1127. schůzka: Básník, malíř i dramatik architektury

02538136.jpeg
02538136.jpeg

Rádi bychom se vrátili ke slavným českým stavbám, které vyrůstaly na konci věku předminulého a na začátku 20. století skoro jako houby po dešti. Vedle slohů takzvaných eklektických začaly stále hustěji vznikat projekty celků, jimiž česká architektura nabyla kvalit evropských, ba světových.

Dnes se zastavujeme u Jana Kotěry, „básníka, malíře i dramatika architektury“. Jan Kotěra, který se narodil 18. prosince 1871, byl mladším ze dvou synů českého učitele kreslení Antonína Kotěry, rodem z Nového Bydžova. Maminka Marie pocházela z německé rodiny, ale v kraji roudnickém, kde žila, se stala brzy horlivou Češkou, což našlo živnou půdu v manželství s Antonínem, energickým, osvíceným, vlasteneckým mužem.

Oba synové byli nejprve posíláni do obecné školy (německé), v Ústí do měšťanské školy (německé) a Jan byl poté poslán na vyšší průmyslovou školu v Plzni (ovšemže německou). Syn se však vydal přes Prahu do Vídně, tam získal velkorysé stipendium od barona Johanna Mladoty ze Solopisk, což byl významný politik, poslanec s titulem komoří, a tím pádem mohl Jan studovat na akademii u již zmíněného profesora Wagnera.

Souprava na bowli, návrh Jan Kotěra, 1913

V hlavním městě mocnářství se tehdy student pohyboval přímo v ohnisku zrodu secese. A tak se stalo, že otec moderní české architektury se po návratu ze studií představil v Čechách secesními díly, a to hned napoprvé vynikajícími, byť zároveň platí, že jejich zdobnost byla od počátku spíše střídmá, tlumená, decentní.

Když se vrátil domů, zahájil svou hvězdnou, i když nepříliš dlouhou profesionální dráhu. Proti všem zvyklostem si sám vyjednal profesorské místo na pražské Umprum jakožto náhradník a nástupce Bedřicha Ohmanna, který mířil do Vídně převzít vedení úprav císařského paláce. Mladíka bez zkušeností musela zřejmě provázet pověst tak vynikající, že i bez reptání konzervativně orientovaných odborníků začal neprodleně učit, a po pár měsících i formálně profesuru obdržel.

Do ateliéru přinesl novou atmosféru. Z katedry nepoučoval, nekázal, nýbrž diskutoval. A „kluci“ v čele s Josefem Gočárem ho brali všemi deseti. Byl velkorysý, svobodomyslný, upřímný, schopný pomáhat druhým. Svým přátelům, kupříkladu malířům Hudečkovi a Slavíčkovi, architektu Novotnému a ještě četným dalším pomáhal tu v nouzi, tu půjčkou, jindy koupí obrazu nebo tím, že zprostředkoval prodej.

Nezapomeňme také na jeho proklamaci s názvem O novém umění: „V tvorbě architektury jsou hybnou silou účel, konstrukce – a místo a forma jejich následkem. Důvodem pro nové hnutí musí být tvoření prostoru a konstrukce. Nemůže jimi být jejich tvar a forma ozdoby. “

Ani Kotěra, i když vyznával pravidlo funkčnosti, si však nedokázal moderní architekturu představit bez dekoru. Nabádal, aby se přihlíželo k domácím tradicím, pokud šlo o zdobné, dekorativní doplnění architektonických prací. A sám ve svých tvůrčích začátcích používá impresionistický dekor pojatý především jako reliéf. První jeho realizovaná pražská stavba – Peterkův dům na Václavském náměstí – respektuje místní dekorativní estetiku, ale už ji přetváří po svém.

Ohromující všestrannost

Byl to ovšem solitér. To tedy byl. A tak se k němu zakázky zřejmě zrovna nehrnuly… Zprvu ne. Ale zase to byl architekt par excellence… Musel nad něčím přemýšlet, něco navrhovat, něco kreslit. Byť zatím do šuplíku. Pustil se do tématu „rodinný dům.“ Podle jeho návrhu byla skutečně postavena Trmalova vila v Praze–Strašnicích. Dnes se v budově nachází muzeum Jana Kotěry.

Jan Kotěra

Po ní následovala bubenečská vila s atelierem pro přítele sochaře Stanislava Suchardu. Pojem „kotěrovská vila“ se stal velice rychle takřka obchodní značkou. Po Máchově vile v Bechyni se architekt pustil do vily Fröhlichovy, Krausovy, Götzovy, Kratochvílovy až po vilu Tomáše Bati ve Zlíně. Navrhoval rodinná sídla, která se terasami, balkony, lodžiemi a arkýři záměrně otevírala přírodě.

Ten navrátilec z Vídně byl zprvu podezřelý svou jinakostí. Ale už za tři roky po jeho příchodu domů se mu zakázky začaly jen hrnout. První vskutku velkou byl Okresní dům pro Hradec Králové. S královéhradeckým primátorem Františkem Ulrichem se Kotěra znal ze studií. A ti dva začali starobylou pevnost Hradec přetvářet v moderní město. A když po letech Kotěra ztrácel síly, přivedl primátorovi svého nejlepšího žáka Josefa Gočára, který v projektu pokračoval. Gočárovou inspirací bylo hlavně Kotěrovo avantgardní Městské muzeum.

A následovala hvězdná léta. Národní kulturní památka, hradecké Muzeum východních Čech bylo vstupním triumfem Jana Kotěry, co se týče velkých projektů. Budova pražské právnické fakulty byla triumfem finálním. President Tomáš Garrigue Masaryk mu nabídl, aby se podílel na úpravách Pražského hradu. Kotěra však musel tuto prestižní nabídku ze zdravotních důvodů odmítnout. Na jaře 1923 absolvoval dvaapadesátiletý Jan Kotěra poslední exkurzi se studenty do Říma.

17. dubna téhož roku zemřel.