1195. schůzka: Smrt na Červené pondělí 01.

Lanovka jezdí ze Špindlerova Mlýna buďto na Pláně, nebo na Medvědín. Ta na Medvědín stoupá do nadmořské výšky něco kolem 1200 metrů a turista se ocitne na hřebeni Krkonoš a po něm si může vyšlápnout docela pohodlně mírně vzhůru na Zlaté návrší a pak na Pančavskou louku, načež si vybere vycházku k pramenům Labe, nebo si to namíří na Dvoračky. A když je to zdatný turista a počasí nezlobí, tak si třeba vyšlápne po hraniční českopolské cestě až někam tam, kde stála bouda Petrovka a stále stojí Špindlerovka.

V sezoně tu není turista zdaleka sám, jsou tu zástupy dalších návštěvníků, provoz je tu jako na Václaváku. Kromě bud, ukazatelů a kamenných pyramid navršených na vrcholech a na rozcestích jsou kousek stranou od hlavních cest dva pomníky. Občas některý turista sejde a přečte si stručný nápis na menší mohyle nad Pančavským vodopádem: „Mistr Hanč". Dále je tam křížek s datem 24. března 1913. A ještě údaj: „50 kilometrů". A není-li zasvěcený, možná si řekne - to je snad nějaká šifra. Trochu víc napoví bronzová deska na větší mohyle: „Památce mistra lyžaře Bohumila Hanče a Václava Vrbaty." A opět stejné datum: 24. března 1913. Aha, řekne si turista. Památník nějakým lyžařům. Aby se nezapomnělo. Jsou tady náhodou? Nebo snad ne...

Ty dva pomníky tady náhodou nejsou. Neboť tady, na krkonošském Zlatém návrší se to stalo. Byla zima. Vlastně ne, psal se už čtvrtý jarní den, jenomže to na něj nevypadalo. Sněhová fujavice řádila jak pominutá. Zledovatělé vločky šlehaly do tváří a zalepovaly oči, chlad pronikal až na kůži. Na Labskou boudu (ne na tu novou, ale starou, která tu stála do roku 1965, kdy vyhořela), do místnosti plné tepla a páry z usychajících šatů vstoupili dva muži.

Sníh ve vlasech, mokrý oděv ztuhlý mrazem jako plech. „Kluci, venku to je hrozný, už jsem myslel, že sem na Labskou nedojedu. Museli jsme to vzdát. V tom se prostě nedá závodit! Však také Bartel s Rathem dojeli poslední, tedy... skoro poslední." - „Říkáte 'skoro poslední'? Copak ještě někdo závodí?" - „Ano, závodí. Na trati je stále Hanč. Zvítězil, a ani o tom neví. Měl by se nachystat fotoaparát, dorazí každou chvíli!" Rozhostilo se ticho. Na všechny dolehla stísněná atmosféra. „Jestli se Hanč do půlhodiny neobjeví, vyrazíme ho hledat!"

Nikdo neví, co přesně se v osudné okamžiky onoho 24. března 1913 ve sněhové vánici nedaleko Labské boudy vlastně odehrálo. Známé je pouze to, že polomrtvého Hanče našli oblečeného do Vrbatova kabátu a čepice. Do oblečení svého dlouholetého přítele, který se přišel podívat na prestižní lyžařský závod, v němž chtěl Hanč znovu dokázat, že je nejlepší.

Vrbata zřejmě našel Hanče už vysíleného a zkřehlého zimou, půjčil mu kabát a čepici a vydal se hledat pomoc. Sám pak zabloudil a mezitím Hanče odnesl Emerich Rath. Vrbata pak klesl u Hančových lyží a zemřel. I jeho přítel Bohumil Hanč končí svůj život. Když ho přivezou na saních na Labskou boudu, ještě dýchá. Doktor ale poznává, že je zle. Nejde o zmrznutí, ale o ochrnutí srdečního svalu. Lékař nemá po ruce kafrovou injekci, a tak zavádí jen umělé dýchání a masáž srdce. V jednu chvíli se ozve cosi jako výdech. Poslední.

Za mnoho let se setkal spisovatel Miroslav Rampa se starým panem Otakarem Holubem, ředitelem jilemnické tělovýchovy, dlouholetým funkcionářem Českého krkonošského spolku Ski, někdejším přítelem Bohumila Hanče.

„Hanč byl tenkrát naším nejlepším závodníkem, a všude ho obdivovali. Nestoupla mu ta sláva do hlavy?" ptal se spisovatel. „Hančovi? Ne, ten zůstal pořád obyčejným, skromným klukem." - „Ale stejně se mi zdá, že větším hrdinstvím je dát někomu ve sněhové vánici kabát a čepici než se hnát za nějakou vidinou vítězství." - „Myslíte? Ale Hančovi nešlo nikdy o osobní vítězství, jemu šlo o vítězství české věci. To vy už dneska těžko pochopíte. A jak jsem Hanče znal, jsem přesvědčen, že kdyby to bylo obráceně - kdyby ten kabát potřeboval Vrbata - že by mu ho neváhal dát."

Příběhu, který se odehrál na krkonošském hřebeni, se bude věnovat i další pokračování Toulek českou minulostí.