663. schůzka: Co sto věků hodlalo, zvrtne doba

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Motto Jána Kolára

Na výpravě do vlastní historie narážíme na osoby a události, o kterých jsme se učili ve škole - ale byly opravdu takové, jaké nám byly podávány? Z historie, napsané jen proto, aby splnila nějaký aktuální účel, se totiž stává velmi snadno propaganda. Tomuto úskalí, na které náš národ narážel a vícekrát u něj ztroskotal, bychom se rádi vyhnuli. "Být naivní může být neškodné, ale taky nebezpečné. Nevědět, co se stalo dřív, než ses narodil, znamená být stále dítětem" - už před tisíciletími nás takto varoval Marcus Tullius Cicero.

Velikost díla Jana Kollára spočívá v básnické tvorbě, sběratelství památek slovenské lidové slovesnosti, prosazování slovanské vzájemnosti a kulturního soužití. Vrcholem Kollárovy poezie je monumentální sbírka básnických zpěvů Slávy dcera, kterou během svého života neustále rozšiřoval a doplňoval (první vydání v roce 1824, o osm let nato vyšla konečná podoba, zahrnující na 645 znělek) Sbírka bývá označována jako "básnický cestopis Kollárova vnitřního života". Jeho tři hlavní zpěvy Sála, Labe, Dunaj vycházejí z básníkových osudů. Ohlas Slávy dcery, vydané v Pešti, byl značný jak v českých zemích, tak i na Slovensku.
Ruku na srdce: i taková osobnost, jakou byl Jan Kollár, se v suchopárném podání školních učebnic jeví jako bytost dávno mumifikovaná, jako jeden ze zvěčnělých představitelů vyvětralé literární historie. A jeví se tak i člověku průměrně informovanému. Jméno povědomé, ba možná známé, ale: cizí. Ani je pořádně nedovedeme zafixovat do pevného bodu. Kam Kollár vlastně patří? Byl to Slovák? Maďar? Čech? Zkrátka v tom máme notný zmatek. Je složité naše současná měřítka beze všeho vztahovat k tehdejším. A přece byl Kollár jedním z těch, kteří stáli v řadě před námi; možná nám tu cestu trochu prošlapal, aby se nám šlo snáz; on jen třeba doplatil na to, že se stal námětem školního zkoušení, diktátů a maturitních otázek a že jeho básně vzbuzovaly v každé další generaci větší a větší nepochopení. Tedy v tom lepším případě.

Některé pojmy, pro nás celkem jednoznačné, měly před více než dvěma stoletími zhola jiný, přitom zároveň měnlivý význam - o to víc, že právě v onom čase se počaly naplňovat novým obsahem. Máme teď na mysli zejména pojmy národ a národnost. Národ, to bylo po věky jazykově i sociálně pestré společenství, které žilo uvnitř určitého uzavřeného historického teritoria. Český národ byl v tomto smyslu společenstvím česky mluvících Čechů, ale také českých Němců, Židů, Poláků, "Šlonzáků", a tak dále. V Čechách žilo asi 37 procent Němců, na Moravě 25 procent, ve zbytku Slezska, který nám zůstal, zhruba 50 procent.

Zdali u nás existoval tenkrát nějaký nacionalismus? Ne. Tedy: byl to skoro cizí prvek. Přece jenom určité vědomí odlišnosti se vymazat nedalo, bylo vnímáno odedávna: "Vře každému srdce po jazyku svému,“ napsal Dalimil, začátek 14. století. Název lidí, mluvících česky, tedy Češi, bychom mohli přeložit jako "našinci, naši lidé," zatímco dejme tomu Němci, ti byli pro nás "němí" (Jelikož jsme jim nerozuměli.) Stejně jako pro Římany byli okolní národy "barbarské" (barbar znamená brbla, brepta - taky jim nikdo nerozuměl). U nás však národnostní cítění bylo ještě v počátcích probuzení (kterému my říkáme obrození) docela vlažné. Bylo omezeno na vrstvičku vlastenců. Ti byli citově českému národu bezpochyby oddaní, jenomže stejně nadále myslili, mluvili i tvořili německy. Aby byly věci ještě složitější: podle tehdejších hodnotových žebříčků se považovalo za samozřejmost, danou od Boha, že se do národa (do politického národa) nepočítali všichni obyvatelé určitého území, nýbrž jen úzká horní vrstva svéprávných, svobodných občanů (to znamená šlechta, duchovní, úředníci, měšťané), zatímco masa poddaných představovala bezprávnou a mlčící "šedou zónu". (Což je velice moderní pojem, ta šedá zóna, že, ale nám se docela hodí i pro dobu národního obrození.) Nic podstatného na podřadném postavení této mlčící většiny nezměnilo zprvu bezpochyby velevýznamné zrušení nevolnictví, vyhlášené josefinským patentem v roce 1781. Mezi poddaným chudým Čechem a poddaným chudým Němcem neexistoval žádný lidský, společenský ani politický rozdíl, ba Němci na tom byli mnohdy hůř než Češi. Obývali totiž většinou hornaté a neúrodné pohraničí (kterému už staří Keltové říkali Sudéta, přeloženo: "Les kanců"), na rozdíl od českých rolníků v úrodném Polabí nebo moravských sedláků na jihu a ve středu Moravy.

Rodný dům Jána Kollára v Mošovcích

To vše jsou záležitosti komplikované a dokonce i dnes nejednoznačné a my se k nim ještě víckrát a detailněji vrátíme, jenomže teď nás čeká návrat jiného druhu. Zanechali jsme na své pouti stát poněkud osaměle muže, který se narodil v horních Uhrách, byl vzdělán latinsky, mluvil plynně německy a začal psát česky.

Aj, zde leží zem ta před okem mým smutně slzícím,
někdy kolébka, nyní národu mého rakev.
Stůj, noho; posvátná místa jsou, kamkoli kráčíš,
k obloze, Tatry synu, vznes se, vyvýše pohled,
neb raději k velikému přichyl tomu tam se dubisku,
jenž vzdoruje zhoubným až dosaváde časům.
Však času ten horší je člověk; jenž berlu železnou
v těchto krajích na tvou, Slávie, šíji chopil.
Horší nežli divé války, hromu, ohně divější,
zaslepenec na své když zlobu plémě kydá.
Ó, věkové dávní, jako noc vůkol mne ležící,
ó, krajino, všeliké slávy i hanby obraz!
Od Labe zrádného k rovinám až Visly nevěrné,
od Dunaje k hltavým Baltu celého pěnám
krásnohlasý zmužilých Slovanů kde se někdy ozýval,
aj, oněmělť už, byv k úrazu zášti, jazyk.
A kdo se loupeže té, volající vzhůru, dopustil?
Kdo zhanobil v jednom národu lidstvo celé?
Zardi se, závistná Teutonie, sousedo Slávy,
tvé vin těchto počet spáchaly někdy ruky.
Neb krve nikde tolik nevylil černidlaže žádný
nepřítel, co vylil k záhubě Slávy Němec.
Sám svobody kdo hoden, svobodu zná vážiti každou,
ten, kdo do pout jímá otroky, sám je otrok.

Myslím, že mladí tápají (pokud se vůbec přinutí poslouchat); střední generaci se cosi mihne závity šedé kůry mozkové (ale pak to stejně vyhasne), jen těm starším navzdory vynechávající paměti naskočí slova, věty, strofy. Slávy dcera. 645 znělek, jak už řečeno. Znělky, tak lze do češtiny přeložit sonety. Autor na nich pracoval vlastně celý život, pořád svoji skladbu rozšiřoval. (V úplně prvním vydání jich bylo jenom 150.) Původně byla sbírka rozčleněna do tří oddílů po padesáti znělkách, nazvaných podle řek, tekoucích kraji kdysi slovanskými. Už v samotném Předzpěvu jejich jména zazní: Sála, Labe, Dunaj. Sonety psal Kollár v přízvučné prozódii, čehož se my v pořadu raději nebudeme držet, protože jsme nechtěli, aby recitace budila úsměv. (Stejně ho možná vyvolá.)

"Stůj, noho posvátná!" odříkávali jsme v hodinách jazyka českého, byvše za to nemilosrdně káráni jako klasikovi prznitelé. Některé verše ze Slávy dcery jsou sice dodnes živé (pár z Předzpěvu dokonce svého času zhudebnili bratří Ebenové), ale že by moderní čtenář sáhl s dychtivostí po této knize, to tedy - ruku na srdce - stěží. Tím spíše, že sbírka, jak už řečeno, časem nabobtnala. Kollár do ní přidal ještě dva oddíly - Léthé a Acheron. (Tedy něco jako slovanské nebe a slovanské peklo.) Ke břehům smrti a zapomnění sám básník nemůže, díky listům božské Míny však nahlédne do slovanského nebe, "kde ples, radost, rozkoš věku je." Tady vzpomíná na velké slovanské osobnosti, ale i na ty Neslovany, kteří nám prospěli. Mezi nimi především na německého filosofa Herdera, ale také na našeho Dalimila, "co Němce louhem myl." V pekle můžeme potkat odrodilce, škůdce a zrádce ( nechybí mezi nimi vyvrhel Milota z Dědic, ale ani jezuité pálící knihy a čestné místo tu patří Napoleonovi za to, že přepadl Rusko).

Ján Kollár

Kde spanilá v zelených hájích pěla písně Slavenka,
už hlaholem zpěvná ústa umlkla němým.
Kde z mramoru stáli hromného paláce Perůna,
z troskotaných sloupů teď psota chlévy dělá.
Kde k nebi své vězila staroslavná Arkona týmě,
zlomky drobí teď tam hostě cizího noha.
Rozbořené želejí zdi chrámů Retry pověstné,
kde čněly, už ryje tam hnízdo si ještěr a had.
Slávy syna k bratrům přišlého v ty kraje nezná
brat vlastní, aniž vděčně mu tiskne ruky.
Řeč ho cizí zarazí ze rtů a tváři slavenské,
zrak mu lže Slaviana, sluch klamy bolně kazí.
Neb tak přehluboko vtlačila znaky Slávy synům svým,
místo, že jich vymazat nikde nemůže ni čas.
Slávy dcera, to je vlastně jakési putování.

Cesta autora v doprovodu Míny (my ji za chvilku identifikujeme), jež je dcerou pohanské bohyně Slávy - proto se taky sbírka jmenuje Slávy dcera. Ta pouť vede po zemích významných pro dějiny Slovanstva. Je to hymnický zpěv o velikosti slovanského pravěku, ale i pláč nad pozdější porobou Slovanů. Také je to oslava slovanských velikánů, a pochopitelně je i prokletím slovanských nepřátel a škůdců. Nejvíc jej lze přirovnat k jakémusi plamennému oratoriu slovanské vzájemnosti.

Mateřštinou Kollárovou byla slovenština. Narodil se (jak už víme) v Turci, v Mošovcích nedaleko Martina... Proč psal česky? Jeho čeština je velmi volná, je nespisovná, obsahuje řadu slovakismů. V době vzniku Slávy dcery ještě kodifikovaná spisovná čeština neexistovala. Proč tedy nebásnil rovnou slovensky? On sám považoval slovenštinu za pouhý dialekt češtiny. Pokus kněze Antona Bernoláka o kodifikaci spisovné slovenštiny nebral Kollár na vědomí. Byla to taková nějaká "bernolákovština". A proti novější slovenštině Ľudovíta Štúra dokonce vehementně protestoval spisem O potřebě jednoty spisovného jazyka pro Čechy, Moravy a Slováky. Kollár totiž uznával jen čtyři slovanské jazyky: ruštinu, illyrštinu (což byly pro něho balkánské dialekty), dále polštinu a českoslovenštinu. Toto stanovisko odpovídalo jeho panslavismu, který vyjádřil ve svém základním vědeckém díle: O literárnej vzájemnosti mezi kmeny a nářečími slávskými.

My co slíbíme, tak plníme; co nadřekneme, dopovíme. O Míně. O Slávy dceři. Byla jeho soukromou inspirací, aby své dílo napsal. U jeho zdroje byl mocný citový vznět. Jako vysokoškolský student na universitě v německé Jeně zahořel Kollár láskou k dívce Míně. Ve skutečnosti k Wilhelmině Friderice Schmidtové, což byla dcera protestantského pastora v nedaleké Lobedě. Jan doufal, že si Wilhelminu alias Mínu odvede po studiích do Pešti. Leč byla to láska platonická, nenaplněná. Vše zhatila matka. Ze zasnoubení nic nebylo, protože daleké, neznámé Uhry pro ni byly synonymem pro strach z necivilizovaného světa. Zdá se, že Kollárovy málo lákavé vyhlídky tak trochu vyděsily i jeho lásku. Zamilovaný mladík se vrátil do Pešti sám. Se zlomeným srdcem zůstal však své lásce věrný celý svůj život. Zachoval se podobně jako Petrarca vůči své milované, ale vdané Lauře. Zřejmě byla Mína tohoto citu hodna. Z Kollárova pohledu jistě. Musela být už na první pohled nevšední, půvabná dívka. V jeho očích dozajista. Ve zraku jiných možná ne - v reálném světě to byla zjevem i duchem velmi obyčejná Němka. Prý nepříliš hezká, leč milující oči dokážou zkrášlit celý svět. Jinak by se nebyla stala hrdinkou Slávy dcery, legendární potomkyní dávných Slovanů, symbolem, ba přímo ideálem slovanské dívky a dcery. Míně se osobní život moc nevyvedl. Kollár na ni čekal do svých jedenačtyřiceti let, a když se dozvěděl o její osobní situaci, zařídil, aby se s velkou časovou prodlevou setkali. V roce 1834 si stárnoucí Slávy dceru přece jenom vzal. Nicméně - před všechnu dobrou vůli i snahu - Kollár nedokázal ani to, aby vysněnou Slávy dceru naučil aspoň česky. Nur auf Deutsch.

Národ i čest zmizely, s jazykem bohové zde zanikli, jen sama zůstává příroda nezměněna.
Les, řeky, města a ves změniti své jméno slavenské
nechtěly, než tělo jen v nich, ducha Slávy není.
Ó, kdo přijde tyto vzbuditi hroby ze sna živého?
Kým přiveden slušný k své bude vlasti dědic?
Avšak umlkni, tichá, na budoucnost patři, žalosti,
osluněným rozptyl mráčky myšlének okem.
Největší je neřest v neštěstí láti neřestem,
ten, kdo kojí skutkem hněv nebe, lépe činí.
Ne z mutného oka, z ruky pilné naděje kvitne,
tak jen může i zlé státi se ještě dobrým.
Cesta křivá lidi jen, člověčenstvo svésti nemůže,
a zmatenost jedněch často celosti hoví.
Čas vše mění, i časy, k vítězství on vede pravdu,
co sto věků bludných hodlalo, zvrtne doba.

Kollárova Slávy dcera

To s tou dobou neřekl Jan Kollár špatně. Kolikrát zvrtla doba všechno nám, kteří jsme žili jen v jediném, tom minulém století... Jan Kollár zemřel ve Vídni 24. ledna roku 1852. Dožil se tedy sotva osmapadesáti let, ale vstoupil do čítanek. A snad si aspoň někdo pamatuje i nějaký jeho verš... nebo aspoň myšlenku. Kupříkladu tu, ve které není ani dnes nic proti ničemu: "Voláš-li Slovan, nechť se ti ozve - člověk."


Zobrazit místo 663 na větší mapě
autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související