632. schůzka: S českým prozpěvováním před národním obrozením

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Opona Josefa Platzera

Jsme na jevišti dějin obecně, konkrétně těch českých, i na jevišti skutečném, byť nejde o scénu kdovíjak velkou a namnoze to vlastně ani žádné jeviště nebylo. Leč na tom komediantském placu se zpívalo po česku o sto šest, což způsobilo totéž, jako by česká řeč dostávala dýchání z úst do úst. A jde-li o uchování jazyka, kdo se odváží pohrdat život zachraňujícím zákrokem, jímž se národní plíce vzduchem plnily...

„Vzniku české zpěvohry stálo ve společenských poměrech doby před národním obrozením v cestě mnoho překážek. Cizí šlechta, slabost měst a nedostatek české inteligence, orientace kulturního života vyšších vrstev na Vídeň jsou některé z nich. Česká zpěvohra nemohla proto nikde vytvořit své centrum a souvislou tradici. Jednotlivé skladby vznikaly na různých místech, z různých podnětů a pro různé obecenstvo. Každý autor začínal v tomto oboru svým dílem vlastně vždy znova, protože (kromě několika výjimek) ohlas lidových zpěvoher nepřekročil obvod místa či kraje, ve kterém dílo vzniklo. Pestrost, různorodost a nevyrovnanost co se týká kvalit tvarových, námětových a estetických, to vše bylo dáno podmínkami vzniku a bytí české zpěvohry 18. století,“ tvrdí doktor Jan Kopecký, autor kapitoly o českém barokním divadle v Dějinách českého divadla. Říkáme jim české zpěvohry, jenže je na místě je odlišovat díla skutečně česká; a ta moravská, zejména hanácká, která byla na rozdíl od zpěvoher z Čech psána výrazným dialektem. Některá z nich mají všechny znaky skutečné opery, jiná můžeme zařadit do kategorie singspielů, zbytek tvoří malé hudební scénky. Je obtížné je nějak třídit – měřítko časové nám moc nepomůže.

První, to jsou dílka, jejichž námětem je nějaká historicky významná a aktuální událost, jako třeba Selská rebelie. Nebo Píseň o císaři Josefovi. A také Landebork a Pargamotéka. Druhou skupinu tvoří zpěvohry o řemeslech: Sladovnická opera. Anebo Opera o komínku. A máme tu společnost zpěvoher komických. Ty byly o lásce, o zlých ženách a opilých mužích a tak podobně (samé komické záležitosti). Sem patří třeba Hajdalák a Bumbalka (s nimi už jsme se už potkali, a rovněž s Jorou a Mandou a se Zlatou svobodou). Opilý muž – to je název dalšího takového dílka. Kam se baby ženete – rovněž titul jedné zpěvohry. Mimo tyto skupiny stojí česká hra-moralita Veritas exulans. Vyhnaná svoboda, nebo také: Pravda ve vyhnanství.

Nejstaršími díly prvé skupiny jsou takzvané hanácké opery, z nich je nejvýznamnější opera o Landeborkovi. V nejstarším opise ovšem takový stručný název neměla: „Kterak Landebork od Prahe z Království českého ani nepškna (lotr) s Bohem hébal, připopmínáme pro velké veraženi skrz následující osobe: Matka (canto), Syn (alto), Otec (tenore), Rektor (basso primo), Landebork (basso secundo).“ (I na tento pozoruhodný titul, zvíci divadelního programu, jsme už narazili.) Titulní postava děje se nejmenuje – Landebork neboli Brandenburk, obyvatel Braniborska – hlavním hrdinou zpěvohry není, tím jsou ve skutečnosti všechny další osoby hry, zastupující lid z Hané. Jejich ústy je vyjadřován postoj vůči cizím vetřelcům, kteří v boji proti Habsburkům zaútočili od severu na Moravu a vpadli i do poklidné Hané. Kromě jiných to odnese i selský synek, kterého Landebork odvádí ke svému vojsku. Za ním se úrodnou hanáckou krajinou nese šťavnaté proklínání otcovo:

Ješče všem dňom konec není,
lópežniko, rabiřo,
ó, počké, však tě Bůh skloni,
faframentské štafiřo.
Ješče te bodeš hotikat,
až tě bodó cnoške pokat,
pamatoj na mé slova,
bodeš diro i s tvó viro
hledat jak sova.

Komu snad není zcela zřejmé, jak pokají cnošce, tak to při útěku praskají gatě. Rektor utěšuje zarmoucené rodiče – má prý zprávy o neúspěších intervenčního vojska; Syn se jistě brzy vrátí domů, protože Fortóna (Fortuna) Landeborka už opustila. A skutečně – Syn se vrací, protože braniborské vojsko, do kterého byl naverbován, se po porážce u Prahy rozuteklo.

Stavovské divadlo ve 2. polovině 19. století

Jak muj král
e já sem dělal!
On otiká na svó strano
a já sem hébal na Hanó.
Tož je král taky dezeltyr?
Deť on chtěl mět v Čechách kvaltýr!
Ó, radost veleká,
Hej Hanáce zhuro,
Landebork otiká,
vepocme naň ďoro.

Po hudební stránce je Landebork skutečnou operou: má svou předehru, osm árií spojených recitativy a dva sbory. Orchestr představuje smyčcový soubor, ve které hrají hlavní úlohu první housle, ostatní nástroje jsou dobré pouze pro harmonický podklad. Landeborka jsme si vysvětlili... ale jak přeložit název druhé známé české zpěvohry 18. století – Pargamotéka? Snad pergamenotéka, tomu lze rozumět, ale Pargamotéka? Pargamotéka je pragmatická sankce – taková zkratka. Cizích slov, upravených do českých úst (neboli do hanácké hobe) je v Pargamotéce víc. Breškat není nic jiného než zkomolenina latinského diskant, to znamená soprán, kaňór je obměna latinského cantus, tedy sopránový hlas. Kaňór... to bych do soprána neřekl... Stejně jako do řechtoně. Ten už se od latinské předlohy odpoutal načisto. Je to bas. A námětem Pargamotéky je tedy pragmatická sankce Karla VI., podle které měly všechny země rakouského mocnářství tvořit na věčné časy (a nikdy jinak) jediný celek, ve kterém bude pro habsburský rod platit dědičná posloupnost i po přeslici. Což nešlo pod fousy pruskému Fridrichovi, jak dobře víme, takže spustil válku o dědictví rakouské, kvůli které jsme přišli o podstatný kus Slezska.

Ha ha! He he! Čert se směje,
vida, jak se v světě děje,
samy kminstva, falešnosti,
takže není rade dosti.
Pro to dvoje: moje, tvoje,
bratr s bratrem de do boje.
Dnes je bratrem, strécem, kmotrem,
zétra šelmó, zrádcem, lotrem.
To skoselo jedno děvče
a skosoje podnes ještě,
že je víc lsti v králskéch dvorách
než rvaček v hanáckéch hodách.
Proti jednej králskej cerce
tolik králu vujno vede,
tločó se, peró a bijó,
všece se s ňó vostózijó.

Vystoupí s velkým nářkem sama králova cera, rozumí se Marie Terezie. Čtyři rozšafní Hanáci ji velmi litují a nabídnou jí své služby, a královská dcera je vyšle k evropským monarchům jako legáty. Všichni se vracejí se zprávami o tom, jak pargamotéka v cizině nic neplatí a že je třeba sepsat novou, což sami přímo na místě učiní. Jejich rada zní: je třeba postavit velké vojsko a jako rádce a dvořany si vzít poctivé lidi.

Z Čechů, Rakušanů pěchoto mňéte,
Hanáke, Slezáke na koně déte,
Ohři a Valaši só na rabuvke,
omijó brat koně, kráve, jalůvke.
Tře sto tisícu dež vojska bude. ze třech stran nepřitel bát se jich bude.
Zloděje malý, te ven vešlahéte,
a co só velci, voběset déte.
Jenerále, rade, mňéte krajane,
pře tom věrný a opřimny dvořane.
kteři be vic vás než sebe hledale
a všecko dobry vám na roko dale.
A to je lepši ta pargamotéka, než bela ta stará saframatéka.
Té se držet bodem na věke věko
jako hovno košele, vesrané měkko.

Jazyk našich předků byl častokráte jadrný mnohem víc, než bychom předpokládali, najmě jedná-li se vlastně o operu. Tím spíše, že autorem Landenborka i Pargamotéky byl cisterciák, páter Alan, vlastním jménem Ignác Plumlovský, rodák z Přerova, a uvážíme-li, že Pargamotéka byla připravena jako holdovací opera pro císařovnu Marii Terezii. (Ještě že panovnice neuměla hanácky...) Ani její nejstarší syn nebyl tohoto dialektu mocen, a přece mu byla věnována hanácká Píseň o Josefovi II. Však si ji nikdy neposlechl – byla sepsána po jeho smrti. S ní se její hrdina Ondra nechtěl smířit, neustále tvrdohlavě opakoval, že panovník ve skutečnosti nezemřel. Nakonec vyslechne zprávu od očitého svědka, že je císař skutečně v Pánu, a tady jeho původně kladný názor na Jozífka císaře, moudře vládnoucího, prochází vývojem:

Stavovské divadlo - dobová rytina

Slebovals Hanákum svobodu,
dobre take bedlo;
že na robotu nepojedem,
však se jinač svedlo;
dež tos chtěl hodělat,
mosels maširovat.
Pěkně všechno znělo
a se povidalo,
že dobře bodó čase:
Zatím, trte frte, češó nam
bez hřebinka vlasy.

(Od té doby nám bez hřebínka česali vlasy už víckrát. A věru, že ještě česat budou...)

Kdo je autorem, nevíme, ale jeho talent byl menší, než jsme shledali u pátera Alana. Zase úplně jiného druhu je Opera o sedlské rebelii od východočeského kantora Václava Antoše. Zatímco páter Alan psal skladby ze života Hanáků proto, aby poskytl svým spolubratrům veselé povyražení, kantor Antoš z Nemyčevsi u Jičína si žádná humorná úsloví a přirovnání nevymýšlí, nekarikuje, ale bez přikrašlování píše skladbu o největší události, kterou za svůj život zažil.

Však nám už dali dost mortifikace,
přikládali na prdel,
až se třepily bejkovce,
všechno s hurtem poroučeli expres,
jako by byl sedlák šelma a pes.
Však se jim odsloužíme velmi brzy,
myslím, že je selská vojna zmrzí,
co se tejká pajtu a rabuňku,
nenecháme ve sklepě jednu baňku.
budeme notně pít a šenkovat,
abychom mohli blít a kronkovat,
ostatní poberem, co jen příde k ruce,
nechť je vaření nebo ovoce,
svobodu a naše pojištění,
že jsme daně, roboty zproštění,
musej nám dát naše věci richtig,
uhodíme na ně fresko hurtig.
Takový chceme mít patenty,
co císař vydal před čtyrma léty.

Opera iucunda – znamená v latině totéž co v češtině Opera zábavná. Její podtitul zní: Pán a sedlák. Ti dva se dostávají, jak lze tušit, do konfliktu, což se objevuje i v duetu:
K čemu jste se narodili, vy šelmy selské...
K čemu jste se narodili, vy páni? městské...
Vy jste pošli chrapounové z Cháma dle rodu,
Odkud jste vy, zeptejte se našich pradědů!
My jsme nyní přece páni!
Však nedávno štěpovaní!
Hned mlč, šelmo, vždyť neumíš mluviti s náma!
Není dávno tomu, co vám kouká z bot sláma!
Budeš v kládě hned vprostřed vsi!
Nechť však kláda není pro psy.
Hleďme šelma, jak si fouká, a je poddaný!
Já jsem křesťan katolický, jsem též svobodný!
Mlč: jste všickni v naší moci!
Ne tak jak v Turcích otroci.

Libreto takřka revoluční. Až na závěr. Nejostřejší útoky proti panstvu, vzpurné myšlenky a vřelé sympatie s utiskovanými vystřídá loajální konec. Prostě že je lépe sklonit trochu hlavu tak, aby příliš nevyčuhovala. (To jsme se naučili dobře.)

Když to být jináč nemůže,
tak nám žádný nepomůže,
svobodu cítit není,
zůstaneme poddaní.
Ukážete nám dobrotu,
budeme chodit na robotu,
budem všichni poslušní
nikdy pánům falešní.
Špatné my dílo děláme,
když špatné materie máme,
z hlíny, bláta nic stálého, nic pevného,
na tom světě nic věčného.

Uplyne pár let, možná nějaká ta desítka roků, a ze skromného podhoubí začne růst česká zpívaná a česky mluvená hudba. Dá ještě hodně práce, než dospěje natolik, aby si jí všiml poněkud širší svět než jenom ten nejbližší domácí. Ale nebýt těch drobných a často docela zapomenutých pracovníků na tomto poli by se třeba dnes z našich médií neozývala česká písnička. A kdoví, zdali bychom mluvili ještě česky...

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související