415. schůzka: Česká válka

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Fridrich Falcký, autor Michiel van Mierevelt, okolo let 1628 -32
0:00
/
0:00

Fridrich Falcký, třiadvacetiletý kurfiřt sportovního zevnějšku a mladistvého elánu, byl zvolen novým českým panovníkem. Paradoxem bylo, že Fridrich, který žádal o odklad volby, neboť ve Frankfurtu nad Mohanem se právě rozhodovalo o novém panovníkovi římskoněmecké říše, tentýž Fridrich dal prakticky v týchž hodinách svoje dva kurfiřtské hlasy, falcký a český, Ferdinandovi Štýrskému, od této chvíle svému úhlavnímu nepříteli.

Z jednoho trůnu Habsburka vystrnadil, zatímco k druhému mu pomohl.

Fridrich si nedal říct. Kdekdo ho před tím českým dobrodružstvím varoval, ale on neviděl, neslyšel, nedbal. Snad nejvíc mu domlouval tchán, otec jeho manželky Alžběty Stuartovny, anglický král Jakub; jeho rad však zeť oslyšel. Protestantská knížata, dobře informovaná o úspěších habsburské diplomacie, se měla na pozoru, aby se nenamočila v konfliktu, jehož rozuzlení se blížilo a bylo předem jasné, jaké bude. Ani to však Fridricha nevarovalo. A teď ještě ty peníze. Češi je neměli. Naplnit českou povstaleckou pokladnu z falckých zdrojů bylo nad Fridrichovy síly. Kde by taky vzal tolik financí? Sám měl málo. Když se začátkem roku 1620. dozvěděl, že válka zatím stála 3 800 000 zlatých, přičemž kryta byla pouze polovina výdajů, div si nezoufal. Ze všech stran teď na něj mávali dlužními úpisy, armáda volala po nevyplaceném žoldu, bylo zapotřebí zbrojit. Kde ale na to vzít? Kde?

Královna Alžběta Stuartovna v roce 1613

Přitom od samého začátku povstání panoval v hospodaření našich stavů nepořádek vskutku trestuhodný. „Česká stavovská pokladna trpěla neustálým deficitem,“ dočítáme se ve velmi výpravné publikaci brněnského historika dr. Dušana Uhlíře Černý den na Bílé hoře. „Daně povolené zemským sněmem by samy o sobě nestačily na pokrytí potřeb armády, i kdyby byly řádně vybírány. Scházely se však v nedostatečné míře pro neochotu poplatníků platit. Zvláště někteří bohatí šlechtici patřili k notorickým neplatičům daní. Peníze chyběly a armáda čekala na výplatu žoldu, muselo se vypůjčovat na všech stranách, v Norimberku, do Benátčanů, vypomohl vévoda savojský, půjčky poskytovala i některá říšská knížata. Přitom měsíční výnos daní činil pouze 60 000 zlatých, takže ke konci roku 1619. dosáhly nedoplatky vojsku částky téměř půl milionu zlatých, a jak válka pokračovala, vzrůstala tato suma každý měsíc o dalších 210 000 zlatých.

Dluhy v českých zemích

Kdyby se to stalo dnes, naskakovala by tato suma pravděpodobně na internetových stránkách každou vteřinu. Takovou vymoženost jsme u nás v době předbělohorské neměli. Zato jsme měli to, co máme i dnes. Dluhy. Direktoři začali zabavovat majetek katolické církve, ale z výnosu zapravili jenom část dlužného žoldu. Proč se nesáhlo k tvrdšímu vymáhání daní a všech daňových nedoplatků? Inu, mělo se. Ale nedošlo k tomu. Důvod se nějaký vždycky našel. Šlechtické kruhy byly doslova prolezlé protekcionářstvím. Příbuzenské a rodinné vazby mezi rodinami i osobní vztahy jednotlivých direktorů se staly nepřekročitelnou překážkou tvrdých postihů proti neplatičům. Mnozí se odvolávali na to, že jejich majetky utrpěly válkou a proto že nemohou platit. Stejně tak i výzvy k dobrovolnému odevzdávání rodinných klenotů se míjely účinkem. Když byly zabaveny majetky politických odpůrců, rozprodávalo se zlato z kostelů i část rudolfinských sbírek. Pak sáhla vláda ke zlehčování drobných mincí. Toto zlehčení měny přineslo do státní pokladny celkem asi 400 000 zlatých, jenomže způsobilo i neúnosnou drahotu, hlavně u potravin, takže ani to nestačilo. Přesto si páni direktoři dávali za výkon svého úřadu vyplácet vysoké služné.

„Přerozdělování peněz armádě bylo ukázkou další nehospodárnosti. Peníze procházely několika rukama a každému zůstávalo něco za nehty. Nejvíce se obohacovali velitelé pluku. Ti dostávali peníze z pokladny pluku a měli z nich vybavit vojáky výzbrojí a výstrojí a také uhradit smluvený žold. Každý obrist dostal předem stanovenou sumu na základě vykázaného počtu mužstva, 5 až 7 zlatých měsíčně na prostého pěšáka, na svobodníka 8 až 9 zlatých, jezdci dostávali zhruba trojnásobek této částky.“

Korunovace Fridricha Falckého ve Svatovítské katedrále 4. listopadu 1619

Jak se kontroloval početní stav? Při musteruňku. Což byla vojenská přehlídka. Musela se konat každý měsíc, protože ten, kdo platil, měl většinou zájem i povinnost provádět kontrolu stavu. Jenomže v českém vojsku se musteruňky konaly jenom zcela výjimečně. Neprobíhaly ani po větších srážkách s nepřítelem. Majitelé pluků tak mohli vykazovat vyšší stavy svých jednotek, než odpovídalo skutečnosti. Padlí, nemocní, dezertéři i nezvěstí byli dále započítáváni mezi přítomné bojovníky, a za ně byl pochopitelně účtován žold. Manipulovat počty vojáků se v českém vojsku dařilo tím líp, že většina stavovských velitelů byla současně majiteli pluků. Thurn, Colona z Felsu, Hohenlohe, Kaplíř, Bubna, Anhalt. Ti všichni mohli svým vlivem a přátelskými styky s vládou direktorů oddalovat přehlídky, které by odhalily pravý stav věcí. Navíc nikdo nekontroloval, kolik peněz řadoví vojáci ve skutečnosti dostávali. Taková válka, to byl docela výnosný byznys. Už tenkrát. Klidně se stalo pravidlem, že nejvyšší velitelé byli majiteli dvou, v pozdějších letech i více pluků současně, a tím se jejich příjmy utěšeně zvyšovaly.

„Důsledkem těchto poměrů se stalo (opět nahlížíme do knihy dr. Uhlíře), že pražská vláda byla jednak klamána falešnými údaji o síle armády, jednak musela své pluky platit mnohem dráž, než bylo obvyklé. Za jednu kompanii, čítající 300 mužů, platili direktoři měsíčně 3500 zlatých žoldu. S tím byla v ostrém protikladu situace v plucích českých spojenců. V moravském vojsku činily měsíční náklady žoldu na pěší kompanii 3000 zlatých, Slezané a Rakušané byli ještě levnější – pouhých 2700 zlatých. U těchto spojeneckých jednotek se ovšem konaly musteruňky pravidelně.“

Kašpar Kaplíř ze Sulevic. Josef Scheiwl (1833 - 1912) podle kresby Aegidiua Sadelera.

Vzdej to a podepiš!

Poměr válečných sil se uprostřed roku 1619. obrátil ve prospěch českých stavů. Což bylo kupodivu, když uvážíme všechny maléry, které je provázely, ale bylo to tak. Začátkem června roku vstoupil na rakouskou půdu Jindřich Matyáš Thurn a Vídni začalo být ouzko. „Nebylo jistě náhodou, že když se dolnorakouští protestanti dozvěděli o blížícím se českém vojsku, pozvedli hlavu a stali se výbojnými. Ráno 6. června se vypravil houf asi padesáti šlechticů do panovníkovy residence Hofburku, aby si na něm vynutili audienci. Přímo k ní bylo vpuštěno šestnáct z nich. Ferdinandovi II. předložili svou petici. Ferdinand se podle líčení současníků ocitl v audienční síni tváří v tvář deputaci sám. Ta začala na prvním místě s požadavkem náboženské svobody. Ferdinand se snažil všechny ujistit, že s nimi smýšlí dobře a nehodlá proti nim postupovat. Apeloval na jejich vlastenecké city, ale jednat o petici s nimi odmítl. Protestantští stavové si byli vědomi své momentální převahy a tak naléhali na pyšného a bigotního Habsburka, aby podepsal. Ten však trval na svém odmítavém stanovisku. Debata byla stále vzrušenější. Traduje se, že jeden z členů delegace, svobodný pán von Thornradl uchopil dokonce uprostřed sporu Ferdinanda za kazajku: Vzdej to, Ferdo, a podepiš! Ten se však zastrašit nedal.“ Uprostřed této bouřlivé scény se ozval venku na nádvoří signál polnice, dusot kopyt a řinčení zbraní.

Císař Ferdinand II. jako válečník. Portrét z roku 1614.

Shromáždění stavové vyhlédli z okna a uviděli početný oddíl rejtarů, který přispěchal od Kremže bránit Vídeň. Dojeli na poslední chvíli. Ferdinand byl zachráněn a stavovské delegaci nezbylo, než se rychle vytratit. Na což Ferda dozajista nezapomněl. Ten uměl, nezapomínat. Teď ale na to nebyl čas, protože Vídeň byla obležena. To už víme, postaral se o to hrabě Thurn. Rozložil se před vídeňskými hradbami na předměstí Landstrasse a pak velkým obloukem od jihovýchodu na severozápad. Obklíčil tak rakouské hlavní město velkým půlkruhem až k břehům Dunaje. Měl v úmyslu dobýt Vídeň? Jestli na to myslel, tak nevyužil momentu překvapení. Ostatně – nebyl zařízen na dlouhé obléhání, neměl dost lidí a nedisponoval ani obléhacím dělostřelectvem. Ale nějaké to polní dělo měl a také muškety, to měl, a dal z nich střílet proti Hofburku, skoro by se dalo říct Ferdinandovi přímo do oken. Ani na tohle císař nezapomněl. On uměl nezapomínat. A ještě dovedl vracet. Třeba po letech.

Georg Friedrich Hohenlohe, rytina od Matthäua Meriana

„Poměr válečných sil se obrátil ve prospěch stavovského vojska i pod vlivem, událostí, které nastaly v Uhrách. Celá válečná scéna se začínala měnit ve chvíli, kdy se na ní objevil Gábor Bethlen. Pro stavovské vojsko to byla kýžená pomoc, protože Bethlenovi vojáci vpadli 1. září roku 1619. na území dnešního východního Slovenska a tím vyhlásili válku Ferdinandovi. Pod vedením Jiřího Rákócziho překročil sbor asi čtyřiceti tisíc mužů Tisu a vystoupil od jihu na půdu horních Uher. Za dva dny už stáli pod hradbami Košic, během krátké doby se jim poddal Prešov, Bardějov, Levoča a několik dalších slovenských měst. V polovině září se nechal Bethlen vyhlásit správcem země, kapitánem Horní země byl prohlášen Rákóczi. Bethlenova vojska postupovala bez většího odporu a v polovině října obsadila Prešpurk. Povstalecká armáda se ocitla v bezprostřední blízkosti Vídně. Ferdinand měl na krku novou frontu.“

Bethlen zároveň vyjednával s českými povstalci, spojil se s nimi, a dokonce simultánně s Thurnem a Hohenlohem. V listopadu 1619 oblehl Vídeň. Habsburci museli okamžitě přerušit veškeré vojenské operace v Čechách a na Moravě, aby soustředili ozbrojenou moc k hlavnímu městu. Zásahem Bethlenovým, který na svou stranu získal i opoziční uherské stavy, se nečekaně, změnil poměr sil v neprospěch Habsburků.

Abychom ho nezamluvili... Kdo to byl, ten Bethlen Gábor? Gábor neboli Gabriel Bethlen? Sedmihradský vévoda. Měl rozhodnost svého předchůdce Štěpána Bočkaje a vědomě navazoval na jeho odbojnou politiku. Nesporně to byl schopný politik. Všehoschopný. To se politikům občas stává. Jak se to projevilo v případě Bethlenově? Ono to jednu chvíli vypadalo, že o osudu války je rozhodnuto. Tedy války rakousko-uherské. Nejenom. Mohlo se rozhodnout i o budoucí podobě celé střední Evropy. Ale nerozhodlo. Nerozhodlo, neboť uprostřed zimy Bethlen náhle svou operaci přerušil. Uhodily zřejmě mrazy? Ale neuhodily, všechno vypadalo pro Uhry docela slibně, takže to zastavení vypadalo nesmyslně. Co za tím bylo? Teprve mnohem později se ukázalo, že sedmihradský válečník to hraje na obě strany, že sleduje výlučně osobní cíle a za zády spojenců – tajně vyjednává s Ferdinandem II.

Pomoc Fridrichu Falckému a povstalcům vázal na vydřidušské podmínky, o kterých předem věděl, že jsou nesplnitelné. Konkrétně: 400 000 zlatých. Naúčtoval si je za vedení války na straně krále Fridricha. Těch se mohl od Čechů a jejich krále jenom těžko dočkat – v Praze měli víc dlužních úpisů než peněz. To Bethlen dobře věděl. Když tedy nic nedostal, začal vyjednávat o obchodu mnohem výhodnějším – s Habsburkem. Gábor Bethlen, do kterého povstalci i Fridrich Falcký nějakou dobu vkládali svoje poslední naděje, rychle odhalil svou pravou tvář. Což byla tvář válečníka sice statečného, ale stejnou měrou i prodejného, sobeckého a ziskuchtivého. Když v únoru 1620 vyklidil pole, umožnil Habsburkům, aby regenerovali své vojenské síly, opět je soustředili a zasadili povstaleckým Čechům konečný úder.

Gábor Bethlen na dobové rytině

„Likvidace povstání v Českém království a ostatních zemích monarchie začala na sklonku jara 1620. roku. Ferdinandovi se podařilo získat bavorského vévodu Maxmiliána a tím i vojska katolické Ligy. Stalo se tak výměnou za příslib vévodovi, že získá kurfiřtský hlas po Fridrichovi Falckém. Na svou stranu získal Ferdinand i saského kurfiřta, který dostal za úkol okupovat Slezsko a Lužici, přičemž území obou Lužic si pak měl ponechat za odměnu. Na Dolní Falc měla zaútočit španělská armáda. A v červenci 1620 se dočkali Habsburci dalšího triumfu. Knížata protestantské Unie se zřekla svého dosavadního vůdce, nyní povstaleckého krále Fridricha Falckého. Tím dala Unie jasně najevo, že do konfliktu nezasáhne. Ferdinand II. a jeho nový spojenec Maxmilián Bavorský měli volné ruce.“ Karty byly rozdány a kruh kolem povstalců se začal rychle stahovat.

„V tom čase lid selský v Království českém, totiž v kraji bechyňském a prácheňském, od nepřítele i domácích na nejvyšší míru znuzený, vida, že mu jinak uniknouti nelze, nýbrž že jak přátelští, tak nepřátelští vojáci jej o statečky, manželky, dcery a mnohdy i o vlastní hrdla připravovat nepřestávají, srotil se kolem Tábora a bylo jej do čtyř tisíc. Za vůdce a správce vystavili sobě zemany některé zplundrované. Měli při sobě čtyři švihovky a praporec bílý a červený a zdržovali se větším dílem po lesích. A tu komisaři, císařem vyslaní, jim přislibovali, pokud s císařem držeti budou, bude jim dopřáno, že je všechny netoliko z poddanosti propustí a za lidi svobodné vyhlásí, ale že jim namísto statků jejich zplundrovaných jiné statky zpronevěřilých synů vlasti vykáže.“ Tomu se říká dělit kůži medvěda, které ještě pořád běhal po lese...

Bavorský kurfiřt Maxmilián I., portrét od Joachima von Sandrarta z roku 1643

Podobné to bylo i v Chlumci nad Cidlinou. Taky povstání. Příčina: Nechtělo se jim honit. Byli právě na bohoslužbách v chlumeckém kostele, když jim jejich vrchnost, pan Václav Vchynský, vzkázal, aby se neprodleně s ním vypravili na lov. Kdyby jenom to – když se nikomu nechtělo, došlápl si na ně pan Vchynský přímo v kostele. Čtyřicet z nich nechal zmlátit kyji. To neměl dělat.

„Jak se to rozhlásilo po Chlumci a po celém panství, sběhlo se do města na tři tisíce sedláků, kteří přinutili Vchynského, aby před nimi na zámek chlumecký i se služebníky utekl a tam se zavřel. Sedláci se zařekli, že v dobývání zámku přestati nechtějí, leč až Vchynského dostanou a jeho rozsekají. Jakož by toho dosáhli snadně, kdyby je úřad chlumecký slovy přátelskými z toho úmyslu nesrazil, leč od zámku se nehnuli rozejíti. Vchynský, nedbaje mnoho na selské vztekání, hrozil jim dále ze zámku, jestliže dobrovolně pryč neodtáhnou, že ty sedláky, které má ve vězení na zámku všecky bez milosti pověsiti poručí. Na to mu dali sedláci odpověď takovou, aby činil s druhy jejich co se mu koli zlíbí. Vezme-li jim hrdla, duší že jim nepobere a ublížení žádného na nich neučiní. Oni že mu v tom zabrániti nemohou. Přitom by však měl vědět i on, že jak ho dopadnou, podobně beze všeho ušetření jej na drobné kousky rozsekají a psům a sviním k sežrání vydají.“

Tak to byl takový pěkný příklad sociálního smíru v naší zemi v době předbělohorské. Jinak se hrálo o čas. Povstalci potřebovali odklad rozhodujícího střetu. Potřebovali přestávku, a s ní šanci získat víc spojenců i peněz. Čekali na zázrak, jenomže ten se nedostavil. Možná se dala vyhrát nějaká ta bitva, ale válka nikoli. Kdyby... Můžeme si dovolit nějaké kdyby? Nejsme historici, my jsme spíš vypravěči historie. Takže – můžeme. Kdyby... to ještě chvilku vydrželo... anebo kdyby ta řež, která se pak stala v listopadu před Prahou na Bílé hoře... kdyby dopadla jinak, úspěšně... nebo aspoň nerozhodně, tak by potom rebelové mohli klidně přečkat celou zimu a historie se mohla ubírat – možná – po úplně jiných cestičkách. Jenomže „kdyby“ jsou chyby, a ne dějiny. Pravda, pravda. A pak: odklad rozhodnutí by toho stejně moc nevyřešil...

Hrabě Jindřich Matyáš Thurn, rytina Meriana Matthaeuse z roku 1662

„Císařská ofenzíva proti českému stavovskému povstání začala v létě 1620. roku. Po celkem bezvýznamných srážkách v Rakousku se hlavním bojiště staly jižní Čechy. Stavovské armády ve snaze vyhnout se rozhodující srážce vytrvale před nepřítelem couvaly. Spojené jednotky císařské a ligistické je od září 1620 tlačily z Tábora přes Orlík, Rožmitál, Rokycany a Beroun až k hlavnímu městu. A tam, na bělohorské pláni před Prahou, u letohrádku Hvězda, se celkem bezvýznamná šarvátka nečekaně proměnila v řež, ve které se povstalecké žoldnéřské vojsko, demoralizované a nezaplacené, doslova zbaběle rozuteklo. Osudová bělohorská bitva byla ztracena během pouhé půldruhé hodiny.“

autor: Josef Veselý
Spustit audio