1103. schůzka: Smířit se s Bohem? Proč? Však mi nic nězrobil

„Brno už není vídeňským předměstím, kde čeští dělníci, řemeslníci, služky a podruzi jen slouží k větší slávě a lesku němčící monarchie. Je na čase oslavit dnešního českého člověka, jeho duševní krásu a radost, jeho sílu a odvahu jít boje k vítězství…“

To vše si říkal Janáček, když se vydal na procházku podvečerním Brnem. Došel do zákoutí pod vysokou hradní zdí, ve které dosud vězely koule švédských dobyvatelů, a zahleděl se k místům svých mladých let. A třesk vítězných trubek, svatý klid zalehlého v úvozu Králové kláštera, noční stíny a dech zelené hory, a vidění jistého rozmachu a velikosti toho města - „mého města Brna“ – to vše upevňovalo v Janáčkově mysli poznání, z něhož se mělo zrodit nové dílo.

„Zdá se mi, pánové, že se mi snad nejlépe podařilo co nejtěsněji přimknout k té mysli prostého člověka v posledním svém díle, v této Symfoniettě,“ tato slova pronesl Leoš Janáček poté, co jeho Symfonietta zazněla v podání České filharmonie za řízení Václava Talicha na počest VIII. všesokolského sletu.

Pražská premiéra Symfonietty byla slavná, což mohlo posoudit nejenom přítomné publikum, ale i rozhlasoví posluchači, neboť se rozletěla do světa v přímém přenosu. „Naživo“ si ji mohli vzápětí poslechnout hned dvakrát v New Yorku, v novém provedení zazněla v Berlíně, a premiéru ve městě, jehož svobodu Janáček v Symfoniettě oslavil, ohlásil dirigent František Neumann na 27. května 1928. Tímto skokem jsme se ocitli opět v osudovém roce, v němž se Janáček dožil svých 74. narozenin

V Luhačovicích pobýval v červenci roku 1928 sám. Janáček stále myslel na Kamilu Stösslovou. Pak se vydal v dešti, který mu nevadil, do mariánské kaple, která je součástí rozlehlého Augustiniánského domu. Odzdola z cesty na Pozlovice klinkaly zvonce ovcí vracejících se z pastvy. Janáčkovi připadalo, že slyší tiše varhany. Na Hukvaldech má svoje letní sídlo olomoucký arcibiskup Leopold Prečan. Před lety, při procházce hukvaldskou oborou, mu řekl: „Tož, mistře, složte nám něco hodnotného!“ Janáček přikyvoval, ale nesliboval, krčil rameny.

Když přijel Leoš Janáček do Brna, oznámil manželce: „Teď pišu lidem veselu mšu!“ Což Zdenku zarazilo, ale zase byla na druhé straně ráda, že manžel konečně myslí na Boha. „Ale žádná oslava to není,“ stěžovala si v kuchyni Máře Stejskalové. Janáčkovi si to zprvu netroufala nic říct, ale pak se přece jen odvážila: „Dal jsi tam tolik tympánů. Zrovna to hřmí. To nevypadá jako modlitba. Je to, jako by ses Bohu rouhal.“ Podobně to hodnotili i kněží, kteří byli přítomni premiéře v sále brněnského Stadionu.

Překvapivá závěť

Jednoho červnového večera roku 1927, když se na Hukvaldech točil vítr mezi svahy a hučel ve vrcholech lip, rozhodl se napsat závěť. Hlavním dědicem v ní učinil nikoli svou ženu Zdenku, ani Kamilu Stösslovou. Byla to osoba pohlaví ženského. Nikoli však fyzická, nýbrž právnická. Tím hlavním dědicem se měla stát filosofická fakulta Masarykovy university. Ta, která mu udělila doktorát - i to v tom asi hrálo svou roli.

Výstava soudobé kultury v Brně v červnu roku 1928 na novém Výstavišti rozzářila město. Zúčastnily se jí mnohé osobnosti. Oldřich Nový, šéf operety Národního divadla, zachoval z toho večera zajímavou vzpomínku. Jedna cizinka četla lidem z ruky. Když došlo na ředitele divadla Neumanna, otázal se jí vážně: „Chci vědět jenom, jak dlouho budu živ.“ Po chvíli mu cizinka řekla: „Zemřete nejdéle rok po Janáčkovi.“ František Neuman následoval Leoše Janáčka za půl roku a půl měsíce.

V pondělí 30. července 1928 pozorovala hospodyně Mářa milostpána, jak vyšel před domeček a přecházel sem a tam po pěšince. Čekal taxík. „Dobře jsme dojeli,“ napsal později Janáček Zdeně. Následujícího dne Kamilin chlapec mámě odběhl do lesa a dlouho se nevracel. Příhodu o tom, jak se ve středu 8. srpna 1928 jedenáctiletý chlapec zatoulal, Janáček ho hledal, zpotil se, usedl a v prudkém teplém větru se nachladil, uvádějí životopisci jako bezprostřední příčinu umělcova konce.

Večer Janáčkem otřásla zimnice. Teploměr ukazoval přes 38 stupňů. Hukvaldský lékař zjistil kromě zánětu středního ucha také zánět v krku a nepravidelnou činnost srdce. Dostavil se další lékař a ten konstatoval, že Janáčkovi hrozí zápal plic. Po převozu do ostravské nemocnice jeho horečky překonaly čtyřicítku. Rentgen ukázal zánět plicního laloku. Byl stále při vědomí, mluvil jasně a věcně a neopouštěla ho důvěra, že se uzdraví.

V sobotu večer mu začal klesat tlak a dýchání bylo stále obtížnější. Ke třetí hodině ranní požádal o arch papíru a tužku. V přítomnosti sestry a Kamily Stösslové napsal ještě jednou poslední vůli. „Z mého majetku patří paní Kamile Stösslové, čestné ženě, úroky ze dvou set tisíc korun.“ Pak mu opět stoupla horečka, srdeční činnost byla stále slabší. V osm ráno mu dal lékař pneumokokové sérum. „Chcete se smířit s Pánembohem?“ ptala se ho sestra. „Proč? Však mi nic nězrobil.“

Stösslová poslala telegram do Brna: „Mistr vážně nemocen. Přijeďte ihned. Kamila.“ Když se pak se Janáčkovi trochu ulevilo, odmítl další obklady a injekce. „Než tak žit, raději umřit. Ja vim, že zemřu.“ Pak uchopil Kamilu za ruku a dlouze se na ni zadíval. Bylo k deváté hodině ranní, v neděli 12. srpna 1928. „Co komu súzeno, tomu neuteče.“ Když hodiny odbíjely desátou, klesla mu hlava bezvládně k rameni. Byl mrtev.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související