277. schůzka: Martina Kabátníka cesta z Litomyšle do Ejipta a do Jeruzaléma

„Potom mě vedli k tomu místu, ukazujíce, odkud Pán Kristus na nebe vstoupil. Na tom místě jest skála alabastrová, velmi rovná a hladká, a na té skále jest šlépějí člověčích a jako bosýma nohama vtlačených do té skály dobře hluboko, a jest i prsty znáti. Okolo té skály udělána jest kaplička maličká. U dveří té kapličky jest strážný mouřenín, totiž pohan, a nedá se tam bez peněz jíti, než kdo peněz nelituje, toho hned pustí, neb na ta všecka místa, která jsme již jmenoval neb ještě praviti budu, každý svobodu má jíti, zlý i dobrý; peníze maje, všeho dojde, než toho jsem vědom a tím jsem si jist, že bez peněz málo tam zví a ohledá.“

Král Vladislav už několik let u nás vládl a nevládl, když se jednota bratrská rozhodla vyslat čtyři znamenité muže na východ a na jih, aby vyhledali, „byl-li by jaký lid ještě kde na světě, který by se choval podle způsobů a řádu první církve svaté, jak o tom vypravují svatá Písma, žádajíce s takovými lidmi jednotu svatou držeti.“ Postupně se hlásili: rytíř Mareš Kokovec, Kašpar z braniborské marky, učený bratr Lukáš Pražský, no a tím čtvrtým byl „člověk v školním věku neučený, avšak jináče v opatrnosti dosti umělý“, povoláním snad krejčí, možná soukeník, kožešník anebo kloboučník. Žádný mladík – v té době mu už bylo třiašedesát. Měl se odebrat do Malé Asie, Palestiny a Egypta. Jeho jméno? Martin Kabátník. Z Litomyšle.

Martin Kabátník míří do Svaté země

Kvalifikace pana Kabátníka pro tuto cestu byla věru nevalná. O vzdělání tu už byla řeč. Na jedné straně sice výřečný, leč na straně druhé: neuměl psát. V žádné cizí řeči se moc nedomluvil, „žádného jazyka neuměje kromě svého přirozeného českého“. Trochu mu sice šla ruština, ale jinak? Nic moc. Přesto ho vybrali. Byl to zřejmě člověk velkých schopností, takový, co se ve světě neztratí, když ho poslali zároveň s tak významným bratrem, jakým byl Lukáš Pražský, a když mu svěřili cestu do míst vůbec nejdůležitějších – do Svaté země a do Egypta.

„Kdož by chtěl jíti nebo jeti bez vody, kudy jsem i já šel, z země České z Litomyšle přes zemi Moravskou a Slezskou, až do Krakova cesta jest snadná a v počtu jest mil bez dvou 50. Potom se bráti z Krakova do Lvova také jest mil 50, kteréžto město Lvov je v zemi Rouské. Potom se bráti měl z Rouské země do země Valašské až do města Sočavy a od Sočavy k Dunaji mil 50 a 60. Od Dunaje přes zemi Tureckou jest jeti přes hory veliké a přes pouště dlouhé, a někdy města i vsi se nalézají na cestách, ale řídko a ve mnoha mílích jedno od druhého, a to až do Konstantinopole. Tam jsme od Dunaje jeli přes tři neděle, v počtu mil však nevím, neb od Dunaje se již míle nečtou.“

„Byla to pro mne zacházka, ale chtěli jsme jít aspoň část cesty všichni společně. Teprve v Cařihradu se naše cesty rozdělily. Když jsme do Konstantinopolu přijeli, viděl jsem město veliké, a co jsme rozuměti mohl i s jinými, kteří Prahy vědomi byli, zdálo se jim býti jako tři Prahy. Než já pravím: jako půl třetí.“ Kabátník si tam najal jednoho tovaryše. Byl to Žid a s ním se přeplavil přes Bospor. „V tom Konstantipolu je nad samým mořem hrad, vzdělaný dosti nákladně, v dost veliké ohradě, a hned pod tou samou horou se schází Bílé moře s Černým, a každý koráb, který plyne z Benátek, nemůže jinudy připlouti než pod ten hrad císařský. Císař turecký na tom hradě jest ustavičně.“ Z Cařihradu putoval Martin Kabátník i se svým židovským tovaryšem dál přes celé Turecko. „V Burse jsem byl ubytován v domě hostinském, tady se tomu říká karavanseráj. Ten dům jest tak veliký jako některé městečko. Prostřed toho domu jest rynk okrouhlý, alabastrem vydlážděný velmi hladkým. Komory, v kterých hosté pobývají a zboží svá v nich chovají, jsou tak čistě připravené, že by tomu v zemi České nikdo neuvěřil. Do toho domu jest každému svoboda jeti ne jíti Židu, křesťanu, pohanu, zlému i dobrému.“

Ta Bursa je dodnes na mapě. Leží v Turecku kousek od průlivu, přímo pod horami, o kterých Martin Kabátník napsal: „Ty hory jsou tak velmi veliké, že na nich sníh nikdy nesejde, z roku na rok neztaje. Na těch horách zvířata jsou jako psi nebo jako lišky, a ti po nocích, když se lidé upokojí, z hor přiběhují až k městu, a berou, co mohou dojíti a donésti, a zase na hory utíkají. Za to mám, že jsou podobné opicím, než neviděl jsem jich, jen slyšel o nich. Jazykem tureckým slovou dafinové; po jejich jazyku zloději. Když ta zvířata křičí, milo jich poslouchati, ježto divnými hlasy kvílejí, proměňujíce hlasy podobně jako malé děti.“

Pak to vzal Martin Kabátník a jeho společník přes dnešní turecké hlavní město, a pustil se do Sýrie. „A šli jsme přes pouště dlouhé. Země ta jest bídná a nutná, ježto v ní není chleba ani dříví, než místo dřev kraví lejna suší a u toho ohně sobě vaří a pekou.“ V Sýrii pochopitelně nemohli minout Damašek. „Damašek? Město veliké velmi. Nevím, snad na tři Prahy jest veliké. Město jest to bohaté na všecky věci, i na vodu, neboť do něho teče sedmdesát potoků a ještě dva. Pak na kupecké věci jest převelmi bohaté, na vší té cestě nebyl jsem ve větším. Na všecky strany se z Damašku dodává ovoce, roznášené na velbloudech po krajinách.“ Do Palestiny se dostali přes řeku Jordán. „My jsme z Damašku k Jordánu-potoku čtyři dny cesty měli. Jordán jest tak veliký, že by jej pacholek po třikrát přeskočiti mohl. Mně se do něho událo upadnouti, ale nepřeskočiti. Za ním se nám zdálo, jako bychom se v jiné zemi ocitnuli. Tráva tu již byla čistější a veliká místy po kolena.“ Před nim už byl Jeruzalém.

r_2100x1400_dvojka.png

„Ukázal se nám právě na Hromnice. V Jeruzalémě jsem byl tři neděle a ohledal jsem všecky věci, kterých jsem mohl dojíti.“ Setkal se tam i s krajanem. „Byl to bosák, člen řádu bosých mnichů na hoře Sión. Na ní bosáci mniši klášter mají a tu Král David měl svůj dvůr a tu jest bytem byl, nyní slove Večeřadlo Páně.“ Nazítří se vydali do Betléma. „Betlém jest městečko maličké jako ves, od Jeruzaléma na tři míle. Tu se jest Pán Kristus narodil v jednom údolí, kde jako by tu pivnice byla.“ Martin Kabátník chce zřejmě říct, že to vypadalo jako sklep. „Také to vyzděno bylo po obyčeji sklepovém. Kde Pán Kristus narozený položen byl, tam místo našich jeslí dřevěných jsou koryta vytesaná z kamene alabastrového a mramorového a ta koryta jsou místo žlabů i jeslí, neb tak u nich ten obyčej jest. To koryto, v kterémž dítě Pán Kristus položen byl, jest alabastrové a zšíří může býti dvou loktů, a zdélí, co by čtyři oslové státi u něho mohli.“ Podobně jako ti, co šli Svatou zemí v průběhu pár dalších století, i náš cestovatel se vydal důsledně po stopách Ježíše Krista.

„Nejprv mě přivedli k tomu místu kde byl kříž, na kterémž Pán Kristus ukřižován byl. Na tom místě jest věž veliká, a znáti, že byly na ní zvonové, aniž jsem jich kde slyšel aniž viděl. Odtud jsme šli k hrobu Pána Krista, neb to místo, na kterémž byl ukřižován Pán Kristus a hrob jest obé v jednom klášteře, blízko jedno od druhého. Ze skály samorostlé a mramorové vytesán jest a nezdá se, že by na něm co bylo opravováno, tak, jak ho dávno křesťané sdělali, neb jim pohané již nedají přidělati ani hotového opravovati, leč by je penězi velmi přeplatili. Dílo jest to prosté, staré, nekřtaltovné (jako že není nějak zvlášť pohledné, hezké), a nic není u něho ozdobeného, jako obyčej v jiných zemích mají ozdobovati lecjaké svátosti. Dveře do něho jsou malé a okrouhlé že člověk dobře se sehna těsně tam vejde, než jak je uvnitř, nevím, neb mi tam bosák jíti nedal, a také mi bosáci pravili, že žádnému tam jíti nedají, jedině sám kvardián, ten chodí, a to ne často. Poutníkům tam láme skálu, ale jenom těm znamenitějším, kteří tam přicházejí. Mně neulomil ničeho.“

„V tom klášteře jest sedm oltářů pro sedm věr křesťanských. Černých křesťanů jest trojí víra: jedni jsou, jež drží křest, světí sobotu i neděli a ti mají tři štrychy na tváři, propálené hned pod okem. Druzí jsou křesťané, jež drží křest a světí toliko neděli – ti mají dva cejchy neb znamení na tváři. Třetí drží toliko křest a ti nesvětí soboty ani neděle a ti mají jediné znamení na tváři. Čtvrtí křesťané jsou řečtí, jiní Arméni, Římané a tak dále. Každá ta jednota má v tom kostele svůj oltář a všichni na světlo nakládají, neb jest lamp velmi hořících velmi mnoho po kostele a v těch lampách všecko dřevěným olejem pálí, totiž olivovým.“

Nemilé setkání v Jeruzalémě

Jeruzalém 1405–1410|foto:Picryl, British Library, CC0 1.0, ©

V Jeruzalémě se náš poutník nesetkal jenom s památkami na Ježíše Krista. Potkal tu taky jednoho lotra, což příjemné setkání nebylo. „Jednoho dne v Jeruzalémě, majíce s sebou jednoho lotra, kterýž byl náš vůdce na cestě, tak ten lotr myslil jest o nás všecko zlé, i nemoha k ničemu na cestě přijíti, pokusil se o to v Jeruzalémě hned, jak jsme přijeli. Odešel od nás z domu hostinského, kterému oni říkají karavanseráj, i šel lotr k úředníku města. A já s tovaryšem svým Židem nic jsme nevěděli, co se děje, neb jsme jemu zaplatili od průvodu. I žaloval on úředníku a oznámil nás, kterak jsme cizozemci, jeden Žid a druhý pohan: Když jsem s ním byl na cestě, tak pro nebezpečenství dal jsem jim 30 zlatých schovati, a oni zapřeli mi jich! To proto učinil tak věda, že my jsme cizozemci a jazyka jejich arabského neuměli jsme. I přišel k nám lotr s úředním do hospody, úředník nám mnohé a divné pohrůžky činil, abychom navrátili těch 30 zlatých. Tak krátce (bojíce se horšího) úmluvu jsme s ním vzali, že od nás přijal 14 zlatých, a to jsme učinili, abychom ho prázdni byli, neb jsme žádné známosti neměli a již nás i mučiti chtěli - i rozumějíce tomu, že spravedlnost naše nám neprospívá, odbyli jsme zlého, jak jsme mohli. Potom se však toho dověděl sám pan jeruzalémský, i obeslal nás, abychom před ním stáli, neb se někteří Židé nad námi slitovali a rozuměli, že se nám křivda stala, i šli s námi před pána. Pán se dal zpraviti a kázal nám o té věci vše pověděti, i pravili jsme mu skrze tlumače, pravili jsme mu, kterak jest nám ten zlý člověk učinil nepravě. Potom pán rozkázal i toho lotra před sebe přivésti, aby jej vyslyšel. Řečí od něho i od nás drahně by bylo o tom psáti. Než potom pán soud vydal, aby nejprve tomu lotru dali ran padesát žilami buvolovými, kterýmižto obyčej je tam mrskati. I vydržel jest lotr ran padesát a nedoznal se. Opět rozkázal pán jemu druhých padesát ran dáti; i prosil lotr pána, aby ho více nedal bíti a že již pověděti chce, kterak jest učinil, i pověděl, že k nám nic nedal schovati. Potom jsme zvěděli, že kdyby se byl lotr po stu ranách nedoznal, že také nám každému měli sto ran dáti, a to podle práva. Pán poznav spravedlnost naši kázal nám naše zlaté vrátiti a tomu lotru kázal druhých sto ran dáti pro tu nepravost a že hanbu pánu učinil jest. Neb to sobě velmi vážili a pravili, že nepomní, že by se taková nepravost kdy v Jeruzalémě lidem neznámým od mouřenína stala.“

Martin Kabátník se zřejmě uměl dívat. Jeho popis opravdu není rozvláčný. Je výstižný, názorný, pádný. Jak již řečeno, byl to člověk nepříliš vzdělaný, ale pozorování mu zřejmě šlo dobře. Procestoval pravděpodobně mnohou zemi Koruny české. Přirovnává cizí města nebo hrady, které zhlédl, s tím, co znal z domova.

Z hory Olivetské nejlépe jsem viděl Jeruzalém a zhlédl položení jeho. Zdál se mi tak veliký, co jsem rozuměti mohl, jako Králové Hradec, a něco jest k němu i podobný, neb také leží dlouze, a ne široce, a jest na hoře dosti vysoké, jako by mohl býti Tábor, ta hora se mi zdá ještě vyšší nežli táborská.

Jeho zájem byl praktický. Nakonec – sám se živil řemeslem a obchodem. A tak se seznamoval s výstavbou cizích měst, se zvyky neznámých národů, s veřejnými zařízením, a také se způsobem života. „Okolo Jeruzaléma málo rovin, spíše hory veliké a údolné, než proto se jim čisté obilí rodí, ale málo seti mohou, protož jest chléb velmi drah. V Jeruzalémě vína dobrého mají dosti a lacino. Ovoce rozličného mají dosti, ale velmi drahé. I jiné všecky věci jsou drahy k živnosti lidské. Na jeruzalémských vinicích viděl jsme křoví vinné divnější, nežli v těchto zemích jest. Pňoví, z kterého révu řežou, jest tak tlusté jako pařezy borové vyspělého boru, a některé i tlustší může býti. Vinic nekopají, ale zapřahají dva buvoly do pluhu a oborávají je na všecky strany, a tři nebo čtyři chodí před pluhem, zdvihají vzhůru vinné křoví, aby ho nelámali, neb jest réva velmi dlouhá a ztlúšti jest jako dobrá hůl. Také vinic netyčí. Křoví jest pěkně řady sázené a řídké; proto na všecky strany oborávati se může.“

Plán Jeruzaléma ze 13. století|foto:Picryl, National Library of the Netherlands, CC0 1.0, ©

Našemu cestovateli zkrátka nic neuniklo. Živě se zajímal i o vodohospodářství. „V Jeruzalémě nemají vody tekoucí žádné, ani studnic, a jest na vodu to město velmi bídné, než cisteren v něm velmi mnoho mají, a když déšť prší, toho jsou velmi pilni, aby každý své cisterny, jakž kdo může podle své pilnosti; a na té vodě dosti míti až do jiného deště.“
Martina Kabátníka cesta však ještě neskončila. Z Jeruzaléma si to namířil do Egypta. „Do Ejipta! Můj tovaryš Žid se mnou nechtěl dále cestovat a tu jest na mne čekal, až jsem se zase k němu z Ejipta vrátil. A já jsem odtud do města velikého přijel, kterémužto jazykem arabským říkají Ages. Tu jsme se měli dobře, neb jsme se chleba najedli všichni, což nás bylo, a vody dobré napili z Nilusa, z řeky veliké, kteráž teče z ráje. O dobrotě té vody musím pověděti, že jest dobrá, chutná a sladká, ne opravovaná, leč prostá – nevěřím, že by mohla lepší býti.“

„Druhého dne jsme přijeli z Jeruzaléma do města, kteréž slove Ebron a česky Samaří. Na té cestě ukazovali mi Jericho město, ježto bylo kolem něj sedm, a již jiného není než rozvalin.“ Co jméno, to historie, ale i současnost. Jeruzalém, Hebron, Jericho, Gaza. „Gaza město leží na hoře písečné a okolo něho jest zahrad množství a v nich ovoce, rozličného dříví, nejvíc myslím dříví mandlového, toho jest tolik, že je jedva očima přehlédnete. Gaza jest město na silnici ejiptské, neveliké jest to město a všech potřeb tam jest dosti, ale všecko draho musí se koupit. Odtud jsme jeli dva dny, i přijeli jsme k jednomu městečku, a neviděli jsme, až jsme do něho vjeli, a to pro dříví daktylové, co na něm daktyle rostou. To palmové dříví jest jako smrk hrubé a vysoké velmi. Kterak jest tlusté u dna, tak i u vrchu znáti jest. To dřevo jest rovné a suku žádného nemá až dovrchu, a teprv v samém vrchu jsou ratolesti palmové okrouhlé. Zdaleka zdá se jako nějaké kolo neveliké, neb když zdaleka se na ně hledí, zdá se jako oháňka. Palma jest vždy zelená. Pravili, že léta padesátého teprv ovoce nese, ve větvoví jsou kola z mejlí, na tom mejlí je daktyl, a to jako chmele. Z jednoho kolečka se jich natrhá dva věrtele. A na tom dříví palmovém daktylovém jest takových kol čtyři nebo pět.“

Další zastávka: Káhira

Mapa s vyobrazením Káhiry v pravém dolním rohu (1400–1498)|foto:Picryl, New York Public Library, CC0 1.0, ©

„Pak jsme přijeli do Ejipta.“ Neboli do Káhiry, jak už víme. „Do toho Ejipta přijeli jsme jako do jiné vsi, neb do něho není žádné brány, ani které zdi okolo něho jest, než nejprve viděl jsem před městem zahrady velmi čisté, zdmi vysokými ohrazené, kterýmžto okolo město slušelo býti.“ Musíme opět dodat, že svoji výzkumnou práci konal cestovatel Martin Kabátník z Litomyšle velmi svědomitě. Svědčí o tom další zpráva: „Vstal jsem jednoho dne ráno a hned jsem šel ulicí, chtěje zvěděti, kterak jest dlouhá; i přišel jsem, kde z Nilusa vodu berou na velbloudy. A to již pozdě bylo a bál jsem se, abych se nezpozdil, neb jestliže by mne noc zašla, úzko by mi bylo. I přišel jsme do hospody, ano se již setmívalo. Hospodář se mne otázal, kde jsem byl. Pověděl jsem mu, a on se velmi zasmál a řekli mi: Pohane, tos chtěl naše město přejíti za den? Abys to věděl: to bys musil dobrého koně míti, abys je přejel; a odkudž bys ses vrátil, tak bys viděl, že jsi ledva půl města přešel. Najal jednoho muže, i šel jsem s ním, aby mi ukázal, odkud bych mohl nejlépe zhlédnouti město. A muž ten byl znalý Ejiptu a byl to Žid a uměl rousky, takže jsem se s ním uměl smluviti. Od hradu žoldánova jsem nejlíp zhlédl Ejipt, an leží v čisté rovni písečné a nikde vrchů ani lesů neviděl jsem. Na jednu stranu jsem Ejipt přehlédl, jakož i k východu slunce, ale druhých dvou stran našíř přehlédnouti jsem nemohl. A to dívání naše před samým polednem bylo a jasno přečisté bylo, však mi k tomu nepomohlo, abych přehlédl. I viděl jsem, že město Ejipt jest veliké příliš. Hrad žoldánův se mi zdál mnoho větší než Chrudim.“

„V Ejiptě jsem byl po dvacet dní a v těch dnech nikde déšť nepršel. O zimě, po které jsem se tázal, pravili: Co jest to? Pověz nám! Pravil jsem jim, kterak se země zavře zimou a voda stydne a taky řeky i veliké, že se po nich chodit dá, i s vozy se jezdí, velmi se tomu smáli. A žádného dřevěného domu jsme v tom Ejiptě neviděl, než domové jsou všecko kamenní, a to z čistého kamení jsou klenutí od země až dovrchu. Nízcí jsou, neb jich mnoho v zemi jest, jsou tak děláni pro veliké horko. Také v Ejiptě málo dřev mají, a ty, co jsou, jsou velmy drahy. Proto nemnoho ohňů jest v domech. V tom Ejiptě zdaleka tak nepečují o své životy. Nevaří jim tam a nepřipravují mnohé pokrmy tak jako v jiných zemích, zvlášť v zemi české, kde v tom převýšili všecky národy.“ No, však taky podle toho vypadáme, že... a zřejmě jsme tak vypadali i v době Kabátníkově.

r_2100x1400_dvojka.png

Vydání cestopisu

Zpátky do Litomyšle se Martin Kabátník dostal za jeden a půl roku. Už tu padlo, že neuměl psát. Poté co, co podal ústní zprávu sponzorovi neboli mecenáši své cesty panu Kostkovi začal své vzpomínky diktovat. Klobouk dolů před jeho pamětí. A to ty vzpomínky diktoval až celých deset let po svém návratu, kdy mu už bylo hodně přes sedmdesát. Zapisoval je městský litomyšlský písař Adam Bakalář. „Martina Kabátníka cesta z Litomyšle do Jeruzaléma a Ejipta.“ Pod tímto titulem spatřil jeho cestopis světlo světa. Což ovšem není všechno: „A na té cestě sepsání rozličných zemí, krajin, měst a způsobů jejich.“ To ještě pořád není konec titulu knihy. „I také obyčejů lidí. Vnově vytištěna Léta Páně 1539.“ To byl Martin Kabátník už 35 let po smrti.

Když se vrátil domů, tak žil ještě 11 let. Koupil si v Litomyšli dům, „kterýž jsem zaplatil penězi hotovými.“ Těch 73 listů zachycuje jeden z prvních českých cestopisů. A my navrhujeme zakončit slovy písaře Bakaláře z předmluvy ke knize Martina Kabátníka: „Protož ty, milí čtenáři, tím jistěji zvěděti můžeš o způsobu dalekých krajin tyto knížky prohlédaje; nevažiš tedy sobě jich koupiti, mám za to, že toho nebudeš pykati. Měj se dobře.“