366. schůzka: Pikart Rožmberk

Mikuláš Zrinský

Petr Vok z Rožmberka si uvědomoval marnost posmrtné slávy. Když v bitvě u Szigetu padl jeho švagr Mikuláš Zrinský, pociťoval jeho bratr jistou pýchu nad jeho hrdinstvím, Petr Vok ji však vůbec nesdílel. Co bylo všechno to vzpomínání na hrdinu od Szigetu platno, když už nežil! Něco podobného si možná mysleli o slávě a hrdinství i jiní šlechtici, ale rozhodně nebylo obvyklé, aby někdo vyjadřoval takový názor v šlechtickém prostředí tak otevřeně.

Představy o tom, že šlechtic má prokazovat svou urozenost i statečnost se zbraní v ruce, ať už ve válce nebo v turnajových soubojích, v urozených kruzích stále žily a představovaly pravý opak toho, co si myslel a říkal Petr Vok. Ostatně úvahy o smutném konci Mikuláše Zrinského nebyly pro něho jediným podnětem k přemýšlení o ceně života a smyslu smrti. Vracel se k těmto myšlenkám postupem času stále častěji a nedal se od nich svést ani zdánlivou jasnozřivostí náboženských pouček. Smrt znamenala nenávratný konec všeho a usvědčovala lidské snažení z marnosti.

V posledních letech života měl Petr Vok při sobě neustále miniaturní lebku s nápisem Memento mori a podobný dárek věnoval i svým dobrým přátelům, které zapisoval do zvláštního seznamu, jako kdyby patřili k nějakému bratrstvu. Pan Petr Vok měl poněkud specifický vkus, co se dárků týká. Pan Petr Vok měl vůbec velice specifický vkus. Prakticky ve všem. Příklad: on skutečně nějaké to bratrstvo založil. Jeho základní heslo znělo: „Cogita aeternitatis!“ Ano, povzbudivá myšlenka: „Pamatuj na věčnost!“ On byl vším pomíjivým nějak posedlý. Bavilo ho to. To heslo nechal vyrýt na zlatých medailonech, které pak rozdal členům bratrstva a sám jej také nosil. Kromě toho rozdal roku 1579 svým přátelům „prsténky proti padoucí nemoci a proti božci.“

Petr Vok z Rožmberka

Ovšem nejprůkaznějším projevem jeho – dejme tomu podivínství - byla vlastní svatba. Vybral si Kateřinu z Ludanic. Což bylo svým způsobem dost podivínské. Svatba s mladičkou nevěstou, ta svatba se konala 14. února roku 1580. „Jak bývalo v té době velmi praktickým zvykem, konaly se svatby zpravidla o masopustě, počátkem roku, kdy maso a jídlo v chladu a mrazu nepodléhalo tolik zkáze. Těmto dobovým zvyklostem se nevyhnula ani svatba Petra Voka. Bechyňský zámek zažil tehdy skutečně skvělý masopust, neboť při svatebním veselí pana Petra s Kateřinou se protrávilo deset vepřů, čtyřiadvacet volů, sedmasedmdesát selat, sto dvacet jeden skopec, nepočítaje stovky tradičních kaprů, štik, drůbeže a zvěřiny, mezi níž nemohl chybět ani nedvěd.“

Jen Bůh jest přepevným a jistým základem spásy dodá ti důstojnost, pevnost, jež odolá při každé zkoušce. K němu tě po celý život vždy povede hluboká víra nikdy kéž nepozná slabost, ať stálou si uchová sílu! Pokojně ve zralém věku až odejdeš z tohoto světa,
odměnou v nebeském hradu pak dostaneš korunu z růží.

Erby Petra Voka z Rožmberka a Kateřiny z Ludanic

Milá veršovánka. Zvlášť ta připomínka smrti o svatebním dni je opravdu vkusná. Takových oslavných veršů dostali novomanželé na kilogramy. „K tomu veselí byli zapotřebí pozounéři Starého Města pražského a starého pána trubač.“ Ten „starý pán“ byl bratr Vilém. „Nařízena též byla muzika židovská z Prahy, kteráž velmi libě k tancům hrála.“ A když se dotančilo, začala řeč o důležitějších věcech, kupříkladu o majetku. Mladičká paní, teď už Kateřina Rožmberská z Ludanic, přinesla Petru Vokovi věnem moravské panství Helfštýn s městem Lipníkem nad Bečvou. Pěkný majetek, 108 000 grošů, leč to vše zatíženo dluhy a úpisy hrabivých poručníků. A to se ještě musel pan Vok vydat na Moravu, aby mu manželčino věno bylo vůbec postoupeno. „V tom poručenství byl nemalý neřád nalezen,“ píše rožmberský kronikář Václav Březan, a my si uvědomujeme, že když jde o majetek, tak se tam nějaký neřád vždycky objeví. Novomanžel však byl velkorysý.

Vilém z Rožmberka

Obklopil svoji choť přepychem vpravdě knížecím. Ještě před stavbou rozpustil svoje „klíčnice“, a to tak, že je většinou výhodně provdal. On měl pan Vok uznání. Pro paní Kateřinu vytvořil nový fraucimor. Bylo to asi deset žen, které měly mladé paní tvořit společnost. Šlo vlastně o jakousi exkluzivní šlechtickou školu, kde se vyučoval tanec, zpěv, hudba, cizí řeči a kam byli pro tento účel zváni i zvláštní učitelé. „Vzápětí po svatebním veselí odjel Petr Vok s paní Kateřinou na Choustník, vzdálený ruchu bechyňského dvora a jeho četných hostí. Pro první dobu se zdálo být všechno v nejlepším pořádku. Některé zvláštnosti v chování rožmberské paní se přičítaly jejímu mládí a nezralosti. Ostatně byla obklopena ženami, které jí měly pomoci, aby se vpravila do nové životní situace. Mezi těmito ženami nacházíme i Zuzanu Vojířovou z Vacovic.“

Zuzana Vojířová. Jméno známé, ale zároveň tajemné, které vstoupilo do literatury i do hudby jako titulní postava jedné české opery. Bylo opředeno nejrůznějšími dohady, legendami a pověstmi, které se šířily tím snáze, oč méně bylo přímých dokumentů a dokladů. Mnoho pozdějších autorů vycházelo z krátkého vzkazu, který poslal pan Petr Vok roku 1580 do Soběslavě. Tento lístek se dodnes ukazuje turistům v třeboňském zámku jako dokument o Zuzaně Vojířové:

„Moudrým a opatrným: purkmistru, radě města Soběslavě, věrným a milým. Petr Wok z Rosenberka. Moudří a vzácní věrní milí! Vězte, že jest jisté poručení, abyste mi hned to děvče Zikmunda mlynáře ze Soběslavě s nějakou ženou sem na Bechyni na nějakém vozíku vypravili a odeslali. Vědouce o tom tak se zachovejte, jináče nečiníce. Dáno na Bechyni středu po neděli reminiscére L. P. 1580.“

Dívčina však není v listu jmenována. Však ona taky dál pracovala pouze fantazie. Jeden z pozdějších autorů se domyslel, že právě toto děvče byla „Zuzanka, jednoho mlynáře dcera,“ která prý ve fraucimoru i později na Třeboni „přední místo obdržela,“ a Petr Vok jí prý dal „za mnoho tisíc klenotů.“ A tak z jakéhosi mlynářského děvčete, které po svatbě s Kateřinou z Ludanic vzal Petr Vok do služby na bechyňský zámek, se stala Zuzana Vojířová. Ve skutečnosti došlo k záměně osob. Zuzana Vojířová byla dcerou rytíře Kryštofa Sasky, jinak řečeného Vojíře z Vacovic, který byl v té době ve službách Petra Voka. V rožmberských službách byli i všichni jeho synové a také dcera Zuzana. V době, kdy se dostala na Bechyni, jí bylo asi dvacet let. Sloužila rožmberské paní a později Petru Vokovi celých 29 let. Tedy: sloužila. Ona byla paní Kateřině spíš společnicí. V době, kdy Vokova manželka onemocněla, prožila s ní řadu let trvající martyrium. U paní Kateřiny totiž došlo k pominutí smyslu. Byla nervově velmi labilní a podléhala často depresím. Ze zajetí jejího pokřiveného duševního světa ji nemohla vyvést ani manželova ohleduplnost. Spolu s Kateřinou a Petrem Vokem sdílela Zuzana i náboženskou víru. Byla totiž oddána jednotě bratrské. V knihovně rožmberského pána byl nejeden bratrský foliant, označený jako dar od Zuzany Vojířové, a naopak on sám dal vázat a stříbrem vyzdobit bratrské bible a kancionály, určené jako dar pro Zuzanu Vojířovou.

Rožmberský (Špulířský) dům v Soběslavi, dnes městské muzeum

Starý Petr Vok odkázal padesátileté Zuzaně Špulířovský dům v Soběslavi jako odměnu za téměř třicetiletou službu. Kromě domu dostala ještě kus parkánu s lusthausem, dále Ježkovský dvůr u Soběslavě s celým příslušenstvím a k tomu ještě dědinu Maškovskou. To vše osvobozeno od všech platů a dávek. Velkorysý dar. Zač asi? Jenom za služby? A za jaké služby? Ta legenda se zrodila z dobové závisti, a ta nevybočila ze všech těch výmyslů a pomluv o zhýralém nekatolíkovi Petru Vokovi, které o něm šířili většinou jezuité. Tyto pomluvy pak nepřímo podnítili dědicové, kteří dali po smrti posledního Rožmberka soběslavský dům Zuzany Vojířové zapečetit a ji vyslýchali na mučidlech, zda nedá u sebe rodové rožmberské šperky, které se po Vokově smrti nenašly. Krátce před svou smrtí dal skutečně Petr Vok soběslavskému purkmistru a radě do opatrování zapečetěnou skříňku, která měla být vydána Zuzaně Vojířové po jeho smrti. Jenomže v té skříňce nebyly šperky, nýbrž zlaté rožmberské dublony spolu s listem Petra Voka, ve kterém přikazoval Zuzaně, jak má peníze rozdělit sobě a dalším ženám někdejšího rožmberského fraucimoru. Zuzana tu skříňku stejně nedostala, i když několikrát žádala soběslavské radní, aby jí ji vydali.

A další osudy této pověstné postavy? „Když se přestěhovala do Soběslavě, provdala se za místního řezníka Jindřicha Ovčičku, který stačil její majetek velmi rychle propít. Nešťastné manželství se soběslavským řezníkem netrvalo dlouho, neboť pil tak vydatně, že se rychle upil k smrti, a krátce po něm umírá i Zuzana Vojířová z Vacovic.“

Byl Petr Vok pikart, nebo nebyl? Otázkami víry se hluboce zabýval. Ke svým názorům a přesvědčení se nepropracovával zrovna lehce. Snad právě v tom můžeme vidět hlavní důvod, proč při nich později tak pevně stál... Je to možné. Důležitým svědectví o jeho hledání pravdy je jeho knihovna. Byly v ní originální rukopisy, napsané přímo mistrem Janem Husem, nechybí tu ani Síť víry pravé od Petra Chelčického a desítky bratrských tisků, postil, kancionálů, biblí a polemik. Byly v ní taky spisy Kalvínovy a Lutherovy a rovněž Machiavelliho. Jestliže dlouho promýšlel otázky víry, znamená to, že tápal, bloudil, nemohl se rozhodnout? To určitě ne. On měl dost jasno už celá léta. Jenom se snažil poctivě pochopit rozdíly jednotlivých protestantských směrů, až zjistil, že nejblíž jeho představám o spravedlivém světě a pravém křesťanství stojí jednota českých bratří. A právě k ní 30. listopadu 1582 přistupuje. Toho roku se podle záznamů kronikáře Václava Březana ukázali samé podivné zjevové, kupříkladu fata morgana se sloupy ohnivými, plápolajícími, a taky povodeň u Netolic vypukla, kvůli čemuž se vladař Vilém zrušil cestu do Prahy, protože byla zničena řada mostů, a rovněž bouře a krupobití řádily, a vůbec ze všeho nejhorší byla morová epidemie, a v netolické oboře se vyskytl zuřivý jelen, před kterými se padesát sekáčů muselo zachraňovat hbitými skoky do stromoví. A 30. prosince ukázala se na severní obloze duha, jak si vlastní rukou poznamenal pan Petr Vok. Ale o jeho přestupu k víře bratrské – ani řádek. V Březanově kronice se ta zpráva neobjevila, zato jsme ji našli v soukromém deníku bechyňského pána. On totiž právě tehdy Petr Vok napsal své vyznání víry, a je to jedno z mála přímých osobních svědectví, která přibližují jeho vnitřní názorový a myšlenkový svět. Co v té své konfesi píše?

„Čeští bratří mnoho protivenství a pokoření snášejí, jako by kacíři, pikharti, neb lidé bludní a nešlechetní byli. V čemž já mnoho a dlouho zkoušeje jich, toho, čímž nařknuti byli neprávě, při nich jsem nenašel, alébrž na odpor tomu, jakož v učení čistém a pravém tak podle toho věrni v životu pobožném a ctnostném a vejstupky mezi sebou nesející jsem se nalezl a pro tu příčinu k nim se připojil.“

Tak se tedy rozhodl pro bratrskou víru. To, co udělal, bylo tehdy prostě nepředstavitelné a mělo dalekosáhlé důsledky. Zůstal sice pořád křesťanem, jenomže Petr Vok nebyl jen tak někdo... Jistě, byl to Rožmberk. Byl to druhý Rožmberk, ve skutečnosti nástupce i dědic svého staršího bratra, se vším, co to v tehdejším Českém království znamenalo. A co to znamenalo? Rožmberci nebyli pouze mluvčími panského stavu, ale všech tří stavů; nebyli pouze jedním z panských rodů, ale prvními po panovníkovi v zemi, prvními u zemského soudu, na sněmech a samozřejmě prvními svým bohatstvím a mocí. Na jejich straně stála staletá tradice moci i autority velkého rodu, dříve než bylo cokoli na sněmu usneseno, čekalo panstvo, rytířský stav i města, co na to řeknou Rožmberkové, protože konflikt mezi stavy a Rožmberky znamenal téměř vždycky porušení zemského míru. A najednou se druhý nejvýznamnější Rožmberk a druhý nejvýznamnější pán v zemi stane českým bratrem...

Ve vzájemném poměru náboženských sil došlo v ten okamžik k dalekosáhlé změně. Navíc – jednota bratrská byla jakási pololegální církev... Spíš docela ilegální. A tím dal v sázku nejenom svůj majetek a budoucnost rodového dominia, ale i své osobní bezpečí. Takže co vlastně znamenalo to, že se stal českým bratrem? Znamenalo to vyhlášení boje habsburské moci, která se opírala o katolickou církev. Co už bylo vážné. To bylo velmi vážné. Petr Vok vstoupil nejenom do boje za náboženskou svobodu, nýbrž vstoupil do boje, jehož konečným cílem nebylo nic menšího než zbavení Habsburků trůnu, restituce a upevnění Českého království jako stavovského státu. A safra.

„4. septembris Léta Páně 1585. ve středu den památný sv. Mojžíše aneb před Narozením Panny Marie posvěcen jest ke cti Pánu Bohu kostelík k zámku Bechyni, kterýž pan Petr Vok z Rožmberka vnově zgruntu vystavěti dal. Bylo kněží z jednoty bratrské při tom šest.“

Když vstupoval do jednoty, přešel to kronikář raději mlčením. Za tři léta nato se už rozepisuje mnohem odvážněji. Bylo zřejmé, že to Petr Vok se svým bratrstvím myslí vážně. A což teprve v roce 1587, v květnu, na Bechyni. „V Hod slavný Ducha svatého pověst šla, že pan Petr Vok z Rožmberka, byv příjezdem v Mladé Boleslavi, ve sboru spolu s jinými pány zjevně přede všemi od bratří přijímal.“ To si tedy dovolil už hodně. To si dovolil vskutku moc.

Zámek Bechyně (snímek uživatele Jeseter)

Ta bratrská bohoslužba ve sboru v Mladé Boleslavi – to bylo v té době něco jako protivládní demonstrace. Neprošlo mu to. Ta okázalá Vokova účast na bratrské pobožnosti vyvolala u dvora Rudolfa II. veliké pobouření a uvalila na něj krajní nemilost i ze strany pana Viléma, který svému mladšímu bratrovi toto vystoupení velmi zazlíval. Bratr pana premiéra – a paktuje se s pikarty! Nevůle mezi oběma sourozenci dospěla tak daleko, že se Petr Vok nezúčastnil Vilémovy čtvrté svatby s paní Polyxenou z Pernštejna. On na té svatbě byl i sám císař, a pikartova přítomnost mohla způsobit značné komplikace. „Petr Vok se připojil k jednotě bratrské sice bezvýhradně, ale nikdy se nestal bojovným stoupencem své náboženské obce. Nemiloval církevní obřadnictví a v pozdějším věku se jenom málo objevoval v kostele. O to víc četl náboženskou literaturu. Jeho členství v jednotě neznamenalo pro něho nesmiřitelnost vůči jiným náboženským směrům a důsledně se přidržoval vůči svému okolí i poddaným zásady, že k víře nemá být nikdo nucen, že je věcí vnitřního přesvědčení každého člověka. Tuto jeho tolerantnost chápali někteří jeho souvěrci jako projev vlažnosti ve víře, neboť nedovedli pochopit, jak může stoupenec jednoty bratrské vynakládat peníze na opravdu katolických kostelů a trpět v Krumlově dokonce jezuitskou kolej.“

Polyxena z Pernštejna

Jak dlouho vydržela zlá krev mezi dvěma rožmberskými bratry? Pět let. Dost. Oběma zřejmě seděly na krku tvrdé palice. Jako od Dvořáka. Vůbec se nestýkali a bylo mezi nimi značné napětí. Tvrdohlaví byli, ale nikoli nesmiřitelní. Jenom jim to trošku déle trvalo. Ostatně – předcházející tři manželky nejvyššího purkrabího Viléma z Rožmberka byly protestantky. Nakonec si pan vladař řekl, že habsburská politika u nás postupně omezuje zemská práva, stavovské výsady i svrchnost Království českého, a s tím jako Čech ani jako Rožmberk nemohl souhlasit. Pochopil, že mezi ním a jeho mladším bratrem jsou sice rozdíly ve víře, ale skutečné rozpory v otázkách zemských a rodových neexistují.

Petr Vok – tím, že se léta vzdaloval Habsburkům – jenom Viléma předešel. A když vypomohl příbuzný pán z Hradce, no tak se ledy pohnuly a usmíření bylo završeno okázalou cestou Petra Voka a Kateřiny z Ludanic na Krumlov. Při té příležitosti odešel do výslužby regent Jakub Krčín z Jelčan – leccos z těch hořkostí a intrik mezi oběma Rožmberky měl tenhleten pán totiž na svědomí. Zřejmě se nechtěl dožít toho, jak se novým vladařem stane Petr Vok. Obával se – a právem – že by musel složit účet ze svého hospodaření. Ono by se možná něco našlo, že... Jakpak by ne.

Třeboň - pomník Jakuba Krčína z Jelčan na hrázi rybníka Svět

V únoru 1590 se oba bratři setkali v Soběslavi a byl položen základ dědické dohody. Vilém, i když mu bylo teprve 55, byl vážně nemocen – trpěl vodnatelností a souchotinami. Cítil blížící se smrt a neměl jiného dědice než svého o čtyři léta mladšího bratra. „V létě roku 1592. těžce nemocný Vilém odjíždí do Prahy předsedat zemskému soudu. Byla to však již cesta poslední. Na smrt nemocného jej dovezli do rožmberského paláce na Hradě. Jednání na zemském soudu se už nemohl zúčastnit a nebylo mu ani souzeno, aby se vrátil na Krumlov. Nesetkal se ani s Petrem Vokem, který sám v téže době ležel nemocen v Bechyni. Na smrtelné posteli v poslední srpnový den roku 1592. dal si ještě pan Vilém – po celý život zásadní odpůrce vína – nalít číši tohoto nápoje, načež vydechl naposledy.“ Novým a posledním rožmberským vladařem se stal Petr Vok z Rožmberka.