531. schůzka: Dvojnásobná hanba

A jak se přesvědčujeme nevěřícími zraky zírajícími na televizní obrazovky, nevymizela nám z menu ani dnes. Leč zanechme reminiscencí a asociací, byť se nám nabízejí takořka samy, a vydejme se do století, v němž právě s Toulkami českou minulostí pobýváme, do století osmnáctého. Vstupní roky tereziánského období našich dějin (tedy oněch let, kdy nám i s sousedům v říši vládla Marie Terezie) byly (jak jest na první pohled vidno) jednou nekonečnou, znovu a znovu vybuchující válkou, přitom z habsburské strany rozhodně nevyprovokovanou. Proti mladé a nezkušené panovnici vystoupila mocná přesila. (Chtělo by se říct – velmi negentlemanská přesila.) Tak kupříkladu Francie disponovala roku 1740 armádou čítající 200 000 mužů, Prusko mělo 100 000 vojáků, Bavorsko 40 000, Sasko 28 000. (Dohromady nějakých 370 000.)

r_2100x1400_dvojka.png

Proti této koalici stály habsburské ozbrojené síly sotva třetinové – měly 108 000 mužů. (Navíc byly rozváty do všech světových stran.) Ta převaha však nevězela pouze v číslech, v početní převaze. Tkvěla daleko víc v úrovni výcviku a výzbroje. Pruské jednotky se dovedly rozvinout do bitevní linie podstatně rychleji než ty habsburské. (Než se naše milé habsburské pluky rozhýbaly, toto trvalo!...) Prusové používali nejenom poněkud stereotypní čelný pohyb všech bojových sestav, ale ovládali i překvapivé nástupy v kosém úhlu, mířící do křídle protivníka, který na takový manévr neuměl odpovědět. Soustavným výcvikem střelců dosáhli Prusové rozhodující výhody: dovedli ze svých pušek pálit třikrát rychleji než pěšáci rakouští.

Zatímco rakouské vrchní velení věru nestálo za moc. Manžel královny František Štěpán, jakož i jeho bratranec Karel Lotrinský, stejně jako starý válečný veterán generál Neipperg byli nerozhodní, nepředvídaví, pomalí. všude se svými armádami přicházeli pozdě. Iniciativněji začala habsburská armáda operovat až poté, co se jedné její části ujal schopný generál Ludwig Andreas Khevenhüller. A teď když ke všemu tomu nadělení připočítáme chabou rakouskou výzbroj, a taky chronické potíže s financováním války, vyjde nám: zázrak. Zázrak toho druhu, že během dvou let začal vojáci Marie Terezie bojovat, a nejenom bojovat, ale i vítězit, až nakonec vlastně zachránili, co se vůbec ještě zachránit dalo. Všechny důležité výšiny v okolí Prahy – totiž Vítkov, Šibeniční vrch na území dnešního Žižkova, Letná, Bílá Hora – postrádaly opevnění, vypínaly se vlastně vně hradeb a nabízely ta protivníkovi ideální stanoviště pro dělostřelectvo. To byla vážná slabina Prahy jako pevnosti: mohla být snadno bombardována. Avšak dělostřelby nebylo zapotřebí. Ohromnému vojenskému seskupení za fortifikacemi čelila pouze třítisícová městská posádka, která mobilizací domobrany a studentských legií vzrostla asi na sedm tisíc mužů. Pomalu už jedno století nikdo na Prahu nezaútočil: od švédského obléhání v roce 1648 uvykla míru, a teď nebyla připravena.

Marie Terezie, ta byla zase v jiném stavu. Za pět let pětkrát těhotná. Opět prožívala těžké chvíle. Ne snad kvůli graviditě, na tu byla zvyklá, těhotenství u ní probíhalo bez jakýchkoli komplikací, těžké to měla v tom, že se nemínila vzdát. Tedy alespoň ne tak snadno jako... Jako Češi. „Předsevzala jsem si všechno vsadit do hry a třeba i všechno ztratit, abych zachránila Čechy.“ Tím „Čechy“ nemyslela obyvatele, ale samozřejmě své České království, leč stejně je to od ní hezké, to, co psala svému kancléři hraběti Kinskému: „Teď je tedy, Kinský, konečně čas ukázat odvahu, zachovat si vlast i královnu.“ Kancléř tomu rozuměl. Zato pražská šlechta, duchovenstvo i měšťanstvo ne. Prakticky nikdo z přítomné nobility se nemohl na odpor. Ani s odstupem věků se nelze ubránit pocitu hanby za zbabělost našich předků.

7. prosince roku 1741. se okupant Čech, bavorský vévoda Karel Albrecht, nechal provolat „z boží milosti králem českým“. Zvolil si jméno Karel III. V různých obdobích naší historie byli naši předkové svědky (i my sami v různých sálech) jsme byli svědky několika takových potupných holdovaček našim milým okupantům. 19. prosince 1741. slavnostně ve Vladislavském sále vzdávalo hold několik set příslušníků šlechty, rytířů, měšťanů, prelátů a kanovníků. Z asi pět set rodů vyšší šlechty se jich k tomu bavorskému samozvanci přihlásilo 206, ze sedmi set rytířů se k holdu dostavilo 280. (Někdy nám nestačily ani sály, abychom náležitě vyjádřili okupantům vděčnost. Sem tam se to muselo dělat na náměstím a pláních...) Mezi těmi, kdož se na podzim roku 1741. zpronevěřili, byli mimo jiné Mansfeldové, Buquoyové, Kolovratové, Nosticové, Valdštejnové – vesměs to byly rody, odvozující své predikáty právě z přízně Habsburků. Byli však i tací, kteří zachovali věrnost své královně. Například Lobkovicové, a také Schwarzenberkové, a rovněž Kounicové, a ještě Harrachové, jakož i Lichtenštejnové.

Ve svatovítské katedrále celebroval velkou mši (kolaborantskou mši) arcibiskup hrabě z Manderscheidu poté stavové přísahali novému vládci věrnost. Věrnost jest zapotřebí prokazovat se vším, co k ní patří. Tenkrát nestačilo pouze podepisovat jakýsi papír. Tenkrát se muselo klekat. A kdyby jenom to... Klekali jeden za druhým před trůnem a líbali cizákovi ruku. Znamenalo to (a všichni musili vědět, co činí), že se zříkají své legitimní panovnice. Záchrana krků a majetků dostala přednost před záchranou cti. Lid zaplnil hradní nádvoří a studeně mlčel, zatímco páni se o kus dál úslužně klaněli. Byla to dějinná ostuda, která se dodnes v historické literatuře raději přechází minimem slov. Takže jsme měli na svém kontě zase jednu podivnou korunovaci. Podivná ta truchlohra věru byla, leč nikoli korunovační. Koruna byla, ale ukrytá spolu s dalšími klenoty ve Vídni, aby na ně okupant nemohl. A co teď teda, bez koruny? Bavorský kurfiřt Karel Albrecht byl českým králem pouze provolán.

Když už jsme se pozastavili u této zapomenutelné postavičky... Jeho vlastní strýc o něm prohlásil: „Je to násilnický blázen s velkým sklonem k ženám i vínu.“ (Na státníka opravdu pozoruhodná kvalifikace.) On se Karel Albrecht nechal provolat ještě jednou. Krátce předtím, v okupovaném Linci. Arcivévodou rakouským. A z jakých práv vlastně vycházel... pomineme-li právo nejhrubší, totiž právo okupanta? Opíral se o argumenty dvojího druhu. Především byl od roku 1722 manželem habsburské princezny Marie Amálie, což byla mladší ze dvou dcer dávno zemřelého císaře Josefa I. Byla tu ale pragmatická sankce... To je pravda – podmínkou tohoto sňatku tenkrát bylo, že snoubenci museli uznat její platnost, a ta případné dědické nároky Marie Amálie přiznávala až jako čtvrté v pořadí. To je prakticky nevolitelné místo na panovnické kandidátce...

Ano, první byla Marie Terezie, po ní její sestra Marie Anna (což byla manželka Karla Lotrinského), a na třetím místě starší sestra Marie Josefa (to byla starší z dcer Josefa I., jinak manželka Fridricha Saského). Z toho je ovšem na první pohled zřejmé, jak vratký byl dědický nárok bavorského zájemce o náš trůn?... Velmi vratký, a proto Karel Albrecht se ve svém sporu oháněl ještě další listinou – starou sňatkovou smlouvou mezi Habsburky a Wittelsbachy. Což byl cár papíru starý skoro sto let. Tehdy se oženil jeho předek, bavorský kurfiřt Albrecht V., s dcerou císaře Ferdinanda I. Annou. No a co jako mělo být? Od těch dob byli všichni Wittelsbachové přesvědčeni, že v případě, že habsburská dynastie vymře po meči, připadne dědění trůnu i držav jim. Tak si to v duchu malovali. Což jim ovšem nevyšlo, takže zůstali nepřáteli na věky věkův... Nezůstali. Jak to? Karel Albrecht měl sedm dětí. Čtyři se dožily dospělosti. Pozoruhodné je, že nejmladší dcera Marie Josefa se nakrátko stala – druhou manželkou císaře Josefa II. Takže ony se ty dva znepřátelené rody v dalším koleni tak nějak hezky příbuzensky propojily. Jako vícekrát předtím... Jako vícekrát poté...

„Obsazení Prahy Francouzi a Bavory se sice obešlo bez prudších bojů, zato jejich následující roční pobyt přinesl městu těžká strádání. Obyvatelstvo především muselo okupační jednotky vydržovat, což nakonec přišlo na víc než milion zlatých. Vojáci vypalovali vesnice, zahrady a vinice za hradbami, aby tím zbavili úkrytů případná diverzní komanda protivníka. Vyhořela tenkrát i ves Břevnov i s klášterem. Loupeže, znásilnění i vraždy byly na denním pořádku. Nedostatek potravin a drahota dosáhly extrémní podoby zejména za několikaměsíčního obležení Prahy habsburskou osvobozovací armádou na podzim roku 1742. Jestli v míru stála kopa vajec 20 krejcarů, nyní se za tu cenu nedalo koupit ani jedno. Cenová hladina stoupla na dvaceti- až třicetinásobek. Libra masa šla z pěti krejcarů na dva zlaté (přičemž 1 zlatý se rovnal šedesáti krejcarům), libra másla z patnácti krejcarů podražila za 4 zlaté, husa z patnácti krejcarů na 8 zlatých, kráva z osmi na 200 zlatých. A jenom pro názornost: obvyklá denní mzda tesaře činila 18 krejcarů, zedník si za den vydělal 21 krejcar.“

Zanedlouho poté, co české panstvo provolávalo v Praze slávu novému králi Karlu III., úsměvy těchto pánů začaly dílem kamenět, dílem se jim obličeje poněkud protáhly. Karel III. vzkázal zemskému sněmu – nechal mu vzkázat (po svém intendantovi) – že žádá šest milionů zlatých. Válečné reparace. Nepředstavitelná suma. No tak ono je to vlastně jedno, na jakou částku žádost zněla. Těch milionů se Bavor stejně nikdy nedočkal. Ve svém novém sídelném městě Praze nesetrval, neboť odcestoval do Frankfurtu nad Mohanem. V Praze zůstala jenom francouzská posádka. Copak ho pudilo do Frankfurtu? Dosáhl tam 12. února 1472. roku vrcholu své závratné, i když nepříliš dlouhé kariéry. Toho dne byl volbou povýšen do důstojnosti římskoněmeckého císaře.

Zatímco české panstvo snad nerado, leč vědomě kolaborovalo, pětadvacetiletá Marie Terezie přes vysoký stupeň svého těhotenství podávala obdivuhodné důkazy své nevyčerpatelné energie. Podařilo se jí povolat a stáhnout některé jednotky z Itálie, Chorvatska a od tureckých hranic. S pomocí Uhrů postavila novou patnáctitisícovou armádu. Do jejího čela jmenovala pružného a strategicky myslícího generála Ludvíka Khevenhüllera. A na počátku roku 1742. (to Karel Albrecht ještě pořád vychutnával čerstvý český královský titul, který mu nepatřil) – zaútočily císařovniny přebudované ozbrojené síly nečekaně na hornorakouské frontě. Ještě docela nedávno se jí pruský král Friedrich II. v listech posmíval: „Vy věříte v rakouský zázrak?“ A netrvalo dlouho, a ten zázrak byl tady...

Začalo to v Horním Rakousích... Ano, u Lince a nedaleko Pasova. Rakouská armáda okupované oblasti osvobodila. Hned nato vpadla do Bavorska, a když Karla Albrechta zrovna korunovali na císaře ve Frankfurtu, stáli Rakušané před branami Mnichova, bavorské metropole, a oni tam jen tak nestáli, oni ji vzápětí obsadili. Wittelsbach sice získal imperátorský diadém, ale v téže chvíli ztratil svou zemi. Což je poněkud frapantní situace – být vládcem bez území...

„Obsazením Bavorska si generál Khevenhüller uvolnil ruce přinejmenším v vyproštění Prahy, možná i k novému kolu zápasu o ztracené Slezsko. To okamžitě postřehl i pruský král Friedrich II., a bez ohledu na předchozí mírové dohody s Marií Terezií sáhl k preventivnímu úderu.“ Takže zase další válka?... Už podruhé se slezská fronta otevřela. Metodou bliztkriegu (pro mladší přeložíme: metodou bleskové války) obsadil pruský král Olomouc, pak Jihlavu, ovládl dokonce i Znojmo na jihu Moravy. Výpad na Vídeň se mu sice nezdařil – neměl zrovna po ruce dost jednotek a kromě toho taky selhával trén – tak se alespoň rozhodl pomoci Francouzům v Praze, kteří volali o pomoc. A dovolali se?

Dovolali, leč při ústupu z Moravy pronásledoval pruské jednotky v těsném závěsu vrchní velitel habsburských armád Karel Lotrinský. Že ono se něco chystalo?... Chystalo, chystalo. A stálo to nakonec 11 000 životů. To místo se jmenovalo a dodnes jmenuje Chotusice. Druhdy nevelké městečko... ani dnes nepříliš lidnaté... necelých sedm stovek obyvatel, žijících na sever od Čáslavě. Právě tady se jednoho líbezného květnového dne (psalo se sedmnáctého a v kalendáři byl zrovna čtvrtek), právě tady se strhla bitva. Historik Pavel Bělina v knize Slavné bitvy našich dějin píše:

„Když se 17. května začalo rozednívat, netušil chotusický farář Jakub Hruška, že nastává poslední den jeho pozemského života. Tušil však, že uvedené datum vstoupí do dějin městyse, kde byl ustanoven duchovním správcem. A nejen do dějin Chotusic. Vždyť již v nočních hodinách se na rolích, lukách a pastvinách v těsném sousedství městečka řadila pruská pěchota a jezdectvo. Vojska pruského krále Friedricha II. a knížete Leopolda zaujala výhodné postavení mezi rozsáhlým rybníkem na jihovýchod od vesničky Svatý Jakub a žehušickou zámeckou oborou. Pamětihodný svatojakubský kostelík upoutal pozornost pruského krále. Nikoli svou starobylostí ani unikátní uměleckou výzdobou (na podobné věci Friedrich nedbal), nýbrž strategickou hodnotou. Z kostelní věže se dala obhlédnout pomocí dalekohledu podstatná část budoucího bojiště. Ale ani králův dalekohled neodhalil skutečnost, že habsburská armáda od Čáslavě k Chotusicům útočně postupuje. Pouze pruský průzkum ohlásil silný pravděpodobně nepřátelský sbor severně od hradeb královského města.“

Trvalo dlouho, než se to začalo u Chotusic mydlit? Vůbec ne. Šlo to rychle. Král Fridrich začal po pruském způsobu. Tedy bleskově. Dělostřelci zahájili okamžitě palbu na jezdecký předvoj habsburské armády. V řadách husarů a dragounů vypukl zmatek, čehož využili pruští jezdci a podnikli výpad. Rakušané se bránili jenom chabě, měli takřka holé ruce, byli jenom zčásti vyzbrojeni střelnou zbraní a tak nějakých šest set kroků couvali. Velitel habsburské armády Karel Lotrinský však rozeznal pruské slabé místo a rozhodů se zaútočit mezi Chotusicemi a žehušickou oborou. Prusové se ocitli v prekérním postavení. Rozhodli se pro tu nejlepší obranu – protiútok. Jejich kyrysnický pluk se probil do týlu habsburském armády, kde málem zajal samotného vrchního velitele, jenomže jeho oběti jsou příliš veliké, z pěti set pruských kyrysníků jich zahyne, padne do zajetí nebo je raněno čtyři sta jedenadvacet mužů.

„Zbývající jezdecké pluky o krvavé kyrysnické vavříny zřejmě nestály. V divém úprku prolétly Chotusicemi, pronásledovány habsburským jezdectvem a hraničářskou pěchotou ve vlajících červených pláštích. S příslovečnou odvahou pronikli panduři mezi dřevěná stavení Chotusic a šavlemi a bambitkami – nože v zubech – zaútočili proti pruským bajonetům. Prusové jsou trochu zaskočeni, ale nemíní vydat městys bez boje. A tu dostane velitel jednoho z habsburských pěších pluků, jakýsi podplukovník Liewingstein nešťastný nápad Prusy vykouřit – ano, vykouřit. Pěšáci podplukovníkova rozkazu poslechnou a zakrátko stojí Chotusice v plamenech. V nich uhoří nejen řada Prusů, ale i několik pandurů. A ještě jednu oběť si oheň vyžádá. Je to páter Jakub Hruška, který spěchá do hořícího kostela pro monstranci a zahyne pod zříceným krovem.“

Zdali si podplukovník zasloužil za svoje žhářství pochvalu nebo pravý opak, to se nedozvěděl, protože na zranění z bitvy zemřel. I kdyby přežil, tak si tím požárem zřejmě moc nepomohl... Skoro vůbec si nepomohl. Oheň habsburské oddíly prakticky zastavil, a namísto toho, aby útočily, tak musely hlídat východy z městečky a ploty jeho zahrad. Když pak Prusové podnikli protiútok, nedokázala jim habsburská pěchota dlouho odolávat. Její střelecký výcvik nestál za moc, zatímco vycepovaní pruští vojáci pálili salvu za salvou. Rakouské armádě chyběly pušky a střelivo a dřevěné nabijáky se snadno lámaly, zatímco železné pruské „ládrštoky“ byly téměř nezničitelné.

„Všechno však ještě nebylo ztraceno. Na pravém křídle habsburské armády byli pruští jezdci smeteni z bojiště, a teď přichází stejná zpráva i z levého křídla – dragouni a kyrysníci obracejí nepřátelské jezdectvo na útěk. Úspěch však zatemní mysl vítězů a zapomenou i na nepatrný zlomek kázně, které se jindy podřizují. Vrhnou se na opuštěná nepřátelská ležení u Nových Dvorů a Žehušic, začnou rabovat a chytat nepřátelské koně bez jezdců, Jako by se vrátily časy třicetileté války nebo bitev středověku. Když se prach zvířený koňskými kopyty rozptýlí, zjistí pruský král, že jeho jezdectvo je téměř rozbito, jenomže po kavalérii jeho nepřítele není rovněž na bojišti ani vidu, ani slechu. A co je pro Friedricha nejradostnější – proti pravému křídlu jeho pěchoty stojí jen nepatrný počet protivníkových vojáků. Většina z nich se bije v úvozech a zahradách kolem Chotusic.“

Pak už to šlo docela rychle. Pruský král soustředil nedotčené části pěchoty i záložní dělostřelectvo a zahájil útok směrem na Čáslav. Prořídlý pluk habsburské pěchoty nedokázal pruský postup zastavit a tak Karel Lotrinský vydal rozkaz k ústupu. Prusové jsou spokojeni se ziskem vítězství, bezmála už ztraceného, omezí pronásledování ustupující armády na dělostřeleckou palbu a obsadí Čáslav, která je přeplněna těžce raněnými vojáky protivníka. Spořádaný ústup, tucet ukořistěných zástav, několik stovek zajatců a větší množství ukořistěných koní – to vše budilo u současníků dojem, že vítězem bitvy u Chotusic byla vlastně habsburská armáda. Ostatně Prusové se shromáždili spořádaně mezi Kutnou Horou a Malešovem a zachovávali cosi na způsob nevyhlášeného příměří. Nejvíc to odnesl bavorský kurfiřt Karel Albrecht (pardon, údajný český král Karel toho jména Třetí). Po půl roce mu u nás panování skončilo. Jenomže cena, která byla za tento úspěch zaplacena, nebyla malá.

Dva měsíce a jedenáct dní po bitvě u Chotusic podepsali zplnomocníci v Berlíně separátní mírovou smlouvu mezi habsburskou a hohenzollernskou monarchií. Tedy mezi Rakouskem a Pruskem. Prusko získalo většinu Slezska s Kladskem. Šlo o podstatně větší zisk, než v jaký Prusko doufalo koncem roku 1740, kdy jeho armáda bez vyhlášení války zahájila vojenské tažení do tří zemí Koruny české.

„Berlínská mírová dohoda umožnila Marii Terezii soustředit ozbrojené síly na znovudobytí Prahy. Operace začala za zlomu července a srpna – sbory Karla Lotrinského obklíčily českou metropoli ze všech stran. Obležení francouzští vojáci i Pražané hladověli a to trvalo až do zimy. Teprve týden před Vánocemi roku 1742., po takřka pětiměsíční hladové válce, se Francouzům podařilo za záhadných okolností z vyjedené pevnosti jménem Praha uniknout. Byl to útěk v malém podobný tomu, jaký Francouzi pod Napoleonem zažili za sedmdesát let nato u Moskvy. Za útěku v mrazu a sněhových závějích nechávají za sebou uvízlé povozy, prokřehlí zůstávali ležet podél cest, mnozí zahynuli, mnozí padli do zajetí. Francouzští okupanti Prahy ztratili při tom zoufalém pochodu asi 6 000 mužů.“

A tak rakouský zázrak se před Vánoci roku 1742 přece jen udál, byť Češi svému osvobození nikterak nepomohli – proti okupaci bojovali leda ti obyčejní, v umazaných vojenských uniformách.