1042. schůzka: Afrikou se jménem Rosa

Patří mezi ně i Rosa Hofová, rodilá Vídeňanka, dcera Ludvíka a Marie Hofových, jež zde přišla na svět 11. května roku 1865. Jako čtrnáctiletá poprvé uviděla doktora Emila Holuba, když se právě vrátil ze své africké cesty a za další čtyři roky se za něj provdala. Trasa jejich svatební cesty je poněkud netradiční. Z hamburského přístavu do jihoafrického Kapského Města. Tam však jejich společné dobrodružství na žhavém světadílu teprve začalo. „Plavba do Afriky trvala celý měsíc. Cestování bylo tehdy už mnohem pohodlnější než plavba na moři před desítkami let, kdy do Afriky putoval David Livingstone se svou manželkou. Prostředí lodi ovšem nebylo nejideálnějším místem pro dívku, která byla zvyklá volnému pohybu ve Vídni. Leč Rosa vše zvládla, i mořskou nemoc. Výprava se vylodila v Kapském Městě den před začátkem Vánoc v roce 1883.“

Tyto informace jsme načerpali z knihy o Růženě Holubové (jak se novomanželka pana cestovatele začala po čase podepisovat, i když jinak češtinu neovládala). Autorem té knihy je Vincenc Streit. Emil Holub uváděl jako cíl výpravy území kmene Mašukulumbů. „Přijel jsem do jižní Afriky stát se badatelem,“ napsal v dopise domů. Z území Mašukulumbů chtěl odbočit k velkému a pověstnému jezeru Bangweulu (to se nachází na území dnešní Zambie). V další části programu expedice se uvádí podrobný rozpis trasy: Z Kapska k řece Zambezi, kde měla být prozkoumána říše Marutsko–mambudská, dále africké cestovatele čekala (Livingstonem sice objevená, ale dosud málo známá) jezera konžská, a směrem na sever se přes území Darfuru (což je dnešní západní Súdán) zamýšleli dostat až do Egypta. Záměr projít Afrikou z jihu na sever byl původním cílem expedice. Tato výprava se vydala na cestu s podporou císařského dvora ve Vídni a byla přísně „císařsko–královská.“

Při výběru svých spolupracovníků Holub hleděl více na jejich národnostní původ než na jejich schopnosti. Ze sedmi set přihlášených uchazečů si Holub vybral každého stého, tedy všeho všudy sedm spolupracovníků. Všichni to byli řemeslníci. A tak se na seznamu „Rakousko–uherské africké výpravy“ (jak zněl oficiální název expedice) ocitl Josef Špilar ze Šťáhlav (mimochodem – odtud pocházeli i Holubovi předkové). Ani Moravan na něm nechyběl – byl to Antonín Halouzek z Rajhradu u Brna. Dva účastníci pocházeli z Vídně – jeden z nich byl ale zase Čech, Karel Bukač. Druhý rodilý Rakušan, Osvald Söllner. A ještě bychom tu měli jednoho „nevídeňského Rakušana," Ignaze Leeba, a rovněž Maďara – Jánose Feketeho z Csongrádu. Mezi Holubovými průvodci nebyl (pravděpodobně záměrně) nikdo, kdo by měl nějaké výraznější vědecké ambice, a dokonce ani odborné vzdělání.

První zastávka na té pouti byla na diamantových polích, které Holub už znal. Teprve za 10 měsíců po přistání v Kapském Městě dorazil do Transvaalu (stále na území búrské Jižní Afriky). Odtud postoupil na stepní rozvodí řeky Limpopo. V její blízkosti nasbíral 140 křováckých rytin. Zde se zdržel delší dobu, aby se vydal (stejně na své první cestě) do Šošongu přes solnou pánev k Viktoriiným vodopádům (tedy na území dnešní Zimbabwe). Pro Rosu Holubovou znamenalo africké putování školu života. Brzy se aklimatizovala. Získala potřebné jazykové znalosti: kromě angličtiny a búrské nizozemštiny (což byla její tamní podoba – kaferština); zvládla do určité míry i jazyky domorodých kmenů. Komunikovala jak s bílými obyvateli – především s farmáři, obchodníky, ale dokázala úspěšně jednat i s domorodci. Uplatnila se hlavně při najímání nosičů.

A pak přišla první rána. Holubovi společníci – včetně Rosy Holubové – onemocněli malarickou zimnicí. Léčbě nepomáhalo ani tehdy běžně Evropany užívané léčivo – chinin. Tato nemoc se projevovala především vysokými horečkami s nebezpečnými následky pro dýchací systém a na činnost srdce a jater. Rosa pečovala o nemocné, dávala jim léky, pití, obklady. I ji však postihly malarické záchvaty; navíc se jí v dutině ústní objevil vřed, podle lékaře Holuba velmi bolestivý. Aby toho nebylo málo, přidružila se ještě takzvaná růže. Čímž její obtíže neskočily, protože ji navíc postihla úplavice. Nemoci začaly ohrožovat její život. V té době byl i její manžel postižen revmatismem, tyfem a pochopitelně malárií. Přesto manželé Holubovi pokračovali ve sběru různých exemplářů tamní fauny a flóry. Jako první z účastníků expedice podlehl malárii Josef Špilar. Protože i stav Rajhraďana Halouzka byl vážný, poslal ho Holub domů a svěřil mu dosavadní sběry k odvozu. Brzy nato zemřela druhá oběť – Karel Bukač. Půl roku se ztenčená výprava pohybovala v okolí řeky Zambezi, teprve pak se hnula k severu. To se psal červen 1886; Holubova expedice už pobývala v Africe dva a půl roku.

Cestovatelé se přeplavili přes Zambezi. V misii Pandamatenga si Holub obstaral (s námahou) domorodé nosiče. Za několik dní vstoupil jako první Evropan na území Mašukulumbů. Ti ho přijali s nedůvěrou, jako vyzvědače. Byl mezi nimi rozšířen názor, že vetřelci nejsou žádní běloši, ale bílou barvou maskovaní špioni maruckého náčelníka. Mezi Mašukulumby se nepodařilo proniknout ani Livingstoneovi. Holub postupoval jejich územím přes řeku Luengu, což byl přítok Zambezi. Potíže, které výpravu provázely, se cestou zvětšovaly, největší problémy byly s nosiči. Holub cítil, že je to dílo nepřátelských Mašukulumbů, o kterých se domníval, že nemají ani jednu dobrou vlastnost. Nicméně malá skupina cestovatelů postupovala dál, vystavena značnému nebezpečí a ohrožení životů i majetku. Postrádala potřebné vybavení, většinu nosičů pozbyla. Rosa nepředstavovala pro výpravu žádné problémy, kvůli ní nebylo zapotřebí pohyb expedice zpomalovat. Mladá žena podporovala svého manžela s nabitou puškou. Pak ale přišel osudný 2. srpen roku 1886.

Toho dne se vydal dr. Holub, aby spolu s Leebem a svou manželkou vyhledal údajného bělošského lovce slonů, Portugalce, který měl žít nedaleko poslední mašukulumbské osady. (Jak se později ukázalo, byla to fáma, kterou záměrně vypustili Mašukulumbové, aby síly výpravy rozptýlili a její zbytek snadno přemohli v provizorním táboře nedaleko osady Galugonga.) Naštěstí Holub a jeho průvodci se poměrně včas dozvěděli, že žádný takový běloch neexistuje, že jde o podvod. A rychle vraceli – jak jim jenom terén dovoloval – co nejrychleji do tábora výpravy. Cestovatel se ve svém deníku, který se posléze stal podkladem pro cestopis Druhá cesta po jižní Africe, zmiňuje o okamžiku, kdy došlo k neblahým událostem: „K táboru výpravy přišlo pět mužů, domorodců. Zmíněných pět mužů začalo škádlit paviána Pita, jenž byl uvázán na řetěze před ležením. Chvíli si s ním hráli. Maďar János Fekete seděl obrácený k východu z ležení a šil pytle, jak jsem mu rozkázal, a proto neviděl, co se u vchodu děje.“ Právě když odstřihoval kus plachtoviny na nový pytel, připotácel se k němu Osvald Söllner se slovy: „Jsem vážně zraněn. Doprav mě na bezpečné místo!“ Fekete si nejprve myslel, ze Söllner žertuje, ale jeho obličej byl velice bledý a košili měl potrhanou a zakrvácenou. „Povím ti všechno cestou, pojď jenom rychle odtud, pustíme se za doktorem.“ Osvald vzal do ruky winchestrovku a kulhal směrem, k močálu. János zůstal stát v táboře, neschopen slova, když vtom se ozval z obou stran silný křik. Bylo vidět, jak se na ně ženou domorodci v hustých zástupech – směrem od vesnice i od jihu.

„Obrátil jsem se,“ vyprávěl Fekete, „a spatřil jsem, jak Osvald klesl k zemi, a tak jsem vyběhl z tábora a zdvihl ho. Prosil mě, abychom prchli před těmito ďábly, abychom se dostali na bezpečné místo. Odnesl jsem ho k houštině a doufal jsem, že v rákosí budeme trochu chráněni. A byl skutečně nejvyšší čas, protože chatrná ohrada z kukuřičných stonků byla útočícími černochy z větší části povalena. V táboře nastal rej jako kolem vosího hnízda.“ Feketemu se nepodařilo zachránit ani kazajku, ve které byl uschován jeden z Holubových deníků se záznamy o příhodách výpravy. Emil Holub si později o té katastrofě poznamenal: „Dozvěděl jsem se, že je všechno ztraceno, úplně všechno, i poslední zbytky našich věcí, které jsme jen s největší námahou zachránili – 4500 nábojů, stan, prapor, drahocenné přístroje a všechny mé deníky. Tato ztráta byla nejhorší pohromou, jaká mne vůbec mohla postihnout. Ve dvaatřiceti denících byly obsaženy poznámky a vysvětlivky k obsáhlým sbírkám. Do 2. srpna, kdy se uskutečnil útok, obsahovaly dva tisíce stránek hustě popsaných a na sedm set výkresů, vůbec všechny vědecké výsledky této cesty – a nyní dostanu zprávu, že z nich nebyl zachráněn ani jeden list! Stál jsem zdrcen, nepomýšleje ani trochu na svůj další osud, až mne vyrušil ze zamyšlení Fekete otázkou – co teď?“

Vydali se k vypleněnému táboru a vrazili dovnitř. "Náboje a deníky! To bylo naším válečným heslem." Holubovi, Feketemu a Leebovi se podařilo zachránit několik deníků a také menší část nábojů do pušky. Po chvilce ale zjistili, že se mašukumbští bojovníci vracejí. Snažili se využít situace, kdy měl Holub úplné ruce sesbíraných deníků a dalších věcí. Dovtípili se, že cestovatel by raději ani nevystřelil, než by zahodil ty hromady papírů. Někteří z Mašukulumbů vyskočili na blízká termitiště a vyzývali křikem ostatní k útoku. Holub byl v té chvíli docela sám, od ostatních členů výpravy ho dělila značná vzdálenost. A právě v této chvíli zasáhla výrazně Rosa Holubová.

„Má manželka pochopila, odhadla mé obtížné postavení a vzala do rukou ručnici, aby se mohla bránit proti domorodcům, a vyslala mi rychle Leeba a Feketeho na pomoc. Tak se mi podařilo rychle bez úrazu dorazit do tábora.“ Rosa se snažila zachránit meteorologické přístroje. Na snahu ale málem doplatila při pochodu bažinou. „Zpozoroval jsem pojednou, že manželka zůstala na jednom místě jako přikována a marně usilovala postoupit vpřed. Dříve než jsem stihl přijít jí na pomoc, dostal se k ní Fekete a strhl jí všechny přístroje, které chtěla do posledního okamžiku zachránit.“ Vyzdvihl ji z bažiny a pomohl jít dál. Vydali se na cestu… pryč z pekla, kterým právě prošli. Byli podlomeni hladem a trvajícími nemocemi. Osvald Söllner během té pouti svým zraněním podlehl. Paní Holubová přitom osvědčila neočekávanou statečnost.

„V tom nekonečném palmovém lese s tvrdou travou a kořeny, s uschlými palmovými listy, ostrými jako břitva, vypověděly nohy mé ženy službu. Šla přede mnou, zanechávajíc na trávě stopy krve na každém kroku, aniž jediným slůvkem zabědovala. Až v posledku klesla. Roztrhal jsem košili a poté kabát na poslední obvazy, ale brzy z nich visely cáry.“ Dr. Holub se obrátil se na dva zbylé domorodé nosiče: „Mapami, Maurumi, poneseme společně mou ženu!“ Oni mu na to odpověděli: „Ó pane, rádi bychom, ale což nevidíš, že nemáme dosti sil nést sami sebe?“ „Byla to nejhorší chvíle celého zpátečního tažení, když posléze zvolala: Zachraňte se! Pro vás je to jen kousek k pobřeží. Zachraňte se a mne nechejte v klidu zemřít. Ponechejte mi pušku, a také Nelli. (Tak se jmenoval psíček, který se od ní nechtěl odloučit.) Popřejte mi, po čem jedině toužím – po klidné smrti.“

Rosa chtěla zřejmě spáchat sebevraždu. Samozřejmě, že Emil Holub tam svou ženu nenechal. Za pět dní se dostali na území Matoků, a zanedlouho do Gazunguly na břehu Zambezi. Tady výprava pobyla až do listopadu. I tady workoholik dr. Holub doplňoval sběry, aby ze ztroskotané výpravy aspoň něco přivezl. Ale potíže zpátečního pochodu trvaly a k malarické zimnici se přidala opět úplavice. Až teprve v únoru roku 1887 se dostali po zdlouhavém pochodu do Šošongu, tam se trochu zotavili a pokračovali do stanice Linokama. Tady Holuba očekávalo 15 000 zlatých, které mu poslala Vídeň. Po delší zastávce (vyplněné arci dalšími sběry v okolí) se cestovatelé vydali přes Kimberley do Kapského Města. A odtud odpluli do Anglie, a před Hamburk si to namířili domů do Prahy.

Tam byli doktor Holub a jeho žena přivítáni triumfálně jako stateční lidé, kteří překonali ty nejhorší překážky. „Dr. Emil Holub se doma věnoval činnosti přednáškové a taky literární,“ píše profesor Josef Kunský ve své knize Čeští cestovatelé. „Americká zeměpisná společnost ho pozvala do Spojených států, kde přednášel v různých městech anglicky, česky, a německy. Roku 1890 vydal své druhé cestopisné dílo, tentokrát ve dvou svazcích – Druhou cestu po jižní Africe. Toto dílo bylo záhy přeloženo (stejně jako první kniha) do němčiny, angličtiny a francouzštiny. Oba Holubovy spisy se staly velice populárními a byly brzy vyprodány. Ze sběrů druhé cesty uspořádal v Praze výstavu – se záporným výsledkem finančním, ale s velkým úspěchem naukovým. Holub chtěl většinu svých sběrů věnovat Národnímu muzeu v Praze (tehdy Muzeu Království českého), ale vinou zoologa profesora Antonína Friče (člověka, který Holubovi snad ze závisti nepřál) byla nabídka odmítnuta. Tehdejší hodnota Holubových sběrů na uvedených výstavách činila na penězích asi 600 000 korun. Zklamaný Holub, přestože mu za odmítnuté sbírky byly nabízeny ze zahraničí vysoké částky, všechno rozdal. Svými exponáty podělil 37 muzeí v Evropě a 3 v Americe, dále několik set ústavů, a nakonec rozdal zbytky svých sběrů asi dvěma stovkám venkovských škol všude tam, kde konal přenášky.“

Pan doktor Holub to neměl lehké. Ani v Praze, ani ve Vídni. Najednou – kde se vzala, tu se vzala – vyrojila se spousta jeho nepřátel. Jistý Otto Stoessl o něm napsal dokonce posměšný román Dcera černošského krále, ve kterém Holuba obviňuje, že jeho cestopisy napsal jeho sluha. (Ach bože…) V Holubovi (který byl stále víc nemocný) hořklo zklamání z nepříznivého osudu, a k tomu se přidružil nedostatek peněz. Přitom žil velice skromně: neutrácel, nekouřil, nepil, neměl žádné společenské výdaje. Jako lékař, vědomý si svého zdravotního stavu, se už ani pro útěchu nemohl obírat snem o nové, třetí cestě do Afriky.

„Jak tvrdý, nesrdečný je svět! Lidé říkají, že svět je kulatý; já říkám, že je hranatý.“ Jenom jeho žena, hotový nezmar, mu pomáhala snášet všechnu tíhu. Přestěhovali do Vídně, do Rotundy v Prátru. Paní Náprstkové odtud napsal Emil Holub do Prahy: „Díky srdečné za Vaši poptávku, jak se nám daří. Špatně. Je nám tady krutá zima. Mé ruce jsou do krve rozpraskané, rukávy u košile jsou červeně skvrnité; k tomu můj pravý loket je stižen nějakou chorobou, že sotva mohu psáti: co vezmu, knihu, a tak dále, vše mi padá z ruky. Choť byla stižena prudkou chřipkou a škrtícím kašlem, že byla nucena opustit Vídeň.“

Nemoci, zvláště pak prodělaná malárie, nakonec oslabily jeho srdce a on zemřel 21. února roku 1902. V pouhých čtyřiapadesáti letech. Jeho pohřeb (člověka zcela zchudlého) byl ale královský. Vídeň mu poskytla čestný hrob na svém ústředním hřbitově. Čtyřicet řádů a vyznamenání zdobilo rakev chudého českého cestovatele. Císařem udělená penze přišla pro Holuba příliš pozdě; užil ji jenom dva měsíce. Jeho žena ho přežila o víc než půl století (o 56 let). Zemřela ve Vídni 28. září v roce 1958 ve věku devadesáti tří let.