1209. schůzka: „Mírový“ císař

Ještě před začátkem válečného předělu dosedl na trůn Habsburků za zesnulého panovníka císař nový, Karel I. Byl to muž dobré vůle, důležitých předsevzetí, zato žádných vladařských zkušeností. V témže čase (12. prosince 1916) vilémovské Německo z rafinovanosti – či snad v oprávněné předtuše špatného konce – oslovilo dohodové státy s nabídkou mírových jednání. K návrhu se připojily i ostatní Centrální mocnosti, tedy Rakousko-Uhersko, Bulharsko a Turecko. Text nóty byl koncipován dosti sebevědomě jako „velkomyslný" krok silnějšího, který nechce dál prodlužovat všeobecné strádání. Ve skutečnosti šlo o průhledný manévr, o pokus uzavřít vražedné běsnění podle nepřijatelného principu „pánové, odpusťme si, co jsme si".

Obsahovala ta nóta nějaké konkrétní podmínky? Žádné. Bylo zjevné, že si německé císařství s ostatními členy aliance, které se někdy říkalo také Čtyřosa, nechává za zády otevřené dveře k výhodné licitaci. Obsazené území ve Francii, Belgii, Rusku, Srbsku, Černé Hoře a jinde měla představovat cennou zástavu k dojednání výhodného míru. Výhodného pro Německo. Mírová nóta z prosince 1916 měla ještě další vychytralou stránku. Pokud Dohoda mír „bez vítězů a poražených" odmítne (což bylo jisté), padne na ni ódium viníka za „zbytečné prodlužování války".

Dosud krajně odhodlaní němečtí jestřábi jako by se z uniforem převlékli do civilu mírotvorců. Odpověď dohodových mocností byla zamítavá: „Mír by za daných okolností odměňoval útočníky." Rozhovory ani nezačaly. Role zprostředkovatele se však chopil americký prezident a 20. prosince 1916 požádal reprezentanty Dohody i Centrálních mocností, aby veřejně formulovali své válečné cíle. A tady je důvod, proč se o „jedovaté mírové iniciativě" podrobně zmiňujeme: zatímco německá odpověď byla velmi neurčitá a vyhýbavá, spojenci v pařížském memorandu z ledna 1917 vyjádřili odhodlání dovést konflikt „k vítěznému konci" a pro případné jednání o míru trvali na zásadě „obnovení předválečného stavu quo ante", tedy uspořádání před válkou.

Text obsahoval ještě jednu podstatnou skutečnost. Mezi výčtem cílů předložených prezidentovi Spojených států se objevila pasáž, v níž se očekává „osvobození Italů, Slovanů, Rumunů a Čechoslováků z cizí nadvlády". Čechoslováci se tam ocitli díky vehementní propagandistické práci Masaryka a Beneše. Ta věta ovšem měla výbušnou razanci. Nic podobného tady dosud nebylo. Až dosud z pohledu habsburské monarchie šlo výhradně o soukromé akce „hrstky extremistů" v čele s TGM. Jenomže nyní se ze zdánlivě marginálních „provokací lidí bez vlivu" stalo téma oficiální, podepřené autoritou samotného amerického prezidenta. Nejvyšší místa byla zjevně podrážděná. Ihned byly zinscenovány rozmanité „projevy loajality", v nichž měli zástupci (údajně) potlačovaných národů odmítnout nemístné vměšování Dohody. K Rakousku-Uhersku se „vřele" přihlásili Chorvati, Slovinci, Rumuni, velmi vlažně Italové.

Co proti té rafinované „diverzi" měli domácí politici podniknout? Snažili se přece už předtím víc než dost! Nástupem Karla I. ožili, probudili se ze zimního spánku, začali s tanečky kolem trůnu, ve velkém se v Čechách i na Moravě (opět) přejmenovávaly ulice, náměstí, hotely, restaurační podniky, (protivníku byla uštědřena „ťafka", když se místo Café Francais skvělo na vývěsní ceduli Café Austria, z vinohradské Ruské kavárny se stala Národní kavárna). Nápad s „osvobozením z cizí nadvlády" byl podle aktivních stoupenců zachování monarchie atentátem na tento pozitivní obraz ve vztazích české společnosti k trůnu. Uznávalo se, že císař je až překvapivě vstřícný, slíbil obnovu parlamentního života i amnestii, hledá cestu k uzavření míru - co víc si přát? Ostatně pořád nebylo jasné, jak válka dopadne…