599. schůzka: Zápas o patent, zápas o svobodu

„Informace o tolerančním patentu se všem těm, jimž byla určena, prakticky neměla dostat. Vše mělo tiše skončit povolením několika modliteben a pastorů. Byť si byla úřední místa dobře vědoma toho, že toto řešení neodpovídá skutečným potřebám evangelíků v českých zemích, měla reálnou naději, že jim ten pokus vyjde. Téměř hermeticky uzavřené části Čech a Moravy, kam se zpráva o tolerančním patentu včas, tj. do konce roku 1782, nedostala, svědčí dostatečně výmluvně o tom, že záměr byl zvolen uvážlivě a se znalostí věci.“

Už jsme citovali z hlášení jednoho krajského hejtmana, že patent je určen „pouze pro vlastní potřebu úřadů s přísným příkazem nepublikovat nic obcím, aby veřejnost nebyla vybízena k přihláškám!“ Tak to tam stálo. Jak se ale záměrně utajovaný patent přece jenom dostal do všech šesti krajů Moravy a do deseti krajů Čech, jakož i do pražských měst? Úřady podcenily skrytou církev. Ta si vybudovala dokonalou síť. Podél rovnoběžek i podél poledníků vedly trasy, kterými putovaly informace, knihy a samozřejmě kazatelé. Zprávy o novém patentu a o možnosti přihlásit se ke dvěma nekatolickým církvím přeskakovaly jako plamínky ze země do země, z kraje do kraje, z města do města, z vesnice do vsi. „Zpočátku se všechno jako by vyvíjelo hladce. Už po Vánocích roku 1781 dostalo české zemské gubernium příkaz, jak si počínat, aby byl za pomoci rychtářů zajištěn další postup. Měly být překontrolovány přihlášky a přihlášení mělo dostat cedulky, tedy potvrzení, a měli zavázat se k určitému stálému příspěvku na pastora, na modlitebnu, případně na učitele a na provoz nového evangelického sboru. Najednou se však objevily problémy.“ Inu, překážky, tu. anebo onde vhodně nastražené do cesty budoucím evangelíkům.

Náročná praxe přezkušování

Mělo se zkoušet? Zdali je adept náležitě připraven, samozřejmě. A nač se ho ptali? „Jaké jste víry? Co o této víře víte? Proč odstupujte od římskokatolické církve? Chcete se vrátit zpět?“ Slavnostní přihlášky se musely skládat před úředně stanovenou komisí. Jednotlivě musely vypovídat i děti od sedmi let věku. Skoro všude to bylo stejné. Dvojice pověřených spolehlivých pracovníků skryté církve přicházely do vrchnostenských kanceláří s dotazy po patentu a s žádostí o jeho vydání. Teprve na tento popud začala vrchnostenská správa jednat. Až potom se rozhýbal i krajský úřad. Krajský hejtman rakovnického kraje Lobkowitz reagoval na hlášení o prvních sto padesáti přihlášených na roudnickém panství úředně a zároveň. jak to říct. inu, velmi osobně:

„Zatím je nutno poručit tu pohromu, která se projevila na roudnickém panství, všemohoucímu Bohu a stále ho prosit, aby ty nešťastné lidi osvítil tak, aby se zřekli svého bludu a znovu se vrátili k samospasitelné římskokatolické víře. Vzhledem k tomu, že jde také o zachování klidu, je nutno se přesně držet obsahu čtyř odstavců dvorského dekretu a přesně dle toho postupovat. Také katolíky je třeba napomenout, aby nařízení nepřestupovali a se svými odlučujícími se bratry jednali v křesťanské lásce, aby přesvědčovali životem. Duchovní i světské úřady musejí v takovýchto dobách zdvojnásobit pozornost, aby se ten škodlivý požár dále nešířil.“ K úřednímu sdělení je na druhé straně listu vlastnoručně připsáno to, čím zřejmě srdce překypovalo: „Bez ohledu na to, co se nyní děje, nesmíme ztrácet odvahu, ruka Páně není ukrácena. Musíme doufat v něho samého, on jistě obrátí vše k nejlepšímu.“

Doufání krajského hejtmana Lobkowitze se však ukázalo býti lichým: výtisk tolerančního patentu ještě koncem měsíce musel přece jen poslat na roudnické panství. Cítil se ovšem ukřivděn. Velmi. „Mezitím se zpráva o tolerančním patentu šířila po Českomoravské vysočině, v Polabí, pod Orlickými horami, západně i jižně od Prahy a v Praze samé. Státní úřady však byly přesvědčeny, že komise slavnostních přihlášek budou ukončeny pokud možno v prvním pololetí roku 1782 (což zejména na Moravě pak opravdu proběhlo). Poté měla následovat už jenom jednání o stavbě modliteben a povolání pastorů. V obou případech se však pro-jevily nesnáze. Především se vyskytlo hodně žádostí o přidělení původních evangelických kostelů, po Bílé hoře zkonfiskovaných. Toleranční patent tuto možnost zásadně nevyloučil, v praxi k ní však v Čechách ani na Moravě nikde nedošlo. Marně o to žádali evangelíci v Praze, Libiši, Rané, Křížlicích, ve Velké Lhotě u Dačic. V Růžďce na Valašsku žádali aspoň o povolení stavět v místě, kde kdysi taková budova stála. Vrchní vsetínského panství sice přiznal, že tam před sto lety pikardský; kostel, jejž evangelíci pokládají za své dědictví, byl, své zamítnutí však zdůvodnil tím, že pozemek nyní náleží římskokato-lické faře v Pržně, takže právní nárok tu není – o finančním ani jiném odškodnění nemůže být ani řeči.“

Jiným problémem bylo zajištění platu pastora nebo učitele. Skrytá církev by se byla konečně bez pastorů i učitelů obešla, měla přece své vlastní – na tom, aby byli ustaveni pastoři, měl zájem především sám stát. Potřeboval totiž zajistit pravidelný úřední styk s evangelíky a kontrolu nad nimi, obdobně jako tomu bylo u správců římskokatolických farností. I pastor měl být z hlediska státních orgánů úřední osobou. Byť nižší hodnoty. Naopak část evangelíků stála o povolání pastora ani ne tak pro jeho vlastní činnost jako pro zřetelné potvrzení skutečnosti, že jejich vyznání je opravdu povoleno. „Přes všechny obtíže se evangelíci v létě 1782 postupně zapojovali do občanské struktury, i když pouze jako trpěný prvek. Sbory povolených evangelických církví se mohly ustavit jenom tehdy, splnily-li několik náležitostí: 1) předepsaný počet osob nebo rodin; 2) povolení k povolání kazatele; 3) povolení postavit modlitebnu; 4) zajištění platu kazatele, a 5) získání státního souhlasu pro jmenovitého kazatele.“ Každý člověk musel být povinně členem některé státem uznané církve nebo židovské obce. Člověk bez vyznání prostě nesměl a nemohl oficiálně existovat. Církevní příslušnost měla pro člověka druhé poloviny 18. století zásadní význam.

r_2100x1400_dvojka.png

Člověk se mohl přihlásit do jedné ze dvou povolených nekatolických církví. Při formulaci té přihlášky si ovšem musel dávat náramný pozor. Důležitou roli hrál časový údaj. Ten byl vstkutku velmi záludný. Člověk, který přiznal, že je evangelíkem už od mládí, tak vlastně přiznával členství v ilegálním hnutí v minulosti. Pokud ve snaze vyvarovat se tohoto úskalí přihlašující se osoba sdělila, že se hlásí v povoleném termínu, to znamená po vydání tolerančního patentu, nastalo intenzivní přemlouvání, aby zůstala ve víře, v níž byla oficiálně vychována. Někteří duchovenští komisaři dokonce prohlašovali, že takoví lidé nemají na přihlášku právo, že je tolerance jen „pro rodilé evangelíky“. Tedy prakticky pro ty, kteří dřív přestupovali zákon. Ještě obtížněji se odpovídalo na otázky, které se týkaly učení a důvodu odstupu od římskokatolické církve. Protože ta byla „panující“, mohla být kterákoli formulace už na pomezí zákonnosti a důvodem ke stíhání pro rouhání a urážku „panujícího náboženství“.

Jak z téhle slepé uličky ven? Přihlašující se volili taktiku nenapadnutelné obrany. Co bylo jejím smyslem? Zabránit neplodné a riskantní diskusi. Někdy se to dařilo. jindy ne, jak svědčí zprávy o dlouhých, někdy i několikahodinových výsleších. Většinou však přihlašujícím se taktika nenapadnutelné obrany vycházela. Tvrdili, že nejsou učení a v teologických jemnostech se nevyznají. Někdy přitom připomínali, že se přece ani učit nesměli, když to bylo zakázané a často i přišli působením misionářů o knihy. Zdůrazňovali opakovaně, že čekají na svého učitele, tj. pastora. Příští pastor bude přece oficiální osobou se zákonným právem zastávat učení odlišné od římskokatolického a nemůže být pro sporná vyjádření postihován. Tím se evangelíci většinou zbavili nežádoucího rozhovoru, který stejně nikam nevedl.

Na moravské straně Českomoravské vysočiny kolem Třebíče neměli na podzim roku 1781 ještě ani tušení o tom, že nějaký toleranční patent vůbec existuje. Před vánočními svátky však zprávy o něm dorazily spolu s evangelickými posly i sem. V únoru se dva sedláci dostavili do Jihlavy s tím, že se chtějí spolu s dalšími souvěrci přihlásit k evangelické víře. Krajský hejtman hbitě informoval o bludařích – tak je nazýval – zemské gubernium: „Převládá u nich zlý a neodůvodněný blud, jímž i dobře smýšlející jsou vedeni k odpadnutí, aniž by znali příčinu. Dal jsem si velkou práci je přesvědčit, takže se domnívám, že ode mne odešli s kajícím srdcem. Možná kdyby přátelští a zbožní duchovní vyložili těmto lidem pravé a pravdivé učení křesťanské katolické víry, doufám, že by se mnozí odpadlíci vrátili, za což bych se mohl téměř zaručit.“

Přátelských a zbožných duchovních však byl nedostatek, zato slavnostních přihlášek – tak se říkalo přihláškám k jedné z evangelických církví – těch přibývalo. A objevovaly se i tam, kde je nikdo nečekal. Například na vrchnostenské kanceláři panství karlštejnského: „My níže podepsaní podle císařského nařízení přiznáváme se k víře staročeské evangelické podle pravidla spořádání apoštolského a prorockého, helvetského vyznání.“ A podepsáni jsou: „Václav a Veronika Vlasákovi se šesti dětmi, Matěj s Kateřina Nedbalovi s pěti dětmi, Jan a Mariana Hamplovi s pěti dětmi“ – atakdále, atakdál. Bylo jich víc. Hromadná přihláška způsobila hotovou bouři. Byla překvapením, protože na karlštejnském panství se s žádnými evangelíky nepočítalo a toleranční patent zde měl zůstat utajen. Začaly výhrůžky a nastoupilo přemlouvání. Přemlouvali příbuzní (což by se ještě dalo vydržet), farář však pohrozil, že nepokřtí děti. Čehož se matky zalekly – nepokřtěný člověk, pokud to nebyl Žid, nemohl v tehdejší době vůbec existovat. Církevní příslušnost byla vlastně to nejdůležitější v životě. Bez církevního schválení se člověk nemohl ženit ani vdávat, bez schválení nemohl být pohřben. Bez církevní příslušnosti nebylo myslitelné školní vzdělání, vyučení řemeslu, vstup do cechu.

A tak se matky zase odhlašovaly – ještě před slavnostními přihláškami. Úředníci panství nebo kraje i duchovenští komisaři se snažili seč mohli hlásící se evangelíky přemluvit, zastrašit, zmást natolik, aby se své přihlášky odvolali. Především v oblastech, kam se zpráva o tolerančním patentu neměla podle mínění i přesvědčení úředních osob vůbec dostat. Byla dokonce připravena určitá taktika: Ti, kdo se dali přemluvit k odvolání přihlášky, byli povoláni k pohovoru jako první a jejich kajícná oficiální odvolání měla být příkladem pro ty z přihlášených, kteří ještě odolávali. Jsou na to doklady. Jedenačtyřicetiletý rychtář Jan Hampl z Dobříče odpovídá na dotaz: „Zdali pak vás někdo k jiný víře naváděl?“ „Václav Vlasák mě naváděl k víře husitský, že budu lehčeji živ, že nebudu do kostela chodit a že budu podobojí přijímat a že svatýma olejema mazaný nebudu, že nic platný nejsou a že v tý víře spasený bud a že je to lehčejší. Posledně vyznal, že míra katolická nic nepomáhá, sám mě pak napsal a na kancelář dones.“ „Zdaliž pak vy v církev katolickou věříte?“ „Já věřím všechno to, co církev svatá katolická věřiti nařizuje.“ „Všechny ty věci, které se s vámi přitrefily, odvoláváte, litujete a jedině víru katolickou vyznati a ji až do smrti zachovati připovídáte?“ „Všechno to odvolávám a srdečně lituju a připovídám, že víru katolickou až do svý smrti upřímně zachovati žádám a všech schůzek se varovati, které by mě do nějakých bludů přivésti mohly, a ty všechny věci podpisem své vlastní ruky podpisuji.“

Rychtářova manželka Mariana Hamplová si najednou nic pro jistotu nepamatuje: „Já jsem nevěděla, muž navedený od Vlasáka mě i s dětma nechal zapsat, já nevěděla nic, až mně můj bratr povídal, že já jsem taky zapsaná.“ A vyžádala si cedulku od vrchnostenské kanceláře zpět. Václav Vlasák, který to všechno přihlašování zpunktoval, ten se ale zlomit nedal a jednoznačně udává důvod svého rozhodnutí: ƒ„Že jsem si svou víru oblíbil a četl jsem v Písmě a byl jsem přesvědčen, že se v katolický víře nepodává pod obojí způsobem a já chci přijímat podobojí.“ A Matěj Rybář, rovněž z Dobříče, ten podal přihlášku ještě dřív než Vlasák. Protokol slavnostních přihlášek s ním je velice osobitý. Po prvních otázkách po jménu, bydlišti, poddanské závislosti a stáří padl dotaz po víře rodičů.

„Otec věřil, co chtěl, a já nevím, co tehdy věřil, je pochovaný u kříže nade vsí. Matka umřela jako křesťanka.“ „Jaké vy jste víry?“ „Víry helvetské.“ „V čem pozůstává ta víra helvetská?“ „Já nevím jistě, než se zakládá na zákonu Páně – lámání chleba a pití z kalicha.“ „Z jakejch příčin k ten víře se nakloňujete?“ „Protože mám k tomu náklonnost a svědomí mne k tomu nutí od maličkosti." "Jaké pochybnosti máte ve víře katolické, že od ní odstupujete?“ „Protože církev svatá poroučí věřit sedm svátostí a já nevěřím než dvě, totiž křest a večeři Páně.“ „Taky ve svátost pokání věříte?“ „Je jen milost Boží.“ „Kdo vás k tomu vycvičil a přivedl?“ „Moje svědomí.“ „Taky-li pak doufáte, že vám svatí patronové nebo rodička Boží u Boha nějakou milost vyprositi můžou?“ „Nemůžou nic.“ „Taky-li pak, kdyby jinší odstoupili od toho, taky-li vy odstoupíte?“ „Neodstoupím.“

Situace se postupně obracela. Všichni vyslýchaní se přiznali ke svým vlastnoručním podpisům na přihláškách, případně že k podpisu zmocnili jinou osobu, ale hlásí se k němu. Václav Vlasák, který byl obviněn ze svůdcovství, žalobě unikl, a jeho přátelé mohli znovu sbírat sílu k překonání strachu. "Především však tu zůstala nepopiratelná skutečnost, že lidské osobnosti, špičky ledovce, jemuž zatím nebylo dopřáno objevit se, nakonec přece mohly vyjádřit své přesvědčení otevřeně, s potlačeným strachem a ve vnitřní svobodě."