377. schůzka: Vyzrát můžeš na mnohé. Ale ne na všechny

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Vilém z Rožmberka

„Když v poslední srpnový den roku 1592 zemřel nejvyšší purkrabí Vilém z Rožmberka, ztratilo České království nejen čelného představitele zemské vlády, ale především zkušeného státníka a politika. Zesnulý aristokrat náležel ke generaci stavovských reprezentantů, která vstupovala do světa velké politiky v polovině 16. století a nyní přirozenou cestou pozvolna odcházela, aby uvolnila místo na výsluní mladším, a také v mnoha ohledem bezohlednějším a dravějším šlechticům.“

To o něm napsali autoři knihy o českých spiknutích  historici profesor Jaroslav Čechura, doktorka Jana Čechurová, docent Milan Hlavačka a magistra Marie Koldinská. Uprázdněné místo nejvyššího purkrabího vyvolalo dychtivá očekávání. Úmrtí sedmapadesátiletého magnáta pootevřelo bránu ke kariéře hned několika uchazečům o atraktivní post.

Jedním z nich byl potomek dalšího všeobecně respektovaného rodu s erbem růže a zároveň příbuzný mrtvého Rožmberka – pan Adam z Hradce. Právě on vyšel z nastalé mocenské pranice o nejvyšší zemský úřad, a v lednu roku 1593 se dočkal oficiálního jmenování. Na první pohled to vypadalo, že období nejistoty a napjatého očekávání končí. Spojenci i odpůrci dotyčného vzali věc na vědomí. Jenomže ona se nám situace vyvinula kapánek jinak. „Zatímco se Adam z Hradce těšil ze svého úspěchu, spřádal jeho méně úspěšný protikandidát plány na odvetu. Byl to neméně urozený a hlavně velice ctižádostivý šlechtic, který nyní zakoušel trpkou pachuť porážky, totiž nebyl na podobnou životní zkušenost vůbec zvyklý. Už samo jeho jméno představovalo pro jeho současníky takřka synonymum úspěchu a moci, ale také intrikánství a bezohlednosti. Příslušník vlivného rodu zastával až doposud úřad nejvyššího hofmistra, tedy druhý nejvýznamnější post v hierarchii zemských úřadů. Z této pozice byl už jenom krůček k dosažení kýženého vrcholu a – když na něm stanul jeho soupeř, pán z Hradce, neuvažoval tento politik ani na okamžik o tom, že by se s nezdarem svých plánů resignovaně smířil. Nebyl zvyklý prohrávat a rozhodl se jednat.“ Jiří Popel z Lobkovic.

„Talent Jiřího Popela Lobkovice budovat vlastní kariéru systematicky a promyšleně se projevil už záhy. Jako mnoho jiných šlechtických synků zahájil i on svůj vzestup ve službách arcivévody Ferdinanda Tyrolského, tehdejšího místodržitele v Čechách. Vypracoval se až na komorníka a posléze dosáhl hodnosti arcivévodova rady. Pak si zvolil za manželku Kateřinu ze Šternberka. Ta byla vdovou po vlivném Ladislavovi ze Šternberka, ale pro Jiřího Popela bylo důležitější, že se narodila jako - Kateřina z Lokšan. V životě Ferdinanda Tyrolského zaujímala významné místo – kdysi přijala roli diskrétní patronky Ferdinandova milostného vztahu s měšťanskou dcerou Filipinou Welserovou. Ferdinand se pak odstěhoval do Tyrol a po letech se obrátil na Jiří Popela s prosbou o pomoc – chtěl získat uprázdněný biskupský stolec v Olomouci pro svého Ondřeje. Lobkovic, který si mezitím stihl vybudovat významnou pozici u dvora Rudolfa II., ho horlivě ujišťoval o své ochotě prosazovat Ondřejovo zvolení; ve skutečnosti však rozehrál důmyslnou intriku, v jejímž důsledku ztratil Ferdinandův syn jakoukoli naději na ten církevní post, zato Lobkovic ještě víc upevnil svůj vliv na Rudolfa II. Ferdinand Tyrolský na něj však nezanevřel - neměl ani tušení o obojaké hře svého pražského důvěrníka.“

Ferdinand Tyrolský, portrét od Jakoba Seiseneggera

Pěkný ptáček, tenhleten Jiří Popel. Časem se mu peří ještě více vybarvilo. Císař mu poskytoval jako jednomu z mála téměř každodenní audience, svou přízeň oblíbenému dvořanovi dokazoval i drahocennými dary. Patřil k těm, u něhož se často a vydatně lobbovalo. Prostě byl v něm spatřován vhodný přímluvce, jehož rada a pomoc mohla vyvést z nesnází. Například Martu Krajířovou z Veselice. Vdovu po Adamovi Krajířovi z Krajku. Pomohl jí v majetkové při se sestrami jejího zesnulého manžela. Kdyby tato nešťastnice tušila, co ji v Praze čeká, jistě by se raději dohodla se svými švagrovými po dobrém. Císařův oblíbenec (tedy Jiří Popel z Lobkovic) ochotně slíbil ovdovělé šlechtičně nejenom pomoc, ale poskytl ji dokonce azyl ve svém domě. Což je ušlechtilé. Marta Krajířová mu vzápětí postoupila veškeré své nároky na panství Mladou Boleslav, které bylo jedním z hlavních předmětů jejího sporu s příbuznými. Což je nejenže nejenom nepochopitelné, ale hlavně nelogické od ženy, která původně u nejvyššího hofmistra hledala jen radu. A to všechno ještě navíc mělo dosti hrůznou dohru. Vdova několik dní nato za podivných okolností v Lobkovicově pražském sídle zemřela.

„Zcepeněla převelmi hrozně, pravíc, že hoří; pročež musili na ni líti vodu na hlavu a na nohy. A těch peněz nashromážděných a nahltaných nic neužila, ano jich ani neviděla.“ Okolnosti její smrti nikdy objasněny nebyly, zato byla posílena Lobkovicova pověst bezohledného intrikána, který se v honbě za mocí a majetkem neštítí ničeho. Obě švagrové paní Marty byly natolik zastrašeny, že neprojevily nejmenší odvahu hájit svoje práva, a raději hledaly azyl na bechyňském zámku u pana Petra Voka z Rožmberka. Pan Jiří Popel krajířovské panství Mladou Boleslav hbitě směnil za chomutovské, přičemž majitele jaksepatří ošidil, ten však se protestovat neodvážil. Majetkovými čachry však Lobkovicovy podvodné aktivity ani zdaleka neskončily.

Petr Vok z Rožmberka

Co ten musel prožít, když císař jmenoval do nejvyšší zemské funkce toho Rožmberka. Takové malé soukromé peklo. Tak blízko, blizoučko mít na dosah moc, a ona mu jako voda proteče mezi prsty. Skoro to v člověku vzbuzuje soucit, to by ovšem tentýž člověk muset nevědět, že se Jiří Popel s prohrou nikdy nesmíří a že bude hledat záminku ke konfliktu. Jakoukoli. Například takové pěkné udání. To dělá hotové divy. Pan z Lobkovic udával, že se Vilém paktuje s arciknížetem Ferdinandem Tyrolským (se strýčkem Rudolfa II.). Psali si. Ferdinand se silně zajímal o nástupnickou otázku v Českém království (koneckonců tady dlouhá léta působil jako jakýsi místodržící), ovšem to Lobkovicovo obvinění bylo opravdu podlé. Bylo samo o sobě nechutné, jak se Jiří Popel odříkal Ferdinanda Tyrolského (jemuž od mladých let sloužil), a ještě nechutněji muselo všem připadat, jak vypočítavě kalkuloval s císařovou podezíravostí. Rožmberský životopisec Václav Březan sice zaznamenal tuto událost jenom velmi stručně, ale byl si moc dobře vědom, že byla závažná a že rožmberskému vladaři hrozila osobní katastrofa: „Pan vladař osočen v nesrozumění s Jeho Milostí císařskou, heroicky sobě vedl. Tento měsíc u Jeho Milosti císařské ráčil býti. Předtím Jiří z Lobkovic, nejvyšší hofmistr, velice u Jeho Milosti císařské pana vladaře osočil, toho však pán málo dbal a udatně sobě vedl.“

Císař tancuje, jak se mu píská

Jiří Popel prohrál. Porážku přijal naoko jako samozřejmost, ale ani v nejmenším nechtěl slevit ze svých cílů. „Císař tancuje, jak mu pískáme,“ to napsal v dopise jednomu neznámému adresátovi. Vůbec si nepřipouštěl, že jeho sebevědomí přerůstá do absurdních rozměrů. Smířil se sice s tím, že Rožmberk je soupeř nad jeho síly, ale nevynechal ani jednu příležitost k útoku proti němu nebo proti skupině jeho přívrženců. V jeho politice byly na prvním místě jeho vlastní zájmy, pak dlouho dlouho nic a potom teprve zájmy císaře a katolické církve. Zájmy jeho vlasti se krčily až dočista vzadu. Byly-li tam vůbec nějaké. Nemohl-li zasáhnout přímo Viléma Rožmberka, zamířil na jednoho z jeho lidí a za oběť si vybral zemana Jana Vchynského ze Vchynic, prvního karlštejnského purkrabího a kdysi dokonce Rožmberkova služebníka. Sebevědomý Vchynský vzbudil pohoršení neuvážlivými výroky o právu stavů na obsazování hodnosti karlštejnského děkana, tím se dost nešetrně dotkl císařské moci, a zavdal tak podnět k udání samotnému císaři. Mezi námi: on byl Jan Vchynský zřejmě dost pruďas. Odmítl jako purkrabí na Karlštejně vpustit do hradu nově jmenovaného děkana, i když ho doprovázeli poslové pražského arcibiskupa s dopisem tohoto nejvyššího představitele katolické církve v Čechách.

„Jan Vchynský byl muž povahy násilné,“ uvádí historik August Sedláček ve svém spise Hrady a zámky, a dodává: „On byl přímo vtělenou myšlenkou samostatnosti a svéprávnosti stavovské proti moci panovničí. Přijev roku 1577 před dům Jana Bezdružického z Kolovrat na Malé Straně, dobyl kordu a Ambrože, maštalíře téhož pána, z nám neznámého důvodu v hlavu uhodil.“ Cholerik, ale nezasloužil si však takový zákeřný útok, jaký proti němu vedl Jiří Popel z Lobkovic. O to zákeřnější, že přitom zůstával v pozadí, já nic, já muzikant, udání podal arcibiskup Medek. To bonzování bylo formulováno tak, aby nebylo pochyb, že se Vchynský dopustil znevážení panovníky moci, a arcibiskup dvakrát rádi. Tak vznikla obstaral i hodnověrná svědectví kněží pražské kapituly, kteří luterána Vchynského neviděli jako karlštejnského purkrabího první velká trestní aféra z období Rudolfovy vlády, kterou si česká šlechta připomínala ještě za stavovského povstání, protože synové Jana Vchynského nechtěli dopustit, aby se na křivdu jejich rodině zapomnělo. „Vchynský si zpočátku naivně myslel, že s pomocí svého patrona Viléma z Rožmberka z případu vyvázne bez velké úhony,“ napsal historik doktor Josef Janáček ve své monografii o Rudolfovi Druhém. „Podcenil však složitou síť pletich, kterými jeho případ opředl Jiří Popel z Lobkovic, a podcenil i sílu císařova nevypočitatelného hněvu. Bránil se hlasitě, a tím situaci jen zhoršoval, protože Rudolf II. obratem o všem věděl, o každém jeho slovu, a Vchynský prostě nepostřehl, že svou při ztratil dřív, než se začala vůbec vyšetřovat. Císař mu nejprve vzkázal, aby se vůbec neukazoval u dvora, posléze ho ke dvoru pozval, ovšem proto, aby dobrovolně poddal na milost a nemilost. To už mezitím Vchynskému došlo, že v sázce je jeho majetek i život a neváhal prosit o pomoc nejen Rožmberka, ale i Lobkovice. Vilém z Rožmberka se ho skutečně zastal a přičítalo se mu za zásluhu, že Vchynský vyvázl, neboť "pokořil se Jeho Milosti císařské, dvakrát k nohám jeho padnuv na kolena a tudy crimen laesae maiestatis – to domnění, jako by velebnosti Jeho Milosti císařské urazil – ze sebe odvedl.“

Bláto Lobkovicových intrik

Když zemřel Vilém z Rožmberka, ucítil Jiří Popel svou další životní šanci. Leč – jak už víme – i ona se mu vysmekla. Lobkovic zřejmě však ani na okamžik nezaváhal. Jednou to prostě vyjít musí! No jistě: choval se přesně tak, jak si v obdobných situacích počínal vždycky v minulosti. Jednání, které vypadalo jako hazard, mu pokaždé přinášelo vytoužené nějaké to ovoce úspěchu. Trápil se někdy myšlenkou, že by kosa mohla narazit na kámen? Nikdy. Měl někdy nějaké výčitky svědomí? Svědomí? Co to je? „Velký intrikán se zapojil i do složitého přediva mocenských zájmů jednotlivých Habsburků.“ Oni si ho ti Habsburkové neměli pouštět k tělu. Doplatili na to.

„Když přišla na pořad dne otázka volby budoucího římského krále, začal Ferdinand Tyrolský zvažovat svou případnou kandidaturu. Lobkovic se postaral o včasné informování Rudolfa II., a odezva na sebe nedala dlouho čekat. Rozzuřený císař a synovec v jedné osobě vypověděl od svého dvora Ferdinandova zmocněnce a na jeho pána zanevřel.“ A Rudolf uměl zanevřít! „Bystrý Ferdinand brzy zjistil, odkud vítr vane. Od Lobkovice táhl ten smrdutý pach intriky.“ Zareagoval zcela pochopitelně: přerušil s tím pletichářem jakékoli styky. Ferdinand a Rudolf však nebyli jedinými Habsburky, na které cáklo bláto Lobkovicových intrik.

Doplatil na to i Rudolfův mladší bratr Maxmilián. Ten měl ambice stát se polským králem a proto zůstal ve svým vojskem ve Slezsku, i když si Poláci a Litevci zvolili za svého panovníka švédského prince. Potřeboval však nutně vojenskou pomoc, a tu musel schválit sněm. Lobkovic na tom sněmu hlasoval proti, a Maxmilián kvůli tomu prohrál bitvu a strávil v potupném zajetí dva roky. Císař Rudolf tuto pohanu, která i vinou Lobkovice padla na celý habsburský rod, nesl velmi těžce. Rozhodl se k neobvyklému kroku – svolal do svého sídelního města Prahy všechny habsburské arcivévody, aby s nimi záležitost projednal. Jiří Popel z Lobkovic se všemi silami snažil zabránit, aby do Prahy přijel i Ferdinand Tyrolský – nemohl potřebovat, aby vyšlo najevo jeho obojaké chování. Když neuspěl, vypustil dezinformace o arcivévodovi. Habsburci se v Praze nakonec sešli, vyjasnili si pravý stav věcí, a milému Lobkovicovi zatrhli tipec.

Justus Sustermans: Portrét Maxmiliána III.

Nic mu nezatrhli. Žádný trest. Ani žádný postih. Prostě mu to prošlo. Tím pádem jeho sebedůvěra ještě posílila a o dodala mu odvahu k dalším činům. „A tak když si Ferdinand Tyrolský, císařův strýček, dovolil Jiřímu Popelovi připomenout dluh za křivoklátské panství, kterému je kdysi podstoupil, aniž se dočkal zaplacení sjednané částky, zareagoval Lobkovic svérázně: svému věřiteli se vysmál a pohrozil mu, že poskytne císaři kompromitující doklady o jeho kontaktech s Matyášem, s dalším z Rudolfových mladších bratrů.“ Lobkovicovo přesvědčení o vlastní neohrozitelnosti rostlo a sílilo den ze dne. Když se výrazně zhoršil zdravotní stav Rudolfa II., měl Lobkovic údajně prohlašovat, že je třeba pomýšlet na řešení nástupnické otázky, a taky říkal, že „já sám jsem tím dřevem, z jakého povstávají králové.“
„V březnu 1593 byl v Praze zahájen sněm a Jiří Popel z titulu nejvyššího hofmistra řídil jeho zasedání. Tuto pravomoc důmyslně zneužil: za součinnosti svého bratra Ladislava sestavil protestní spis, který pak oficiálně předložil sněmu rytíř Šebestián Vřesovec, spojenec obou Lobkoviců.“ Byla v tom vynikající strategie: ovlivňovat věci ne přes jednoho, ale skrze více nastrčených osob.

Francesco Terzio: Ferdinand II. Tyrolský

„Spis obsahoval výhrady k vládní politice, a současně požadoval omezení panovnické moci a rovněž urychlené obsazení úřadu nejvyššího purkrabího.“ O vhodném kandidátovi na tento post měl Lobkovic samozřejmě jasno. „Neomalené vnucování vlastní osoby do nejvyššího zemského úřadu rozhodně nepatřilo ke standardnímu chování tehdejších politiků.“ Spis byl formulován jménem příslušníků panského a rytířského stavu jakožto kolektivní protest, avšak dotyční šlechtici se o jeho existenci dozvěděli až během sněmovního jednání. Většina z nich jeho požadavky neschválila, ale taky se netajila radostí nad zamítnutím císařových daňových nároků. Sněm skončil, aniž by schválil zajištění mimořádných financí na válku proti Turecku. On to měl Lobkovic vymyšleno dobře. Jaký byl jeho plán? Že bude stížný spis přijat většinou hlasů a on jako předsedající sněm rozpustí, čímž by očím císařovým jevil jako věrný služebník, který v kritickém okamžiku zasáhl a ochránil habsburské zájmy před stavovskou zvůlí. To se ale nepovedlo... Nepovedlo a císař se naštval. Nařídil, aby byl podivný průběh sněmu vyšetřen. Šebestián Vřesovec, který byl do Lobkovicových intrik zapleten, byl zatčen a ochotně své vyšetřovatele o všech podrobnostech informoval.

Nitky směřovaly k bratrovi nejvyššího hofmistra, to znamená k Ladislavovi z Lobkovic, takže dotyčný musel utéct za hranice. Smyčka kolem Jiří Popela se začala stahovat a začátkem roku 1594 se utáhla. Ctižádostivého hofmistra čekalo vyšetřování a následné odsouzení ke ztrátě hrdla, cti a všech statků. To hrdlo si nakonec zachránil, ale vězení neušel. Zavřeli ho na hradě Ličkově v Kladsku. Se svým tatínkem tam dobrovolně putovaly i dvě jeho dcery. Ve spoustě pražských šlechtických domů se jásalo. Radost nad Lobkovicovým neslavným koncem zaplavila i pražské ulice – dokonce ještě dřív, než zazněl rozsudek. Tradovalo se, že Lobkovicův plán na mocenský převrat byl promyšlen do značných detailů: Svému bratru Ladislavovi chtěl přenechat uherskou korunu, mezi spojence z řad české šlechty už rozděloval jednotlivé zemské úřady, Rudolfa II. kupříkladu chtěli spiklenci zajmout při lovu. Vyrojily se politické satiry a posměšné pamflety. Jeden z nich narážel na to, že si Jiří Popel nechával připíjet na zdraví jako příští český král:

Bas žes pil pro zdraví nového krále,
již jesti tvého života namále,
srozuměl tomu, kterýž tebou vládne.
Jiříčku, hleď, jak jsou tvé kroky zrádné!

Ani v ličkovském vězení se však nevzdal. Jeho dcera Eva Eusebie se z jeho návodu vydala z Kladska na Pražský hrad, aby byla přijala u císaře, ale ten zrovna nikoho nepřijímal, takže se vrátila s prázdnou, leč hned nato se zřejmým přičiněním jejího otce sepsala latinskou a německou obranu. Když ji císař obdržel, byla autorka převezena do Prahy, tady vyslýchána, mezitím však vyšla obrana tiskem, což pro Lobkovice znamenalo, že jedno vězení v Kladsku musel vyměnit za domácí, české, na hradu Lokti.

Krásně lhát není hříchem

Loket - náhrobní kámen u kostela sv. Václava věnovaný Jiřímu Popelovi z Lobkovic

„Zde se ocitl pod přísnějším dohledem, který zcela zamezil jakýmkoli kontaktům vzpurného vězně s okolním světem. Tento nemocný stařec, který byl už jenom stínem kdysi tak sebevědomého a hrdého pána, ve svém novém vězení v květnu roku 1607 zemřel.“ Patrně ho skosila srdeční mrtvice, ale okamžitě se vyskytly dohady, že byl na císařův rozkaz popraven. Jiné zprávy zase tvrdily, že sice dokonal přirozenou smrtí, ale na jeho mrtvole byla prý vykonána posmrtná poprava. Už tenkrát existovaly památníky. Do jednoho z nich, který patřil kterémusi jeho příteli, napsal Jiří Popel z Lobkovic tato slova, v jejichž duchu si počínal celý život: „Pulchre mentiri non est peccatum.“ Což je česky: „Krásně lhát není hříchem.“