119. schůzka: Bitva u Crécy anebo u Kresčaku

"Když se za horkého odpoledne 26.srpna unavené a pochodem roztažené oddíly Francouzů blížily ke Kresčaku, vyslal Filip Šestý čtyři zkušené rytíře (jeden z nich byl pobočník našeho krále Jana Jindřich Mnich), aby zdálky obhlédli anglické pozice. Zjistili, že ten svůj pahorek obsadili Angličané včas a s rozmyslem. Že jejich jádro tvoří nebezpeční lučištníci. Že vzadu za Angličany se rozkládá les, který jim chrání týl. Že výšina k obraně byla zvolena s vojenským vtipem, protože útočící Francouzi budou muset pěkně do svahu. Takže na základě zjištěných poznatků všichni rozumně doporučili: "Rozbít tábor, shromáždit všechny síly, nechat je odpočinout a příštího dne zaútočit veškerou silou na nepřítele!" Francouzský král Filip sice nařídil pochod zastavit, ale jiného názoru byly značně neukázněné rytířské houfy a někteří vysocí šlechtici, zvlášť v předvoji. Jakmile totiž uviděli ty nenáviděné Angličany, neudrželi svou bojovnost na uzdě a začali bezhlavě útočit navzdory královým příkazům. Válečný zápal strhl i samotného Filipa VI. Kolem něj zní výkřiky, vášnivá hádka a spor, nikdo se už nedozví, co kdo přesně říkal, co soudil Filip, co Jan Lucemburský a jeho syn Karel, co Filipův bratr vévoda z Alençonu, co další páni. Rozhodnutí nakonec přece jenom padlo: Bitva bude!

"Bitva krále frantského s králem englickým," tak nazval autor Kroniky české Václav Hájek z Libočan kapitolu o kresčacké bitvě. (Že je "frantský" ve skutečnosti francouzský a "englický" zase anglický, to dá rozum.) "Když se bitva začala, střelci krále frantského nejprve utekli, potom i pěší, kterých napomínal maršálek krále frantského i prosebně prosil, aby se zase navrátili, ale nic platno nebylo, až přišlo na bitvu jízdnými. A když se Francúzom zle vésti počalo, maršálek předřečený s prvními běžel." To tak často bývá - ti co nejvíce křičí, vyklízejí pole mezi prvními. Francouzský král nařídil na smrt unaveným Janovanům postoupit vpřed a ostřelovat z kuší anglické pozice. Ti však začali pod smrtonosným mrakem anglických šípů couvat, což považovali Francouzi za zradu a začali zezadu najíždět do jejich řad. Výsledkem všeobecného zmatku byla série chaotických a neuspořádaných útoků francouzských jízdních houfů (prý až čtrnácti za sebou). Většinou ani nestačily k Angličanům dorazit, protože mnoho z nich sestřelili angličtí lučištníci. Co nezvládli oni, to dokázal terén. Odpoledne před bitvou totiž došlo k letní bouřce. Ta terén změkčila tak, že se na něm útočníci smekali, a klouzali a do toho každou chvilku přiletěla sprška anglických šípů. Úniku nebylo ani pro těžkooděnce. Dobíjeli je velšští a irští pěšáci vyzbrojení dlouhými tesáky.

Když bylo králi Janovi oznámeno, že Francouzi prchli a byl vyzván, aby spásným útěkem zachoval život svůj a svých lidí, popuzen odpověděl: "Toho bohdá nebude, aby český král utíkal z boje, ale zaveďte mě tam, kde zuří největší válečná vřava. Pán buď s námi, ničeho se nebojme, jenom pečlivě střezte mého syna!" Tak to aspoň tvrdí kronikář Beneš Krabice z Weitmile, a kronikář František Pražský má ještě zprávu, že mu čeští páni odpověděli: "My vás povedeme tam, odkud se již s vámi nevrátíme." V době Janova rozhodnutí bylo vlastně už po bitvě. V té vřavě zahynulo podle poněkud nadsazených anglických počtů 11 francouzských knížat, na 2000 rytířů a 30 000 pěšáků. Mezi padlými byli například králův bratr vévoda z Alençonu, hrabě Ludvík Flenderský, v nebezpečí života se ocitl i sám francouzský král Filip, když pod ním padl kůň. A taky byl mezi padlými český král Jan.

Nacházel se se svým oddílem až v zadním voji a vlastně ani nemusel do té prohrané bitvy zasahovat, zvláště když byl o jejím průběhu důkladně zpravován a bylo mu nad nebe jasnější, že už to nevytrhne. Přesto v pozdním odpoledni, když většina Francouzů už ve zmatku prchala, dal rozkaz svým rytířům k útoku na nepřítele. Zdá se, že šlo o jakousi spontánní akci - účastnila se jí jenom asi stovka rytířů. Janův syn Karel, římský král, nikoli - ten se vrhl do boje už předtím, ale po poranění šípem se moudře z bojiště vrátil. Jeho otec nikolu. Jako slepec neměl co ztratit a naopak hledal smrt hodnou své rytířské pověsti. "Byla to asi vědomá jízda k smrti," napsal francouzský kronikář Jean Froissart asi 30 let po bitvě. "Vědomá jízda k smrti." Froissart ve své kronice uvádí, že se Jan zeptal rytíře Jindřicha Mnicha, kolik je hodin a jak dopadá bitva. A když slyšel, že je prakticky prohraná: "Pánové," oslovil (podle kronikářovy reportáže) své věrné král Jan: "Jste dnes všichni mými přáteli a bratry ve zbrani; proto vás žádám, jelikož sám jsem slepý, veďte mne tak daleko do bitevní vřavy, abych měl nepřátele na dosah meče." Rytíři souhlasili, a protože ho nechtěli ztratit v mačkanici lidí, řetízky připoutali jeho koně mezi své (tedy mezi koně Jindřicha Mnicha a Jindřicha z Klinegberka). "Krále pak dle jeho přání vysunuli o něco kupředu a tímto způsobem vyrazili do pole a postupovali proti Angličanům. Za ním jeho další nejvěrnější; Jindřich z Rožmberka a Jindřich z Lichtenburka." (Shoda náhod - byli to samí Jindřichové.) „Některé legendy líčí barvitě, jak český král pronikl skoro až do středu anglického vojska, kde dokonce ohrozil Černého prince, ale pravdy na těch zvěstech moc není. Naopak pravděpodobnější je, že stejně jako většina ostatních ani čeští bojovníci k anglickým řadám nedojeli. Mocnými údery měl král Jan srazit čtyři nepřátele a pak. "hle, v den svatého Rufa mučedníka, 26. dne měsíce srpna, král Jan, zraněn mnoha střelami, podlehl smrti a sním mnoho šlechticů Království českého."

Zahynul společně se svými věrnými - pouze dva z nich se zachránili. "Král vjel do řad protivníka a on i jeho druhové bojovali velmi statečně. Postupovali však příliš kupředu a byli všichni na místě pobiti. Ráno je nalezli na zemi mrtvé s koňmi navzájem spojenými." Celý středověk opakoval v dojetí tato Froissartova slova. Třeba jsou pravdivá... Ale třeba se to všechno odehrálo jinak. Kronikář Beneš Krabice z Weitmile, kterého informoval o průběhu bitvy sám Karel IV., uvedl, že král Jan byl zabit šípy, které ho zasáhly, "když byl veden na místo boje." Podobně i další letopis Gesta Trevirorum poznamenává, že Jana "zasáhly anglické šípy." Italská kronika Historia Romanae fragmenta zase uvádí, že "zraněný král spadl z koně a zahynul pod kopyty." Kdo ví, jak to vlastně bylo. To Janovo gesto, když všichni utíkají, on slepec jede proto do boje, zaslouží úctu. Ale mělo smysl, to gesto? Francouzský bohemista a slavista Louis Léger měl v Akademii roku 1901 o Janovi Lucemburském přednášku. Prohlásil tehdy: "Tento král je snad jediný cizí panovník, který během dlouhých našich dějin dobrovolně obětoval svůj život pro Francii. Naše země povinna jest docela zvláštní vděčností tomuto dobrodružnému králi, jenž v návalu šlechetné šílenosti věnoval našim otcům život, ač jim nikterak nebyl zavázán."

Mnoho činů, které vyvolávají úctu, nemusí mít smysl. Co je to vlastně ta - šlechetná šílenost? Jan Lucemburský se vlastně rozhodl k sebevraždě. Věděl, do čeho jede, a přece jel. Mladý princ waleský sejmul po bitvě z Janovy přilbice tři pštrosí péra. (Jeho otec Eduard mu je pak dal do jeho znaku.) "Jakmile se po skončené bitvě anglický král dověděl, že král Jan padl, dal vyhledat jeho tělo a když bylo nalezeno, dal mu s velkým pláčem vystrojit slavný pohřeb a posílaje je domů, řekl svým spolubojovníkům: ´Dnes padla koruna rytířstva, nikdy nebyl nikdo podobný tomuto českému králi.´ Rytíři pak zvedli královo tělo, donesli je do Lucemburku a pochovali v klášteře svaté Marie řádu svatého Benedikta.“

V roce 1360 (tedy čtrnáct let po bitvě) postavili u Crécy Český kříž. Le Croix de Boheme. V podstavci jsou vyryta slova kronikáře Froissarta: "Tento kříž připomíná hrdinský konec Jana Lucemburského, krále českého, který zemřel pro Francii 26.srpna roku 1346." A pod tím jsou poslední slova králova: "Žádám vás důrazně, abyste mě vedli tak daleko vpřed, abych mohl dát ránu mečem." Na boční straně podstavce je napsáno: "Statečným rytířům bylo dražší umírat, než aby jim byl vyčítán zbabělý útěk." A ještě jedna strana zbývá: "Jan dal ránu mečem, snad tři, snad čtyři; a bil se velmi statečně."

Nikdy se nedovíme přesně, jak to se smrtí krále Jana bylo. Bitva u Kreščaku zakrývá ještě jednu záhadu. Právě tady a onoho 26. srpna roku 1346. tu mělo být poprvé na evropském kontinentě použito horkých zbraní. Horké zbraně - to je na rozdíl od zbraní chladných nebo sečných střelný arsenál. Angličanům prý v této bitvě pomohlo nasazení pušek. Na vysvětlenou - puška se v Čechách říkalo až do 15. století dělům. S kanonádou u Kresčaku to však pravda není, v té bitvě se nestřílelo. Jak ta fáma o dělech vznikla? Podvrhem. Hlavním pramenem zpráv o této události je italská kronika Giovanniho Vilaniho ze 14. století. V nejstarších opisech toho spisu o dělech nic není, stejně tak Jean Froissart se ve své Kronice stoleté války v souvislosti s bitvou u Kresčaku o žádné horké střelbě nezmiňuje. Kde se ta falešná informace vzala? On to má na svědomí vydavatel Villaniho kroniky. Asi mu připadalo líčení oné řeže poněkud chudokrevné, bylo takové. no, málo dramatické, a tak je pěkně vyšperkoval. Z vlastní píle nasadil na anglické straně děla. A to pak převzali i jiní autoři.Vznikl řetěz, sahající až k současnosti, protože putovní omyly, ty mají hodně tuhý kořínek.

Třináct set čtyřicet šest (byl podvečer svatého Rufa)
zahynul český král, ach běda, odešel navždy.
Bolest způsobil našim, dav nepřátel smál se. Král tento
strhával k sobě jak magnet: byl rázný, dbalý vždy práva,
vlídný a odvážný muž a tělesně zdatný a silný,
chytrý jakož i moudrý a vladař byl nesmírně štědrý.
Bez jedné čtvrtiny roku dožil se šestatřiceti -
(chyba, dožil se padesátky, oslavil ji dva týdny před bitvou; kronikář chtěl asi říct, že se dožil rekordního funkčního období: šestatřiceti let na trůně) -
dobře vládl a zemi se postaral do dobro míru.
Laskavý Ježíši Kriste, ach smiluj se nad jeho duší;
v čemkoli prohřešil se , když třímal královské žezlo.
nechať Tvé umučení je, Kriste, mu vrcholným lékem -
nechť mu poskytne spásu a přidruží k těm, co jsou v nebi.

Zvětšit mapu