1207. schůzka: Druhý následník

V předvečer 57. narozenin císaře Františka Josefa, dne 17. srpna 1887, se na dolnorakouském zámku Perssenbeug narodil chlapeček. Za své postavení vděčil svým rodičům - saské princezně Marii Josefě a Ottovi Rakouskému, synovci císaře Františka Josefa a mladšímu bratrovi Františka Ferdinanda d'Este.

Karel vyrůstal v Dolním Rakousku a ve Vídni. V dospělosti strávil několik spokojených let v Čechách – v Praze, Zákupech, ve Staré Boleslavi, v Lysé nad Labem a Brandýse nad Labem. Ale co s jeho výukou? Původně se myslelo, že by Karel mohl navštěvovat přednášky na obou univerzitách – české i německé, leč od toho bylo záhy upuštěno. Důvod? Obava, aby se Karel nedostal mezi mlýnské kameny národnostního boje česko-německého. Východiskem bylo Karlovo domácí vzdělávání, které mu na Hradě poskytovali učitelé obou univerzit. A výsledek hradní výuky? Jeden z učitelů ji shrnul stručně: „Po jejím skončení toho Karel věděl podstatně více než mnohý absolvent, který opustil univerzitu v doktorském klobouku."

A jaký by to byl člen rodu habsburského, kdyby nebyl příslušníkem c. a k. armády? V šestnácti letech se stal poručíkem u hulánského pluku číslo 1. Skutečnou vojenskou službu započal v osmnácti, kdy nastoupil k eskadroně dragounského pluku číslo 7. Po letech studií se k posádce, která tehdy sídlila v Brandýse nad Labem, vrátil a strávil tu tři roky. Mladý arcivévoda byl v tomto kraji oblíben i proto, že dobře mluvil česky. On si Brandýs na oplátku tak zamiloval, že si ho – už jako panovník – zakoupil s úmyslem učinit z něho rodinné letovisko.

A s kýmže mladý arcivévoda založil rodinu? Nejrůznějších šlechtičen se kolem něho točilo hodně, padala jména mnoha urozených dcer. Tyto zvěsti se na podzim roku 1910 donesly i k císaři Františku Josefovi, kterého nenechaly klidným. Historik Jan Galandauer k tomu poznamenává: „Z hlediska zájmů dynastie nebylo lhostejné, koho si Karel vezme. Poté co následník trůnu František Ferdinand uzavřel nerovnorodé manželství s hraběnkou Žofií Chotkovou a vzdal se následnických práv pro své děti, zaujímal Karel v představách panovníka o budoucnosti habsburské dynastie klíčové místo. Na tom, jak se ožení, záleželo, zda říše bude mít v budoucnosti legitimního panovníka."

Císař měl přímo hrůzu, že by k něčemu takovému mohlo dojít i u Karla. Nabádal ho, aby prolistoval gotthajský almanach s rodokmeny evropské šlechty. Ale nebylo toho zapotřebí. Karel už věděl, koho by chtěl za nevěstu. Byla to Zita Bourbonsko-Parmská.

V půli května 1911 se Karel i Zita zúčastnili na loveckém zámečku u Semmeringu lovu tetřevů. Císař se zde zotavoval ze zánětu průdušek. Karlova matka mu oznámila: „Karel se chce zasnoubit se Zitou." Císař svolil. Princezna patřila k rodu dříve vládnoucímu, a tak manželství druhého následníka trůnu s ní bude rovnorodé a o nástupnictví dětí, které se v něm narodí, nebude pochyb.

Krátce nato se zasnoubili, svatba se konala v říjnu téhož roku na zámku Schwarzau, rakouském sídle parmských Bourbonů. Starý císař byl v mimořádně dobré náladě a při svatební hostině pronesl krátkou řeč: „Arcivévoda Karel si za svou družku v životě vyvolil Zitu z Parmy. Blahopřeji mu k této volbě jeho srdce a nejsrdečněji přijímám arcivévodkyni Zitu za člena mého Domu. Nechť se oběma dostane životního štěstí, které je očekává."

František Josef nebyl dobrý věštec. Těm dvěma se příliš štěstí nedostalo. A když už nějaké bylo, tak jenom nakrátko.