1208. schůzka: Poslední

Po svatbě čekaly Karla a Zitu líbánky ve Schwarzau v Dolních Rakousech. Putovali auty i na kolech, jezdili na koních a lovili. Zcela sami, žádný doprovod, žádné služebnictvo. Pak vyrazili na svatební a také trochu služební cestu. Zavedla je na dalmatské pobřeží, neboť Karel chtěl Zitu seznámit s jižní částí říše, ve které, dá-li Bůh, mohli jednou vládnout.

„Na Jadranu je ale zastihly prudké bouře, a tak se vrátili. Nikoli přes uherskou část říše, jak bylo původně plánováno, leč ředitelství uherských státních drah považovalo dvorní vůz, který měl novomanžele dopravit do Vídně za příliš lehký, a tudíž je uherské dráhy nemohou přepravit. Karel v tom viděl, zřejmě oprávněně, uherský naschvál, který nějak souvisel s nevyjasněným státoprávním postavením Bosny a Dalmácie. Chtěl se vrátit po moři a odjel se Zitou do Dubrovníku, ale bouře pokračovaly, a tak nakonec poté, co depeše létaly sem a tam, došlo ke kompromisu - Maďaři dovolili, aby Karel se Zitou projeli do Vídně, ale jiným dvorním vozem." Takto popisuje první týdny společného života budoucího císařského a královského páru historik Jan Galandauer.

Dva dny po návratu se Karel vrátil ke svým dragounům do Brandýsa nad Labem. Rok, který Karel a Zita strávili po své svatbě v Brandýse, byl snad nejklidnějším obdobím jejich manželství. Je zvláštní, že Karel poté, co jej vítali se slávou jako téměř následníka trůnu a budoucího vladaře země, zůstával stále jen velitelem 5. eskadrony 7. dragounského pluku. V přívětivém městě na Labi novomanželé nezůstali dlouho. Kvůli stále sílícímu mezinárodnímu napětí přemisťovala monarchie své ozbrojené síly. V rámci této reorganizace měli také sedmí dragouni opustit příjemnou garnizonu v srdci Čech a vydat se do důstojníky obávané východní Haliče v samé blízkosti hranice s Ruskem.

„V srpnu 1912 se dragouni zúčastnili velkých jezdeckých manévrů," uvádí Jan Galandauer, „soudíme, že nasazení takových mas jezdectva bylo v době kulometů již anachronismem, jak to potvrdily katastrofální ztráty rakouského jezdectva v prvních měsících světové války. Součástí manévrů byl i útok celé jezdecké divize. Karel byl vynikající jezdec. Nicméně na blátivém terénu jeho kůň uklouzl, jezdec spadl a utrpěl těžký otřes mozku. Jen málo stačilo a Zita by byla vdova a po Františku Josefovi by zasedl na trůn někdo jiný, prostě bychom měli jiné dějiny.“ Karlova rekonvalescence ve Vídni trvala několik měsíců. Do Haliče ani k sedmým dragounům se už nevrátil, byl povýšen na majora a přeřazen k pěšímu pluku číslo 39 Conrad von Hötzendorf ve Vídni.

Atentát na následníka trůnu Františka Ferdinanda d'Este znamenal pro arcivévodu Karla a jeho ženu okamžitou změnu v jejich postavení. Ještě 27. června 1914 se trůn musel sedmadvacetiletému Karlovi a dvaadvacetileté Zitě jevit jako něco vzdáleného. Pak ale přišla ona zpráva, která všechno změnila. Zavraždění strýčka Ferdinanda a tetičky Žofie rázem učinilo z Karla následníka trůnu a ze Zity korunní princeznu. Karel byl širší veřejnosti neznám. Někomu se líbilo mládí, svěžest a neopotřebovanost nového následníka, jiný se zase obával jeho nezkušenosti a nepřipravenosti.

„Dne 11. listopadu 1916 zastihl Karla na velitelství armádní skupiny v Szegesváru na území dnešního Rumunska telegram: zdravotní stav císaře se zhoršil, je nutný návrat následníka trůnu do Vídně. Ještě ten den večer odejel Karel zvláštním dvorním vlakem. Ti, kteří se s ním loučili, tušili, že se již ke své armádní skupině nevrátí," líčí Jan Galandauer.

Když Karel se Zitou přijeli do Vídně, císař už přijal svátost umírajících. V okamžiku, kdy František Josef opustil tento svět, se stal Karel císařem a králem, Zita císařovnou a královnou. Coby Veličenstvům jim byly požehnány ani ne dva roky. Jako panovníci nad rakousko-uherskou říší, nad Uherským a nad Českým královstvím byli poslední.