414. schůzka: Způsob to, králi Fridřiše!

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Korunovace Fridricha Falckého

Když v pondělí 26. srpna 1619 jednomyslně a beze všeho sporu hlasové všech tří stavů Království českého se vyslovili a kurfiřt falcký od nich za krále zvolen byl, tedy na osvědčení k Bohu vděčnosti povinné z takového dobrodiní a přítomnosti jeho božské v tom jednání bylo poděkováno Pánu Bohu veršem z písně kancionálu bratrského a potom druhou písničkou v jazyku německém.

Při tom zpívání poklekli všickni na kolena a chválili Boha s díků činěním, že ráčil jim pána a vrchnost ukázati a poznati dáti, a to beze všech hádek a roztržitostí. Důvodů pro Fridrichovo zvolení bylo mnoho: Byl významným spojencem českých stavů. Od začátku jejich povstání vynaložil hodně snahy na podporu jejich věci ve světě. Hlavně se připomínalo, jak zprostředkoval první vojenskou pomoc, „vyslání lidu mansfeldského“. Čeští politikové si také Fridricha považovali jako hlavy Unie protestantských knížat a stavů, což bylo sdružení, které od svého vzniku v roce 1608 tvořilo v říši významnou sílu. Viděli v něm politika, který má rozsáhlé diplomatické styky v celé Evropě. Vyskytovaly se i poněkud přehnané představy o bohatství jeho držav, především Rýnské Falce (což není prosím tesařský ani zednický zářez či záhyb původem z Porýní, nýbrž historické území v Německu na středním Rýnu). Největší důraz však čeští stavové kladli na jeho příbuzenské svazky. Byl totiž zetěm samotného anglického krále Jakuba I. z rodu Stuartů. Přes svou ženu Alžbětu Stuartovnu spřízněn i s královským dánským rodem – Alžbětina maminka se jmenovala Anna Dánská a byla to sestra dánského krále.

Jeho strýčkem byl čelný představitel nizozemské politiky princ Mořic Oranžský. Hlavně od anglického krále si čeští stavové slibovali vydatnou pomoc. Předpokládali, že nenechá svou dceru, českou královnu, na holičkách. Přitom mohli si povšimnout už během prvního roku povstání, že anglický panovník se k jejich věci staví víc než chladně. On totiž mezitím rozehrál docela jinou, vyšší hru se Španělskem, se kterým se hodlal sblížit, a nějaké nápadné paktování se s povstalci proti katolickému králi mu do toho scénáře nezapadalo. Ale ani nizozemské příbuzenstvo nemohlo zaručit podstatnější příliv vojáků a peněz, než jaký už poskytovalo. Při sněmovních rokováních o osobě nového krále nezněly poukazy na podporu Anglie a Nizozemí vůbec špatně – a přívržencům falckého kurfiřta se podařilo vyvolat v obecném povědomí dojem, že zahraniční pomoc je při jeho nastolení jistá.

Fridrich Falcký, dobová rytina z roku 1619

A ještě jeden významný důvod přispěl k Fridrichovu zvolení. Týkal se vyznání. Velké skupině stavovských předáků, členů jednoty bratrské, vyhovovalo mnohem více kalvínství Fridricha Falckého než luteránství druhého vážného kandidáta Jana Jiřího Saského. Ten svými kompromisními postoji a dobrými vztahy s Vídni vzbuzoval nedůvěru, takže nakonec získala profalcká skupina stavů při volbě převahu.

„Jest potřeba tohoto pána sobě dobře vážiti a na pilném pozoru se míti, jak se nás v našich těžkostech doposud ujímal a jak nás penězi i lidem fedroval. Tato slova pronesl při volbě nového českého krále president direktoria Václav Vilém z Roupova. Sluší šetřiti, aby takový pán volen byl, kterýž by dobrými radami se spravoval a takových radů u sebe nedržel, kteří by se španělským způsobem bez vědomí našeho o nás smlouvali a o záhubu naši a ztenčení svobod a privilegií zemských se brali. Proto maje na samého Pána Boha pozor a pro vlast svou dobré vyhledávaje, žádného způsobnějšího regimentu nevidím jako jeho Milost kurfiřta falckého. Jest to pán mladý, ve třiadvaceti letech, rozumný, učený a mnohých řečí povědomý, takže ještě, když králem a pánem naším bude, bude se moci i jazyku našemu českému naučiti. Má dobré a upřímné rady a sám rozvážlivě a rozšafně koná. Jest dobrých řádů v zemi své milovník a ochránce a každému podle práva a spravedlnosti zadosti činí, ke všem věcem v regimentu svém osobně dohlíží, i v tom šermiclu osobně byl přítomen, když s lidem svým 500 kyrysarů hraběte ze Solmusu, jež vedl proti Království českému, porazil a rozehnal a se svou vlastní zbraní a pistolou na place rytířsky se zatáčel.“
Takže Češi ho nakonec zvolili.

Fridrich Falcký jako český král s českými korunovačními klenoty, obraz Gerrita von Honthorsta z roku 1634.

Jenomže pro Fridricha tohleto rozhodnutí (totiž zda přijmout nebo nepřijmout českou královskou korunu) nebylo vůbec jednoduché. Byl sice mladý, nezkušený a navíc ambiciózní, což vše napomáhá tomu, aby se člověk bez rozmýšlení do nějakého toho dobrodružství pustil, ale zase nemohl nevidět, do jak riskantního podniku se dává. Váhal, už loňského listopadu, když u něj čeští stavové poprvé sondovali, zda by byl ochoten stát se jejich králem. Sužovaly jej hrozné pochybnosti, z kterých sám Bůh snad mě vyvede ukázáním cesty pravé. I teď propadl podobnému vnitřnímu boji. S tím výsledkem, že přijal. Byla to pro něj svým způsobem i výzva. Podporovala ho v tom manželka a zkušení politikové na falckém dvoře. A něco pravdy bylo i na názoru, který se vyskytl ve zprávách anglických diplomatů působících v Heidelberku, že totiž kdyby falcký kurfiřt českou volbu nepřijal, stal by se nejnenáviděnějším knížetem v protestantském světě. „Ve čtvrtek 31. dne měsíce října král Fridrich spolu s královnou Alžbětou k hlavnímu městu Království českého a residenci své královské Praze přiblíživ se, pozastavil se v oboře královské na Bílé hoře ležící a ve stavení na způsob hvězdy šesti- nebo sedmihranné a Hvězda řečené poobědval. Dříve pak, nežli přijel tam, čekali již naň před oborou pěšky všickni direktorové, co jich v Praze pozůstávalo, i s velikým zástupem panstva a rytířstva nejpřednějšího. Kteréž jak spatřil král, i on také sám dolů z vozu sešel a sňav klobouk z hlavy, všechněm pořád pravici své podával a s nimi se otcovsky vítal.“

Ještě jednou si to zopakujme: první setkání Fridricha Falckého s Prahou a jejími obyvateli se odehrálo právě na Bílé hoře. Docela lehký mráz nám při tom pomyšlení může přeběhnout po zádech. Bylo to na místě, které se přesně za rok a osm dní změní v krvavé bojiště, kde tento král během pouhých dvou hodin ztratí své království. Jako by v tom bylo jakési znamení. Možná znamení vyššího smyslu dějin. Anebo je to prostší. Už odedávna totiž mívali čeští králové, jedoucí do Prahy, před městem takovou zastávku, kde byli uvítáni a kde se zformoval jejich průvod v triumfálnímu průchodu městem. Obvykle se to konalo na území dnešního Žižkova nebo Karlína, ale tentokrát panovník přijížděl ze západu po staré a dodnes sloužící cestě přes Louny a Slaný. Královský lusthaus u Bílé hory byl nejvhodnějším místem pro nutné zastavení.

„Po vyřízení toho tak slavného uvítání král vsedl na spanilého koně temně plesnivého a očekával dobrou chvíli, až panstvo a rytířstvo přítomné bylo uvedeno do glídu.“ Ach, ta němčina, po staletí nám zcela nezištně obohacující slovní zásobu. Glíd je prosím úd, v tomto případě vojenská řada nebo vojenský šik. „To proto, aby to tovaryšstvo vzácné králi lépe ke spatření ukázal. Pak dáno návěští rejtarstvu všemu, jak by se ku Praze s králem přibližovati mělo.“ Což vykonáno s pořádkem a pompou takovou: Pavel Skála ze Zhoře byl zřejmě náramný pedant, protože si jednotlivé glídy neboli údy průvodu ve své Historii české pečlivě označil římskými číslicemi, ale žádný strach, opakovat to po něm nebudeme. „Celý ten vjezd krále Fridricha do Prahy trval dobře dvě hodiny, téměř do večera, poněvadž nacházelo se všude před Prahou v poli a potom i na Pohořelci a na Hradčanech mnoho lidu (všelijakého řádu i stavu), činíme králi uctivost pokornou, a král ukazoval se zase ke všechněm velmi vlídně a často také klobouk z hlavy snímal a děkoval všem, ohlédaje se na všecky strany jak po lidu tak znamenitého množství, tak ovšem i po krásných v těch místech staveních a domech nákladných. Přijel pak k bráně naproti klášteru strahovskému, kde natrefil všelijakou směsici pivovarníků, tesařů, nádeníků, plavců a viniční čeledi i selského lidu v počtu okolo pěti set. Ti všichni byli uvedeni pod jeden praporec, starý, červený, na němž byl kalich pozlacený malovaný, a měli za zbraně staročeské cepy železné, kuše, pavézy veliké malované, meče obouruční, kosy, oštěpy, sudlice a podobné zbraně, jež tohoto věku válečníci již neužívají. Jejich hejtman vykřikl: Gaudete omnes, quia vivit rex! Po česku: Veselte se, radujte se všickni, poněvadž král náš živ a zdráv jest! Ti všickni provyskovali hřmotně vivat Fridericus rex!, chřestíce těmi cepy železnými, sudlicemi a jinými zbraněmi, takže král smál se a divil tomu vystrojení táborů starých.
Při tom průvodu, když pěchota královská ve svém pořádku táhla, přiletěl proti ní celý roj včel, kterýž kdosi z pěchoty do klobouku shromáždil a s sebou do Prahy přinesl. Ale summou při tom celém příjezdu královském konalo se to všecko s takovou nádherností, slávou a s veselostí, že podobné pompy žádnému téměř předešlému králi prokázáno nebylo. Den pak a počasí nebylo samo v sobě veselé, ale pošmourné a nadmíru větrné, což mnozí neshledávali potěšitedlným a dobrým znamením budoucích věcí. A bylo vyšetříno, že toho dne 31. října po celé Praze nikdež žádný člověk neumřel, aniž které mrtvé tělo bylo pochováno. Což se snad v tak lidnatém městě zřídka kdy trefuje."

Vyobrazení vzestupu a pádu Fridricha Falckého

Uvítání v Praze však proběhlo nikoli jen prostřednictvím glídů a houfů pod různými praporci. Kdepak. I mistři veršotepci se činili. Tedy přesněji jeden z nich, který byl hotov kdykoli oslavit kohokoli. Poeta čechicus Šimon Lomnický z Budče:

A protož, králi Fridřiše,
prosíme, jak možno nejvýše,
vyžeň nepřátele z vlasti
a nedej jim více krásti,
ať volnou svobodu máme,
podobojí přijímáme
Tělo, Krev Pána Ježíše,
způsob to, králi Fridřiše!

Daleko slavnostněji než básnické opěvování budoucího krále ovšem zapůsobila na českou veřejnost korunovace. Konala se v pondělí 4. listopadu 1619 a byla to náramná sláva. Ta sláva se odehrávala v katedrále svatého Víta. Kvůli ní bylo vyzdviženo z pokladnice chrámové žezlo, zlaté jablko, královská koruna a meč. K těmto klenotům byla přiřazena aksamitová červená čepice, o které reportér ovšem Pavel Skála nezjistil, zda to byla „karkule pod korunu, či klobouk aneb čepice kurfiřtská“. Jednotlivé části korunovace rámovala hudba na různé nástroje, král dostal za úkol přednést přísahu třem stavům, a to v češtině. Další muzika a po ní došlo na předávání královských insignií. Než byla Fridrichovi posazena na hlavu koruna, kterou nechal zhotovit Karel IV., bylo mu pomazáno temeno hlavy a do rukou dostal obnažený meč, na prst mu byl navlečen prsten, pak mu byla odevzdána berla, po ní jablko s žezlem, načež došlo i na korunu, kterou pro jistotu uchopili hned dva nejpřednější úředníci zemští, nejvyšší purkrabí a nejvyšší hofmistr, a umístili ji Fridrichovi na hlavu. Tento akt doprovodili trochu zvláštním komentářem: „Nově zvolený králi! Račte přijmout korunu království, kteráž se na hlavu vaši ve jménu svaté a velebné Trojice ze svobodného všech tří stavů království usnesení a vůle nyní staví, jakožto milosti božské Vaší královské Velebnosti udělené tajemství a znamení, jímž dává se na vědomí a na rozum, když ráčíte panovati nad jinými lidmi, že ráčíte býti zde na zemi poněkud podobni Bohu ve vyvýšenosti.“

Korunovace Fridricha Falckého ve Svatovítské katedrále 4. listopadu 1619

Načež Fridrich Falcký došel opatrně ke trůnu, a nejvyšší purkrabí ujistil všechny přítomné česky, že vidí nového krále této země. „V té době jak na Hradě, tak i po celé Praze začaly všecky zvony zvoniti, střelba veliká i malá po třikráte se pouštěla, a v tom zvonění a střílení jeden pacholek smělý vylezl nejvýše na makovici věže kostela, stál při ní a praporcem dosti velikým ustavičně točil, a druhý, pod ním sedě, na vlašské bubny vesele bubnoval.“ Potom král pasoval na rytíře pět mužů, Jan Jessenius spolu s dalšími profesory vysokého učení pražského přednesli mu latinský vinš, načež král vyšel z chrámu na zvláštní lešení a podivoval se množství lidí na hradním nádvoří shromážděnému. Ti dobře věděli, proč přišli, protože následovalo rozhazování mincí stříbrných i zlatých, na který bylo vyraženo latinsky „Fridrich, volený král český,“ a také datum „4. listopadu 1619.“ Pak čeští stavové spolu se svým novým králem hodovali a dobře se měli, ale nejenom na Hradě, i v podhradí se rozdávaly chleby a z kašny teklo víno bílé a víno červené, a to celou hodinu nepřetržitě, teprve když si připíjel vstoje truňk na zdraví všech stavů jak Království českého, tak i zemí přivtělených, kterážto nádoba byla jedna, šla kolem a každý si zavdal, teprve tehdy si korunu sundal, protože pít s korunou na hlavě se nedá. A když bylo po všem, „šel král k dskám zemským a tam oděv královský ze sebe složil a místo toho pláštěm aksamitovým se přioděl a odtud přes palác nahoru do pokojů svých na odpočinutí se odebral.“

Za tři dny nato poněkud skromněji, „vykonalo se korunování Alžběty britanské.“ Narozdíl od svého manžela pocházela Alžběta z královského rodu. Tento rod, Stuartovci, vládl v uplynulém století ve Skotsku a od 1603 i v Anglii. Babičkou nové české královny byla nešťastná královna Marie Stuartovna. Alžběta byla krásná, nevšedně nadaná, ušlechtilá, statečná, ale i nesmírně ctižádostivá, což u vnučky Marie Stuartovny příliš neudiví. V prosinci 1619 se Alžbětě v Praze narodilo čtvrté dítě, syn Ruprecht. Bylo slavnostně pokřtěno ve svatovítském chrámu. Při té příležitosti byl chrám na příkaz královny „vyčistěn“, byla odstraněna výzdoba, to znamená obrazy, sochy a část oltářů. „Okrasy oltářní a obrazové a maňasové byli z těch oltářů sňati. Některé z nich vyžádali sobě nejvyšší hofmistr český a podkomoří Království českého, kteří je dali buď do kostelů německých v Praze nově vystavěných, a to malování, jež onačejší bylo, vneseno bylo do jisté komory pod kostelem a tam dobře schováno, složeno a uzavřeno bylo. Větší a hmotnější obrazy sňaty byly z očí lidských a opatřeny byly v místě jiném kromě kostela.“ Když se to dozvěděli Pražané, byli tím velmi pobouřeni. Dokonce uvěřili i rychle šířící se pověsti, že prý král Fridrich dal odstranit krucifix z Karlova mostu, aby „králová, jezdíc přes týž most, na toho nahého lazebníka (to jest Krista) očima svýma hleděti nemusela.“ Král musel tuto pověst veřejně dementovat. Na druhé straně se poměry u falckého dvora, přenesené do Prahy, zdály být přísným českým utrakvistům z morálního hlediska značně uvolněné. Fridrich se podle jejich názoru choval jako hejsek a dvořil se všem ženám kolem sebe; královna se zase znelíbila tím, že ji obklopovali mladí šlechtici. Pobouření vyvolávaly i její dvorní dámy svými velkými výstřihy a svou nedochvilností. Tu si Češi vykládali jako projev anglické namyšlenosti. Politické a vojenské záležitosti od ní odváděly Fridricha často pryč. Díky tomu, že manželé byli od sebe odloučeni, máme dnes k dispozici jejich bohatou korespondenci, která dokládá vzájemný hluboký citový vztah. Tak třeba nedlouho před bitvou na Bílé hoře poslal Fridrich své ženě z ležení u Rokycan dopis, ve které jí děkuje „mnohokráte za krásné žluté pero, které jste mi zaslala.“ A hned nato dodává: „Jsem zarmoucen zkouškami, které Bůh na nás sesílá, a ještě více tím, že trpíte láskou ke mně.“

Královna Alžběta Stuartovna v roce 1613

Už za dva měsíce po korunovaci (tedy v lednu 1620) nazývali Fridricha jeho nepřátelé – zimním králem. Chtěli tím vyjádřit, že bude panovat právě jen tu jednu zimu. Neodhadli to. Zimní král v českých zemích zažil všechna čtyři období, strávil tu celý rok. Za tu dobu toho stihl poměrně dost: projel celou zemí, vedl desítky diplomatických jednání, zúčastnil se dvouměsíčního zemského sněmu, byl přítomen na vojenském tažení. „Jeho činorodost však nebyla nic platná,“ dozvídáme se od historiků docenta Jaroslava Čechury a doktorů Milana Hlavačky a Jiřího Mikulce. „Českým králem se stal v okamžiku, kdy se povstání již dostalo do krize. Fridricha i české stavy čekalo těžké zklamání. Pokud onen mladý muž vstupoval do Čech s nějakými iluzemi o bojovém, nadšení a osobní obětavosti českých stavů, musel je rychle ztratit. Země byla v zoufalé finanční situaci, prostředky na vydržování vojska se tenčily každým dnem, zdroje příjmů byly již zcela vyčerpány. Nový král sice obětoval velkou část svého majetku, to však zdaleka nestačilo.“ Když se hlasovalo o novém českému králi, tvořili Fridrichovi aktivní stoupenci poměrně malou skupinu. Té se podařilo obratnou a účinnou agitací dostat na svou stranu ostatní. Tito ostatní i ti první teď očekávali především zahraniční pomoc, do které při volbě vkládali takové naděje. Tato pomoc však nepřicházela. Už tu ale bylo řečeno, že tchánem nového českého krále byl panovník jedné z evropských mocností, Anglie... Ten ale zeťovo politické dobrodružství odmítal. Nechtěl se zaplést. Dokonce odmítal opačné nálady ve své zemi, kde osud anglické královské dcery vzbudil značný zájem a sympatie. Nakonec bylo v Anglii uspořádáno několik peněžních sbírek na pomoc české královně. Jakub jim nebránil, ale ani je nepodporoval. Jedna z nich byla výslovně určena na vojsko pro osobní ochranu Alžbětinu, další na obranu Falce. Do Čech dorazil vojenský sbor čítající zhruba dva a půl tisíce mužů a taky něco peněz. Někteří z těchto anglických a skotských vojáků se 8. listopadu 1620 ocitli v řadách stavovského vojska na Bílé hoře.

Dánský král Kristián IV.

„Ze strany půvabné Alžběty se českému povstání dostalo ještě jednoho, tentokrát významnějšího příspěvku – části věna její matky, kterou poskytl Alžbětin strýc, dánský král Kristián IV. Nizozemská peněžní pomoc na sklonku roku 1619 ustávala a král Fridrich ji nedokázal obnovit. Němečtí členové protestantské Unie projevovali vůči české válce zdrženlivé stanovisko a byli ochotni přispět pouze k obraně Fridrichovy Rýnské Falce, pokud bude ohrožena císařem nebo jeho spojenci. Stručně řečeno, Fridrich Falcký neměl v Evropě zdaleka takový vliv a podporu, jak se v Čechách původně předpokládalo. Proto už teď autorita nového krále začala klesat.“

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.

Václav Žmolík, moderátor

Karel Klostermann Ze světa lesních samot

Ze světa lesních samot

Koupit

Román klasika české literatury zobrazuje dramatické změny poměrů na česko-bavorském pomezí v posledním čtvrtletí 19. století, kdy ustálený životní řád "světa lesních samot" narušila živelná katastrofa.