484. schůzka: Legenda a pravda o procesu Jana Sladkého, řečeného Kozina

Proto větu po větě překládali do češtiny. Což trvalo dlouho, lidi na dvoře stáli bez hnutí, nevěřili svým uším. Když doznělo poslední slovo, rozhlíželi se jeden po druhém. To snad není možné!

Do popředí vystoupil Jan Sladký a volal do okna, kde vedle krajských hejtmanů spokojeně přihlížel Lamminger: „Byl jsem osobně ve Vídni, poklekl jsem před Jeho Veličenstvem císařem a přednesl jsem naši prosbu. A on odpověděl, že naše staré svobody nám vzaty nebyly! Kdybychom už neměli mít žádná privilegia, bylo by nám to řeklo Jeho Veličenstvo hned ve Vídni!“ Všichni ztuhli překvapením. Taková drzost! Pan Lamminger neopomine poznamenat: „Ten... jako on se... Gossina... On mluví nestoudně. A co vůbec chce? Co vůbec chtějí?“ Nechtějí robotovat. „Ale to je vzpoura! To je přece jasná vzpoura!“ Nebudeme robotovat. A nesmíme! Teď už nebyla žádná cesta zpátky.

Na trhanovském zámku je rušno

Lamminger si předvolával jednoho chodského rychtáře a konšela za druhým, a říkal jim, že mají poslední možnost vyjádřit se k tomu, zda budou robotovat, a oni na to, že prostě nemohou, že sami od sebe nemůžou nic rozhodovat a slibovat, a že se musejí zeptat doma. A tak z nařízení pana Lammingera proběhly výslechy, a z těch výslechů si pan Lamminger sám pro sebe potvrdil, co už předtím tušil. Vyslýchán byl i Pavel Jansa, trhanovský dvorský zahradník. Tomu položili mimo jiné složitou otázku:

„Co je pravdy na tom, že ve Vídni řekl Kozinovi z Újezdu při odevzdávání žaloby pan nejvyšší dvorský kancléř, že snad ještě letos by mohlo dojít ke zrušení veškerého poddanství v Království českém a že by poddaní byli uvedeni v plnou svobodu a že by tomu pan nejvyšší kancléř chtěl pomoci bez ohledu na to, že sám má v Čechách devět panství?“

Na to vyslýchaný zahradník Jansa vypověděl: „Když jsem letos v únoru byl v Domažlicích na jarmarku a na cestě domů v Újezdě jsem přišel k hospodě a vstoupil dovnitř, kde bylo mnoho sedláků, vešel brzy po mém příchodu Kozina, a když jsme chvíli popíjeli, začal Kozina následovně mluvit, jakože že před Jeho císařským Veličenstvem a nejvyšším dvorským kancléřem ve Vídni jménem všech dobře přednesl a vyřídil, že by své svobody měli určitě obdržeti a že ho měla blahosklonnost pana nejvyššího dvorského kancléře ve velké přízni. Pan nejvyšší dvorský kancléř, který prý je velmi milý pán, mimo jiné prý řekl, že ještě dojde k tomu, že bude v Království českém veškeré poddanství zrušeno a že budou uvedeni v plnou svobodu.“

Vyslýchaný žádného jiného sedláka než právě Kozinu nejmenoval. Rovněž další vyslýchaný, tlumačovský rychtář Jakub Hartl, vypověděl, že se chodilo ke Kozinovi v Újezdě, tam se všichni radili a domlouvali. Opět Kozinovo jméno. Možná když si Lamminger pročítal odpovědi... když nad nimi přemýšlel, možná ho zrovna tehdy napadlo: Ten rebelant Gossina si přímo říká o provaz! Proč mu nevyhovět? „Vysoce urození, urození, také urození a stateční rytíři, milostiví a mocní pánové, pánové!“ Takovéto oslovení vypadá trochu jako zaseklá gramofonová drážka, ale tak se tenkrát psalo. I pan Lamminger tak tenkrát psal. Pan Lamminger tenkrát psal do Prahy místodržícímu.

„Oznamuji, jakým způsobem bylo publikováno císařské nejmilostivější rozhodnutí, týkající se mých poddaných, buřičských chodských sedláků, v mém obydlí na trhanovském zámku a jakými vzpurnými slovy se dal drze slyšet hned nato Jan Sladký, obecně zvaný Kozina, jeden z vůdců buřičů, veřejně proti pánům hejtmanům a v přítomnosti všeho lidu. Vybuchl v české řeči opovážlivými řečmi. Jejich staré svobody jim prý nebyly odňaty, jinak by mu to bylo řečeno už ve Vídni. Když byli při tom shromáždění voláni do úřední světnice, odpověděli Chodové jednomyslně, že do žádné světnice nepůjdou a nedají se rozdělit, nýbrž že zůstanou všichni pohromadě jako jeden muž, má-li být něco předneseno, můžou to mí úředníci podniknout na dvoře pod širým nebem. Když byli dotázáni, jaké mají úmysly a co zamýšlejí podniknout, křičel celý houf zase: nechceme už robotovat, vůbec nic, vůbec nic nechceme robotovat. Beze studu a veřejně si dovolili říci úředníkům, že už je konec a na tom zůstali: že ani nejmenší robotu konat nechtějí, ani nesmějí. Toto tak veřejné, skutečně povstání a srocení se přímo neprotiví jen královskému zřízení zemskému a nedotýká se jen veřejných věcí, nýbrž je nejvýš trestné a snad by mohlo způsobit jiné zlé následky, nemluvě o tom, že toho času už začínají nutné práce a já za takových okolností nemohu své hospodářství obstarat, tím méně ho užívat, je zanedbán pivovar kromě mnohých jiných věcí, pole leží neobdělána, dvory jsou opuštěny, takže já, pokud se mi nedostane ochrany, nedoufám, že budu moci Jeho císařskému Veličenstvu z vlastního váčku odvést příští daň, ani sám sebe náležitě vydržovat, nýbrž bych musel utrpět nezměrnou škodu, takže je víc než jasné: tito zlomyslné lidé nerespektují a neposlouchají ani nejmilostivější rozhodnutí Jeho veličenstva, ani příkaz Vašich Excelencí a Milostí, tím méně pak poslouchají slavný krajský úřad, všechno nevážně pouštějí do větru, tedy neposlouchají vůbec nikoho; tentokrát tedy se musí nezbytně vážně zakročit a dám ji to pocítit jednou provždy. Pro zkrocení tohoto povážlivého povstání prosím, aby se mi dostalo milostivě okamžité pomoci, která spočívá ve vojenském mužstvu, asi sta mužů odtud i z Chebu, avšak na náklady troufalých chodských sedláků. Dále aby byli jmenovaný Jan Sladký, jinak Kozina, a další buřiči, jmenovitě rychtáři z Mrákova, Draženova a Újezda, dále David Forst z Tlumačova a Bartoloměj Bernat z Postřekova a další co nejdříve zajati pány královskými hejtmany v tichosti uvrženi do vězení na bezpečném místě. K této slušně mírné prosbě se poroučím a zůstávám Vašich Excelencí a Milostí manu propria Maxmilián, pán z Lammingenu.“

Tohle všechno sepsal vskutku pan Lamminger manu propria, tedy vlastní rukou? Všecko. Celý ten udavačský dopis. Když si ho místodržící v Praze přečetli, zaváhali. Poslat vojsko bez císařova nařízení? Na to je vždycky času dost! Doporučili pouze krajským hejtmanům, aby se pokusili Chody uklidnit. Jak uklidnit? No – aby jim ukázali originál císařského nařízení a hlavně je vyzvali k robotě, ta je teď na jaře to hlavní. Aha. A to by je jako mělo zpacifikovat... Teprve kdyby odmítli, ať je zatčen Kozina a spol.

Mezitím se o všech okolnostech chystané protichodské akce dozvěděl vídeňský advokát, který Chody zastupovat – doktor Vilém Strauss. Pochopil, že peníze, které od svých mandantů obdržel, by se mu mohly záhy zatraceně vymstít, a tak sepsal prohlášení, ve kterém o sobě tvrdí, že on nic, on jen muzikant (přesněji: on jen advokát), že je docela ubohá, oklamaná oběť chodských rebelů. Běželo mu asi o kůži, protože Lamminger v jednom svém přípise žádá, aby byl potrestán i on.

„Já jsem to také chodským rychtářům důrazně napsal a upřímně jsem radil, aby konali roboty jako dřív, leč nevzbudil jsme u nich žádnou dobrou myšlenku, a když to ode mne uslyšeli a pochopili, že se jejich buřičského počínání žádným způsobem nezúčastním a nechci jim již vypracovat žádný spis, upnuli se na jistého povaleče, který si říká baron Tunkl a vede nepořádný život, bůhví, že je schopen víc než jen pobouřit ty sedláky, kteří s ním denně rozmlouvali, zvlášť proto, že dobře zná česky. Ti tedy na obecní útraty dobře hodovali a spolu hojně utratili, načež pak, jak je také dostatečně patrné, tento Tunkl ty sedláky musel rozličným zlým přemlouváním popichovat a povzbuzovat, aby se stavěli na odpor a tak dlouho nerobotovali, až svá domnělá privilegia znovu obdrží.“

Jednání pana doktora Strausse připomíná alegorii z říše živočišné, v níž ohrožený jedinec odlákává nebezpečí od svého doupěte. „Pokud jde o mou maličkost, jsem svým svědomím docela jist a čistý.“ Pan advokát několikrát neopomněl tuto skutečnost podtrhnout. Ale ještě na jednu věc nezapomněl: „Jinak je zlomyslnost těch sedláků i z toho patrná, že když jsem k jejich nelibosti už nechtěl nic na papír uvést, troufali si mě obvinit, že jsem se dal pohnouti na stranu pana hraběte Lammingera a že jsem od něho podplacen, což, jak Bůh ví, je falešné nařčení. Také když solicitátor Nedorost chvílemi domlouval jednomu z nich, jménem Sladkému, tak ten pronesl rouhavá slova: Budu-li pověšen, přece zemřu jako spravedlivý člověk.“

Na to jméno bychom neměli zapomenout. Tunkl. Ne, onoho zastánce Chodů jsme po cestě věru neztratili. Celým jménem: „Blažej Tunkl, říšský korouhevník.“ Tvrdí sám pan Tunkl – poté, co byl zatčen a vyslechnut na příkaz Jejich vysokých hraběcích Excelencí a Milostí královských pánů místodržících 6. července Léta Páně 1693. „Po česku korouhevní pán. Ten stav je víc než stav rytířský. Bývám titulován vysoce urozený barone.“ „Jak je stár? Manželka a děti? V kterém městě se pán narodil?“ „38 let. Ženatý jsem, žádné dětí. Narodil jsem se v Jemnici.“ „Jaké má pán zaměstnání?“ „Teprve před pár měsíci jsem se vrátil s hrabětem von Sitzendorfem jako jeho společník od Jaderského moře. Pro tuto chvíli nemám žádnou službu, hledám nějakou u Její císařské milosti, žiji z vlastních prostředků.“ „Při jaké příležitosti se pán seznámil s chodskými sedláky?“

Zatím to byla pohoda, přátelský rozhovor. Teď ale začaly být otázky nepříjemné. „Můj byt je právě naproti hostinci, v němž chodští sedláci bydleli. Dali jsme se do řeči a písař jejich advokáta mi říkal, že mají reskript od Jeho Milosti císařské a že s tou věcí mají jít do Prahy, nato jsem řekl, že i já mám cestu do Prahy, a tu mě požádali, abych jednoho sedláka s jistými spisy vzal s sebou, k čemuž jsem svolil.“ „Kdy, kolik a jak často a k jakému cíli a účelu pán o nich přijal peníze?“ Další nebezpečná otázka – vyslýchající věděli, že chodští sedláci Tunklovi zaplatili.

„Tehdá nesla nějaká žena kolem nás tabák, za dva groše jsem ho koupil, a protože mě jeden sedlák prosil, daroval jsem mu ho. Ten sedlák se jmenoval Kryštof Hrubý a prý s tím dekretem šel do Prahy. Potom mi poslali tu českou listinu prostřednictvím sedláka a spolu s ní 90 zlatých, že mám koupit koně.“ „Co udělal pán s penězi?“ Tunkl si umiňoval, že se z toho musí nějak dostat, přece se nenechá zavřít kvůli nějakým vesničanům... „Když hospodský naléhal na zaplacení stravy, koně jsem nekoupil, nýbrž jsem dal hospodskému nějakých 75 zlatých, zbytek jsem podržel pro výživu sedláka na cestě.“ „Měl pán s těmi sedláky častější známost?“ „Nemohu říct jinak, než že jsem se s nimi třikrát přibližně sešel, jednou před domem, podruhé před kostelem a tak. Prosili mě, abych vzal s sebou do Prahy spisy.“ „Jaké má pán s nimi porady a s advokátem Straussem?“ „Žádných porad jsem neměl, ani jsem nevěděl o sestavení tohoto spisu.“ „Proč dal pán spisy, které měl při sobě, a listinu, kterou mu chodská obec ve věrném opise dala zhotovit, hned po svém vpuštění do Prahy zakopat v jedné zahrádce vedle Nové brány?“

Začalo přituhovat. Při příchodu do Prahy byl zatčen sedlák, Lammingerův poddaný, a ten Tunkla prozradil. Nějaká cizí žena ho na to upozornila a on jí všechny listiny dal, aby je zakopala, což učinila, jenže ji při tom někdo viděl. Konspirace k potrhání... „Způsobila to jedna ženština. Říkala mi, že s těmi listinami přijdu do neštěstí, ať jí je dám, já nechtěl, ale ona mi je vytrhla z rukou. Když se mě pak ptali kaprál a vojáci, kde mám ty listiny, řekl jsem, že je nemám, nýbrž že mi je ta ženština vzala. A ona je ukryla v písku pod kamenem.“ Tunkl i žena v tom plavali oba, jeden to sváděl na druhého, vyšetřující komisař byl spokojen. „Pán račiž říct přímou pravdu, že se dal najmout za jednatele či solicitátora sedláků!“ Tohle už bylo dočista zlé... proč se Tunkl do toho všeho jenom míchal... „K tomu nemám schopnosti, protože jsem nestudoval a po celý život jsem si nepřál ani nepřeji mít s těmi sedláky co do činění, nejsem původce ani podněcovatel jejich nepřátelských činů.“ Actum ut supra.

A teď už to bylo jenom na císaři...On si Leopold dal na čas. Pro svou lidumilnost a laskavost? To ne, jeho rozpaky byly způsobeny něčím jiným. Šlo mu prostě o to, jak celou akci provést se zdarem. To znamená: Opatrně a lstivě. Šikovně. V příkazu místodržícím do Prahy (píše se květen 1693) oznamuje, že vidí, že jeho laskavost není Chody pochopena, a protože odboj nemůže zůstat nepotrestán, tak přikazuje:

„Pozvat zástupce chodských vesnic do kanceláře místodržících, zkontrolovat, zda mají řádně vystavenou plnou moc, vyzvednout u pana Lammingera všechny zabavené majestáty, před zraky chodských zástupců majestáty rozstříhat, tedy zrušit, napomenout vrchnost, aby dodržovala robotní patent z roku 1680., požádat Chody, aby slíbili vrchnosti pana Lammingera poslušnost, poté aby jim bylo znovu uloženo věčné mlčení v otázce majestátů a současně slíbeno prominutí trestu za dosavadní přestupky!“ A kdyby Chodové odmítli slib poslušnosti, tak má být chodské pokoření provedeno zbraní. 200 až 300 lüneburských rekrutů, kteří budou projíždět Čechami, nechť je sloučeno s vojáky hraběte Dauna z Prahy, čímž se vytvoří dostatečně silný oddíl.

Tento císařský rozkaz bylo třeba držet v tajnosti, pokud se do Prahy nedostaví chodští delegáti. Ti jsou zatím ve Vídni - tam jim císař vydá reskript a oni ho odevzdají v Praze místodržícím. Těmtýž místodržícím, kteří už jeho opis dávno mají. Obsah císařova reskriptu vypadal pro Chody přijatelně. Říkalo se v něm, že „místodržící už jistě obdrželi předchozí císařovo rozhodnutí o definitivním řešení sporu mezi Lammingerem a Chody a proto císař žádá, aby provedli tento jeho několik dní starý příkaz a současně aby neubližovali doručitelům reskriptu, tedy chodským vyslancům.“ To znělo nadějně... To znělo velmi nadějně.

Úloha nůžek v českých dějinách

Chodové ovšem neměli ani to nejmenší tušení, že vlastníma rukama přinášejí pokyn ke své závěrečné prohře. Ale věty o tom, že jim nemá být ubližováno a že teď dojde k závěrečnému vyrovnání, ty věty vyvolávaly naději... Měly ji vyvolat. Měly Chody uklidnit. Měly je jako beránky dovést do kanceláře místodržících. Měly vyvolat dojem, že jejich věc je na té nejlepší cestě. A v té kanceláři zatím čekaly nůžky. Byla by to pozoruhodná historická studie, která zatím žádného dějepisce nenapadla: „Úloha nůžek v českých dějinách.“ Už jednou si císařské nůžky zařádily na jednom českém dokumentu prvotřídního významu, na Rudolfově majestátu (sám Ferdinand II. si osobně střihl!), a teď – teď opět.

Do Prahy dorazili chodští vyslanci ještě předtím, uprostřed června 1693. Nálada: výborná. Byli plni optimismu a nadějí. Hned po příjezdu odevzdali místodržícím císařův reskript, který si nesli z Vídně. Za dva dny je pozvali na Pražský hrad znovu – do kanceláře místodržících. Šli tam s napětím, ale čekali, že teď se všechno rozhodne tou novinou, že jsou svobodní, že jsou volní... Dopadlo to ale jinak. Čtvrtek 18. června 1693 se stal nejhorším dnem jejich životů.

„Tehdy byli kromě nadání všichni najednou před soud voláni, a tu jim president vážně a důtklivě domlouval, že jak se ukázalo, se všichni hrubě provinili proti svými povinnostem poddanským, že se však zdá, že byli k tomu svedeni a klamáni, jak se snad dokáže, a to jedině že by trest jejich zmírnilo.“ „Hale naše práva, hurozený pane!“ „I v tom se všichni klamete. Vaše práva někdy platila, ale víte sami, že před lety byla zrušena a za neplatná prohlášena!“ „Hale nač bula ta komisí ve Vídni, hdyž huž neplatila?!“ Do dialogu presidenta apelačního soudu a Jana Sladkého, řečeného Kozina vstupuje rychtář Kryštof Hrubý. Zpod haleny vytáhl dva pergameny. „Ukaž! Ano... ano... pravé jsou, ale i jejich platnost je zrušena! Abyste se déle neklamalo...“ A doktor Paroubek u soudního stolu na pokyn místodržícího dlouhými nůžkami rázem přestřihl červenobílé pečetní šňůry obou listin, a už – ryc – vjely nůžky taky do pergamenu. Chodové byli ohromeni. Zmlkli, jak němí stáli, ani slova nemohli vyrazit. Stará Hrubý se třásl. Po soudní světnici hluboké dusné ticho.“

Tak to líčí Alois Jirásek v Psohlavcích, možná to či ono dramatizuje víc, ale spíš ne, tak nějak to asi proběhlo, chodský úžas tu byl a taky hlasy Chodů a rovněž hlas místodržícího. „Slavný súde hapelační! My jsme nevinni, my jsme panu Lomikar nic nehuďáli! Za to, proč na nás žaloval, zrušit tuto stará, královská práva!“ „Mlč! A rozumějte již, že to není proto. Pro to budete jinak souzeni a trestáni. Ty pergameny pozbyly již tenkráte platnosti, když vám bylo vydáno to perpetuuum silentium, věčné mlčení, o němž dobře víte. Tam u vás však pořád ještě lid nekoná svých povinností a robot. Raději pošlete domů některé z vás, my vám k tomu dáme svolení, aby řekli, jak se tu věci mají, aby vaši krajané nečekali svobodu a nedopouštěli se horších ještě věcí! Pošlete tam, ať se na nic už nespoléhají, ať nic nečekají, ať pořádně vrchnost poslouchají, sice budou za rebely pokládáni, a co to je, to snad sami víte!“

Místností zní hlas místodržícího, že se to děje na císařův rozkaz, to není možné, to není možné!... ale je. Ještě než se šokovaní Chodové vzpamatovávají, dostávají Kryštof Hrubý, Adam Ecl a Volf Buršík nařízeno jít ihned domů, oznámit, co viděli a vrátili se s plnou mocí od všech rychtářů, aby mohli jménem všech Chodů vykonat slib poslušnosti panu Lammingerovi. A zbývající delegáti – Syka, Sladký, Němec, Peč a Brychta – ti zůstanou v Praze, stížnostní komise je bude potřebovat. Proč? No přece stěžovali si na svého pána.

To všechno se stalo ve čtvrtek osmnáctého a v pondělí za čtyři dny jsou chodští vyslanci předvoláni před stížnostní komisi. Tam už padají jenom varování: jestli neslíbíte poslušnost panu Lammingerovi, vojsko je připraveno. Syka, Sladký, Němec, Peč a Brychta se vymlouvají, že udělají pouze to, co druzí – všichni za jednoho, jeden za všechny, jako u mušketýrů – že by privilegia neměla platit, v to nikdo nevěří – i když na vlastní oči viděli, co s nimi udělaly nůžky. Padá rozhodnutí: pokud nebude někdo z Chodů potrestán na hrdle, tak je nedostanou, oni se nepokoří.

„Uvěznit! Oddělit je od sebe!“ „Další den, 23. června, dostává malostranský královský hejtman příkaz, aby zatkl (měl by to udělat novoměstský hejtman, ale není zrovna v Praze) – aby zatkl pět chodských rebelů.“ Na Chodsko je vyslána vojenská trestná expedice. „Nutno se vyvarovat toho, aby nedošlo ke zneuctění císařských zbraní!“ To důrazně připomínají místodržící. Jinými slovy: aby Chodové snad náhodou nezvítězili.

Smyčka se stahuje. 6. července útočí vojsko na Újezd, Draženov, Postřekov, Chodov a Klenčí. Nikdo nevzdoruje, nikdo se nebrání. To se nečekalo, všecko ostatní probíhalo jako obvykle: Chodové z těchto vesnic odmítli slib poslušnosti. Zatýká se. Je zadrženo 72 poddaných. Chodové utíkají i s rodinami do lesů. Některé vesnice jsou úplně vylidněné. Vojákům se nechce honit Chody po lesích... neznají krajinu... strže, i údolí... každá houština může být nebezpečná.

Ale na druhé straně: „Když slíbíme poslušnost, vojsko bude odvoláno. Jinak nám zničí úrodu, vypálí vesnice, pobijí zbývající dobytek!" Většina žen se vzdát nechtěla. Většina mužů chtěla klid. 13. červencem počínaje začínali do Domažlic za krajským komisařem přicházet lidé z Újezda, Tlumačova, Mrákova Klíčova, pak i z Klenčí, ze Lhoty. Když byly obkličovány Pocínovice, někteří rebelové chtěli prorazit kruh na koních a padla rána. Zemřel první Chod. Druhým bude za nějaký čas Kryštof Hrubý, který zemře ve vězení. Třetím mrtvým se stane Jan Sladký, zvaný Kozina.