458. schůzka: Nejistý hrob ve valonském kostele na Kolesterstraat ve městě Naardenu

18. listopad 2020

„Slavný Jan Amos Comenius zemřel v Amsterdamu a byl převezen do Naardenu a tam pochován.“ Pouhou jednu větu věnovaly úmrtí Jana Amose noviny jménem De Hollande Mercurius neboli Holandský Merkur. Opustil tento svět v amsterdamském domě na Prinsengrachtu a v tomto městě měl být i pochován.

Jenomže ve zdejších kostelích bylo hrobové místo příliš drahé, a tak vypomohl kazatel ve městě Naardenu Jean Louis Grouwels. Byl to Komenského přítel, kromě toho spřízněný s mecenášskou rodinou de Geerů, která Jana Amose podporovala. Velmi bohatou rodinou. Možná jednou z nejbohatších z rodin v tehdejší Evropě. Patřil jí zbrojní průmysl na severu a na západě světadílu a jelikož třicet let v 17. století zuřila válka, vydělala na ní velmi. Rodina de Geerů určitě měla na to, aby zaplatila slušný pohřeb a slušný hrob svému chráněnci, o kterém i stručná zprávička v Holandském Merkurovi říká, že byl „slavný“... Namísto toho byl pověřen vzdálený příbuzný, aby zařídil pohřeb v Naardenu. V Naardenu bylo totiž možné pohřbít Komenského v kostele valonské církve, nikoli na hřbitově. Tudíž levněji.

Jan Amos Komenský

Jméno Naarden značí Osadu lidí žijících na úzkém místě. Město, starší než sám Amsterdam, opravdu tvoří pár ulic, křižujících se jako na šachovnici, přízemní domky a domečky, kolem pás hradeb svírajících městečko, vodní příkopy, kdysi tu byly padací mosty. To „Úzké místo“ bylo domovem chudých rybářů. Dodnes to není velké město. Spíš městečko. Bývalá pevnost omotala malinkatý Naarden jako pavouk mušku. Uprostřed kostel a náves, mohl-li jsem soudit, tak opravdu náves, ani pořádné náměstí to nebylo, a zatímco všechno kolem dokola rostlo a zvětšovalo se a měnilo, tohle zůstávalo stále stejné. Nikoli na škodu věci. Byl skromný, milý, nepatrný, a je, tenhleten Naarden.

Evangelická reformace se tam uchytila brzy, proto býval Naarden v minulosti mnohokrát dobýván a taky vypálen – četní jeho obyvatelé skončili na hranici. Taky proto, že se nepřestávali bouřit proti Habsburkům. Syn vévody z Alby tam dal pobíjet lidi i v kostele. Naardenu se říkalo „město vražd“. Nelichotivý přívlastek. Však se jím taky nikdo nechlubí. Krátce před příchodem Jana Amose do Nizozemí se tam usadil větší počet francouzských rodin. Kostelík ve vedlejší uličce (nikoli ten velký, z režného zdiva, zasvěcený svatému Vítu, ne, ten malý kostelík) patřil francouzsky mluvícím Valonům. Právě tam zamířil – bažinatým krajem a podél říček se zvedacími mosty – průvod s tělesnou schránkou Jana Amose. I po smrti zůstal poutníkem, než pod dlažbou naardenského kostela našel po životní pouti klid.

„Pohřební skupina chvíli postála ve studeném kostele, byl nevlídný listopadový den roku 1670, každý spěchal za svými povinnostmi a zájmy. Pouze Komenského syn Daniel složil za nějaký čas na otcův hrob dlouhý latinský nápis, ve kterém vzpomíná na jeho život a dílo.“

Daniel Komenský se spolupracovníky Nigrinem a Hartmannem (podporovala je přitom rodina de Geerů) se v době po pohřbu pokoušeli urovnat a doplnit rukopisy Jana Amose tak, aby mohly být vydány. Daniel to musel přes smrtí svého otce odpřísáhnout: „Danieli, přísahej, že se postaráš, aby vyšly všechny díly! Přísahej!“ Zaznamenáno bylo, že to syn „svatě“ slíbil. „Jinak bych tě proklel věčným zatracením!“ Všichni se však zděsili toho, v jakém chaosu našli Všenápravu. A nadto seznali, jaké by asi způsobila pobouření, což si nepřáli ani de Geerovi. Od vydání se upustilo. Přísaha nepřísaha. Pak došlo v Nizozemí k převratu, při které byl předseda vlády de Witt a členové jeho rodiny doslova ubiti ve vězení, vdova Johanka Komenská se přestěhovala z Holandska do Berlína, kam za ní přišla i její nevlastní vnoučata, Betuščiny děti. 17. století si zachovalo na Komenského vzpomínku jenom v hlavách několika pedagogů. Víc nic. Lidská paměť bývá krátká. Snad jenom ta, která patřila mladému německému filosofovi Gottfriedu Wilhelmu Leibnitzovi, měla lepší kvalitu. Leibnitz, budoucí první president německé akademie věd, Komenského poznal osobně a dokonce na něj složil báseň:

Blažený starče, jenž jsi novým občanem pravého světa,
který nám již v obrazech ukázala tvá péče,
ať svobodně zříš shůry lidské věci i bláznivé spory
či i tam k tobě dosahuje naše zlo,
ať už máš před tváří boží a v nebeském tajemství
svou Pansofii, kterou ti země nepřála,
nevzdej se své naděje: vždyť tvé dílo přečká tvou smrt.
Semena, která jsi zasel, padla v úrodnou prsť,
potomstvo sklidí tvou žeň, která se již blíží.
Osud určitě splní své závazky.
Už svítá v tajích přírody, můžeme být šťastni,
jen jestli se ve své snaze semkneme v jedno.
Nadejde, Komenský, čas, kdy zástupy šlechetných budou
ctít, cos vykonal, ctít budou i sen tvých nadějí.

Myslel to dobře, pan Leibnitz, budiž mu za to chvála... ale hlas to byl ojedinělý, skoro jako ten příslovečný hlas v poušti, jinak po Komenském neštěkl ani pes. Brána jazyků i Svět v obrazech sice byly stále vydávány, byly to bestsellery, ale na autora se jaksi pozapomnělo. Jestliže to platilo ve století 17., tím spíš ve století následujícím. Nanejvýš se vědělo, že autor byl odpadlík a kacíř a jeho spisy, církví zakázané, se ničily. Nikdo si nevzpomněl ani na jeho sté výročí narození, ani úmrtí. Jeden německý gramatik shrnul Komenského spisy pod názvem „lidské bláznovství!“ a jejich autora charakterizoval jako „individuum vegetující na pokraji lidské společnosti.“

Takové sny, jako měl on, neodlétají na měsíc, ale zůstanou na zemi a až přijde jejich čas, dozrají v činy.

Nikdo ho neznal, ani Jean-Jacques Rousseau, filosof a pedagog, a nic o něm nevěděl ani švýcarský pedagog Johann Heinrich Pestalozzi. Teprve v roce 1788 se o Komenském objevila zmínka v díle Učené Čechy, které sepsal jezuita. Jmenoval se Bohuslav Balbín: „Ačkoli Comenius toho velmi mnoho napsal, nikdy nic takového, co by odporovalo víře katolické, a když jsem četl jeho díla, vždy se mi zdálo, že psal tak, aby bylo patrno, že nechce žádné náboženství hanět nebo ostouzet.“ Teprve Johann Gottfried von Herder, německý vědec, který se zabýval slovanským písemnictvím, se začal Komenským důkladně zabývat, navštívil dokonce nivnický mlýn a ukázal tam cestu i Goethemu, a Komenskému věnoval působivou kapitolu ve svých Listech na podporu lidskosti. Zejména jedna věta se mu povedla natolik, že stojí za to zopakovat ji i tady a teď: „Takové sny, jako měl on, neodlétají na měsíc, ale zůstanou na zemi a až přijde jejich čas, dozrají v činy.“

Roku 1694 syn Jana Amose, Daniel Komenský, zemřel. Už nebyl vůbec nikdo, kdo by o hrob Jana Amose staral. Plynula léta, desítky let, celé století uběhlo, kazatelé se střídali, lidé v Naardenu umírali tak jako všude jinde, ti mladší už ani nevěděli, kde kdo v tom kostele vlastně leží. Teprve roku 1829 vyšel životopis Jana Amose, který napsal František Palacký, a za sedm let nato se vydal do Naardenu první Čech, básník a archeolog Jan Erazim Vocel. „Památka slavného Amose jakoby v Hollandě zhasla,“ postěžoval si, nejspíš proto, že Komenského hrob vůbec nenašel. Nikdo mu totiž neřekl (protože to nikdo už nevěděl), že Komenský nebyl pohřben ve Velkém kostele sv. Víta, ale ve valonském kostelíku v Kolesterstraat. Kromě toho – kostel byl tehdy už zrušen, protože obec valonská, kdysi silná a početná, měla tehdy v Naardenu jenom kolem dvaceti členů. Její chrám Páně byl proto uzavřen a v době páně Vocelovy návštěvy byl změněn na továrnu. Ve fabrice by ani archeolog hrob Jana Amose Komenského mezi stroji a dělníky nenašel.

„Plynuly další roky. Češi se probouzeli ze spánku a hlásili se ke všem, kteří v minulosti něco dokázali. Roku 1871. připravovala učitelská jednota Budeč výpravu do Holandska a tehdy její členové napsali městské radě v Amsterdamu dopis s prosbou, zda by se dal zjistit Komenského hrob. Holanďané začali pomalu chápat, kdo leží v Naardenu. Jenomže jak ten hrob najít?“ Vypadalo to na dost nepříjemnou blamáž, protože nikdo neměl o Komenského místu posledního odpočinku ani tuchy. V posledním okamžiku zasáhla náhoda: naardenský notář a zároveň místostarosta objevil kdesi zapadlý rejstřík pohřebních míst valonského kostelíku a v něm nalezl pod číslem 8 – zápis o hrobu Komenského. Ten rejstřík musel být ale zapadlý notně...

To taky byl. V té době patřil objekt armádě. Budova kostelíku byla přičleněna k přilehlým kasárnám. A pan notář začal pátrat. On si řekl, že bude nejlíp, když si do toho bývalého kostela osobně zajde. Zašel a odpočítal v podlaze přibližně od místa, kde asi stávala bývalá kazatelna, osm hrobových míst, a vzápětí ukázal s jistotou: tamhle, ano, tamhle byl Komenský pochován! Kdo projevil zájem, tomu ukázal notář i kámen kdysi zakrývající hrob. Na tom kameni... byla vyryta osmička! Později se zjistilo, že ji kdosi vytesal dodatečně. „Přicházeli a přijížděli návštěvníci zblízka i ze vzdálených Čech, ba z ještě vzdálenější rodné Moravy, konaly se oslavy, pronášely se proslovy, ale kde Komenský skutečně ležel, kam byl v kostelním prostoru pochován – nikdo přesně nevěděl.“ Byl tu přece ten kámen s osmičkou... byť dodatečnou...

Jenomže jiné informace (rovněž zasvěcené) tvrdily, že hrob se nalézá poblíž severní zdi... jindy zase že je uprostřed kostela. A takto šlo dál až do první světové války a na jejím konci do vzniku samostatného Československa. Ke Komenskému jsme se už mohli hlásit, aniž to těžce naštvalo Vídeň a katolickou církev, takže československá vláda navrhla Amsterdamu, že by se tu měl postavit Komenského pomník, v Naardenu byl zřízeno historické muzeum, také naši vyslanci v Nizozemském království intervenovali (jedním z nich byl tehdy Zdeněk Fierlinger), ale pořád se nenašel pravý a jediný Komenského hrob, ba co víc, on se ani nehledal. Až musel Naarden navštívit „zuřivý reportér“ Egon Erwin Kisch a napsal reportáž, která přímo šokovala.

„Z valonského kostela zůstal pouze jeden trakt, právě oltářní část, pod níž jsou uloženy tělesné pozůstatky Komenského. Vysoké okno s lomeným obloukem je zazděno a proražena malá čtvercová okénka. U jednoho opěrného pilíře je strážnice. Ve velikém čtverci přiléhá skupina vojenských budov, kasárna, ve kterých je 7. pluk pevnostního dělostřelectva. Roku 1845 získalo ministerstvo války vlastnické právo na valonský kostel a udělalo z něj skladiště ženijního sboru, roku 1861 zde byla umístěna střelecká setnina, pročež byla nutná přestavba kostela; téhož roku bylo zesvětštění posvátné svatby dokončeno a s výjimkou jedné zdi, postavené roku 1896, není v Knize naardenské posádky zaznamenána žádná stavební změny, tedy ani jakákoli likvidace hrobek.“

Tolik vstupní část článku, spíš takový nutný historický exkurs. Skutečná reportáž však následuje: „Chceme k hrobu Komenského; vojín u brány, když nám to nejprve vymlouval, ježto prý není vůbec nic vidět, přivede velitele stráže, který nás rovněž varuje před přehnanými nadějemi a odemkne. Odemkne? Co odemkne? Otevře železem pobité dveře, nad nimiž je vápnem napsáno Nummer 10 A. A pod tím: Voor 3 Man. Je to kobka číslo 10 zostřeného vězení pro tři muže. Nosítka a dvě dřevěné pryčny vedle sebe, velitel stráže otevře okenici, nadzvedne nosítka a pryčnu – tady dole – ukáže na kamenné dlaždičky, na nichž je teď jenom kbelík a tři soupravy pout na ruce a na nohy, tady dole je pochován Komenský. Na tomto místě byla náhrobní deska, ale ta je teď v Praze v muzeu. Zde tedy smíme cítit dojetí z posvátného místa, které jsme předtím postrádali: zde, kde teď stojí kbelík, zamřížované okno žaláře bylo kdysi vysoké okno s nábožnými malbami, jímž sem svítilo nebe, a pod těmi třemi řetězy s pouty a zámky spí velký humanista věčný spánek.“

Tak to bylo hodně silné kafe. Ta reportáž vyvolala hotové zděšení. Tedy hlavně zjištění, že se Komenského hrob nalézá ve vojenské věznici s kbelíkem, do kterého...Češi za to pochopitelně nemohli, ale... „Proč nejsou tělesné pozůstatky Komenského exhumovány?“ „Jó, je tu pohřbeno dost lidí. Těžko by se dalo zjistit, který je ten pravý. Takto se může aspoň uctívat místo, kde je pochován.“ „Důstojné místo pro uctívání: nad velikým humanistou sedí uvěznění vojáci, jeden opilý je spoután na rukou a na nohou, druhý používá kbelíku, třetí vyškrabuje své jméno do bývalé kostelní zdi.“ Kisch udělal pro Komenského hodně: řekl pravdu.

V polovině dvacátých let se však ledy přece jenom pohnuly. Byl požádán významný antropolog, universitní profesor Jindřich Matiegka, aby pomohl při pátrání po Komenského hrobě. Ze všeho nejdřív se podíval do rejstříku hrobů z valonského kostelíka. „Číslo 8: Johannes Amos Comenius, je to patrně známý tvůrce Ianua linguarum. Pochován 22. listopadu 1670.“ A pak se začalo počítat. Počítání je docela nudná záležitost, leč tady se přišlo na pozoruhodná numera. V kostelíku se nalézalo celkem 51 pohřební místo, z toho 14 jich zůstalo nepoužitých. Bylo zde pohřbeno 145 dospělých osob a 43 děti. Na první poslech počty nesouhlasí. 51 míst a přitom zde leželo skoro 180 lidí... Vzniklo to tak, že po nějaké době se do stejného hrobového místa pochovalo další tělo. A co hrob s číslem 8? Podle záznamu v něm leželi toliko tři muži. Jako první tu byl pochován Komenský. Do stejného hrobu byly za 70 let spuštěny i pozůstatky jistého spisovatele knih o starožitnostech nizozemských, řeckých a římských, a konečně osm let poté uložili do tohoto hrobu kapitána invalidů a současně staršího církve.

Stačilo tedy najít hrob s ostatky tří mužů a mohli bychom být u cíle. To tedy mohli. Tím spíš, že existuje záznam, napsaný na zadní straně listu o hrobu číslo 7 (ten ležel na protější straně), a v něm stálo, že „vedle čísla 8 směrem ke zdi byly vyzdviženy dva kameny, dotýkající se úplně zdi, které poskytovaly dostatečný prostor, aby tu bylo pochováno dítě, tříletý synek paní Grahamové.“ Jak vyplývá z tohoto zápisu, u Komenského hrobu, ležícího blízko zdi, musí být kostra tříletého děcka. Přesně řečeno: mezi Komenského hrobem a zdí. Jasné. Stačí kopat podle zdi a tam, kde se narazí na dětskou kostru, musí vedle ležet hrob číslo 8, v němž odpočívají tři muži. Nahoře kapitán invalidů, pod ním spisovatel starožitností, a nejhlouběji Komenský.

Jenomže ono to dopadlo trochu jinak. Jenom trochu? Poměrně dost jinak. Nejprve trvaly tři roky, než nizozemská vláda a město Naarden daly k průzkumu svolení. Když se v červenci 1929 začalo, kladla si nizozemská strana podmínku, že se bude kopat pouze v místě, kde se má Komenského hrob nacházet, a že starosta má právo zapovědět převoz nalezených ostatků. A ještě další podmínky... Nezbylo než souhlasit, aby nebyl nepříznivě ovlivněn průzkum.

Když byl otevřen předpokládaný hrob číslo 8 a jeho nejbližší okolí, přišel první problém: Žádná dětská kostřička, která se tu měla nacházet. Druhý zádrhel: Nejpozději pohřbeným mužem v hrobě číslo 8 měl být kapitán invalidů, v době smrti asi šedesátiletý muž a otec devíti dětí. „Jenomže nalezená kostra odpovídala mladíkovi ve věku osmnácti až dvaadvaceti let,“ píše ve své zprávě antropolog profesor Matiegka. „Jest těžko jíti nad věk výše udaný.“ Prostřední z nalezených kosterních pozůstatků by mohla odpovídat panu spisovateli starožitností, nás však zajímají kosti nalezené nejníže. Byly v hloubce asi 180 centimetrů pod povrchem. Komenský zemřel ve věku 78 let. Kostra nalezená nejníže však měla zvláštní lebku.

„Žádný šev není srostlý. Švy lebky u dospělých lidí zanikají, pouze zcela výjimečně se stane, že i ve stáří zůstanou nesrostlé. Zachovalý šev čelní – nesrostlý – se vyskytuje u lebek českých žen v necelých pěti procentech, u mužů v osmi procentech.“ Že by Komenský byl zrovna takovou ojedinělou výjimkou? Komise cítila všechny nepřesnosti rejstříku a taky nesrovnalosti při průzkumu byly zřejmé, přesto však prohlásila, že s tou největší pravděpodobností je číslem 8 (tedy hrobem, kde leží Komenský) nejlevější hrob ve druhé řadě. Jeho obsah s rejstříkem nesouhlasil, ani sousední místo neodpovídalo počtem pohřbů tomu, co udával starý seznam, chyběla dětská kostřička.

Tak proč se řeklo: tady leží Komenský? Protože existovaly podmínky průzkumu, ze kterých vyplývala časová tíseň a to znemožňovalo přesné vykopávky. Členům komise však bylo jasné, že „něco musejí nalézt“. Už kvůli tomu, aby dokázali Holanďanům, kteří se tři roky bránili archeologickému zkoumání, že celá akce nebyla podniknuta zbytečně. A tak československý velvyslanec označil spodní kostru v nové schránce olověnou plombou a byla prohlášena za ostatky slavného filosofa a pedagoga. A na nad vchodem byl připevněn nizozemsko-český nápis: „poslední útulek Jana Amose Komenského.“

Naarden se stal poutním místem nejednoho Čecha v Nizozemí. Na vydržování památníku a malého muzea však najednou nejsou peníze. Vychází najevo, že hlavní tíhu nákladů nenesla holandská či česká vláda, ale ono malé městečko Naarden. Zdejší městská rada schválila návrh, aby příspěvek na chod muzea od roku 2004 byl z 80 000 eur snížen na polovinu, a v roce následujícím už nemůže počítat ani s centem. Muzeum přitom navštíví ročně šest tisíc lidí. Klid věčného poutníka Jana Amose však další harcování tímto pozemským světem rušit nebude. Zaplatí jej český stát. Ostatně myslím, že tomuto muži dlužíme daleko, daleko víc.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související