640. schůzka: Vakcína znamená po česku „kravská“

A nemíníme zde kriticky zkoumat jejich přesnost. Jde nám totiž o něco jiného – o konstatování, že mnohonásobně častěji než pušky a děla zabíjely tehdy vojáky bakterie a viry.

Právě v té době však byla nalezena a s úspěchem uplatněna vůbec první zbraň člověka proti infekci – očkování. Zasloužil se o ně anglický venkovský lékař Edward Jenner. Ještě nic nevěděl o mikrobiální podstatě nákaz (tu odhalil až Louis Pasteur), takže vycházel z pouhé zkušenosti. Hledal lék proti dávné metle lidstva, epidemiím černých neštovic. Počet obětí neštovic v jednotlivých epidemiích kolísal, ale někdy dosahoval ohromných čísel. Švédský lékař Rosen odhadoval v roce 1764, že na neštovice umírala ve Švédsku ročně jedna desetina dětí. Podobné poměry byly ještě počátkem 20. století v některých mimoevropských zemích, například ve Vietnamu. Geograf a historik von Klöden ve svých vzpomínkách z mládí píše o epidemii z roku 1799, která na Frýdlantsku řádila celou zimu a zahubila i dva jeho sourozence. Zkosila třetinu dětí ve městě: „Každý den jsme provázeli jedno, někdy i dvě mrtvé děti na hřbitov, většinou spolužáky nebo děti, se kterými jsme si hráli.“ Jenom v Čechách zemřelo v tomto roce na neštovice přes 17 000 dětí a stejně tolik jich bylo v roce 1800.

Variola byla nevyhnutelnou dětskou nemocí a v Anglii v 16. až 18. století se uváděla jako nejčastější příčina úmrtí u dětí. Pro nemocné choroba sama znamenala velké utrpení, a jeden z postižených, Johann Wolfgang Goethe ve spise Z mého života vzpomíná: „Najednou mne přepadla nevolnost a horečka, čímž se hlásily neštovice. To zlo vstoupilo i do našeho domu a přepadlo mne s prudkostí zcela nezvyklou. Celé tělo bylo osýpkami poseto, obličej zakryt a já ležel několik dní slepý a ve velkých bolestech. Zkoušeli to všemožně zmírnit a slibovali mi hory doly, budu-li se chovat klidně a nebudu-li zlo rozmnožovat třením a škrábáním. Přemohl jsem se. Konečně po době smutně prožité mně to spadlo z obličeje jako nějaká škraboška a osýpky nezanechaly na kůži nějakých viditelných stop; podoba však byla zřejmě změněna. Já sám jsem byl spokojen, jen když jsem zase viděl boží světlo a když se mi pozvolna ztrácely skvrny z kůže; ostatní však byli tuze nemilosrdní a co chvíle mi připomínali dřívější stav, obzvlášť jedna velice živá teta, která se na mne, ještě i v pozdějších letech, málo kdy podívala, aby nezvolala: Ke všem čertům, synku, jaks ty zeškareděl!“

Goethe sám považoval následky svého onemocnění za lehké. Hůře však dopadl bratr učitele Zellera, který o tom ve své autobiografii píše: „Nejhůře byl touto ničivou chorobou zohaven malý Vilém, dříve jeden z nejhezčích hochů, bílých a červených tváří, s pěknými světlými vlasy, jako konopí. Netrpělivý hoch si rozškrábal obličej tak, že vypadal hrozně, a když mu na noc zavázali ruce, křičel několik dnů a nocí tak strašně, že ponocný, když to slyšel, zůstal na ulici tiše stát, až konečně chlapec ochraptěl a jeho hlas se více nepodobal lidskému hlasu. Oslepl na tři týdny, ztratil vlasy z hlavy. Na zpečených strupech rostli červi. Když se uzdravil, nikdo ho nepoznal.“

Neštovice neušetřily ani příslušníky panovnického domu. Podlehl jim císař Josef I. (čímž se dostal na trůn Karel VI.), a také obě dvě manželky Josefa II. na ně zemřely. Doplatil na ně francouzský král Ludvík XV., rovněž ruský car Petr II. zemřel na neštovice ještě před svou korunovací, i princ Leopold Lotrinský, ženich Marie Terezie, jehož smrt způsobila, že se s Marií Terezií oženil jeho bratr František Lotrinský. Když v květnu 1767 v rodině opět vypukly obávané neštovice, nakazila se jimi od své snachy Marie Josefy (to byla druhá manželka Josefa II.) samotná císařovna Marie Terezie. Přijala dokonce i svátost umírajících. „Ve městě vládne nepopsatelný smutek,“ psal domů do Benátek vyslanec. „Lidé se sbíhají v houfech k Hofburku, aby se dozvěděli, jak se císařovně daří. Všude po ulicích je vidět srdceryvně plačící lidi. Když člověk vidí město v modlitbách a procesí za zachování císařovny při životě, pak pozná, jak velice ji její poddaní milují.“ Nemoc Marie Terezie trvala tři týdny. Pak se uzdravila. Její osobní lékař van Swieten dostal císařovnin portrét, obkládaný brilianty a tři tisíce dukátů k tomu. Celkem se nakazilo jedenáct příslušníků rakouské císařské rodiny. Vypráví se, že kvůli nepěkným jizvám na tváři, které jí po onemocnění zůstaly, nechala Marie Terezie ze svého okolí odstranit všechna zrcadla. Ještě hůře dopadla její čtyřiadvacetiletá dcera Marie Alžběta. Ta byla proslulá svou nevšední krásou. Neštovice, na které málem zemřela, ji však zohyzdily, tvář měla posetou ošklivými jizvami. Ze společenské krásky se stala nešťastná, depresivní bytost, která se vyhýbala stykům s veřejnosti. Na plánovaný sňatek s francouzským králem už nebylo ani pomyšlení, skončila jako abatyše v Innsbrucku.

Dvě dcery Marie Terezie, Johanna Gabriela a Marie Josefa, mezi nimiž byl věkový rozdíl pouhý rok, zemřely obě na neštovice, ve věku ve dvanácti a šestnácti let. Jejich matka však nemoc překonala, také díky své mimořádné tělesné kondici. Stala se bojovnicí za očkování proti neštovicím. Tomu očkování se říkalo variolizace, ale ta měla k dnešnímu očkování ještě hodně daleko. Vycházelo se z obecně známé zkušenosti, že neštovice jsou nakažlivou chorobou a šíří se přenosem z osoby na osobu, že však postihují člověka zpravidla vždy jenom jednou. Ten, kdo chorobu přestál, už v další epidemii neonemocněl. Už v roce 1721 prošel prešovský lékař Jan Adam Raymann jako první ve střední Evropě provedl variolizaci: přenesl obsah puchýřku z nemocného neštovicemi na svého zdravého syna. Když později začala epidemie kosit členy početné rodiny Marie Terezie, dali se všichni Habsburci očkovat metodou variolizace. I ruská carevna Kateřina Veliká a její syn Pavel podstoupili toto očkování.

Na všechny tyto zkušenosti navázal anglický lékař Edward Jenner. Zjistil, že v kraji, kde působil, lidé, kteří se infikovali takzvanými kravskými neštovicemi (této chorobě se říkalo vaccina, tedy přeloženo z latiny kravská), neonemocněli lidskými neštovicemi, tedy variolou, i když vypukla jejich epidemie. Před touto chorobou byli navíc dlouhodobě chráněni. Infekce kravskými neštovicemi přitom probíhala obvykle pouze s mírnými celkovými příznaky a omezeným počtem neštoviček, takže nehrozilo ani nebezpečí smrti, ani zohyzdění. Podobné zkušenosti jako v Anglii měli také sedláci ve Francii, Holandsku, severním Německu a dokonce i mexičtí pastevci. Na základě těchto zvěstí byly činěny pokusy chránit se před neštovicemi pomocí umělé infekce od krav. Existují zprávy, že potom, co sám prodělal nákazu od krav, naočkoval anglický sedlák Benjamin Jesty infekci své ženě a synům; podle pověsti se mu pak dostalo výsměchu, že „vydává své příbuzné v šanc, aby tito voly a kravami se stali.“

Edward Jenner tuto věc sledoval delší dobu a na podkladě svých důkladných pozorování se odhodlal k pokusu. 14. května 1796 přenesl na lehce poškrábaná místa kůže na obou pažích zdravého osmiletého chlapce Jamese Phippse tekutinu z neštovičky děvečky, která se náhodně infikovala kravskými neštovicemi. „Nekrásnější na té historii je,“ napsal Jenner po dvou měsících, „že chlapci byly poté v červenci naočkovány pravé neštovice, které (jak jsem si byl troufal předpovědět) nevyvolaly žádné onemocnění.“ Jenner aplikoval chlapci skutečně injekci, která mohla být smrtící, protože obsahovala smrtelnou dávku viru černých neštovic. Jeho úzkost si dokážeme těžko představit, dítě však zůstalo nejenom naživu, ale i zdrávo, tělo si díky vakcinaci dokázalo vytvořit obranné látky. Vakcinace, i když se zpočátku neprováděla systematicky u všeho obyvatelstva, znamenala ve výskytu varioly a zejména v úmrtnosti na tuto chorobu převratnou změnu. Ta se snížila na desetinu až dvacetinu původního stavu. V Rakousku provedl první vakcinaci roku 1799 dr. Ferro na svých dětech lymfou, která pocházela z Anglie. Tomuto pokusu byl přítomen známý švýcarský vědec Jean de Carro. I on dal očkovat své dva synky lymfou z neštovičky Ferrovy dcerky. Vakcinace byla úspěšná. U nás se očkování kravskými neštovicemi příliš neujalo. Bylo přece jenom nebezpečné, lidé k němu neměli důvěru. S očkováním zaschlými lidskými neštovicemi se u nás začalo pravděpodobně už v roce 1791, tedy pět let předtím, než Jenner objevil vakcinaci. Byly to ojedinělé případy. V roce 1795: 34 naočkované děti. Všechno se však odehrálo na jednom místě – v Brně.

V té době vstupuje na scénu rodák z Korutan, MUDr. Alois Carl. Ten pár měsíců po promoci ve Vídně nastoupil právě v moravské metropoli. Začátkem roku 1796 tu zřídil očkovací ústav a v Brněnských novinách zveřejnil provolání, ve kterém připomíná svoje zkušenosti, získané ve Vídni, upozorňuje na nebezpečí neštovic a následky onemocnění i na význam očkování zvláště rodiče malých dětí a nabízí své služby. Ordinoval v domě na Zelném trhu a tam také očkoval. Víme o tom, protože sepsal zprávu o jedenácti dětech. Výsledky mu dodaly novou odvahu a on vyjadřuje naději, že „obyvatelé Brna odloží aspoň částečně svou nenávist k očkování, zděděnou od dědů a otců a v nastávajícím jarním období dají své děti očkovat.“ V dalším letáčku dr. Carl podává přehled očkování na celé Moravě, shrnuje svoje dosavadní výsledky a také vyúčtovává podpory, kterých se mu dostalo na jeho akci od různých lidumilů. V době prvních pokusů a úspěchů s očkováním kravskou neštovičnou látkou ve Vídni, postihla Brno na přelomu 18. a 19. století epidemie neštovic, která se šířila hlavně mezi mladými lidmi. V uplynulých letech si neštovice vyžádaly na Moravě každým rokem průměrně skoro 7000 životů, v roce 1798 však víc než osm a půl tisíc, v dalším roce přes jedenáct tisíc a v posledním roce 18. století 8000 obětí. Těch, kdo se sice uzdravili, ale odnesli si do dalšího trvalou stopu – zohyzdění, bylo ovšem mnohem víc. A to bylo nepochybně pobídkou k zavedení vakcinace.

Dr. Carl byl prý přímo posedlý myšlenkou likvidace této nemoci. Příznačný je pro něho výraz Ausrottung der Blattern, tedy česky něco jako vyhlazení neštovic. Jakmile se dozvěděl o výsledcích Jennerových a o prvních vakcinacích ve Vídni, zajímal se o nový způsob prevence. Snažil se získat čerstvou očkovací látku. Dlouhou dopravou ztrácela totiž na své účinnosti a nebylo snadné opatřit si čistou a účinnou očkovací lymfu. Moravská zemská vláda doporučila očkování už v březnu roku 1800 a vypsala cenu 100 zlatých pro lékaře nebo ranhojiče, který provede největší počet vakcinací, nebo který přesvědčí největší počet rodičů, aby za jeho dozoru dali své děti očkovat. Dr. Carl musel být člověk pro svou myšlenku doslova zapálený, protože slíbil nemajetné očkovat úplně zdarma, a dokonce ohlásil, že do svého očkovacího ústavu přijme zdarma dalších dvacet nemajetných, kterým přidá po dvou dukátech. „Lékař má poskytnout každému stejnou pomoc,“ hlásal dr. Carl, „a má dostávat od každého stejnou odměnu, úměrnou jeho možnostem, od chudého nic nebo málo, od bohatého více. Jinak by tomu ovšem bylo, kdyby byl každý lékař placen státem. Pak by mohl jít bezstarostně za svým povoláním z paláce do chýše, s uspokojením, že je dobrodincem a zachráncem lidí.“

Zatím ovšem získával prostředky od dobrovolných dárců, kteří si uvědomovali, oč jde, a doplácel zřejmě i ze svých vlastních zdrojů. Zároveň se snažil získat pro vakcinaci o přívržence a příznivce na nejvyšších místech. Moravská zemská vláda mu skutečně vyšla vstříc a vyzvala občany k očkování. K povzbuzení občanstva se pořádaly v Brně velké očkovací slavnosti s hudbou, zpěvem, tancem, hrami a rozdělováním prémií nejprve na komárovské louce a později v Pisárkách. Když v září roku 1801 odešel dr. Carl do Prahy, bylo v Brně očkováno vakcínou skoro 600 dětí ze všech vrstev obyvatelstva. Roku 1814 vyrostl na pisárecké louce u lesa pavilon, v němž spočívalo na kamenném podstavci poprsí Edwarda Jennera, vytesané v životní velikosti z moravského grafitu. Zároveň putoval z Brna do Londýna tento dopis: „Veleváženému lékaři Edwardu Jennerovi, objeviteli očkování, největšímu dobrodinci lidstva. Nejváženější doktore. Na nejvzdálenější hranici východního Německa (pisatelé měli na mysli Moravu), v krajině, kudy prošla římská triumfující armáda, a divocí Hunové pod vedením Attilovým, a kde císař Karel Veliký Huny úspěšně porazil, a kde Švédové způsobili svým i děly otřesy země a kde ještě i Prusové a francouzští válečníci vítězně prošli, v této pozoruhodné zemi s nejvděčnějšími pocty vděčnosti Tobě, očkovaná mládež z Brna vztyčila Ti trvalý pomník s Tvou bustou k Tvým narozeninám. Přijmi velkomyslně, velký muži, tento skromný výraz obdivu a vděčnosti. Každým rokem v přítomnosti mnoha tisíc obyvatel se pořádá kolem tohoto chrámku slavnost na paměť objevu vakcíny.“

Chrámek v Brně-Pisárkách na břehu řeky Svratky se už dávno rozpadl, také Jennerovo poprsí kamsi zmizelo, a Brňané už nějakou dobu očkovací slavnosti nepořádají. Jméno Edwarda Jennera však zůstává napořád slavné. Když roku 1813 požádal Napoleona o propuštění svého příbuzného z francouzského zajetí, řekl Napoleon: „Ach, to je Jenner. Ne, nemohu nic odmítnout Jennerovi.“ Přes veškerou svou slávu zůstal skromný, jak to mají vskutku velicí lidé ve zvyku. Známý je jeho výrok: „Vždyť co je sláva? Nic nežli zlatý terč neustále probodávaný šípy zlovolnosti.“ Sám Napoleon dal hned očkovat svého syna Orlíka a zorganizoval ve Francii 25 vakcinačních středisek. Roku 1801 se jen v Londýně nechalo naočkovat 10 000 lidí. A roku 1803 zavedlo Španělsko jako první země na světě povinné celoplošné očkování proti neštovicím. Na začátku 20. století se v českých zemích variola vyskytovala jen ojediněle a od roku 1924 vymizela úplně. Poslední případ na naše území zanesl roku 1967 letec z Indie.

Během první poloviny dvacátého století přestaly být pravé neštovice v Evropě epidemickou chorobou. Posledním člověkem na Zemi, který onemocněl variolou přirozenou cestou, byl somálský kuchař v roce 1977. Jeho onemocnění bylo posledním případem epidemické varioly na světě a tím se uzavřel tisíce let trvající řetězec přenosu nákazy. Žádný další člověk se již přirozenou cestou neštovicemi nenakazil a tak po více než dvou letech ověřování mohla Světová zdravotnická organizace vyhlásit, že pravé neštovice byly vykořeněny. Bohužel to neznamenalo, že by již nikdo neměl v budoucnu variolou onemocnět a zemřít. Úspěšné ukončení tohoto programu neznamenalo totiž definitivní likvidaci viru – pro výzkumné účely byl nadále uchováván v řadě laboratoří. V srpnu 1978 onemocněla variolou fotografka Janet Parkerová, pracovnice Lékařské fakulty v Birminghamu ve Velké Británii. Její pracoviště sousedilo s tamní virologickou laboratoří, která byla později identifikována jako zdroj nákazy. Dne 2. září 1978 Janet Parkerová zemřela. Byla poslední obětí pravých neštovic na světě.