1105. schůzka: Počátek věku stran

Nejprve bychom si měli nastínit, jak rodina národů neboli habsburská monarchie vypadala po roce 1867, kdy došlo k rakousko–uherskému vyrovnání. První sněhová koule, která spustila následující lavinu, se utrhla u Hradce Králové, byť se tam bitva mezi Rakouskem a Pruskem odehrála nikoli v zimě, ale na začátku horkého července. Roku 1866 ji Rakousko prohrálo.

Rakousko muselo uzavřít mír a vzdát se pro příště veškerých vměšování do německých i italských záležitostí. A za půl roku po bitvě proběhlo rakousko–uherské vyrovnání. Stát se rozdělil na Předlitavsko a Zalitavsko. Dělicím prvkem byla říčka Litava. Tak nastal vládní dualismus.

Každá část říše měla svou vládu. Společná zůstala obrana, zahraniční politika, obchod a finance. Jednotícím prvkem byla osoba panovníka. O společných krocích jednaly na schůzkách delegace obou zemí. Občanská práva pak přinesla prosincová ústava 1867, ale jenom pro Předlitavsko. V Uhrách nastala tvrdá maďarizace, byly zrušeny slovenské střední školy, maďarský tlak pocítili i Rumuni.

K čemu nám byla dobrá ústava? Umožnila nám rozvoj spolkové a národní činnosti. Mohl vzniknout Sokol, Hlahol, dělnické vzdělávací spolky, byl položen základní kámen k Národnímu divadlu. Také se aktivizovalo dělnické hnutí, což vyvrcholilo v roce 1878 založením nejstarší stále existující české politické strany; sociální demokracie. My jsme se ale s dualismem jen tak nesmířili. Češi proti němu bouřlivě protestovali, žádali zrovnoprávnění, jakého se dostalo Maďarům.

Kromě obecného volání pro trialismu přišla staročeská strana s projektem takzvaných fundamentálních článků. Což znamenalo federalizovat i Předlitavsko – tam mělo dojít k česko–rakouskému vyrovnání. Výsledek: neúspěch. A tehdy začal velice růst německý i český nacionalismus.

A teď něco o volebním právu. Zastoupení – tedy počet zvolených poslanců – zpravidla neodpovídal počtu (tedy procentu) získaných hlasů. Volit mohli muži, bezúhonní a starší dvaceti čtyř let. Do roku 1907 neexistovaly rovné volby. Voliči byli rozděleni do několika skupin (volebních tříd), zvaných kurie. Pouze v kurii velkostatku mohly volit ženy, ale ani ty neměly přístup do volební místnosti, museli je zastupovat muži.

Dále se volilo v kurii měst a obcí venkovských. V nižších kuriích mohl volit pouze ten, kdo byl plátcem přímé daně. Na dělníka, námezdního zaměstnance, který za Rakouska neplatil žádné daně, se volební právo nevztahovalo. Volební právo však měli automaticky lidé, kteří dosáhli vyššího školního vzdělání, i když neplatili přímou daň. Například učitelé.

Boj za všeobecné a rovné volební právo

Ústava poskytovala občanům volební právo, nikoli však právo rovné. Volilo se podle většinového volebního systému, v druhém kole se spojovaly všechny strany proti nějakému, obvykle nenáviděnému kandidátovi, což byla většinou sociální demokracie. Ta pak bývala většinou ve druhém kolem voleb přehlasována. A tak se do říšské rady dostalo napoprvé jenom pět českých sociálních demokratů. Což si nenechali líbit a během roku 1905 prosadili zákon o všeobecném a rovném volebním právu. Volební právo tak získaly statisíce do té doby nerovnoprávných občanů.

Všeobecné rovné volební právo požadovali sociální demokraté, ale i některé strany občanské. Dlouho zůstával ten požadavek jen zbožným přáním. Na počátku 90. let předminulého století se však zrodilo, a to v celém Rakousku, velké manifestační hnutí. Jenom v červnu 1893 proběhlo v českých zemích asi 30 veřejných táborů lidu, na nichž se volalo po zavedení všeobecného volebního práva.

Problém už nebylo možné smést ze stolu. A tak byl v roce 1897 přijat zákon o volební reformě a rozšíření hlasovacího práva na muže z měst i venkova starší dvaceti čtyř let, což znamenalo zavedení další, „páté kurie.“ Vláda podala „socialistickému ďáblovi“ prst, ale netrvalo dlouho, a on chtěl celou ruku. Během roku 1905 dělnictvo znovu ožilo a předložilo svůj požadavek uzákonění všeobecného a rovného volebního práva. Následovala řada velkých manifestačních shromáždění.

Hnutí vyvrcholilo 28. listopadu 1905 generální dělnickou stávkou. V Praze se počet účastníků odhadoval na 100 000. Protestní hnutí nakonec zvítězilo. A tak byl v lednu 1907 říšským sněmem přijat soubor zákonů rušících diskriminační kuriový systém a zavádějících všeobecné, rovné, tajné a přímé hlasovací právo pro muže od 24 let.

Volby do nové říšské rady se podle nových pravidelně konaly v květnu roku 1907. Tyto volby prokázaly, že nejmocnější silou ve společnosti není ani šlechta, ani měšťanské strany, nýbrž dělnictvo. Mladočeši získali jen asi 10 procent hlasů, zato sociální demokracie 38 procent, národní socialisté 7 procent. K tomu se ještě musí připočítat 20 procent hlasů pro stranu agrární. Vášnivě antisocialistický program prosazovaly i strany konfesní, které získaly 17 procent hlasů. V té době byly české země nejsocialističtějším regionem na světě.