17. listopad byl katastrofa. Věděli jsme, že jde do tuhého. Tabery, Kocáb a Stehlík k výročí sametové revoluce

Pokojná a tichá studentská demonstrace byla zásahem Sboru národní bezpečnosti tvrdě potlačena. Odstartovala ale něco, v co možná ani sami účastníci průvodu nedoufali. „17. listopad byl vlastně jedna velká katastrofa, která v sobě ještě neměla předzvěst toho, co se bude dít. Jediné, co jsme věděli, bylo, že teď jde do tuhého. Mohlo to ale vypadat jakkoliv, třeba jako o měsíc později v Rumunsku. Věděli jsme, že komunisti nikdy neměli daleko k tomu použít sílu a vytáhnout tanky. Nakonec to ukázali i 17. listopadu, přestože průvod organizovala socialistická mládež,“ říká ve speciálním vydání Jak to vidí... přední aktér sametové revoluce Michael Kocáb.

Historik Stehlík: Bez oslabení hegemona by to nešlo

Režim, který se držel u moci 41 let, padl během několika týdnů, byť už se nějakou dobu drolil. Podle historika Michala Stehlíka dostal systém první trhliny dokonce již při okupaci Československa v roce 1968. „Důležité samozřejmě bylo, že jsme byli součástí mezinárodního prostředí. V Polsku se v té době dějí volby, Maďarsko vyhlašuje nezávislost, východní Němci se ocitají v Praze a blok se rozpadá. To, co fungovalo od roku 1945, přestává fungovat. Moskva už nemá sílu věci držet pohromadě. To, že proběhly revoluce, je skvělé. Ale bez oslabení hegemona by to možné nebylo,“ vysvětluje spoluautor podcastu Přepište dějiny.

Michal Stehlík, historik|foto:Karolína Němcová, Český rozhlas

Československé komunisty ale možná ještě více dohnal samotný odkaz pražského jara. „Když přišel v roce 1985 Gorbačov se svojí perestrojkou a reformami, staří komunisté a normalizátoři z roku 1969 se na sebe podívali a řekli: Jaká reforma, vždyť se to podobá pražskému jaru, které jsme nechtěli. Zkrátka šlo o vládu gerontokracie, ti lidé byli už příliš staří na to, aby byli schopni jakkoli reagovat. A to samozřejmě nemluvíme o ekonomických důvodech a obecně o nespokojenosti společnosti, které v procesu také hrály roli.“

To, co trvalo v Polsku deset let nebo v Maďarsku deset měsíců, bylo v Praze s nadsázkou hotové za deset dní. Na fakt, že jinde byla aktivita mnohem větší, však bývalý politik Michael Kocáb poznamenává, že na konci roku 1989 bylo Československo jedinou zemí, která měla v čele antikomunistu.

Hudebník Kocáb: Odkaz Václava Havla a ideály revoluce tu jsou pořád

„Ve všech ostatních zemích byli v čele reformní komunisté. My jsme tedy sice šli k rozpadu socialistického režimu velice rychle, protože Moskva už nebyla schopna reagovat, vstupovali jsme do hry jako poslední, zato jsme ale byli nejradikálnější a nejblíže k čistému ukončení socialistického systému díky osobě Václava Havla.“

Michael Kocáb, hudebník a bývalý politik|foto:Karolína Němcová, Český rozhlas

Byť by se podle obecné nespokojenosti mohlo zdát, že se na odkaz a myšlenky Václava Havla trochu pozapomnělo, Michael Kocáb to vidí jinak. „Pojí se to s ideály revoluce, které beze zbytku přetrvávají. Chtěli jsme se zbavit nadvlády Sovětského svazu. To se nám povedlo. Chtěli jsme ukončit hegemonii komunistické strany. Splněno beze zbytku, jejich nadvláda je pryč. Chtěli jsme vrátit na stůl otázku lidských práv. To se rovněž povedlo. A chtěli jsme se stát součástí bezpečnostního systému západní Evropy, být členem NATO a posléze EU. Všechno dnes máme a můžeme z toho mít radost. Jenom se musíme soustředit na to, abychom to opatrovali, aby se některý z pilířů neprolomil.“

S provozními problémy různého typu se samozřejmě musí potýkat každá demokratická společnost. „Nikdo nevěděl, že bude covid, že nastoupí válka na Ukrajině, že budou povodně, že se bude zdražovat. Všechno toto samozřejmě hází lidi do deprese. Nijak to ale nesouvisí s ideály sametové revoluce,“ je přesvědčen hudebník.

Ekonomická či společenská nespokojenost některých, zejména lidí starší či střední generace, však mnohdy ústí až v povzdech, že kvůli tomu v listopadu 1989 klíči necinkali. Průzkum českého historického vědomí pravidelně sleduje Centrum pro výzkum veřejného mínění, a výsledky hovoří trochu jinak.

Tabery: Listopad 1989 je vnímán stejně jako první republika

„Při různých příležitostech se ptáme na události moderních dějin a právě listopad 1989 a první republika jsou stálicemi pozitivního vnímání událostí. Jsou to kotvy historického vědomí. Když se tedy ptáme, jaká je reflexe listopadových událostí, tak Češi napříč spektrem to vnímají jako velmi pozitivní událost," popisuje vedoucí Centra pro výzkum veřejného mínění.

Socioložka Paulína Tabery|foto:Elena Horálková

Důležité je však podle ní si uvědomit, že jde o události staré 35 let, tudíž pro některé dotazované už jde jen o zprostředkovanou zkušenost. „Jsme teď na pomezí. Máme tam odpovědi lidí, pro které je listopad 1989 skutečná historická událost, něco, co prožili, jsou to jejich dějiny, jejich život, tudíž je to velmi subjektivně zabarveno. A vedle toho je mladá generace, která se na listopad 1989 dívá jako na školní událost, na dějinný zlom, o kterém se učili ve škole a o čem slyšeli z vyprávění rodičů a prarodičů.“

V tomto kontextu nejmladší generace buď o událostech listopadu 1989 ví málo, nebo je vnímá výrazně pozitivně. „Evidentně je to věc, která je posouvána dál pozitivně, podobně jako je vyprávěn pozitivně příběh první republiky. A jako takové to tvoří páteř moderních dějin současné české populace...,“ uzavírá socioložka.