577. schůzka: Zlatý patent

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Josef II.
0:00
/
0:00

„Na vesnicích lid český má se v svátečním šatě dobře vystrojený k cestě postaviti,“ nařizoval zvláštní k tomu účelu vydaný státní patent.

„Děvčata vypentleny tanec řetězový a ovčáci s holemi tanec ovčácký provozovati mají; pacholata do povětří klobouky házeti, děvečky, pacholci s podávkami, lopatami a srpy, s kosami, s cepy státi mají a na ně cinkati; do věncův ženců se strojiti, kytky z kvítí a klasův mají držeti; pacholata na beranech a kozlech jezditi mají; na robotýrský bubny bubnovati a slouhové na pastýřské trouby troubiti mají; na kolovrátky hráti, na dudy a píšťaly pískati se má. Svatební veselosti zpěvem provozovati a na ozdobeným voze jeti se poroučí -volům rohy pozlatiti, na ocasích pentle zavěsiti a je do plén přestrojiti. Praporci točiti, bachusy strojiti, jim břicha vycpati a podle nich menší bachusové jíti, neb na sudech seděti mají. Dobytky své na panství vyhnati, a další nanejvýš kratochvíle a radosti též veselosti provozovati mají. Vivat Marie vykřikovati,“ a tak dále a tak dál, seznam všech loajálních až servilních projevů ještě pokračuje. Pořadatelé přichystali pro panovnici lidovou suitu, složenou snad ze všech folklórních zvyků roku, aby mystérium představování vládkyně zanechalo mezi lidem trvalejší vzpomínku, a aby ten pak s ještě větší úctou vzhlížel k dobrotivému, usmívajícímu se a nádherou nikdy nevídanou zářícímu Veličenstvu. (Což bylo dozajista upřímné vyjádření citů prostého lidu, sloužícímu věrně hlavě svého státu.)

Jenomže on ten prostý lid byl jaksi nevděčný. Císařovna se sice starala o svoje národy přímo mateřsky, leč ony ty národy to nějak neviděly. Ony měly jiné starosti. Právě totiž proběhla strašná populační katastrofa, hladomor století – jeho následky teprve doznívaly. V prvních dvou letech 18. století pomřelo jenom v Čechách, které byly nejvíce postiženy, na čtvrt milionu lidí. Těch obětí bylo pravděpodobně ještě víc – odhaduje se, že vymřela asi desetina obyvatel našich zemí. Shodou okolností právě v oné přetěžké době drahoty a epidemií obcházely po vsích takzvané konskripční komise. Měly na starosti sčítání obyvatelstva. Rozdávaly statkářům a chalupníkům „numera“ – což byla vůbec první popisná čísla domů. Brzy nato se v některých regionech objevily i takzvané komise urbariální. Ty zase pořizovaly v souvislosti s chystanou reformou soupisy všech robotních, naturálních, finančních a jiných povinností poddaných vůči vrchnosti.

A právě tehdy začaly – hlavně po českém venkově – kolovat fámy. (Fámy buď kolují, nebo se šíří; jsou podporovány nebo se proti nim bojuje.) Toto byla fáma, že císař Josef II., od roku 1765 spoluvladař Marie Terezie, chystá „zlatý patent“, jímž bude všem nevolníkům udělena svoboda. Do Vídně i do Prahy už předtím docházely stížnosti poddaných na to, že jejich existenční podmínky jsou nesnesitelné. Psaly se petice, žádosti, prosby – například z Litomyšlska, z Trutnovska, z Novoměstska, ale i z jižních Čech. Císařovna proto vydala v říjnu roku 1771 patent, leč o zlatu v něm nebyla ani zmínka. Pouze obsahoval slib, že připravuje reformy a že jí došly některé informace od zemského gubernia, že v rozličných okolích našeho dědičného Království českého poddaní svým gruntovním pánům povinné poslušenství na stranu klásti a jim u vykonávání svých od starodávna uvedených robot a jiných povinností se spěčovati počínají, a rovněž skrze to, že proti dobrýmu řádu a proti přísahané nám věrnosti a podrobenosti svý vlastní soudcové býti a svá dumělá práva takměř vyzdořiti chtějí. Nevíme sice, jak vypadal originál, ale překladatel do češtiny se moc nevyznamenal. Že si chtěli poddaní vyzdořit práva znamená, že si je chtěli vyvzdorovat.

Martin van Meytens: Portrét Marie Terezie

Tento fakt – že poddaní odpírají poslušenství a chtějí si vydobýt lidská práva (císařovna přitom nezapomene podotknout, že běží o práva dumělá neboli domnělá) přinášel státu nebezpečí. Ty reformy se nepřipravovaly jenom z lidskosti, u důvodů humánních, ale také ze strachu. Budoucí císař Josef II. několikrát Čechy i Moravu navštívil, hovořil s prostými poddanými, občas jim něco vlídného řekl (ba i brázdičku si cvičně vyoral) – no, a oni si to vykládali jako sliby. Ani se nemůžeme divit, že si velká část venkovanů myslela, že císař jde s námi! Abychom podepřeli tenhleten fakt, dovolili bychom si připomenout operettu s názvem O sedlskej svobodě aneb rebelírování, již zkomponoval Jan Antoš, kantor v Nemyčevsi, ve které se mimo jiné zpívalo:

Císař nemůže přemoct český pány,
proto začal reberii chodit s námi.

Když Její Milost Marie Terezie, z boží milosti ovdovělá císařovna římská, královna česká, uherská, dalmatská, charvátská, slovanská, galicinská, lodomerská (raději to zkrátíme), tedy když vydala roku 1771 již zmíněný patent, kterým oznámila své rozhodnutí provést urbariální aneb poddanské změny, na což měla dozírat šestičlenná dvorská komise za předsednictví hraběte Ladislava Kolovrata (musíme ještě více krátit, jinak ztratíme v té tasemnicové větě souvislost!), prostě ta komise měla zjistit a ověřit stav robotních povinností na každém panství, měla vypracovat nové urbáře, tedy knihy vrchnostenské správy, obsahující soupis polí, luk, pastvin a jejich majitelů. Tím by se jednotně a trvale určily poddanské povinnosti. Toto rozhodnutí mohlo znamenat krok dopředu, a taky svým způsobem znamenalo, jenomže - ten patent obsahoval i odstavec, ve kterém byli všichni poddaní varováni, aby zatím robotovali jako předtím, v klidu a pokoji, jinak že budou přísně potrestáni soudem, případně se může proti nim použít i vojska. A ti ubozí, zedření a hladoví, ti všichni a ještě další věřili. Věřili, že císařovna i její syn Josef II., kteří mají přece tak dobrá srdce, jim dozajista pomohou.

Věřili a čekali. Čekali, jenomže urbariální komise nikterak nespěchala, ona si dávala na čas (tak jak si u nás úřady dodneška umějí dávat na čas), šlechta byla konzervativní a její síla byla značná, trvala na dosavadních řádech s takovou úporností, že ani císařovna s ní nehnula. Oni čeští stavové klidně státoprávní nároky strpěli, tedy aby byl roztrhán starý český stát, co ale nemohli přenést přes srdce, že by stát měl určovat, kolik mají vymáhat na poddaných robot, a vůbec, co si mohou a co nesmějí k poddaným dovolit. Všichni se dali pěkně dohromady, vystoupili na obranu svých dědičných práv, práv stavů na lopatky položeného Českého království, což byla velice zvláštní situace, kuriózní. Zemští vlastenci se oháněli historickým právem, a přitom měli většinu živého národa proti sobě. Osobovali si výsadu bránit jeho jazyk, zatímco skutečně česky mluvící lid jim jadrně a šťavnatě nadával.

Joseph Hickel: Portrét Josefa II.

Pohleď, kterak sme soužený
od karabáčníků zedřený
Otče náš
Odhlédni jen se sám na ně
císaři náš milý pane
jenž jsi
My víme že to nežádáš
ani milosrdný Bůh náš
na nebesích
Plačtivě na tě čekáme
za krále tebe žádáme
osvěť se
Neb jest tuze povýšeno
ve všech zemích rozhlášeno
jméno tvé
Slibujem ti věrni býti
až budeš s náma bydleti
přijď království tvé
Ve všem se chceme poddati
hleď s náma co chceš dělati
buď vůle tvá
Nebo víc dřený nebudem
tak v radosti živi budem
jako v nebi
Přitom budem věděti
komu máme věrní býti
také i na zemi
Dyť nemůžeme již obstáti
neb nám chtějí tak bráti
chléb náš vezdejší
Víc dozejtří čekat nechtějí
nýbrž s karabáčem nutějí
dej nám dnes
My ho dost prosíme, sice
ach pane nebí nás více
a odpusť nám
Na prosby naše nic nedbá
na zádech s karabáčem hledá
naše viny
Jsou rovně měšťané poddaný
a od těch dříčův soužený
jako i my
My leda kdy pacholky i koně
kamkoliv dojeďte pro ně
odpouštíme
Ó císaři náš pane milý
zapověz by nás nesoužili
našim viníkům
Ach dej nějaké ulehčení
a ujmi nám toho soužení
a neuvoď nás
Udělej prostředek malý
bychom sobě nezoufali
v pokušení
Nedej nás více soužiti
a až do kůže odříti
ale zbav nás
My sice v Boha doufáme
a přece vždycky zoufáme
od zlého
Dej nám Bože v boji stálost
a po smrti věčnou radost.
Amen.

Selský otčenáš. „Vyšel na světlo a po celém království se brzy roznesl v časech pozdvižení,“ praví milčický rychtář František Jan Vavák, zatím jiný kronikář, ten zase tvrdí, že „jeden každý sedlák, který si jím mohli ulevit, měl takovou radost, jako by mu kráva zlaté tele byla porodila.“ A venkovem šly pořád zvěsti o hodné císařovně a milém Josefovi II. – od chalupy k chalupě, od vesničky k vesničce se šířily zprávy, přinášející naději. Šířily, šířily, ale zároveň ubíhal čas. Dny, měsíce, ba i roky. Až v únoru roku 1774 se ledy konečně o něco hnuly. Císařovna schválila směrnice a v dubnu tohoto roku mohlo zemské gubernium vyhlásit takzvaný regulativ, neboli „předpis k dosáhnutí a polehčení oných, mezi společnými gruntovními vrchnostmi a jejich robotě a ourokům podrobenými poddanými od nás tak tůze dychtěných dobrovolných urbariálních a robotných porovnání.“ Hrozná věta. Že bych jí nějak příliš rozuměl...

Jean-Étienne Liotard: Portrét císařovny Marie Terezie

Během šesti měsíců se měly podle toho regulativu upravit roboty. Potažní i pěší – přičemž by neměly přesáhnout tři dny v týdnu. Pouze o žních a senoseči mohla být robota zvýšena. (Byla odstupňována podle placení daní z půdy.) Současně se v dalším dvorském patentu opakovala ustanovení z roku 1771, že poddaní musejí (pokud nebudou vyhotoveny nové urbáře) vykonávat dále své staré robotní povinnosti. „Většina vrchností tenhle patent s radostí oznámila poddaným,“ píše historik profesor Josef Petráň ve své knize Rebelie, "zato o regulativu se mnohde mlčelo, třebaže obsahoval pasáž, že poddaní se mají dohodnout se svou vrchností, zda budou robotovat podle starých předpisů či podle nových. Dokonce někde – například na panství v Novém Městě nad Metují – tamější vrchní úředník naznal, že raději počkají na definitivní úpravu v budoucnu, což by měla vypracovat urbariální komise. A dodal, že kdyby s regulativem seznámili poddané, mohlo by to prý vést k povstání v jiných krajích, kde by se nevolníci odvolávali na panství novoměstské, tam že už došlo ke snížení roboty.“

Takže on ten slavný regulativ byl sice na světě, ale vrchnost ho většinou opomíjela, neprováděla ho a odsouvala neboli zatloukala. A přitom císařovna dokonce připouštěla, že dohody mezi vrchnostmi a poddanými (ovšem žádná uzavřena nebyla), mají platit i tehdy, když ve zdůvodněných případech překročí státem určenou výši robot. Nic jiného už císařovna nechtěla než to, aby vrchnosti aspoň nějak zdůvodnily vysoké roboty. Panstvo ovšem nemělo zájem. Panstvo zájem o reformu ztratilo. Byl tu ale šestiměsíční termín... Termíny byly automaticky prodlužovány a nedělo se nic. Byrokratický aparát, který Marie Terezie pracně vybudovala a na který tolik spoléhala, v záležitosti reformy úplně selhal. A tak se potvrdila slova spoluvladaře Josefa, který od samého počátku říkal, že tento systém státní administrativy nestojí za nic:

„Ustavičné změny, neustávající intriky, brzy rozdělení, brzy zase soustředění agendy, zřizování nových úřadů a opět jejich rušení – ministrům jsou svazovány ruce a brzy zase jest jim dávána neomezená moc – zkrátka, při pohledu na tyto ustavičné pochyby a nerozhodnost každý obracel plášť po větru a snažil se pouze dosíci předností, titulů, platu, penzí a jiných výslužek pro sebe a pro své přátele a klienty, bez ohledu na dobro celku.“

Není od věci podtrhnout, že tato slova byla napsána v roce 1774, stejně jako tahleta z pera Josefa II.: „Rozkazy nejsou brány vážně, každý čmárá něco na papír, jen aby mohl vznésti svoje námitky, kdyby se to mělo opět změnit, nebo nařízení pouze opisuje, aniž by sám přispěl něčím, co by mohlo pomoci ke splnění příkazů, jež se mu nehodí do krámu. Budí tak pouze zdání, že uposlechl. Ale i když jest tomu takto, mohlo by se přece mysliti, že císařovna sama má možnost věci posouditi a rozhodnouti a tak lehce protrhnouti a zmařiti toto odsouzeníhodní předivo. Zde však právě vězí největší zlo dosavadního zřízení. Nikdo není přesně zpraven o faktech. Úředník ani vrchnost nezná a nemusí znáti svých poddaných a jejich vnitřních poměrů. Krajský hejtman nemůže a nesmí správně přehlédnouti svého kraje. Zemské úřady nevědí nic, co jim napíše krajský hejtman, takže, jak bylo již řečeno, nemohou o zemi nic vědět. Totéž platí o dvorských úřadech, ministrech a státních radech. Co z toho povstává, leč že všechny zprávy jsou pořizovány jen podle domněnek, bez jistoty a spolehlivosti. K tomu pak dávána jsou dobrá zdání, přednesy, mínění a tak se usuzuje o věcech bez jejich vyšetření na místě, takže substrát rozkazů nemůže býti jistý a správný nejen ze zlé vůle, ale i z nemožnosti. Na základě toho pak jsou vydávána císařská rozhodnutí, patenty, reskripty a cirkuláře, jež, má-li dojíti k jejich plnění, mají výsledek směšný, ba hloupý.“

Poddaní už od roku 1771, kdy se konal první všeobecný soupis zbraněschopných mužů a kdy jim na mnohých místech důstojníci napovídali, že brzy budou roboty sníženy nebo zrušeny, aby je tím uklidnili,poddaní od té doby žili v napětí a očekávání. Fáma o zlatém patentu se šířila jako lavina, opakovaly to různé lidové skladby, jakož i proroctví – někde si dokonce vzpomněli, že před víc než třiceti lety se ve vesnicích četly patenty, aby se venkované hlásili do zeměbrany a tím že dostanou svobodu. Teď si poddaní spojili někdejší agitační manévr s vybudováním vojenských soupisů a usoudili, že kdo je zapsán, zbaví se roboty. To všechno je prý řečeno ve „zlatém patentu“.

„Navíc na panství Police nad Metují získali poddaní jeden exemplář regulativu, stejně i Náchodští a Broumovští, kteří ho měli asi z Teplicka. Odtud se pak rozběhly zvěsti dál a fáma o ´zlatém patentu´ se prolínala s povědomí o regulativu, který vrchnost zatajuje. Posléze se agitace k získání písemnosti měnila v rebelantské odhodlání dostat je třeba násilím, z Hradecka přecházelo do Boleslavského, Bydžovského a Litoměřického kraje, později vlastně téměř do celých Čech, i na Moravu.“

Byla to jakási davová psychóza. Sousede, vy to ještě nevíte? „Zlatý patent“ přece existuje! Dobrotivý císař pán ho podepsal už před několika lety, tenkrát, co rozdávali numera! Ale vrchnost to před selským lidem schválně tají, abychom na panském zadarmo dřeli dál! Robota byla ve skutečnost dávno zrušena! Máme svobodu, jenže nám ji zamlčeli! A věci už se už daly do pohybu. Věci se už nedaly zastavit. Jako kdyby se krajem rozlila zápalná směs.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související