537. schůzka: Jenerál Laudon

Ten song je duševně poměrně nenáročný, ale o to tužší má život.

Jenerál Laudon
jede skrz vesnici,
jenerál Laudon
jede skrz ves,
jede skrz vesnici,
má bílou čepici,
jenerál Laudon
jede skrz ves.

To jméno přežilo čtvrt tisíciletí. Zda právem či ne, to se pokusíme zjistit.

„Gideon Arnošt von Laudon se narodil 13. února roku 1717. na statku Tootzen ve farnosti příslušející k zámku Laudohne ve švédské části vévodství livonského. Livonsko se rozkládalo na území dnešního Estonska a Lotyšska, panství Tootzen bylo svou většinou na území obydleném Livonci (kteří postupně splynuli s Lotyši; k této národnosti se dnes hlásí sotva pár stovek lidí). Laudonovo rodiště – dnes se jmenuje Tootsi – bychom našli na území Estonské republiky. Podoba jeho jména není jednoznačná – vyskytuje se nejenom varianta Laudon, ale i Laudone, Lawdohn, Lauwdohn. Příjmení je totožné se jménem říčky, která Laudonovým rodištěm protéká a nakonec její vody končí Severní Dvinou.“

Laudon ale nebyl ani Estonec, ani Lotyš, taky se k těmto národům nehlásil. Formálně se prohlašoval za Skota. Kdy měli z toho Skotska jeho předkové doputovat? „Před nepředstavitelnými lety,“ říká se ve dvorském dekretu, kterým povýšila našeho Laudona, jeho bratra a ještě dva synovce do panského stavu císařovna Marie Terezie. Žádné doklady, které by to potvrzovaly, však neexistují. Teda – jeden by byl, jenomže on to je podvrh. Zkrátka – vypadalo by to nějak víc nóbl, kdyby Laudonové neboli po skotsku Loudownové pocházeli z nějakého starobylého hradu poblíž pravého skotského vřesoviště. Co se majetku týká, že by patřili k nejbohatším rodům, to taky nepatřili. Výměra jejich orné půdy se časem scvrkla na pouhou půlku popluží. Na vysvětlenou: popluží je nejstarší pozemková míra; udává zhruba výměru, již lze spřežením dvou volů nebo jednoho koně vůbec obdělat.

Rodině Laudonů zbývala jediná naděje. A tou byla obživa ve vojenské službě. Důstojníky byli už pradědeček a dědeček našeho Gideona Arnošta. Sloužili u Švédů a v polském vojsku a postupně se dopracovali až k rytířskému stavu. Rytířské ostruhy si vydobyli ve válce. „Polsko sice omezovalo už od 15. století panství spojeného řádu německých a mečových rytířů, jenže mu ve století šestnáctém vyvstal další protivník v podobě Ruska, které se definitivně zbavilo mongolské nadvlády. Část Livonska, kterému se začalo říkat též Kuronsko, byla pod polskou ochranou, což se nezamlouvalo Švédům, kteří je posléze vojensky ovládli. Livonská válka, stejně jako další boje mezi Švédskem, Dánskem, Polskem a Ruskem přinesly Livonsku (tedy dnešnímu Lotyšsku a Estonsku) velké škody. Válečné vraždění a pustošení postupně stíralo tradiční stavovské rozdíly. Jeden z Laudonů byl dokonce zabit a oloupen Poláky, protože stranil švédskému králi, zatímco sympatie jiných členů rodu náležela polské straně. Když Livonsko převzal do svých rukou ruský car Petr I., mezi těmi, kdo mu přísahali věrnost, byl i jistý kapitán Laudon.“

Půl popluží nebylo moc. Ale dalo se aspoň symbolicky nahradit vzděláním. Jenomže Laudon nikdy žádnou příležitost ke studiu nedostal. Prý byl stěží schopen použít jednoho francouzského slova na deset německých, což byl vážný handicap v době, kdy francouzština fungovala nejenom jako diplomatický jazyk, ale vůbec jako aristokratické a vzdělanecké esperanto (něco jako dnes angličtina). Osvícenec Voltaire tehdy prohlásil, že u pruského dvora se němčina používá jen ve styku s řadovými vojáky a s koňmi. Se svými psy prý pruský král hovořil výhradně francouzsky. Nedostatky ve školním vzděláním se Laudonovi už nepodařilo nikdy dohonit. Ostatně ani ta jeho němčina nebyla zřejmě moc slavná. Svému nadřízenému, maršálu Daunovi, napsal, že „je pro mne nemožné vyjádřit se písemně tak dobře, jak to dokážu ústně.“

Vychován byl v protestantském duchu (augsburském vyznání), ale když po letech přestoupil ke katolicismu, neměl z tohoto kroku žádný vnitřní problém. Ještě než se tak stalo, budoval svou vojenskou kariéru v carském pskovském pluku – sloužila v něm řada pobaltských Němců, Lotyšů a jiných národností. První výraznější zkušenosti zažil Laudon při tažení na Varšavu a při dobývání Gdaňska. Osmnáctiletý kadet převzal velení nad setninou, protože všichni velící důstojníci byli vyřazeni z boje. Z této doby pocházejí tři osudová setkání: Za prvé s českými zeměmi, kterými ruská vojska procházela; se slavným habsburským vojevůdcem Evženem Savojským; a nakonec i se svým pozdějším protivníkem Friedrichem, tehdy ještě pouhým pruským korunním princem.

„Mladičký kadet Laudon se v tak vybrané společnosti ovšem zcela ztrácel v komparsu,“ píše historik dramatik doktor Pavel Bělina ve své laudonovské monografii. „Svoji učednickou hodnost vyměnil za poručické epolety teprve při tažení ruské armády proti krymským Tatarům. Když Rusové ovládli Moldávii, byl Laudon povýšen na nadporučíka.“ Po návratu z tažení proti Polákům, Turkům a Tatarům se Laudon ocitl v náramných problémech. Dluhy. Dokonce mu hrozilo, že na tom bude hůř než leckterý sedlák – že přijde o střechu nad hlavou. Hledal uplatnění ve švédské armádě, ale Švédové neměli zájem. Tak to zkoušel u Prusů. Do té doby nepříliš známá mocnost přitahovala po vítězstvích z Molvic ve Slezsku a u Chotusic v Čechách do svých řad další a další uchazeče o vojenskou službu, a přitáhla i Laudona. Čtyři měsíce však musel čekat v Berlíně na audienci u pruského krále. Čekal marně. „Fyziognomie tohoto člověka je mi protivná,“ měl se o něm vyjádřit Fridrich, a nepřijal ho. Ona skutečnost byla možná trošku jiná, ale jinak ten citát hulvátství pruského panovníka odpovídá. On se taky pruský král vyjádřil: „Nemám tolik eskadron, abych mohl pověřit velením každého uchazeče o důstojnické místo, který se v Berlíně objeví.“ To, že Laudon není každý, zjistil Fridrich – pro sebe naneštěstí – příliš pozdě.

„Odmítnutý Laudon neztrácel čas a vydal se z Berlína rovnou do Vídně. Možná se chtěl tím Friedrichovi pomstít, ale spíš měl ve Vídni konexe. Když poskytl Rakušanům jisté diskrétní informace o ruských poměrech a vykonal blíže neurčenou tajnou misi do Gdaňska, byl jmenován hejtmanem neboli kapitánem v nedávno zřízeném pandurském sboru. K tomu mu pomohla i známost s plukovníkem Trenckem. Kdyby jí nebylo, asi by musel začínat znovu od píky, protože patřil ke zcela nemajetným – důstojnické hodnosti se stále zakupovaly, moderně řečeno byly považovány za výhodnou investici. ne nadarmo v té době platilo úsloví, že císařsko-královský generál má větší příjmy než leckterý francouzský markýz. Místo poručíka, na něž Laudon pomýšlel, nebylo v armádě habsburské monarchie zrovna laciné. Kromě toho erár musel šetřit – nejbohatší provincie Slezsko byla obsazena Prusy, Čechy a Moravu postihlo válečné pustošení téměř k hladomoru, alpské země patřily k nejchudším a taky nejlakotnějším v celé monarchii a Uhři právě nespěchali štědře sypat do věčně prázdné státní pokladny. Není tedy divu, že Marie Terezie musela v nejvyšší nouzi přijímat nabídky nejrůznějších dobrodruhů a posílat do pole oddíly s problematickou bojovou hodnotu.“

K takovým patřili i panduři. Tito nechvalně proslulí vojáci se hlásili k tradici ozbrojených strážců chorvatských a slavonských velmožů. Jejich jméno pochází z latinského slova „banderium“ – což jest průvod, doprovod. V případě potřeby vystupovali panduři v zájmu ochrany veřejného pořádku, a když to zrovna nevynášelo, tak se věnovali banditismu. Z takových elementů naverboval baron František Trenck sbor, který přivedl do služeb Marie Terezie, a právě v něm se ujal kapitánského místa Gideon Laudon. Panduři se stali na čas evropskou módou.

Pro módu jsou ochotni lidé leccos přehlídnout a přetrpět. Například na jedné z četných dobových rytin, které zobrazují obléhání Prahy na začátku vlády Marie Terezie, si nejsou moc podobné ani Praha, ani císařovna, která se ostatně žádného obležení osobně nezúčastnila, zato je na ní velice dobře zachycena podoba pandurů. Jiný obrázek zhruba z téže doby nese název Běsnící pandur. Ten byl inspirován zprávou o třídenním plundrování bavorského městečka Cham Trenckovým sborem. Dvaačtyřicet jeho obyvatel bylo při té příležitosti upáleno nebo utopeno. Když v květnu 1745 vtrhla habsburská armáda po vedením královnina švagra Karla Lotrinského do Slezska, tak sice prohrála, ale císařovně se dostalo do rukou hlášení, že se „při této a ještě jiných příležitostech obzvláště vyznamenal kapitán u Trenckova pluku, který je řádným důstojníkem a na nějž je možno se vždy spolehnout.“ Jeho jméno? Gideon Arnošt Laudon.

S baronem Trenckem to – jak známo – nedopadlo nejlépe. My v Brně o tom leccos víme, a to co víme, v pravý čas povíme, jenomže teď se musíme věnovat panu Laudonovi, který se po pádu svého nadřízeného ocitl v řadě nejpotřebnějších žadatelů o vojenskou službu. Byl velice potřebný, ale protekce mu nepomohly. Byl přidělen k hraničářskému pluku, ležícími v hrabství Lika v Chorvatsku. Setnina, ve které byl ustanoven velitelem, měla svoji vojenskou stanici v městečku Bunić. Konec světa, začátek Balkánu. Laudon to tak nebral. Zatímco se jeho kolegové utápěli v alkoholu a bezcílných avantýrách v té bohem zapomenuté končině, vrhl se hraničářský kapitán, povýšený záhy na majora, do odborné práce. Během čtyř let dokončil víc než stostránkovou studii s názvem: „Projekt, jak by bylo možno si počínat v případné defenzivě nebo ofenzivě proti Turkům ze strany císařsko-královské. S mapou všech zemí Jejího císařského Veličenstva, které hraničí s Tureckem. Dohotoveno roku 1750.“

U Marie Terezie si Laudon ale nešplhl. Asi o tom jeho elaborátu nikdy neslyšela, natož aby se jí dostal do rukou. Zapadl a byl nalezen v pozůstalosti. Je však dokladem Laudonova mimořádného strategického talentu. Málokterý důstojník byl schopen prostorově uvažovat ve stovkách kilometrů, a že by měl tolik zeměpisné představivosti, aby pochopil, že největší nebezpečí hrozí vnitrorakouským zemím ze severozápadního výběžku Bosny, to se věru nedalo předpokládat. Laudon měl kromě vloh tohoto druhu i nespornou autoritu. Když zaváděl u svých jednotek do té doby neslýchanou tuhou vojenskou kázeň a zejména execírky, došlo k nepokojům a nakonec i ke vzpouře. Laudon shromáždil loajální jednotky a celou tu rebelii rázně potlačil. „Je nepříliš oblíbený, svědomitý, nestranný a všestranně schopný důstojník,“ psalo se o něm v raportu pro dvorskou válečnou radu. „Časem by mu mohlo být s velkým užitkem svěřeno vedení pluku. Mimořádně se vyznamenal za nedávno vypuklé vzpoury, a to při rozprášení a stíhání rebelů.“

Tato pochvalná relace měla pro Laudona neočekávaný důsledek – přestože byl nejmladším majorem v habsburské armádě na území Chorvatska – bylo mu tehdy 37 let – obdržel patent s dalším povýšením. Na podplukovníka. Mluví se v něm jako o mimořádně vzdělaném člověku s velitelskými schopnostmi a s vynikající znalostí země, kde slouží. Laudon měl být zároveň odměněn zlatou medailí. Za jakou disciplínu? Nejspíš za loajalitu panovnici, protože na té medaili byl portrét Marie Terezie, to vše v hodnotě stovky dukátů. Měl být? Nebyl snad? Nebyl. Nedali medaili? Nedali. Tento návrh šetrná dvorská válečná rada zamítla, protože prý podobné odměny náležejí jen důstojníkům domácího původu. A přitom Laudonovi by nějaké to přilepšení přišlo vhod. Jeho měsíční služné činilo 40 zlatých. Navíc se musel starat o rodinu, i když... Dva synové mu zemřeli v dětském věku. On sám to těžce nesl a ta tragedie ovlivnila i jeho povahu: „Miloval samotu a nebyl velikým přítelem šprýmů. Vídali jej smát se o samotě. Hovořil málo, ale uvážlivě a jadrně.“

Laudonovým přičiněním se jeho hraničáři zdaleka nepodobali neukázněným a loupeživým pandurům Trenckovy doby. Poněkud pochybnou pověst jim však nikdo neodpáral. Proto je očekával ve svém leženi v Budyni nad Ohří v září 1756 polní maršál Browne s jistými obavami. Upokojil se, že když k němu dorazil spořádaný hraničářský pluk a v jeho řadách podplukovník Laudon, nikoli přespočetný, ale řádně registrovaný „tabulkový“ důstojník. O pět dnů později se císařsko-královská armáda dala do pohybu směrem k Lovosicům. Předvoj, který tvořily hraničářské jednotky, se zakopal ve vinicích na jižních svahu vrchu Lovoše. První říjnový den bylo postavení habsburské armády u Lovosic napadeno pruským vojskem pod osobním velením Fridricha II. Browne se bránil tak dobře, že údajně přiměl pruského krále k výroku: „To již nejsou ti staří Rakušáci!“ U Lovosic Prusové vyhráli, ale za cenu vyšších ztrát.

Laudon se Prusům odvděčil náhlým přepadem Děčína, který byl obsazen Prusy. Měl k dispozici pět set hraničářů a šedesát husarů a během jedné noci se zmocnil opevněného města i zámku a jeho vojáci pobili nebo rozprášili dvě eskadrony pruských husarů a setninu pěších granátníků. „Laudon dokázal volit místo, kde se nabízelo vítězství i kořist, a zároveň uměl volit i moment překvapení. Na pruské pozice v městečku Ostřice, ležícímu nedaleko Žitavy v Lužici, zaútočil během novoroční noci roku 1757. Stejně snadno se zmocnil i několika přilehlých vesnic a to se (všeho všudy) šesti setninami hraničářů a dvěma stovkami hraničářských husarů. Nechal za sebou mrtvé pruské vojáky i jejich velitele a s nepatrnými ztrátami se zmocnil zavazadel, zásob i zbraní. Ještě než se Prusové stačili vzpamatovat z přepadu Ostřice, překročil v noci (jak jinak) se šesti sty muži a dvěma kanóny zamrzlou řeku Nisu a vpadl do města Hirschfelde.“ Během těchto bojů obdržel Laudon panovnický patent, kterým se mu „na jeho nejposlušnější žádost s přihlédnutím k jeho válečným zásluhám“ uděluje hodnost plukovníka. Toto povýšení měl možnost brzy nato oslavit dosud největší bitvou, jíž se zatím zúčastnil.

„Karel Lotrinský shromáždil u Prahy armádu o síle více než 60 000 mužů a zaujal s nimi postavení na dlouhém návrší mezi Vítkovem a Kyjemi čelem k severu. Na pravém křídle se rozmístili i hraničáři – opevnili se na kopcích nad Starým Hloubětínem. Právě toto křídlo císařsko-královské armády obešli Prusové od severovýchodu a postoupili ke Štěrboholům. Podle této obce se nastávající bitva nazývá především v česky psaných pojednáních, zatímco v cizojazyčných dílech se většinou užívá bitva u Prahy.“ Během této bitvy obsadil plukovník Laudon se svými hraničáři obec Motol a zmocnil se pruského polního opevnění u Ladronky. Získal na dvě stovky zajatců a dvě děla. Dalšího dne zaútočil u Žižic – s ještě lepším výsledkem než včera.

„Střetnutí hlavních sil u Štěrbohol probíhalo se střídavými úspěchy. Pruská pěší brigáda zaútočila na postavení hraničářů u Starého Hloubětína a zatlačila je až k Hrdlořezům. Tady se hraničáři, promísení s nejrůznějšími oddíly řadové pěchoty, ještě jednou postavili na vydatný odpor, ale pruskému vítězství v této bitvě už nedokázal nikdo zabránit. Část poražené habsburské armády ustupovala směrem k Benešovu, část se uchýlila do pražských hradeb, kam také byli přeneseni smrtelně raněný maršál Browne a princ Karel Lotrinský, postižený plicním infarktem. Pouze hraničáři se opevnili na Vítkově, odkud by vítězný protivník mohl ohrožoval přilehlé části nového Města pražského. Ale následující den po bitvě zaútočilo na hraničáře asi deset tisíc Prusů a přinutilo je rovněž ustoupit do města. Na dobytém Vítkově postavili jednu z těžkých obléhacích baterií, které pak po několik týdnů těžce škodily obležené české metropoli.“

U Kolína pruský král prohrál. Jestliže celá monarchie a zvlášť Čechy prožívaly dosud neznámou euforii z vítězství a ze záchrany Prahy, u pruského krále Fridricha se dá hovořit o hysterické reakci, o doslova paralyzujícím rozčarování. Jeho korespondence svědčí o častých a prudkých změnách mysli. A ta mysl dostala v následujících měsících ještě nejednou zabrat. Lví podíl na to měl Gideon Laudon. Ten, jehož příjmení se stalo součástí jednoho drsného chlapského zaklení, ostatně používaného dodneška. I leckterý intelektuál, do kterého by to nikdo neřekl, si ve chvíli, když mu vše padá z ruky, uleví: „Himl Laudón!“ Zrovínka tak vzývali s respektem jinak nepříliš lekaví pruští vojáci nebesa, kdykoli se nablízku objevil ten obávaný habsburský vojevůdce.