155. schůzka: Líný král

Václav IV. na votivním obrazu Jana Očka z Vlašimi (výřez)
Václav IV. na votivním obrazu Jana Očka z Vlašimi (výřez)
0:00
/
0:00

Na 155. výletě do naší historie vás speciální tým průvodců zve k setkání s českým panovníkem, jenž dostal od kronikářů a dějepisců několik přízvisek. Jedno horší než druhé: Opilec, Žráč a nejčastěji Líný král. Jeho jméno: Václav IV. z rodu Lucemburků.

„Království české v prvních desíti letech panování krále Václava těšilo se nepřerušenému pokoji a blahobytu veřejnému, jaký v celém středověku jen pořídku vídati byl. Na označení epochy té (šťastné, ale krátké) užívali Čechové tehdejší později obrazu, přehnaného sice, ale nadmíru výmluvného, pravíce, že za jeho dnů kdyby kdo byl zlato na hlavě nesl a cestou by jel nebo šel, neměl se obávati, že by to potkalo něco zlého. Ovšem, že zásluha taková přičítána řádům ještě od Karla IV. v zemi uvedeným; jakož pak i boží požehnání spočívalo na stříbrných Horách Kutných, a Praha jak rozšířenými obchody svými, tak i universitou, ke které ze všech končin Evropy lidé studiamilovní u velikém množství se hrnuli, čím dále tím více vzkvétala.“

Jenomže hospodářská situace Českého království byla dobrá nikoli díky politice Václava IV. Ona byla dobrá dokonce navzdory Václavovi IV. „Lid tím spokojenější byl s vládou krále Václava, jelikož požívaje pokoje Karlem IV. zjednaného, ušetřen byl napotom daní mimořádných, jakých i Karel byl často požadoval; neb Čechy, po celý čas panování Václavova byly zemí v Evropě tuším nejméně daní platící.“

Ach, jak libě znějí česky rozumějícímu sluchu ona slova splynulá z pera historikova! O to liběji, že dávno, dávno již tomu, kdy tato země byla v Evropě „tuším nejméně daň platící“ Lucemburský následník postupoval v souladu s tím, co začal jeho otec Karel, navazoval na něj (tedy: aspoň se o to snažil). Byl to pořád ještě mladíček. Měl osmnáct let, když začal dělat vysokou politiku. A po jeho boku se shodou okolností ocitl další mladík (relativní mladík) – nový arcibiskup Jan z Jenštejna. Bylo mu třicet a jeho strýc, dosavadní arcibiskup Jan Očko z Vlašimi mu právě přenechal pražský arcibiskupský stolec. (Strýček se do penze neodebral, odebral se na vyšší post).

Povstaňme k vykořenění prokletého moru svatokupectví! Pozdvihněte v církvi ne lidi ctižádostivé, ale pokorné, ne lidi dvojakého srdce, ale prosté, nikoli ustrašence, ale muže statečné! Učiňte sloupy církve ty, jež povznáší bezúhonný život, cudné myšlení, pevná povaha a dostatek zdravého učení! Postavte do správy kostelů ty, kteří znají zákon Páně a mohou jeho znalost s dychtivostí předávat svým podřízeným, kteří nebaží po bohatství, neutiskují chudé, nebojí se hrozeb lidí, napravují zločiny, nevydírají peníze, jejichž autorita nespočívá v nadutosti, ve lstivosti, v přepychovém odívání, v mnohomluvném krasořečnění!

Votivní obraz Jana Očka z Vlašimi: Karel IV., Václav IV., sv. Zikmund, Václav I., sv. Prokop, sv. Vojtěch, sv. Vít, sv. Ludmila a Jan Očko z Vlašimi

Tento projev je vskutku datován rokem 1379, i když... no, v mnohém by mohl zajímat i politika dočista současného. Tu řeč přednesl po návratu krále Václava z frankfurtského sněmu profesor teologie na Karlově učení a někdejší rektor pařížské university Vojtěch Raňkův z Ježova. Uši, kterým Mistr Vojtěch svoje slova adresoval, seděla po obou stranách hlavy kardinála Pilea. Pan kardinál Pileus si zrovna vyjel do Českého království, aby působil na Václava IV. (dnes bychom použili sloveso lobboval), že ten vůbec nejsprávnější papež se jmenuje Urban a v žádném případě ne ten antikrist z Avignonu, ta šelma, ten zplozenec pekla – Kliment. Při té příležitosti odevzdal Janu Očkovi z Vlašimě kardinálský klobouk, čímž se Jan stal prvním ze všech českých kardinálů. Papežský posel musel být u vytržení, co mu pražský universitní mistr otlouká o hlavu. Tím spíš, že on sám (tedy kardinál Pileus) patřil mezi ty, kteří opatřovali tučná obročí pro lidi sobě oddané, a taky uděloval přemíru odpustkových výsad bohatým klášterům a kostelům, jejichž představitelé byli ochotni dobře zaplatit.

Kádrové změny na dvoře

Ale vraťme se ke kádrovým změnám na lucemburském dvoře. Nástup třicetiletého Jana z Jenštejna nebyl ojedinělý. Ke generační výměně došlo i na dalších mocenských místech.

„Kromě nejvyšších úředníků, které král Václav podle obyčeje úřadovati nechal, zavedl sobě záhy jakýsi způsob vlády kabinetní, která jím bezprostředně vedena jsouc, vyznamenávala se zvláštní rychlostí a bezohledností. K ní povolával Václav nejraději muže z nižší šlechty čili zemanstva, jež duchem a rázností nad jiné vynikajíc, jeho samého bývali bez výnimky poslušni.“

Do tohoto „realizačního týmu“ patřil Jíra z Roztok, králův nejvyšší lovčí a křivoklátský purkrabí, kterého Václav povýšil do panského stavu, přičemž mu nádavkem věnoval hrad Krakovec. Další osobnost, která se protlačila v té strkanici na postech, se jmenovala Jan Čúch ze Zásady, pán na Lobkovicích a Návarově. A nechyběli ani páni z Rabštejna a Orlíku a ze Svinař a Kaplíř ze Sulevic a Chval ze Rzavého (jenom pro zajímavost – od tohoto posledního, tedy pána ze Rzavého, odvozoval svůj rod malíř Jan Zrzavý – zda oprávněně, nebudeme soudit). „Ti všichni, pod jménem královi milci neboli gratiani regis považováni byli až i za stav zvláštní čili třídu obyvatelstva českého.“

Průměrný věk tohoto řídícího týmu? Docela nízký. Tedy omlazení, leč v tomto případě nikoli ku prospěchu věci. To už tak někdy v politice bývá. Václavova politika šla sice ve stopách Karlových, ale rozpačitě a nedůrazně a malátně. „Vlivem těchto mužů veden byl v prvních letech panování svého král Václav, jenž ačkoli mnoho na tom sobě zakládal, aby sám byl panovníkem. Kdo jeho vášním a rozmarům nejlépe hověl, nabýval také nejvíce moci nad jeho myslí.“

Všichni Václavovi psi

„Mezi vášněmi jeho této doby přední bylo myslivectví. Psy a chrty všeliké dal v cizích zemích pro sebe skupovati.“ Ano, tímto úkolem – tedy importem vzácných loveckých psů – pověřoval Václav svoje vyslance. „Největší z nich a jemu nejmilejší pak spával s ním v tomtéž pokoji u králových nohou. A vypravuje se necele nepodobně, že královna Johanna, první jeho manželka, dne 31. prosince 1386. roku v noci, vstávajíc náhodou z postele, od jednoho z nich byla udávena.“

Stalo se to, když bylo královně pětadvacet let. Kronikář z Brabantu, žijící na Václavově dvoře, Edmund de Dynter, zase tvrdil, že „královnu pokousal jeden z mohutných králových psů, a ten pes že měl vzteklinu a královna pak na rány a na ztrátu krve zemřela.“ Nebyl to první případ útoku Václavovy psí smečky na člověka. Rok předtím pes napadl a zle pokousal hofmistra Kašpara Krajíře, a to byl muž, kterého zvíře muselo znát, protože se staral o potřeby dvora. Vůbec by tedy nepřekvapilo, kdyby se něco podobného stalo o silvestrovské noci na hradě Karlštejně i královně... Objevila se i hypotéza, že toho psa na svou manželku poslal v opileckém záchvatu král.

Ale ještě tu prý byla jedna možnost: Johanna nemohla snést hanebné prostředí královského dvora a tak zvolila dobrovolnou smrt hladem, což je ale opravdu silná káva... Toto svědectví zachoval pražský kanovník, doctor Pavel Žídek. Nakolik byl objektivní? Doktor Žídek? Nepříliš. Pan doktor byl horlivým sběratelem a šiřitelem různých historek o Václavovi Čtvrtém. Několikrát se o něj otřel ve svém díle jménem Spravovna. Kupříkladu při výkladu o princově křtu v Norimberku: „Velice tu zechcal křtitelnici, když ho křtili.“

Prosím vás: citace je doslovná, i když doznáváme, že poněkud naturalistická. Ostatně doktor Žídek se ve své kronice vyjádřil ohledně Václavova vyměšování ještě jednou, a to v odstavci o korunovaci téhož v Praze českým králem ve věku dvou let. My už jsme onu inkriminovanou větu citovali, ale jenom pro pořádek: „V tu chvíli plakal náramně a zesral na hradě oltář svatého Mauricí, na kterým stál, když ho korunovali.“ Podle kanovníka Žídka toho měl král Václav IV. na svědomí v dospělém věku ještě mnohem víc: „Byl to žráč a opilec to byl.“ Podle Eneáše Silvia Piccolominiho (Eneáš Silvius byl italský humanista a diplomat, působící i u nás, jinak: pozdější papež Pius II.) měl král Václav jednou prohlásit: „Kdybych válčil v Itálii, vzal bych si za kořist pouze víno!“

Zlost chronického alkoholika

Václav IV. na lovu

Na alkohol byly vázány jeho pověstné výbuchy vzteku. Mluví o nich i kronikář Edmund de Dynter, který Václava osobně znal a na začátku velice chválil jeho vzdělanost: „Když nadměrně popíjel, stával se zuřivým a byl pak velice zvrhlý a nebezpečný.“ Psychiatři tomu říkají odborně „patologický afekt zlosti u chronického alkoholika“. Čím víc popíjel, tím víc vzrůstala jeho žízeň, král se dokonce domníval, že to je tím, že se ho pokusil někdo otrávit. Neustále si stěžoval na „palčivost v hrdle“. Jednou (bylo to ve stavu značné opilosti) ho napadlo přesvědčit se, o čem přemýšlejí odsouzenci na smrt ve chvíli své popravy. Přikázal svému katovi, aby ho sťal. Kat však stětí pouze předstíral (nejspíš proto, že sám přitom sťatý nebyl), a udeřil krále pouze plochou svého meče. Král povstal z pokleku, přikázal katovi, aby si sám klekl, zavázal mu oči a sťal ho. (Tedy údajně.) Jindy se přihodilo, že král potkal na honu mnicha a skolil ho šípem. „Zastřelil jsem jedinečné divé zvíře!“ řekl svým průvodcům. Ti mu sdělili, že zabil nikoli škodnou, ale mnicha. Král na to odpověděl: „Mnich má být v klášteře a nepotloukat se po lese!“ I v tomto případě prý král jednal pod vlivem nemírného pití. „Panny a paní bral bezděky, a když mu bylo učiněno, že nemohl roditi, kázal před sebou milostníkům hřešiti. Miloval řezáky, šípy, psy, toulce a vydal se na nedbanlivost.“

Byly to všecko jenom pomluvy? Ale nebyly. Zvlášť výtka, poukazující na vztah Václava k ženám, vztah ve znamení volné lásky a dráždivé sexuality (ta prý byla vyvolána jeho vlastní neplodností), tak ta výtka je docela na místě.

Svědectví italského poselstva

„V lesích křivoklátských, žebráckých, berounských a karlštejnských, prostírajících se na několika mílích, mladý král často po celé týdny obíral se myslivostí, o běh věcí celého světa nic se nestaraje.“

Zjara roku 1383 (to bylo v pátém roce vlády dvaadvacetileté panovníka) přijelo do Prahy italské poselstvo z Mantovy. Zjistilo však, že král je na lovu na Křivoklátě a že nedává audience. Dokonce tady rozkázal vypálit domy pod hradem, aby v nich nehledali nocleh ti, kteří sem za ním přicházeli. Takže poslové čekali skoro měsíc v Praze, potom dalších několik dní na Karlštejně. Na tento hrad král Italy pozval. Poselstvo tu čekalo v nedůstojných podmínkách, ve špinavé místnosti na holé zemi. To byla forma nátlaku na posly, aby královo okolí podplatili. Co Václav? Ani se tu neukázal. Byl pořád v lesích a i nejbližší jeho okolí mělo jenom mlhavé zprávy, co hodlá v příštích dnech dělat. Král byl přece na lovu. Zbytek nebyl důležitý! Když už se pomalu končil druhý měsíc čekání, přemístili se poslové do Králova Dvora u Berouna a v Berouně konečně Václava v ranních hodinách polapili. Vyslanec ho oslovil latinsky, a jak ve své zprávě uvádí „pěkně hlasitě, aby mi král rozuměl“. Služby tlumočníka s překladem do němčiny král odmítl s poukazem „já rozumím dobře“. Audience byla krátká.

Král odkázal poselstvo na svou radu, která má jeho věc vyřídit sama. On král vůbec nerad rozhodoval. Zvlášť když problémy, které měl řešit, byly poněkud spletité. Obklopoval se oblíbenci z řad nižší šlechty, bezstarostně se oddával lovu a hodování, a jakmile už byl přinucen se nějakou konfliktní situací zabývat, tak to dlouho nevydržel a doslova utíkal na své hrady, ukryté v hlubokých lesích; problémy, ty nechával některým členům dvora nebo královské rady, kteří si už poradili. Pochopitelně, že to nedělali zadarmo. A nemáme na mysli pouze jejich řádný plat.

Po návratu sepsal vyslanec podrobnou zprávu. Copak v ní bylo? Hrozné věci. Uvádělo se tam, jaké nové a neutěšené poměry jsou na královském dvoře, jak tam kvete neuvěřitelná korupce a šlendrián, které se nevyhýbají ani návštěvě cizích delegací, jak na králově dvoře vládne nikoli věrohodnost listin, ale plný měšec, jak se král v prvé řadě a nejvíc zajímá o lovecké zbraně, a pokud je někdo má, tak je k audienci přijat dřív. Tohleto svědectví o ostudném jednání krále a jeho oblíbenců muselo zapůsobit v říši římské dost šokujícím způsobem – zvlášť když si ještě všichni dobře pamatovali, jak vznešené a všestranně noblesní způsoby měl králův otec Karel IV. Svého času si je pochvaloval i Francesco Petrarca, když vysoce hodnotil vysokou intelektuální úroveň mužů kolem Karla. Něco takového by teď o Václavově okolí nikdo napsat nemohl.

Vrchní kontrolor kvality

Hugo Shüllinger: Král Václav chodí v přestrojení mezi lid

„Král chtěl, aby bohatí byli k chudým spravedliví,“ vyvažuje tíhu Václavových nepravostí a neřestí na protivné straně zase autor Starých letopisů českých. „Oblékal se do obyčejných šatů, jaké nosí prostí lidé, a sám všechno zkoumal. Tak šel třeba mezi pekařky kupovat chleba a tam smlouval a kupoval. Když byl chleba dobrý a měl poctivou váhu, zaplatil a odešel. Ale když byl chléb malý, ihned podvod odhalil, dal se poznat, chléb jim sebral a přikázal, aby ho rozdali chudým a do škol. A majitele trestal na penězích a někdy i na hrdle. To dělal také řezníkům, šenkýřům i všem řemeslníkům. Na každé řemeslo a zaměstnání šel vždycky jinak a tak zkoumal a zkoušel je, jak jsou při svém obchodování poctiví.“ Dalo by se o něm říct, že dělal populistická gesta, někdy to však byly činy docela sympatické. (A my se neubráníme myšlence, že snad ani dnešním politikům by neuškodila podobná praxe.) „Jednou šel kopat na vinici, aby zjistil, jak to tam chodí, a kopal tam celý den jako každý jiný nádeník. Za ten den poznal jejich práci a ustanovil, aby ti dělníci v poledne, když jedí, hodinu odpočívali, a také v kterou dobu mají s prací končit. To všechno rozhodl a přikázal.“ (Byl to Václav IV., kdo vlastně už koncem 14. století založil Českou obchodní inspekci.)

Vyprávění starého letopisce (pravděpodobně tuto pasáž dal dohromady Matěj Louda) pomohlo vytvořit iluzi o spravedlivém, lidu nakloněném králi. Zda se zakládala na pravdě? Zpětně to už ověřit nemůžeme, ale - pokud si zachováme jakousi zdravou skepsi, tak ji musíme odmítnout. Podle dobových zpráv konal takové dobrotivé skutky každý druhý panovník, a nejenom u nás. A nejenom ve středověku. Lidi mají radost, jestliže mocní za nimi přicházejí, jestliže opouštějí výšiny své výlučnosti a projevují třeba jen předstíranou starost o ty dole. (Laskavý čtenář a posluchač si zajisté povšimne, že používáme času přítomného, nikoli beznadějně minulého.) Vladaři – potažmo ti nahoře – vždy dbali a dbají, aby nějakým levným způsobem vyjádřili hluboký zájem o poddané, o řadové vojáky, o invalidy, o zbědované a trpící, o pracující lid. V dnešní době se tomu říká nečesky, ale srozumitelně „budování image“. Mezi námi – provozuje se to už celé věky. Panovníci rozhazovali z kočárů za jízdy drobné, a dav takto ponižovaný kupodivu jásal. Beznohým obětem vlastních válek semtam v náhradu připínali řády, do špitálu a invalidoven posílali zbytky ze svých hodovních stolů, jiní (jako například zrovna král Václav) pak v přísném inkognitu údajně chodívali do ulic tepat neřády. Kronikáři si pochopitelně dávali záležet. Dávali si záležet, aby lidumilné činy neupadly v zapomenutí.

A Václavův otec, tedy Karel IV., něco podobného neprovozoval? Karel byl muž velkých koncepcí. Detail ho ne že nezajímal, ale ponechával mu přiměřenou úlohu. Dočetli jsme se o něm ovšem, že osobně dohlížel na průběh výstavby Nového Města... že vytyčoval ulice a staveniště... že zasahoval do projekčních prací... Pokud se Karel těmito věcmi skutečně zabýval (a to se nejspíš zabýval, jeho totiž zajímalo všechno a o všem chtěl mít přehled), tak nikdy pro jednotlivosti nezanedbával celek... neutápěl se v maličkostech... stihl je jaksi navíc při své programové vladařské činnosti. Zatímco Václav, ten se v detailech přímo vyžíval. Ten se v nich topil – a jak rád se topil! Když přijmeme představu, že ten „lidový král“ (jako Václav IV.) měl čas věnovat se nedostatkům provozu v pekařstvích, musíme současně a jedním dechem říct, že týž vladař po dlouhá léta zanedbával, podceňoval, odkládal a neřešil nekonečně důležitější úkoly státní a říšské politiky. To je fakt – on byl přece římským a současně českým panovníkem! Měl tedy rozhodovat o osudech národů. Ale on (když uvěříme pověstem) se choval jako kvalitář v potravinářství nebo jako inspektor kvality zboží. My prostě nemůžeme Václavovi ty jeho aktivity ve sféře drobných služeb připsat k dobrému. Je to daleko spíš důkaz Lucemburkovy státnické podprůměrnosti, a ne lidumilství. „Taková přičinlivost panovnická zdá se že byla více dobromyslná nežli moudrá,“ rozpoznal jádro problému už František Palacký. „Dokázal-li tím velikost jakousi ve věcech malých, nemohl pak ubrániti se i opaku, že potom ve věcech velkých ukazoval se býti malým.“

Pozastavili jsme se dnes u námětů svým způsobem okrajových. Udělali jsme to schválně – je namístě poněkud zviklat tvrdošíjně přežívající představu, že třetí Lucemburk na našem trůně patřil k sympatickým výjimkám pro svoje... řekněme demokratické postoje. Že je líčen jako člověk nakloněný chudině – to se jedná o hluboké, ale opravdu hluboké nedorozumění. A že měl stranit nižší šlechtě proti vyšší, to taky nebylo z jeho nechuti obcovat s pokryteckou a hrabivou honorací. Ba ne, on potřeboval mít kolem sebe přátele dobrého moku, kumpány z mokré čtvrti, vyznavače bezstarostného života. Když jednal v Remeši s francouzským králem Karlem VI. a na programu přitom byla kardinálně důležitá otázka, jak řešit rozkol v církvi, tak mu burgundské zachutnalo natolik, že až třetí den po příjezdu byl schopen účasti na slavnostním obědě. Byl to nepříliš odpovědný tvor, tenhle český král Václav, malátný, nespolehlivý. A podle toho taky vypadala jeho vláda.