnoho z toho, co Šafařík tvrdil (a upřímně si to myslel), je naočivé a makavé, ale českoslovenština ani československý národ se při nejlepší vůli stvořit nedaly. Jazyky i národy si šly svými vlastními cestami – po dvou stoletích dokonce jako dva suverénní státy, byť hranice mezi nimi je v současné době takřka neviditelná. Na Šafaříkově kontě však naskočil jeden nesporný, velký, důležitý fakt. V době, když s těmito „naočivými“ a „makavými“ argumenty přišel, to znamenalo, že čeština a slovenština – oba dva tyto jazyky dosud svorně považované za pouhé neperspektivní „sedlácké dialekty“ – se ocitly v rovnocenném stavu s obecně uznávanou ruštinou. Což už byl velice působivý souhrn důkazů, a taky to byla vítaná perspektiva.Ano, najednou bylo kam se zahledět. Ostatním vlasteneckým snahám dávala Šafaříkova argumentace významnější, jaksi méně okrajové, méně provincionální obzory. Ve vlasteneckých kruzích se stal uznávaným vědcem.

Ve svých sedmadvaceti letech se Pavel Josef Šafařík oženil se vzdělanou Slovenkou Júlií Ambrozyovou. Její ovdovělá matka vlastnila v Novém Sadu soukromou dívčí školu s malým penzionátem. Mládenectví mu tedy skončilo, ale ve své ženě získal oddanou a věrnou průvodkyni pro celý další život. Což sice bylo viditelné a hlavně vydatné světýlko v jeho životě, ale – v roce následujícím po svatbě poprvé vážně onemocněl. Ta choroba ho vyčerpala (byla to pravděpodobně malárie a infekční žloutenka). Klima v bažinatém okolí Nového Sadu mu nesvědčilo. Nemoci se čas od času vracely a zanechaly na jeho zdravotním stavu trvalé stopy. Také jeho žena často churavěla. A rodinu potkaly i jiné rány. Z pěti dětí, které se jim narodily v Novém Sadě, první tři zemřely, a z dalších šesti dětí, narozených po přestěhování do Prahy, zůstaly naživu jen dvě. Z jedenácti potomků, které jeho žena Julie přivedla na svět, se dospělosti dožili jen čtyři.

Do Prahy se Šafařík do té doby podíval vlastně jenom jednou a krátce, jako vysokoškolský student. Teď ho čekalo hlavní české město jako dvaačtyřicetiletého. Stalo se tak na ušlechtilý zásah dlouholetého přítele Františka Palackého. Tomu poslal Šafařík v říjnu dvaatřicátého roku obsáhlý dopis, ve kterém mu vylíčil všechny strasti a trpké zkušenosti ze svého působení v Novém Sadu. „Odcházel jsem mezi dolnouherské Srby pln naděje a odhodlání národu tomuto, zezdola surovému, odshora pokaženému, i sobě znamenitě prospěti. Naděje má mne přeukrutně zklamala. Já zde, příteli, ztratil třináct let, Srbům neprospěl a sám jsem se téměř na okraji propasti ocitnul.“ Jedině snaha, aby sebral a pro celé Slovanstvo zachránil staré památky srbského písemnictví, ho nutila „podnikati mnoholičné neřesti, úkory, bídu a nemoci mezi těmito Poloturky.“ Nemocím, úkorám i bídě rozumíme, ale těmi neřestmi myslel Šafařík asi něco úplně jiného než my. „Ale – všeho s měrou a ne bez konce! Třeba přestati dříve, než by se přesílený stroj pod nesnesitelným břemenem rozpuknul nebo rozdrtil. Musel mít už všeho plné zuby. Nemám žádného majetku, tíží mne starosti o rodinu, s níž bych v Praze bez ouřadu, bez peněz, bez pomoci nevydržel ani měsíc. Jako protestant nemám rovněž vyhlídek na získání nějaké veřejné učitelské stolice. Moje umístění by muselo býti spíše soukromé než veřejné býti. Stačilo by mi však, kdybych předběžně na dvě nebo tři léta zabezpečen býti mohl. Já bez práce žádných koláčů ani nečekám ani nežádám, dobře věda, že život bez neřesti a psoty pro nás ubohé učené zde na zemi není.“ Je to jasné. Neřestí měl Šafařík na mysli druhý význam tohoto slova, který platí kupodivu dodneška: neštěstí, pohromu. „Aniž se které práce, třebas nejmozolnější, lekám a štítím, když jen pro národ náš budu pracovati moci.“

Logo

Historická epizoda tvrdí, že Palacký musel vybírat do čepice, aby učence Šafaříkova formátu mohl získat pro českou vědu a udržet ho v Praze. Udělal pro to možné i nemožné. Vstupoval i do dveří, za kterými se o sto šest němčilo, a přitom se vracel s penězi, úřady, s funkcemi. Uměl v tom chodit. I v případu Šafaříkově v tom uměl chodit. "Ouřadů, hodností a titulů nežádám, avšak ta věci by mi milá byla, kdyby mě některý z pánů českých aspoň jako bibliotékáře, archiváře nebo sekretáře poctit chtěl." Jinak by musel Šafařík, ač nerad, hledat štěstí za hranicemi. „Nezůstanu v Novém Sadu déle než do března příštího roku. Nedostanu-li se do té doby do Prahy, jsem rozhodnut odejít do Němec, abych aspoň na německé půdě kosti složil, nemaje pro ně místa na slovenské.“ Během krátké doby však zásluhou českých vlastenců, díky společenským stykům Františka Palackého s předními představiteli české aristokracie se podařilo vytvořit fond, ze kterého byla Šafaříkovi zaručena zpočátku roční podpora tří set osmdesáti zlatých na dobu pěti let. Jedinou podmínkou bylo (jak mu psal Palacký), „abyste nejináče než po česku psal, cokoli psáti budete. Rovněž mohu slíbiti obstarání vhodného bytu a těším se, že nestanou dnové utěšení, když mi bude lze poděliti se s Vámi nejenom studii a zkoumáními, ale i city přátelskými, ježto změny časů neznají.“

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související