1060. schůzka: Jubilejní

Takto nás do děje uvádí dvojice historiků František Kolář a Milan Hlavačka ve své publikaci o jubilejní výstavě 1891. Roku 1885 se konala v Budapešti uherská všeobecná výstava, a přízeň, kterou jí věnovala domácí i zahraniční veřejnost, ukázala, jak mocným nástrojem a stimulátorem taková výstava je. Proto nepřekvapil zájem, který výstava vzbudila v českých návštěvnících, ani snaha uspořádat obdobnou akci v Praze. Ovšem – nic nového pod sluncem… Praha měla v evropském výstavnictví prioritu – roku 1791 se tu konala první průmyslová výstava na evropském kontinentě. Proběhla u příležitosti korunovaci císaře Leopolda II. českým králem. České království se představilo už tehdy jako jedna z hospodářsky nejvyvinutějších oblastí Starého světa. Jenomže co bylo dřív, nota bene už před celým jedním stoletím, to jaksi na konci století devatenáctého nestačilo.

„Je třeba bezodkladně pomýšleti na prostředky, jimiž by žilobití hospodářského tělesa do svěžejšího postupu uvedeno bylo." To hlásalo velice obsáhlé memorandum, jehož název byl rovněž dlouhý jako tasemnice, a kromě toho dost šroubovaný: "Pamětní spis ze dne 26. října 1887 v příčině zřízení stálé výstavní budovy odborné se zvláštním zřetelem k případnému pořádání všeobecné zemské výstavy v Praze, podaný obchodní a živnostenskou komorou v Praze vysokému sněmu Království českého." "Je třeba bezodkladně pomýšleti na prostředky, jimiž by žilobití hospodářského tělesa do svěžejšího postupu uvedeno bylo.“

To hlásalo velice obsáhlé memorandum, jehož název byl rovněž dlouhý jako tasemnice, a kromě toho dost šroubovaný: „Pamětní spis ze dne 26. října 1887 v příčině zřízení stálé výstavní budovy odborné se zvláštním zřetelem k případnému pořádání všeobecné zemské výstavy v Praze, podaný obchodní a živnostenskou komorou v Praze vysokému sněmu Království českého.“ Spisek ten zformuloval tehdejší úředník komory a pozdější ministr předlitavské (neboli rakouské) vlády Josef Fořt. „Zdá se, že po dlouhodobé stagnaci dle všeho stojíme na prahu období, vedoucího k hospodářské expanzi, tedy k novému čilému zápolení na poli práce. K takovémuto zápolení má však činnost průmyslová potřebí vydatných vzpružin. Je–li na jedné straně nepopiratelné, že průmysl český vykazuje dostatečnou schopnost konkurence na trhu světovém, a je–li na druhé straně zjevná pravda, že výstavní ruch náleží k nejvydatnějším prostředkům, jimiž se probouzí, osvěžuje a stupňuje činnost průmyslová, zároveň pak rozšiřuje odbyt a klestí nové styky mezi producenty a jejich odběrateli – z obou těchto momentů plyne nad vší pochybnost, že myšlenka zahájiti právě nyní přípravné kroky k uspořádání zemské výstavy byla by časově nadmíru vhodnou.“

Ale když by se v Praze mělo cosi podobného konat, bylo by taky kde to uspořádat? V té době už se začínala upravovat bubenečská část Královské obory. Právě tu si pražská komora vyhlídla za místo budoucího Výstaviště. „Vysoký sněme Království českého,“ obracelo se memorandum s výzvou: „Račiž se usnésti, aby jakožto první krok, směřující k uspořádání zemské výstavy zřízeny byla na náklad země v parku bubenečském stálá výstavní budova, a zároveň račiž k provedení tohoto usnesení čeho potřebí blahosklonně naříditi.“ Po jazykové stránce tedy žádná sláva, leč i tak memorandum vzbudilo značný ohlas. Nikoli jen kladný. Německý textilní průmyslník Josef Sobotka (typicky germánské jméno, že) odmítl myšlenku všeobecné zemské výstavy s tím, že se jedná o akci, která přinese užitek pouze Čechům. „Navíc za peníze německých poplatníků! Musily by v obou táborech nastat veliké politické a národnostní změny, aby se dalo očekávat, že na této půdě dojde ke sblížení a uspořádání společné výstavy!“ Češi naopak horovali pro stálou výstavní budovu a pro budoucí všeobecnou zemskou výstavu. Karlínský stavitel Václav Nekvasil, člen výkonného výboru připravované výstavy, vyjádřil české stanovisko jednoznačně: „Vždyť máme bohaté strojnictví, bohatou a vůbec hospodářskou industrii velmi vyvinutou, máme konečně menší živnosti, umělecký průmysl, a to vše jest industrie česká a německá. Země naše jest zemí dvojjazyčnou, a tou, trvám, zůstane; musíme ji tudíž společně obývati – kéž by to bylo svorně!“

Jak se vzápětí ukázalo, do svornosti jsme měli už tehdy hodně daleko. Česká převaha sice rozhodla o odeslání memoranda českému sněmu, ale liberecká a chebská komora se postavily ostře proti zemské výstavě, financované zemským sněmem, jakož i „proti veškeré součinnosti s českým obyvatelstvem výrobním.“ Němci se rozhodli zůstat stranou a spíš jenom přilévali oleje do ohně. První pokus zorganizovat zemskou výstavu ztroskotal. Rok 1888. Zdálo se, že celá záležitost se ocitla v bludném kruhu. S nápadem, jak z něj ven, přišel majitel nového elektrotechnického závodu v Karlíně František Křižík. Ten se svými obloukovkami zbrázdil za posledních deset let řadu výstav po celé Evropě. „Udělejme to tak,“ navrhoval ing. Křižík, „jak jsem seznal na výstavě v Paříži. Seskupme se v komitét k pořádání výstavy. Prostředky si opatříme tím způsobem, že utvoříme dva fondy: základní a garanční. Kromě toho můžeme – jako v Paříži – uspořádat loterii, a při každém losu budou kupóny, které budou vlastně vstupenkami na výstavy. Na tyto losy a na úpisy na oba fondy poskytnou nám peněžní ústavy zálohy ke stavbě i k provozu výstavy.“ Tento okamžitý nápad přednesl Křižík v kavárně U české koruny. Stavitele Nekvasila ta myšlenka okamžitě nadchla, od pana kavárníka si dal přinést dva archy papíru. Jeden nadepsal „Úpisy na základní fond“, a druhý: „Úpisy na garanční fond všeobecné zemské výstavy.“ Když se mu ty papíry vrátily, bylo na nich pro potřeby výstavy závazně slíbeno hodně přes 3000 zlatých. Uplynulo však několik měsíců, a na subskripční listiny byl mnohem utěšenější pohled. Základní fond přesahoval částku tří set tisíc, garanční fond činil víc než čtvrt milionu zlatých. Vedle českého sněmu a pražské městské rady věnovali výstavnímu výboru veliké sumy peněz i další pražská města Karlín, Smíchov, Královské Vinohrady, česká šlechta, pražská a plzeňská obchodní a živnostenská komora, čeští a také někteří němečtí průmyslníci. Řada drobných přispěvatelů byla dlouhá.

Brzy byly schváleny projekty výstavních budov, které byly dílem architektů Antonína Wiehla a Bedřicha Münzbergera. Jakož i sadová úprava výstaviště. Koncem března 1890 se začalo v bubenečském parku vyměřovat, do země se poprvé zaryly lopaty a krumpáče. Zároveň byl císař František Josef I. zdvořile požádán, aby nad výstavou přijal protektorát. V květnu 1890 se začalo se stavbou prvních výstavních budov. Ze země rostla montovaná hala strojovny, do výše se zdvihala pozoruhodná konstrukce Průmyslového paláce. Vedle něj byla postavena zvláštní Budova pro výstavu retrospektivní a uměleckou. A také Pavilon lesnictví a rybářství. Některé z těchto budov slouží dodnes svému účelu, jiné (jako například Hanavský pavilon, nebo Pavilon českých turistů) byly darovány městu Praze a přeneseny na jiná místa. Strojovna byla po výstavě rozebrána a prodána do Innsbrucku. Dřevěná provizória byla poté, co výstava skončila, zlikvidována – skončila na stavbách nebo v kamnech Pražanů. Onoho památného 15. května 1891 se blížily ručičky hodin k desáté hodině.

Z výstaviště se ozývaly ještě poslední údery kladiv, když branou projížděla císařská delegace. Zanedlouho bratr císaře Františka Josefa arcivévoda Karel Ludvík (což byl „arcivévoda pro výstavy,“ jak sám sebe nazval) prohlásil jménem svého bratra všeobecnou jubilejní zemskou výstavu za otevřenou. Přitom pronesl docela obstojnou češtinou: „Jako věnujeme dnes čestnou vzpomínku oněm vlastencům, kteří před sto lety domácí hospodářství a průmyslovou činnost výstavou svých výrobků povznésti a k pokojnému závodění s jinými národy povzbuditi se vynasnažili, tak bude se jedenkráte vzpomínati také oněch mužů, kteří nynější jubilejní zemskou výstavou spojenými silami podali důkaz, že toto vysoce pokročilé království také ještě dnes v ušlechtilém závodění v pokojné činnosti starou svou slávu zachovati dovede.“

A Národní listy ve svém vydání za čtyři dny nato radostně konstatovaly: „Byli jsme a budem!“ Pod kterýmžto sebevědomým titulkem následoval neméně hrdý komentář: „Je pravdou (rozumem i dějinnou zkušeností nezvratně stvrzenou), že osudy národů nerozhodují se na krví zbrocených děsných bojištích, ale že vlastně bývá o jejich životě a smrti rozhodováno již před těmi bitvami jinými zápasy, které jsou vedeny na nekrvavém poli duševního a národohospodářského rozvoje. Dnes můžeme dojista s oprávněnou hrdostí a beze všeho dětinského sebemilství tvrditi, že národní český svou první výstavou vyhrál slavně bitvu velikou, ano bitvu významu epochálního. Kdy má který národ svrchované, nepopiratelné právo žádati, aby byl propuštěn z vodítek poručníků, aby byl uznán plnoletým, hodným svéprávnosti, svobody a samostatnosti? Zajisté tehdá, když prokáže se býti duševně, mravně a hospodářsky tak dospělým, tak pokročilým a zdravým, že přestává všechen důvod slušný poručníkovati jej dále jako nezletilce a odpírati mu schopnost ku samosprávě a své zákonnosti.“

Nejnákladnější a nejmohutnější budovou na novém výstavišti byl Průmyslový palác. Čelně uzavíral hlavní výstavní třídu, která vycházela od Letenské brány. Jeho tvůrci se nechali inspirovat vyzdívanými železnými konstrukcemi, které tak uchvátily návštěvníky pařížské světové výstavy z roku 1889. Při stavbě Průmyslového paláce bylo poprvé v české architektuře užito montovaných železných konstrukcí. Samotná stavba Průmyslového paláce byla (a byla by i dnes) malým stavebním zázrakem.

Během několika měsíců byla naplánována, zorganizována, postavena, zařízena a zaplacena netradiční honosná stavba, která by se za normálních okolností stavěla přinejmenším dva roky. Inženýři a montéři První československé továrny na stroje a stavební firma architekta Františka Víšky odvedli za velmi nepříznivých povětrnostních podmínek velmi solidní práci. Ani záplavy, vytrvalé deště a posléze několikaměsíční kruté mrazy nezabránily tomu, aby Průmyslový palác byl počátkem dubna 1891 stavebně dokončen a během zbývající pěti neděl osazen nábytkem a exponáty. Železná konstrukce Průmyslového paláce vážila na 800 tun. Celý palác přišel výstavní výbor na půl milionu zlatých.

„Vedle něj budila největší pozornost odborné i laické veřejnosti montáž strojovny s kotelnou,“ píší autoři práce o jubilejní zemské výstavě 1891, historici František Kolář a Miloš Hlavačka. „I ona byla stavěna jako železná příhradová konstrukce (i když bez větších dekorativních částí). Stála 100 000 zlatých a byla důstojnou vizitkou práce českých hutí a mostáren. Především strojovna a její expozice – a nikoli Průmyslový palác – založily slavnou pověst jubilejní výstavy za hranicemi monarchie. Průmyslový palác a strojovna vytvořily dva pevné středy, kolem kterých byly skutečně někde jenom nakupeny ostatní pavilony, altány, stánky, ochutnávárny, restaurace, kiosky a pestré květnice. Zatímco přední část výstaviště budila u všech návštěvníků jednotný a téměř monumentální dojem bulváru přepychového města, zadní část (zvláště kolem strojovny a balónové arény) měla poněkud nejasný řád. Sem byly umisťovány pavilony a technické atrakce v tom pořadí, jak docházely přihlášky od jednotlivých firem. Vedle sebe se tak nacházely nejroztodivnější stavby.“

Například Pavilon papírnický, stylizovaný do podoby egyptského chrámu, ten se snoubil s dřevěným gotickým hradem a padacím mostem od Klubu českých turistů, v sousedství vyrostla vysoká železná větrníková věž a těžní věž, které zastiňovaly dřevěnou homoli cukru u pavilonu českých cukrovarů, nechyběl ani Pavilon teplické šamotárny a berounských vápenek, kolem kterých se šlo do dvora „ryzí české chalupy.“
Zkrátka a dobře – původní romantické plány výstaviště (kromě hlavní výstavní třídy a takzvané „Panské čtvrti“ vlevo vzadu za Průmyslovým palácem) vzaly pod náporem soukromé iniciativy nejrůznějších závodů za své. Přesto celkový dojem nepostrádal i přes všechnu živelnost zvláštní ladnosti pohádkové krásy.

Jubilejní výstavu ale netvořily jenom vážné expozice v Průmyslovém paláci, ve strojovně, v jednotlivých pavilonech a pod širým nebem. Byla to vlastně taková permanentní lidová veselice. Německý tisk ji škodolibě nazýval „jarmarkem“ nebo „lunaparkem“. Na výstavě bylo možno podpořit národního duch, ale také sytit návštěvníky mnohem prozaičtěji.

„Ona ta národní výstava se podobá tak trochu hospodě,“ povšiml si Jan Neruda. A skutečně se zde nacházely 62 ochutnávárny, kde se čepovalo přes 50 druhů českých piv, k nimž se podávaly chutné uzenky. 15. července 1891 (tedy v den, kdy výstaviště slavnostně uvítalo miliontého návštěvníka) vypilo 85 000 návštěvníků 615 hektolitrů piva. Tímto počtem (počtem návštěvníků, nikoli piv) byly překonány i denní staré rekordy na vídeňské světové a budapešťské výstavě. To ovšem pořadatelé netušili, že uvítají i návštěvníka dvoumiliontého.

Díky inženýrovi Františku Křižíkovi (a také městským plynárnám) získala jubilejní výstava zcela jinou dimenzi. Večerní osvětlení elektrickým proudem a plynovými hořáky prodlužovalo výstavní ruch až do jedenácté hodiny. Hra světla a stínu propůjčovala výstavě zcela novou a neznámou tvář. Od konce května pak byla se soumrakem spouštěna technická atrakce číslo jedna. Většina návštěvníků neopouštěl výstaviště, dokud neuzřela v činnosti Křižíkovu Fontaine lumunaise (světelnou fontánu). Proudy vody, nasvětlené padesáti barevnými světly a metané parním strojem do výše dvaceti pěti metrů působily mocně na českou duši. (Tak mocně, že jednou musela zasahovat i policie.) Hra vody a světla byla zároveň doprovázena produkcí obřího světlometu na kupoli Průmyslového paláce, který silným proudem světla ozařoval blízko i vzdálené dominanty Prahy.

Celá výstava se nesla ve znamení moderních technologií. Jedním z nejrozvinutějších průmyslových odvětví, představených na jubilejní výstavě, bylo cukrovarnictví. Šlo o typicky český průmysl, využívající řadu domácích technologií a vynálezů. Tam byl jen český kapitál, z Čech se cukr exportoval. Druhou novinkou byl elektrotechnický průmysl – výstava byla řadou vybavena řadou novinek z tohoto oboru. Největší zásluha patřila opět Františku Křižíkovi, který nejenže osvětloval celou výstavu, ale zajišťoval i dopravu. Instaloval v Praze první tramvaj, která jezdila z Letné na výstaviště. Vedle této elektrické dráhy byla od Vltavy na Letenský vrch postavena lanovka. A na Petříně byla souběžně s výstavou smontována železná rozhledna, která byla volnou kopií slavné Eiffelovky.

Pro návštěvníky výstavy se otevřely nejrůznější atrakce včetně vzduchoplavecké arény, kde bylo možné absolvovat krátký let v upoutaném baloně.
Jestliže v předchozích desetiletích charakterizoval emancipační snahy českého národa boj o Národní divadlo (neboť česká politická reprezentace na jiném poli tak úspěšná nebyla), pak na počátku 90. let 19. století symbolizoval společné vření v české společnosti především boj o jubilejní výstavu. Průmyslový palác a nové výstaviště ve Stromovce dokazovaly, že český národ úspěšně obstál v na poli „materiální práce.“ Právě nový Průmyslový palác oznamoval průnik českého národa do elitní společnosti nejvyspělejších evropských národů. Stavba Obecného domu na Josefském náměstí pak o několik let později znamenala potvrzení tohoto stavu. V roce 1891 byl v Praze uzavřen jakýsi pomyslný „emancipační trojúhelník,“ na jehož vrcholech stálo Národní divadlo, Národní muzeum a Průmyslový palác.

České obrození – či spíše utváření moderní české společnosti – bylo právě dokončeno.