1096. schůzka: Čekatel ve frontě na úspěch

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy 02986815.jpeg

Její pastorkyňa (která je v zahraničí obvykle uváděna jako Jenufa) byla hotova. Autor svou největší operu dopsal 18. ledna 1903. Za pět týdnů nato zemřela jeho dcera Olga. V lednu následujícího roku – 1904 – se konala světová premiéra Janáčkovy opery.

Událo se tak v prosté budově, na první pohled více než skromné – ostatně: byla to předtím zájezdní „vídeňská“ hospoda jménem Orfeum, druhá budova při ústí Veveří ulice do dnešního Žerotínova náměstí.

Nesla kdysi hrdý název Národní divadlo, přesněji Brněnské Národní divadlo, ale její herci jí říkali důvěrně „Stará bouda.“

Ale i tak se scéna na Veveří stala centrem moravského divadelnictví i opery. A světová premiéra Její pastorkyně, ta se vlastně uskutečnila díky brněnskému lokálpatriotismu. „Pražáci Janáčka zařízli? Co jiného se od nich dalo čekat? Zdvihneme tu rukavici sami!“

Chudobné brněnské divadlo chtělo připravit důstojnou premiéru. Herec Jaroslav Auerswald namaloval dokonce nové dekorace.

Tvůrce pak chodil na zkoušky (bylo jich na padesát), a div si přitom nezoufal. Z orchestřiště sem tam zaslechl hanlivé poznámky, a když je zrovna nezaslechl, tak si je přečetl, protože byly napsány na okraje partů.

Těžká, nezapamatovatelná hudba

Hudebníků bylo sotva třicet, na každém ležel velký díl odpovědnosti, ale přesto jejich glosy Janáčka mrzely. Kostelnička – paní Leopoldina Svobodová–Hanusová – při jednom z výstupů hodila kapelníkovi Cyrilu Metodu Hrazdirovi noty pod nohy: „Nedám si přece zničit hlas!“

Števovi (zpíval ho pan Bohdan Procházka) z divokých intervalů a vysokých poloh hlas na čas dokonce odešel. Soubor ne a ne se nadechnout… hudba mu připadala těžká, nemelodická, nezapamatovatelná.

Janáček sledoval přípravy s rostoucí úzkostí. Před premiérou Její pastorkyně byl unavený k smrti, vyhublý, žlutý jako »velkopáteční svíčka«. Nicméně právě teď byl ve svém životě nejšťastnější – aspoň si to říkal.

Generálka měla velký úspěch, a to ho trochu uklidnilo. Onoho památného 21. ledna roku 1904 se však raději krčil v zapadlém koutku hlediště a očekával věcí příštích. Když dal dirigent Hrazdira znamení k začátku, nabité divadlo se utišilo, a hned nato zazněl xylofon – klapot mlýna – a smyčce.

Opona šla nahoru a na jevišti, ozářeném zapadajícím sluncem, Jenůfa zazpívala „Už se večer chýlí“. Na všechny zapůsobilo, že se z orchestru neozval obvyklý symfonický proud, ale jen barevné podmalovávání a nad tím krásný a srdečný zpěv s tak pravdivým výrazem.

Janáčkova novotářská opera rozdělila posluchače na vášnivé stoupence a odpůrce. Wagneriáni se holedbali vznešeností hudby svého miláčka – takovému svatebnímu pochodu z Lohengrina se prý ani zdaleka nemůže vyrovnat svatební scéna z konce Její pastorkyně.

Janáčkovi příznivci však oponovali, že situace jejich skladatele je naprosto jiná než Wagnerova. Jeho žáci dobře věděli, co si jejich učitel o Wagnerově vnější charakteristice postav myslím. „On má pro každou osobu jeden příznačný motiv, ať pláče, nebo se směje. Je to jako čísla na kabátě.“ Po prvním jednání zabouřil potlesk.

Moravský triumf

Janáček se musel jít klanět. Vzpouzel se… měl slzy v očích… ale byl vtažen na rampu. V hledišti tleskali oba bratří Mrštíkové, samosebou Gabriela Preissová, Jan Herben, Samuel Dušan Jurkovič. Pozvaný Karel Kovařovic nepřijel. Léčil se v té době na francouzské Riviéře.

Nadšení publika se stupňovalo od prvního jednání až k bouřlivě aplaudovanému finále, a když premiéra skončila (a skončila opravdu slavně), neslo publikum autora na ramenou spolu s kostýmovanými sólisty z Veveří až do Besedního domu.

Ze schodů k vestibulu Besedního domu rozjařeně mával kloboukem zástupu, který mu provolával slávu. Brzy poté požádal jako c. k. učitel hudby o výslužbu. Aby se mohl věnovat už jen skladbě. Bylo mu padesát let.

Její pastorkyňa ani Janáček ale neměli tak docela vyhráno – potřebovali se etablovat na scéně Národního divadla. Jak si dílo i jeho autor hledali cestu na první scénu českého divadla? Kdo jim pomohl a kdo jim naopak házel „klacky pod nohy“? To se dozvíte v 1096. díle Toulek českou minulostí.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související