207. schůzka: Od lapky k čeledínovi českého krále

 Jan Žižka z Trocnova
Další podcasty, rozhovory a příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy  Jan Žižka z Trocnova

„V ty doby nacházíme Žižku nejednou co opovědného nepřítele pana Jindřicha Rožmberského a zároveň také města Budějovic. Jaká to byla příčina, nevíme. Že by pocházela od Žižky z pouhé dychtivosti loupeže, není naskrze víře podobno. Žižka byl by mohl jako jiní ku provozování loupeží lépe užíti let předešlých, pokud se Jindřich Rožmberský nacházel ve zjevném nepřátelství s králem.“

Historik Václav Vladivoj Tomek už dopředu Žižku omlouvá. Ty věrohodné prameny, ve kterých se Jan Žižka vyskytoval a ve kterých se vyskytovat měl, nebyla žádná sláva, spíš naopak: Byly to knihy, a byly dvě. O jaké knihy šlo? O popravčí knihu rožmberskou a popravčí knihu jihlavskou. Nevznikly najednou, ale postupně, jak se v ní shromažďovala nejrůznější pravení (tedy výpovědi), rozličných psanců, lapků obyčejných i urozeného původu (což se pozná podle poznámky připojené písařem, že dotyčný výtečník má u sebe pacholky, střelce, někdy i podkoní). Většinou šlo o tovaryšstva lapků, vedená vůdci, kteří občas podle pravidel tehdejší doby opovídali nepřátelství (tedy vypovídali válku, boj) velmoži Rožmberkovi, královskému hradu, nebo městu.

Psanci a lapkové i urozeného původu

Původní erb pánů z Rožmberka tvoří pětilistá růže, stejně jako u ostatních Vítkovců

Zatímco kupříkladu na začátku popravčí knihy rožmberské (tedy kolem roku 1399), jsou zmínky o takovémto škůdcovství spíš výjimkou, později jejich počet vzrůstá. Silnou rotu protirožmberskou vedl Jan Sokol z Lamberka, v pozadí bojů stál i moravský markrabě Prokop, některých výprav z Moravy do Čech proti Rožmberkovi se zúčastnili páni z Krajku, Bítovští z Lichtenburka, páni na Křižanově a také pan Hynek z Kunštátu, zvaný Suchý čert (ten skončil na popravišti). Inu, taková divná doba to byla. Neklidná. Nějak se v ní moc kradlo.

Žižkovo jméno se objevuje ve výpovědi jistého Pivce, učiněné v roce 1409. Ten Pivec patřil k čeledi pana Sokola z Lemberka. Chytili ho a mučili. Z formulace lapky Pivce vyplývá, že informace o Žižkovi získal od jistého Jana Holého: „A na Žižku Jan Holý pravil, že Žižka, Jindřich a bratr Žižkův vzali herynky a že on a Troskovec opověděli pánu a že Žižka sebral vozy a pánu opověděl. Opět pravil, že mlynář a Mikeš jeho a další v Žibřidově mlýně u sebe chovali a dávali jim potřebu. A také že Matěj kupcům vzal zlaté a Žižka zabil páně člověka. A také pravil, že léhali u pana Valkouna a on jim potřebu dával. Také pravil, že Zachař purkrabí a Románek na Zvíkově jim slíbili, že by je chtěli na hrad vpustiti, kdyby jim bylo třeba. A také Žižka a Martin Brada Plachtík se svými střelci jali Podolce a Albrechta pro peníze, chtíce je míti nespravedlivě.“ Moment – je tento lupič herynků skutečně Jan Žižka? Který kradl vozy a „chtěl míti peníze nespravedlivě?“ Není to jediná výpověď tohoto druhu.

Při výsleších rozvázali jazyk i vůdci tlupy, jistému Matějovi, řečenému, jak jinak než Vůdce: „Jiřink od Plzně společně s Holbou z Chotěboře, s Žižkou a dalšími sebrali krámnou věc i jiní zboží a toto odnesli do Rakous.“ A další zmínka: „Hynek, sluha Sedlicův na Moravě na Rabštejně připravuje provazové žebříky na dobývání hradů a měst, a on, tedy Matěj Vůdce, dále Byňovec, Kolúch a Žižka chtěli Nový hrad zlézti a Žižka s Kolúchem a s rotou svou chtěli zlézti též hrad Hus a že ti všichni a ještě Holba z Chotěboře, Vítek, Martin Brada, Jindřich z Doudleb, Jan Tlama, Polák a Hansl Uher měli stav ve vsi řečené Sedlo mezi Bystřicí a Stráží ve třetím dvoře po pravé ruce u nějakého starého sedláka.“ A další fakta a další záznamy konkrétních činů: „Žižka a Karlík Měštěnín se dvěma strýci u Strážkova na silnici vzali jednomu soukeníkovi drahně sukna a jeho samého jmuli a vzali na Jemnici. A Žižka společně s Kolúchem chtěli dobýt a spálit městečko Týn nad Vltavou, patřící arcibiskupovi.“

Spojení s nejpodivnějšími zločineckými živly

Jan Žižka z Trocnova

Ve všech těch výpovědích, záznamech a udáních se našla i drobná informace soukromého charakteru: „Žižka dal malý řetízek stříbrný pozlacený Zdeníkové v Hlavatci, a Petr Knaisl, ten chodí po vsích jako poutnická osoba a potřeby dobývaje mezi sedláky nosí je do lesů Žižkovi, Kolúchovi a jejich tovaryšstvu, pobývajícím u silnice do Pasova.“ Každá z těchto výpovědí by Žižku asi stála život. Kdyby byl dopaden. Byl obviněn ze zjevných zločinů páchaných na česko-moravsko-rakouském pomezí a ve spojenectví s nejpodivnějšími zločineckými živly. A svědectví popravčích knih mělo platnost před každým soudem. „Žižka opověděl pánu rožmberskému, tj. vyhlásil mu nepřátelství čili záští dle tehdejšího způsobu nejspíš roku 1408. a téhož asi času také Budějovickým a přátelům jejich, i jal se škoditi jim ve spolku s jinými škůdci, z nichž někteří byli prostě loupežníci. Daleko široko konali loupeže na silnicích, přepadávajíce kupce a jiné lidi.“

„Nepřátelstvím tímto s mocnými sousedy byl Žižka vyplašen ze svého rodného sídla Trocnova – nebylo tu ovšem bezpečnosti pro něho, a nemůžeme věděti, zdali nějaké násilné odejmutí otcovského statku bylo příčinou, že se vydal na loupežnictví, čili teprv když záští zjevně vypuklo, přinucen bydlo své opustiti. Jisté jest, že se musil s tovaryši svými toulati po lesích a po jiných skrýších, po kterých nepřátelé pilně pátrali. Často však byl pouhý les jejich bydlištěm, a měli své lidi, kteří jim tam nosili potravu a přezvídali jim. Někteří přitom vzali konec nešťastný. Matěj Vůdce byl roku 1409. zajat a mučen v Budějovicích, bezpochyby potom odpraven, s ním pak zároveň nebo jindy téhož roku Biňovec. Jan, syn Kolúchův, byl oběšen ve Stráži a nejspíš se podobně vedlo jiným některým.“

Historik profesor Tomek, který Žižku omlouval, měl pravdu. Žižka totiž nebyl oním klasickým zločincem z povolání, ani členem loupežnického gangu. Kým tedy byl? Najatým příslušníkem žoldnéřských oddílů, které vedly za žold a za kořist jménem některých moravských panských rodů válku proti rodu Rožmberků. Rota Matěje Vůdce pravděpodobně bojovala proti Rožmberkům ve službách moravského markraběte Prokopa, který hájil zájmy svého bratrance Václava IV. Ono se takových válek vedlo v prvních letech 15. století víc. Kupodivu neubíraly nikomu na cti. Ani pánům v pozadí, ani žoldnéřům, kteří je museli vybojovat. I když se v nich používalo prostředků slušně řečeno nevybíravých. Nepřítel měl být zastrašen loupením a pobíjením svých poddaných. Obětmi za panské sváry se stávali samozřejmě nevinní lidé. Každý z žoldnéřů se mohl stát zase počestným členem společnosti. Mělo to ovšem jednu podmínku. Nesměli ho chytit a popravit dřív, než byl sjednán mír. Což se Žižkovi povedlo.

Obrat k lepšímu

Žebrák a Točník od jihozápadu. Žebrák byl založen při důležité dálkové cestě ve druhé polovině 13. století. Roku 1353 je Žebrák zmiňován jako pustý. Když roku 1395 vyhořel, nechal král Václav IV. postavit Točník

„Již 25. dubna roku 1409. vyšel list krále Václava daný na Žebráce pro purkmistra, konšely a obec města Budějovic, kterým král oznamoval, že dává svolení své, aby s Janem Žižkou o nechuti, které mezi ním a jimi vznikly, narovnání učiniti mohli. Neshledával tedy král Václav v Žižkovi pouhého loupežníka, nýbrž dopouštěl, že nebyl v rozepři s Budějovickými úplně v neprávě. Zdali se Budějovičtí zachovali dle vůle královy a se Žižkou se v dobrotě srovnali, nejsme zpraveni, ale o čtvrt léta později, dne 27. července oznámil jim král druhým listem daným na Točníce u Žebráka, že přijal na milost Jana řečeného Žižka, svého milého věrného, odpouštěje jemu milostivě všecky excesy učiněné proti němu a proti koruně království českého, jakož i list královský jemu na to vydaný svědčí, a nařizoval, aby i oni jemu, Žižkovi, svůj list otevřený na takové jeho navrácení v předešlý stav dali, jinak byl jim hrozilo ztracení přízně královské. Dá se mysliti, že podobné nařízení dostalo se také panu Jindřichovi z Rožmberka a jiným, kterých se pře Žižkova týkala.“

Jan Žižka musel mít na Pražském hradě dobré oko... Král Václav by se asi stěží Žižky zastal, kdyby byl trocnovský zeman u královského dvora osobou úplně neznámou. Jeho intervence v Žižkův prospěch tedy svědčí o tom, že měl Žižka u dvora buď mocné podporovatele, anebo (a to je možná ještě pravděpodobnější) že tam byl dřív ve službě. Mikeš z Trocnova měl syna jménem Přibík, přezdívkou Hrba, a ten sloužil v Praze jako královnin špižíř. Pěkné slovíčko, i když se trochu hůř vyslovuje. No a jistý Václav, který sídlil na nedalekém Újezdě, ten byl na Hradě jako královnin číšník. Jedna listina hovoří o Jankovi Jednookém, který byl na královském dvoře vrátným. Tohoto Janka pokládají skoro všichni historikové za Jana Žižku, který odešel (poté, co dostal od krále amnestii) ze svého Trocnova do Prahy. Tak to máme špižíře, číšníka, vrátného, všichni prakticky z jednoho místa, z... nebo od Trocnova.

Jan Žižka z Trocnova

Roku 1414 kupuje králův vrátný Janek Jednooký (Janek Monoculus) v pražské ulici Na Příkopě dům. Stál 30 kop grošů. Janek to od té doby neměl do práce daleko – král totiž tenkrát bydlel ve svém sídle u Prašné brány. Spisovatel Miroslav Ivanov si dal tu práci a vypátral, jaké byly tenkrát ceny na trhu realit. Z roku 1421 se zachoval pozoruhodný seznam domů, které tenkrát husité zkonfiskovali na Starém Městě pražském: „Ze 182 domů jich 6 mělo hodnotu menší než 20 kop grošů. 23 domy byly po 50 kopách, 31 dům pod jednu stovku kop grošů, 30 jich stálo víc než sto a méně než 200 kop grošů. 13 nejdražších měly hodnotu přes dvě stovky kop.“ A kupříkladu taková kráva – jaká byla tenkrát její tržní cena? „Od půl do jedné kopy grošů.“

Od lapky k čeledínovi krále

Jestliže byl tenhleten vrátný Janek Jednooký totožný s hejtmanem Janem Žižkou, kde by vzal peníze na koupi domu, když svůj trocnovský majetek prodal před víc než třiceti lety? Třeba se zadlužil... Taky nemusel zaplatit najednou. Za dva roky nato ostatně tento dům prodává a kupuje si jiný, poblíž dnešní Pařížské ulice za mnohem nižší cenu – za 13 kop. Když prodává dům Na Příkopě, městská kniha už ho nenazývá královým vrátným (portulanus regius), ale panošem královského dvora (cliens de curia domini regis). Žižka a panoš... Vždyť mu už bylo nejmíň padesát... Ze slova panoše nemůžeme hádat na věk. Panošem mohl být i docela zralý pantáta. No, ať tak či onak – někdy kolem roku 1409 se osud Jana Žižky z Trocnova podstatně změnil...Na zásah kohosi neznámého (mohl jí být například Boček u Kunštátu) mu král velkoryse prominul minulost, a nejenom to: zřejmě ho vzápětí přijal do svých služeb. Později kronika oznamuje, že se stal familiaris reis Bohaiae. Čeledínem krále Václava. Od lapky k čeledínovi českého krále. Díky svým loupežnickým létům se Žižka naučil náramně rozumět duši prostých lidí, všech těch ubožáků, poddaných řemeslníků, pacholků, těch, kteří neměli co ztratit. Kromě života. Žil s nimi několik roků den za dnem, pochopil jejich povahy i možnosti. Za pár let toto využije tak, že celá Evropa strne v šoku.

„Důvěrná přízeň a obchod mezi národem českým a polským zdá se, že na počátku 15. století dosáhly stupně ani dříve ani později nevídaného,“ píše František Palacký. „Drahný počet Čechů stěhoval se do Povislí, hledaje tam lepšího pro sebe opatření, a nemálo Poláků bydlívalo v Praze, zvláště za příčinou osvěty a umění. Jazyk český stával se již již netoliko jazykem dvorským u Jagellonců, ale i jazykem osvěty u římského Slovanstva vůbec. Jak hojné a živé přízně požívali Poláci u obecného lidu v Čechách, ukázalo se zvláště ve známé veliké jejich válce s křížovníky německými v Prusích roku 1410. Český král Václav ujal se tehdy řádu německých rytířů a zavázal se mu pomoci - přece ale většina poddaných spěchala pomáhat Polákům, a jestli lze věřiti pozdějším letopiscům, válečníci čeští, Jan Sokol z Lamberka, Jan Žižka z Trocnova a jiní byli nemalou příčinou, že rozhodná bitva u Tannenberka dne 15. července 1410. roku měl konec pro Prušáky tak nešťastný a krvavý.“

Bitva u Grunwaldu

Jan Žižka v bitvě u Grunwaldu. Detail obrazu Jana Matejka

Tvrzení, že se člen čeledi královy Jan Žižka prostě sebral a šel do Polska bojovat na polské straně proti německým rytířům a že se měl účastnit i bitvy u Grunwaldu, které pan Palacký říká u Tannenberku, tak toto tvrzení se opírá pouze o jednoho svědka. Byl to polský kronikář a jmenoval se Jan Dlugosz. Dlugosz byl katolík, což znamená, že českým husitům nějak moc nefandil. Chápe husitství jako katastrofu, kdy se jen vraždilo, loupilo, pálilo. Žižkovi vyčítá krutost a bezohlednost, lačnost po kořisti, touhu zmocnit se vlády. Poprvé polský kronikář píše o Žižkovi při popisu událostí, které následovaly po bitvě grunwaldské. Samotná bitva pro něj nebyla sporem o hranice mezi řádem německých rytířů a polským státem – byla jenom takovou záminkou, ve skutečnosti se mělo rozhodnout o tom, kdo bude vládnout na rozsáhlém území, které bylo odjakživa polské a které pruští křižáci ovládli, aby odtud šířili svou moc dál.

Jan Matejko: Bitva pod Grunwaldem

Český král Václav sice německé rytíře podpořil navenek (uvědomoval si dobře moc církve), ale ve skutečnosti přihlížel blahosklonně k tomu, jak polský král Vladislav verbuje proti nim v Čechách a na Moravě bojovníky (no, říkejme jim raději žoldnéři). Čechy a Moravany však do svých řad najímali i němečtí rytíři. Takže jsme byli přítomni na obou stranách... Čtvrtá polská korouhev měla ve svém čele proslulého Sokola z Lamberka. A co Žižka? O Žižkovi zatím nepadlo ani slovo. Samotná bitva měla takový zajímavý průběh. Tatarští spojenci polského krále se dali na útěk a v tom okamžiku zaváhaly (což je velice ohleduplně řečeno) i česko-moravské oddíly. Ne že by přímo utekly, ale dejme tomu, že se trochu stáhly zpět. Takticky. Teprve poté, co jim Jagello (anebo jeho vojevůdci) vysvětlili své další taktické plány, tak se daly přesvědčit a vyrazily znovu do bitevní vřavy. V pozdním odpoledni onoho červencového dne se němečtí rytíři, zachváceni panikou (on totiž padl velmistr jejich řádu) rozprchli z bojiště a Polsko zvítězilo.

Vladislav II. Polský nebo taky Vladislav II. Jagello – polský král (1386–1434) pocházející z rodu Jagellonců

„Po dobytí hradu Radzyně dal Vladislav, král polský, v úterý po svatému Matyáši dne 23. září uvedený hrad do správy Jaškovi zvanému Sokol, rytíři českému, muži věrností a statečností slavnému, s nímž na témž hradě zůstal větší počet Poláků a Čechů a mezi nimi i Žižka, Čech, v pozdější době slavný vůdce vojsk českých, proslavený mnohými vítězstvími.“ Toto je tedy ta věta o Janu Žižkovi. Je pravděpodobné, že Žižka u Grunwaldu bojoval? Snad ano – není pravděpodobné, že by Žižka byl se Sokolovým oddílem v radzyňské posádce a předtím nebojoval u Grunwaldu. Problém je však v něčem jiném. Dlugosz měl všechny tyto zprávy od svého otce, který se grunwaldské bitvy zúčastnil, tedy sám svědkem nebyl. Ale když se za deset let nato rozletělo Žižkovo jméno Evropou, tak nikdo nepochyboval, že u Grunwaldu byl. A přitom tam být nemusel... Na druhé straně – pokud tam byl, tak se zase mohl lecčemu naučit. Kupříkladu jak se používá vozová hradba (byli to němečtí rytíři, kdo ji tady poprvé použil), a také horké zbraně, tedy děla.

„Bojoval jako dobrovolník v anglické armádě ve Francii.“ Kdo? Snad ne Žižka? Hned tři anglické encyklopedie tvrdí, že v době od svého návratu z Polska až do pražské defenestrace – to máme v rozmezí tří let – byl Jan Žižka možná v Anglii, ale docela určitě bojoval ve Francii. „Vyznamenal se v bitvě v Azincourtu proti Francouzům.“ A ještě jeden anglický slovník uvádí, že „Jan Žižka přišel na svět v roce 1360 a bojoval s Angličany u Azincourtu.“ A jistý anglický kronikář jménem Gilpin tvrdí v 18. století, že „Žižka sloužil jako voják v Dánsku a pak v Dolním Sasku.“ A rakouská národní encyklopedie z 19. století, ta zase uvádí (a tváří se přitom velice důvěryhodně), že „Žižka sloužil v Uhřích proti Turkům a v roce 1415 u Azincourtu v řadách Angličanů proti Francouzům a potom žil na dvoře krále Václava.“ Pak se spolehněte na věrohodnost kronikářských údajů... „Jak dalece zasluhují víry zprávy o válčení Žižkově proti Turkům a Francouzům,“ zdůrazňuje naučný slovník Františka Ladislava Riegera, „neumíme rozsouditi, ale na každý způsob jsou povšimnutí hodny, jelikož jsou dokladem toho, co potom nastoupilo. Roku 1419 objevuje se totiž Žižka jakožto muž ve věcech válečnických zkušený a na slovo braný.“

Komorník královny Žofie

Portrét Jana Žižky

Několik dalších let prožil Žižka v Praze, a na rozdíl od toho, čím prošel předtím, to byl čas poměrně klidný. Tedy pro něj osobně klidný – pro království byla ta doba čím dál tím vzrušenější. „Dvořany neb čeledíny královými nazývali se mužové rozličných stupňů důstojenství a rozličného zaměstnání při dvoře královském. Že nezastával Žižka úřadu vysokého, jest patrné, neboť jinak by se jméno jeho vyskytovalo v listinách královských nebo jiných veřejných písemnostech, čehož naskrze není. Dle pamětí bratří českých byl komorníkem královny Žofie, manželky Václava IV., z čehož však nemusí se souditi, že by byl nekonal také služeb vojenských – k válečnictví musil dle celé své povahy lnouti nejvíce.“

Kdy se Žižka dověděl poprvé o Husovi, o Betlému, o Wiclefovi? Muselo to být asi hodně brzy po jeho návratu do Prahy. Bylo vyloučeno, aby člověk žijící v Praze neměl povědomí o tom, co se děje v kapli Betlémské a o Husových kázáních, o odpustkových bouřích a interdiktech. Žižka mohl docela dobře patřit k pravidelným návštěvníkům Betléma, to znamená, že tam nemusel chodit jenom z povinnosti, jako komorník královny Žofie, ale že tam mohl stejně tak přijít z pouhé zvědavosti. No ale srovnávalo se vůbec s povinnostmi králova dvořana, aby vyhledával kazatele, který se už nadobro rozešel s panovníkem? To určitě ne, ovšem – nebyl jediný.

Kupříkladu takový Voksa z Valdštejna. Spolu s mistrem Jeronýmem inscenoval maškarní průvod, který se vysmíval papežským výběrčím a kritizoval nepřímo krále, že souhlasil s prodejem odpustků. A Voksa, ten byl mnohem vlivnějším a důležitějším dvořanem než zeman Žižka. K učení betlémského kazatele se přihlásila řada Žižkových známých, a většina z nich přivěsila na konci léta 1415 svoje pečeti k listu protestujícímu proti upálení mistra Jana Husa. Těch pečetí bylo 452. Ta s rakem, tedy Žižkova, se však mezi nimi nevyskytovala. „O Žižkovi neděje se zmínka při tom jednání, neb co chudý zeman stojící ve službě při dvoře královském bezpochyby nezúčastnil se sjezdu stavovského a jméno ani pečeť jeho nenachází se mezi pány a zemany, kteří se přiznali k důtklivému dopisu, jenž poslán byl koncilu.“

Stížný list kostnickému koncilu ze září 1415 s protestem proti Husovu odsouzení a upálení

O to víc nám připadá zvláštní historka, kterou zaznamenal kazatel Martin Kuthen a po něm i Havel Žalanský. Pokud se stala, je to kupodivu; nestala-li se, je aspoň dobře vymyšlena, abychom parafrázovali jedno italské úsloví. „Praví se, že toho času král Václav jednoho dne, vida Žižku zamyšleného a proti svému obyčeji smutného, an přechází po dvoře královském, tázal se ho po příčině. Žižka mu odpověděl, jak prý že by mohl vesel býti, když naši věrní vůdcové a zákona Páně věrní učitelé od nevěrného kněžstva nevinně a nespravedlivě jsou upáleni. K čemuž král jemu odpověděl: Milý Jene, co tomu máme říci? Zdaž to již můžete opraviti? Pakli ty víš k tomu jakou cestu, oprav sobě; my toho tobě rádi přejeme. Žižka prý vzal krále za slovo, řka, že s povolením jeho tak učiní.“