1139. schůzka: Osudové setkání v penzionu u Goeringů

Tohleto pověděl vzpomínající československý president pozorně naslouchajícímu Karlu Čapkovi. V rodině Goeringů v Lipsku se Tomáš Masaryk a jeho svěřenec Alfred Schlesinger, syn bankéře, objevili v neděli 15. října 1876. Oba hosté tady brzy zdomácněli. Paní domu byla dobrotivá a kultivovaná starší vdova mnoha zájmů… její dvě děti, dcera Hedvika a syn Carl, právě tak.

V měšťanském penzionu paní Augusty Goeringové se za poklidných večerů hovořilo o lecčems. O literatuře a o politice, o hudbě i o partnerských vztazích. Sem tam se při salonních besedách navracelo i téma, které Masaryka, zprvu nezaujatého, začalo postupně zajímat. Iniciátorkou bývala dcera paní Augusty, třiatřicetiletá Hedvika.

Začalo to tím, že Hedvika vzpomínala na svou přítelkyni. Jmenovala se Charlotta a byla to Američanka. V důvěrných listech své kamarádce podrobně referovala, co nového je v Lipsku. Čím dál zaujatěji popisovala, jak mimořádný host se u nich, u Goeringů ubytoval. V každém případě však „dohazovačské“ listy Hedviky Goeringové vyvolaly svým spouštěcím efektem k životu romantický a velice důležitý příběh, neboť slečna Charlotta se pod vlivem těch dopisů rozhodla zas jednou navštívit Evropu.

Setkání s osudovou láskou

Vystoupila z kočáru opřed penzionem rodiny Goeringů ve středu 13. června 1877. Zvědavý Tomáš Masaryk s hlavou plnou informací o tajemné dámě z Ameriky nedočkavě vyhlížel z okna ve třetím patře. Pak se setkali, vzájemně se představili, a bylo od první chvíle jasné, že si nezůstanou lhostejní. Oba sice zachovávali nekonečnou zdrženlivost, ale to, jak plynule, vtipně a jiskřivě fungovaly každým dnem vřelejší rozhovory, ať na jakékoli téma, je oba udivovalo. A současně čím dál víc přitahovalo.

Oba pro sebe vzájemně zahořeli, ovšem tiše, ostych jim bránil jakkoli překročit meze zdvořilosti a měšťanské etikety. Se ženou tak vzdělanou a přívětivou, v níž se skromnost snoubila s přirozeným, nehraným sebevědomím, se Masaryk dosud nesetkal. „Zevnějškem byla krásná,“ to o ní napsal Masaryk. „Měla výbornou hlavu, lepší než já; charakteristické je, že milovala matematiku.“ Třetí… nebo čtvrtý den už ji přátelsky oslovoval zdrobnělinou „Charlie.“

A do pera Karlu Čapkovi o ní Masaryk toho prozradil ještě víc: „Toužila celý život po přesném poznání; ale tím v ní netrpěl cit. Byla hluboce zbožná; smrt jí byla jako přechodem z jedné světnice do druhé. Po stránce mravní neměla ani zbla toho mravního anarchismu, který je tak rozšířen v Evropě; byla přesná a pevná v politice a otázkách sociálních. Byla naprosto nekompromisní a nikdy nelhala; její pravdivost a nekompromisnost měly veliký výchovný vliv na mne. V Lipsku, v těch společných debatách, jsem poznal její hlubokost. Dělali jsme všechno spolu; celé naše manželství bylo spoluprací.“

Do takřka povinné „hagiografie“ o Masarykovi patří jedna historka. „Jednou jsme všichni byli na výletě,“ svěřoval se Tomáš Garrigue Masaryk Karlu Čapkovi. „Převáželi jsme se po lodičce přes řeku. Člun zarazil na břeh a paní Goeringová spadla do vody. Byla by se utopila; tož jsem skočil za ní a vytáhl jsem ji. Nějak jsem se přitom zachladil nebo co a doktor mně nařídil zůstat pár dní doma. Nemohl jsem navštěvovat přednášky, a proto jsem Miss Garrigueové a slečně Goeringové navrhl nějaké společné čtení. Četli jsme anglické knihy, nějaké básně, a hlavně Bucklovy Dějiny civilizace. Tehdy jsme se sblížili.“

Příběh pokračuje dvěma už méně dramatickými, zato důsažnějšími motivy. Hrdina si po zkušenosti s blízkostí smrti uvědomil, jak vzácnou bytost poznal. Odvážil se vyslovit, až když na čas odjela za spolužačkou z konzervatoře, nejprve do Erfurtu, vzápětí do malebných lázní Elgensburgu. Co nebyl schopen říci z očí do očí, napsal do milostného dopisu. Stala se ženou jeho snů. Zbožňuje ji. Byla by ochotna si ho vzít? Byla to nabídka sňatku.

Charlotta, ta odepsala něco v tom smyslu, že si ho sice velice váží, ale jako životní partnerka by mu asi intelektuálně nestačila. Nad tímhle nesmyslem se v něm vzpěnila krev. Ihned se za Charlottou vydal. Čtyři dny strávili v rozmluvách, při nichž krok za krokem lámal její rozpaky a nejistoty. Vzájemně se ujišťovali o povahové blízkosti a hlubokých citech. 10. srpna 1877 se zasnoubili.

Masaryk na jaře 1877 vážně onemocněl. Lékař mu diagnostikoval zánět jater. Doporučil mu léčebnou kúru v Karlových Varech, ale on si jen v Lipsku pořídil zásobu minerálek. Když pak poznal Charlottu, začal podivně střečkovat, jako by si nechtěl přiznat, co se děje s jeho duší. Oznámil do všech stran, že 10. srpna odjede z Lipska. Jako by ho polili živou vodou. Nastal čas činů a práce. Zatímco Charlie ponechal v lázních, rozjel se do Vídně, kde si našel mládenecký pokoj – musí se před svatbou se vší energií vypořádat s habilitační prací.

Se Schlesingerovými dojednal, že za dřívější apanáž sto zlatých se nyní ujme i výchovy jejich mladšího syna Maxe. A ještě se opět rozjel za maminkou do Klobouk, aby ji učinil šťastnou svým štěstím. Pak se vrátil pro Charlie, a na sklonku září 1877 ji doprovodil do Hamburku, odkud odplula zpět do Ameriky. Plán byl následující: zatímco ona zlomí rozpaky či výhrady rodičů – zejména otce – a začne připravovat svatbu – on co nejrychleji, do Vánoc, odevzdá habilitační práci, aby v příštím roce, už s docentským titulem, odjel za nevěstou.