500. schůzka: Nad všechny kapitány a dobyvatele

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Fritzova mapa Amazonky – vydání z roku 1707

„Já, Samuel Fritz, člen Tovaryšstva Ježíšova, žádám tímto o zaslání k naší misii v Americe, kde se chci podílet na základních dalších stanic.“ Takto nějak sepsal otec Samuel svoji žádost. Zřejmě byla o něco pokornější, navíc v latině, protože němčinu ani češtinu (kterýmižto jazyky hovořil ve svém rodném Trutnově) použít nemohl.

V tom Trutnově přišel na svět Léta Páně 1654, 9. dubna. Dostal biblické jméno Samuel, což může ukazovat na podkrkonošský pikartský rod, na rodinu, ve které se udržovalo luteránství. Doklady pro to však nejsou. Nikdo si s ním neví rady – tedy jestli je Čech nebo Němec. (Jeden německý životopisec si dal za okupace práci, aby dokázal Samuel Fritz byl Němec, ale jediným jeho argumentem bylo: „Samuel Fritz byl vždy a všude považován za příslušníka německého národa.“ Ve skutečnosti to asi bylo trochu jinak. Podepisoval se i po česku – Fryč. A jeho nejvěrnějším druhem byl Jindřich Václav Richter, Čech, rodák z moravského Prostějova. Kromě toho páter Fritz sloužil v českých městech – a do českých měst byli posíláni jezuité české národnosti, jinak by se s obyvateli nedomluvili.

Boemus, Truttnoviensis – Čech, z Trutnova... tak ho zapsali do prvního ročníku filosofické fakulty University Karlovy. Na studiích v Praze dosáhl hodnosti magistra, a když mu bylo devatenáct let, vstoupil do jezuitského řádu. Pracoval jako profesor v jezuitském semináři v Uherském Hradišti, v Březnici u Příbramě a od svých pětadvaceti let v Brně (jako zástupce rektora jezuitské koleje). Svým způsobem to byl náš soused. Budova Českého rozhlasu v Brně leží na pozemku, na kterém měla jezuitská kolej svou zahradu. Když sloužil v Olomouci, sepsal svou první žádost, aby ho poslali do Chile v jižní Americe. Byla zamítnuta. Za čtvrt roku psal znovu. Druhá odpověď už byla příznivější. 14. listopadu Léta Páně 1683 dostal rozkaz, aby nastoupil do misijní služby v Západní Indii.

Západní Indie měla se skutečnou Indií asi tolik společného jako Indiáni. Západní Indie se říkalo ostrovům v Karibském moři. Jsou to dnešní Bahamy, Velké a Malé Antily; někdy se sem řadí i Francouzská Guayana, Guayana a Surinam. Samuel odcestoval s několika společníky z Olomouce přes Prahu do Janova, odkud všichni odpluli do Sevilly. Tam se tři čtvrtě roku čekalo na loď. Nemohl si vybírat, kam by chtěl nejraději. Jeho cíl mu byl přidělen. Nakonec došlo ke změně. Žádná západní Indie, ale Amazonie. Jižní Amerika. Byl určen na k misii u Indiánů Omaguů. Když se řeka Mara spojí s další řekou Ucayali, vznikne Amazonka. Omaguové žijí na víc než třiceti říčních ostrůvcích Amazonky. Čtyřicet let přede mnou tu byli františkánští misionáři a od roku 1639. jsme tu i my, jezuité. Kmen Omaguů byl nejpočetnější a také velice obávané etnikum. Portugalci je posměšně nazývali Cambebas či Cangapevas. Doslova ploché hlavy. Byli střední robustní postavy, tmavší než Indiáni z hor, velmi zvědaví a upovídaní.

Kmen Omaguů Portugalci posměčně nazývali Cambebas, doslova "ploché hlavy"

Nechyběla jim pýcha a svou nadřazenost dokazovali i tím, že mívali ve svých domech sluhy, které získávali během válek s okolními kmeny. Samuel Fritz si psal deník skoro po celý svůj pobyt v Amazonii. Svoje záznamy začíná zápisem, že založil novou misii. Nazval jsem ji jménem svatého Jáchyma. Z misie svatého Jáchyma putoval trutnovský Samuel za Indiány Yurimaguy. Yurimaguové a Aizuarové jsou sice dva různé kmeny s různou řečí, mají ale stejné zvyky. Chodí úplně nazí, ale na oděv si už zvykají a jejich ženy se naučily tkát. Dříve byli Yurimaguové velmi bojovní a byli pány skoro celého amazonského toku, a jejich ženy, jak mi řekli, bojovaly šípy stejně odvážně jako muži; proto myslím, že to byly ony, s nimiž se setkal Orellana a podle nichž pak pojmenoval objevenou řeku Řekou Amazonek. Ten Orellana byl velitelem jedno ze skupin dobyvatelské výpravy nechvalně proslulého Francisca Pizarra v pralesích východního Ecuadoru. Aby se zachránil před hladem, odplul s hrstkou vojáků na voru po řece Napo do Amazonky, po které se dostal až k jejímu ústí. Cestou prý byl přepaden bojovnými indiánskými ženami a proto celý veletok nazval Amazonkou. Jméno si vypůjčil ze starořeckých bájí. Ženy-válečnice údajně sídlily na Kavkaze. Jak se zdá, přišla největší řeka na světě Amazonka přišla ke svému jménu omylem. Orellana zřejmě považoval za ženy dlouhovlasé a bezvousé muže, nosící dlouhé košile.

„Zatímco jsem pobýval u Yurimaguů, nastaly záplavy. Já jsem bydlel v barbacoe, v nástavbě z kůry na střeše chaty, kam se obyvatelé uchylují za povodní. Tehdy jsem onemocněl silnou horečkou a vodnatelností, která začala od nohou, a trpěl jsem i jinými potížemi, které vznikly hlavně tím, že jsem byl ve dne v noci skoro po tři měsíce uvězněn v té chatě, aniž jsem mohl udělat krok. Přes den mi bylo lépe, ale noci jsem trávil v nepopsatelné horkostí – v posteli, u níž voda tekla jenom na píď daleko, mi vysychala ústa – a s nespavostí, která nebyla způsobena jenom nemocí. Zneklidňovali mě také krokodýli a ještě všelijaké jiné potvory, které celou noc prolézaly vesnici. Jednou v noci se toto ohyzdné zvíře vyšplhalo do mé kanoe, jehož příď čněla do mého domu. Kdyby bylo proniklo dále, byl by se mnou i s mým sluhou konec, protože jsme neměli žádnou možnost útěku. Kromě krokodýlů přepadalo můj dům tolik hladových krys, že ohlodali i moji lžíci, cínový talíř, rukojeť nože a sežraly nám i něco potravy. Živil jsem se tím, že jsem příležitostně chytil něco na udičku nebo jsem vyžebral nějaké banány... Zatímco jsem ve své chatrči bojoval s nemocí, objevila se skupina pohanských Indiánů Manavů v desíti kanoích, abych obchodovali s Yurimaguy. Při jejich příchodu jsem vylezl po přídi své kanoe ven z chaty, abych je přijal; nechtěli mě však vidět a veslovali od mého obydlí do značné vzdáleností. Druhého dne jsem je dal zavolat, přišli a zůstali rádi u mne. Nazývali mne ve své řeči abbá, abbá, což (tak jako v hebrejštině) znamená otec.“

Jak se později otec Samuel dověděl, byli Indiáni Manavové pokládáni za velmi statečné a velmi obávané sousedy. Před lety odolali oddílu portugalských vojáků. Jejich zbraní byly luky s otrávenými šípy. Na rozdíl od jiných Indiánů si tihleti nenechávali růst vlasy, aby – jak říkali – je v boji nikdo nemohl za ně popadnout. Chodili nazí a malovali si čelo až k uším černou smolou podobnou balzámu.

Cesta do určené oblasti se Samuelovi protáhla na dva roky. Ani španělský ozbrojený doprovod ho neuchránil před úpalem a bahenní třesavkou. Na kordillerské řece Magdaleně poznal komáry i krokodýly, ve Skořicové zemi skomíral hladem, ale největší drama v sobě skrývala samotná misijní činnost. Fritzův přítel Jindřich Václav Richter pracoval na horním toku Ucayali, Fritz působil v povodí řeky Maranon na Rio Solimoes a u jezera Tefé. Oba přizpůsobovali Indiány civilizovanému životu – zakládali pro ně vesnice, učili je řemeslům a pochopitelně křesťanským zvykům. Probíhalo to tak, že několik lučištníků z ochočeného a tedy již pokřtěného kmene se přiblížilo spolu s několika španělskými vojáky ke kmeni ještě nezískanému a zajalo několik jeho příslušníků. Zajatci se po „přeškolení“ vrátili v páterově doprovodu k lidem svého kmene a vysvětlili jim, jak dobře s nimi bílí otcové jednali. Kmen dříve nebo později odložil nedůvěru, obdaroval otce barevnými papoušky a sladkými dřívky a přijal společně s křesťanskou vírou i jisté množství sekyrek, háků a nových luků, vhodných k získání dalších, dosud zatvrzelých kmenů.

„Vyžádal jsem si španělské ozbrojence, abych ochránil svoje Yurimaguy a Omaguy před agresivními Portugalci. Časem však poznal, že španělští caballeros ve své loupeživosti nijak nezaostávají za svými portugalskými druhy.“ Samuel nařkl veřejně Portugalce z rozpínavosti a musel si za to odpykat osmnáct měsíců v jezuitském internátě v Para při ústí Amazonky. Portugalský guvernér totiž začal podezírat Fritze z vyzvědačství a návrat do misie mu znemožnil. Nešlo o ojedinělý případ. Spory o hraniční čáru vymezující španělské a portugalské koloniální území trvaly tři sta let. Do konfliktu se často nechtěně zaplétali misionáři, kteří se dostávali (ať už omylem, či úmyslně) na území druhé strany, a byli tudíž považováni za zvědy. Portugalsko, kterému smlouva, uzavřená pouhé dva roky po objevení Nového světa, přisoudila nepoměrně menší část amerického kontinentu, usurpovalo území, které si předtím přisvojila španělská koruna. Na rozdíl od Španělů, kteří sice pohlíželi na Indiány jako na nesvéprávné děti, avšak otroctví zakazovali, využívali Portugalci domorodce na těžkou otrockou práci na plantážích. Otec Samuel se dovolával spravedlnosti pro Španělsko... i pro sebe. Rozhodnutím portugalského krále byl nakonec uvolněn a na portugalské náklady dopraven proti proudu Amazonky zpátky do své misie. Tehdy se dejme tomu mohl považovat za oběť nedorozumění nebo za trpícího zastánce mírnějších španělských metod, ale co si měl myslet o společných trestných výpravách portugalských a španělských oddílů, na které dopláceli Indiáni?

„Cestou zpátky jsem minul ústí Rio Negra (všimnul jsem si tmavé barvy jeho vody, která dělala čest jménu Černá řeka). V La Laguně jsem navštívil svého představeného a přítele Richtera. Pokládali mě tam za mrtvého a sloužili za mě i requiem. Richter rozhodl, že musím podat náležitou politickou zprávu v Limě. Proti toku Huallagy jsem se dostal k andským hřebenům, ty jsem překročil a dostal jsem se až do Limy.“ Samuel Fritz byl prvním naším krajanem, který prošel celou jižní Ameriku od východu k západu, od oceánu Atlantického k Tichému. „Vyzval jsem místokrále, aby zastavil pronikání Portugalců. Ale setkal jsem se jenom s váhavostí a neschopností. Nikoho to nezajímalo.“ Když se Fritz z Limy vracel, zkoumal cestou zdroje Amazonky. Tehdy našel poprvé prameny Maranonu, což znamená i největší řeky na světě. Dorazil totiž na břeh jezera Lauricocha, které označil za počátek této řeky. Tento údaj platil beze změny až do roku 1943.

Prameny Maranonu (foto Gerd Breitenbach)

V portugalských službách bojovali také brazilští indiánští míšenci. Říkalo se jim mamelukové. S pomocí domorodých kmenů přepadávali indiánská sídla a odváděli zajatce do otroctví. Při vzpouře roku 1696 zabil Jindřich Mameluk svého křtitele a kmotra, věrného Samuelova přítele Jindřicha Václava Richtera. Už jsme se na svých toulkách s tímto krvavým činem setkali. „Byl to mord ukrutný a zlostný,“ zapsal si do svého deníku otřesený Samuel. Přežil svého spolužáka Richtera o dvacet devět let. Nemohl však nevidět, kolika životy spláceli v té době Indiáni každou jednotlivou misionářskou oběť. Přesvědčil se, že povolnost domorodců neznamenala, že s nimi "civilizátoři" budou zacházet mírněji. „Radoval jsem se, kdykoli jsem mohl křížem vztyčeným nad přídí svého člunu sklonit namířené šípy nebo muškety.“ Ale jindy a jinde mohl pouze přihlížet, jak se doslova pod ochranou kříže a ve jménu kříže vraždí ve velkém. „Přibyly mi posily, a dokonce z domova. Dva krajané – jezuité Václav Breyer a František Vydra.“ Ti zůstali na Maranonu až do Samuelovy smrti.

„Podnikal jsem cesty po řece Ucayali, po Maranonu, do Guadeloupu, do Urubú, do Quita. Jenom jedna jediná výprava do Urubú přitom měřila 1300 kilometrů. Po cestě jsem si připravil materiál k mapě Amazonky. Popsal jsem podrobně každý indiánský kmen, vesnici, ostrovy, přítoky...“ To vzbudilo pozornost nejenom mezi sousedními pohanskými kmeny, ale i na pobřeží. Stejně jako jeho postava. Žádná Fritzova podobizna se nedochovala, ale existuje popis jeho zevnějšku. Páter Samuel byl muž ctihodného vzhledu, velmi vysoký, dokonce se uvádí (podle přepočtu na metrickou soustavu), že mohl měřit až metr devadesát... Byl hubený... měl nazrzlé vlasy a vousy. Svým charismatickým vzhledem a vystupováním vzbuzoval zvědavost i u dalších kmenů. Mnozí Indiáni se vydávali za záhadným ryšavým mužem i z velmi vzdálených osad.

„Jedni mě nazývali světcem a synem Božím, druzí mě měli za ďábla. Někteří (kvůli kříži, který jsem stále měl s sebou) říkali, že přišel patriarcha nebo prorok... jiní tvrdili, že vyslanec z Persie. Černoši z Pará dokonce říkali, že přišel jejich osvoboditel, který půjde do Angoly, aby je vysvobodil. A další se ze strachu zase odtáhli, neboť jsem měl mít při sobě oheň, kterým jsem údajně spaloval všechny vesnice a všechny lidi, které jsem potkal. Tyto a ještě mnohé podobné pošetilosti se o mně šířily, takže páter Teodosio Vegas, jehož jsem dal zavolat při svém příchodu do Urubú, mi poslal dopis, jako bych byl nějaká neurčitá osobnost a na konci svého dopisu pravil, že se o mně vypráví tolik věcí, že z toho musí vyplývat, že do jeho vsi přibyl nějaký zázrak z jiného světa. Velitel Pinheiro mi sám později řekl, že se v oné noci, když přišel do Urubú, neodvážil se mnou mluvit pro všechny ty nesmysly, které se o mně vyprávěly, nýbrž že mne nejprve pozoroval skulinou ve světě, jsem-li člověk či nadpřirozená bytost...“

A pak zase onemocněl, jako už víckrát v tropech. Velitel poručil (vzhledem k vysoké horečce), aby mu pustili žilou (čímž mu asi moc nepomohli), proti vodnatelnosti ho nakuřovali (s jakým výsledkem, to se neříká), a proti ostatním chorobám užíval ještě jiných prostředků, takže chudáku Samuelovi asi lépe nebylo. Bylo mu čím dám hůř. „Dosud jsem se mohl udržet na nohou, ale nyní jsem byl nucen dát se nosit ve visuté rohoži, aniž jsem mohl udělat krok, neboť vodnatelnost se rychle šířila po celém těle a velmi mne tížila a skličovala. Když velitel shledal, že se moje nemoc denně zhoršuje a že budu potřebovat další léčení, poslal mne v jedné své kanoi do Pará.“ Pracovat v tropech Amazonky jako misionář nebylo věru snadné. Bylo to povolání přímo rizikové. Deník Samuela Fritze je přímo protkán zmínkami o úmrtí blízkých lidí. „V říjnu 1715 se vydal páter Juan de Zaldarriaga do Ucayali, aby tam vedl misii Omaguů. V dubnu následujícího roku zemřel tento otec na Ucayali na krvácivý průjem. 14. května 1719 přišlo poselství z Quita a spolu s ním i páter Luis Coronado, který zůstal na Ucayali, aby vedl misii Omaguů a současně aby navázal styky s Payaguy a Icaguaty na řece Napu. V březnu za necelé dva roky nato zemřel páter Coronado na krvácivý průjem jako jeho předchůdce. Téhož roku, jak jsem se dozvěděl, zabili Chámové v Copace, vsi Omaguů, pátera Antonia Andradea. Skončil bídně spolu s dvěma dalšími Portugalci. Trestná vojenská výprava na oplátku oběsila Pedra Yaycuremu. Ten byl prvním dítětem, které jsem roku 1685 pokřtil, když jsem přišel jako misionář k Omaguům.“

Z letopisů Tovaryšstva Ježíšova sice jméno Samuela Fritze nijak nezáří, zato však je znají zeměpisci na celém světě. Vědí dobře, že svoje zeměpisné bádáni nevzdával ani tehdy, když ho portugalská hlídka eskortovala 1300 kilometrů proti amazonskému proudu. V období dešťů ztratil sice svůj deník a náčrty map za dobu čtyř let, ale většinu stejně zachránil. Byly to především dvě mapy amazonského veletoku od pramenů až k ústí. Ty mapy nebyly první. Ještě před Samuelovým narozením vytiskli v Madridě mapu, která zachycovala celý tok řeky. Jenomže její autor Cristóbal de Acuna celou cestu neprošel. Samuel Fritz ano. Na četných svých cestách tu svoji mapu neustále vylepšoval, opravoval a doplňoval, proto je první úplnou a spolehlivou mapou veletoku. Zachycuje správně i jeho pramen a pramennou oblast, zachovává původní názvy řek, osad a jména i polohu indiánských kmenů. Neměl přitom prakticky žádné přístroje. I když se tenkrát už používaly docela přesné teodolity a sextanty, nic z toho si Fritz do džungle nevzal. Ostatně, jaký náklad by se asi vešel do jedné malé indiánské dlabané kánoe? Kromě slunečních hodin měl k dispozici patrně jen kompas a malý dřevěný půlkruh pro měření úhlů, jakousi primitivní formu astrolábu. Měření výšky hvězd (pravděpodobně však jenom Slunce) k určování zeměpisné šířky prováděl z říčního břehu během zastávek. Vzdálenosti zřejmě odvozoval z rychlosti plavby a uplynulého času. Mimoto zcela jistě využil znalostí domorodců a jiných misionářů a získal od nich náčrty oblastí, do kterých se už sám nedostal.

Diego Gutiérrez: Mapa povodí Amazonky

Přesto se mu povedlo dát dohromady tak dobré dílo, že právem patří do dějin zeměpisné vědy. „Tuto mapu jsem vytvořil k lepšímu poznání a obecnému poučení o velké Amazonce neboli Maranonu s nemalou námahou a velkou prací, neboť jsem převážnou část jejího toku proplul. Ač se již dnes objevily mnohé další mapy, chci (aniž se někoho dotknu) přece jen říci, že žádná z těchto map není nutně přesná, protože buď měření na této veliké řece nebylo pozorné, nebo nebylo vůbec provedeno, nebo bylo z písemností různých autorů opisováno, což dohromady způsobilo zmatek.“ Samuel prokázal vysoký stupeň vzdělanosti, pozorovací nadání, jasný úsudek. O jeho díle se s úctou a obdivem vyjadřovala řada uznávaných vzdělanců a odborníků. Jeden z nich o něm prohlásil: „Samuel Fritz, ačkoliv v Čechách narozený, učinil toho pro španělskou korunu více než všichni kapitáni a dobyvatelé.“ Fritzův deník se dostal do rukou Pavlu Maronimu na jezuitské koleji v Quitu. Ten ho přepsal a připojil Samuelův dopis o hraničních sporech Španělů s Portugalci. Pak o něm sto padesát let nikdo nevěděl. Až koncem 19. století byl objeven v madridské historické akademii. Roku 1889 vyšel v časopise španělské zeměpisné společnosti, česky potom až v roce 1961. Co všechno Samuel Fritz, rodák z Trutnova, stihl za svůj jedenasedmdesátiletý život, na opačném konci světa, tak jiném než bylo jeho rodné Podkrkonoší? Usazoval kočující Indiány (bylo to na 40 000 lidí). Budoval pro ně vesnice (těch nových vesnic bylo kolem čtyřiceti). Učil je práci a řemeslům. Bránil je proti násilí kolonizace. Procestoval po Amazonce a jejích přítocích od ústí až k pramenům a nakreslil vůbec první přesnou mapu největší řeky světa Amazonky.

Poslední jeho záznam má datum 16. listopadu 1723: „Přišel sem páter vizitátor Ignazio Meaurio, aby navštívil misii. Přišel také do naší osady a vyžádal si ode mne zprávu o Portugalcích, kteří se v minulých letech zmocnili našich misií dole na řece. Vysvětlil jsem to Jeho Důstojnosti, jak nejlépe jsem uměl a dal jsem mu tuto napsanou zprávu, kterou si vzal s sebou.“ To jsou poslední slova, která Samuel Fritz do svého deníku zapsal.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Historická detektivka z doby, kdy byl hrad Zlenice novostavbou. Radovan Šimáček jako průkopník žánru časově předběhl i Agathu Christie!

Vladimír Kroc, moderátor

Zločin na Zlenicích hradě

Zločin na Zlenicích hradě

Koupit

Šlechtici, kteří se sešli na Zlenicích, aby urovnali spory vzniklé za vlády Jana Lucemburského, se nepohodnou. Poté, co je jejich hostitel, pan Oldřich ze Zlenic, rafinovaně zavražděn, tudíž padá podezření na každého z nich. Neunikne mu ani syn zlenického pána Jan, jemuž nezbývá než doufat, že jeho přítel Petr Ptáček celou záhadu rozluští...