1029. schůzka: Na počátku byl vojín a truhlář Martin Petrof, rodem z ruského Tomsku

O kořenech petrofského rodu jsme se dozvěděli z knihy historika a ředitele školy Karla Foltina, v níž zpracoval fakta o největších osobnostech našich dějin z oboru podnikání a průmyslu. Existovaly sice teorie (ony to byly spíš spekulace), že jméno Petrof byl uměle vytvořený pseudonym (Petrof mělo být obráceně psané a čtené slovo Fortep, což je zkráceně fortepiano), ale doklady o ruském původu rodu jsou přece jenom věrohodnější.

Druhorozený syn Jana Křitele Petrofa – Antonín – se vyučil truhlářem. Narodil se 15. srpna roku 1839 v Kuklenách a té truhlařině se vyučil přímo v otcově dílně. Že se z něho stal zakladatel světově proslulé firmy na výrobu klavírů, měla (možná) na svědomí náhoda. Otec ho poslal (tedy údajně) k místnímu regenschori, aby si u něj prohlédl nábytek, určený k opravě, a mladého Antonína prý u pana regenschoriho zaujal především jeho klavír. Což je legenda. Zdali pravdivá? „Si non è véro, è ben trováto.“ To neřekl pan Petrof, ale Galileo Galilei. V češtině ta věta znamená: „I kdyby to nebyla pravda, je to pěkně vymyšleno.“ Což platí – jen tak mezi námi – o nejedné historické události, kterou jsme na Toulkách českou minulostí potkali.

Mnohem podobnější pravdě je však skutečnost, že Antonín odešel na zkušenou ke svému strýci Janu Heitzmannovi do Vídně. Strejda tam měl dílnu - na výrobu klavírů. A zrovna tam si mladý Antonín uvědomil, že doma, v Království českém, by takové klavíry byly náramně výhodným obchodním artiklem. Jenže, ono se to umí pořádně umět… tedy udělat kvalitní nástroj. Však on se Antonín rozhodl, že si prostě osvojí výrobu všech součástí, ze kterých se klavír skládá. A těch součástek je kolem tří a půl tisíce. Udělat z nich klavír trvá v průměru 8 měsíců. Antonín zůstal u svého vídeňského strýce čtyři roky, než byl uznán „na slovo vzatým stavitelem a ladičem pian.“ Než se vrátil zpátky domů, do Hradce, tak strávil ještě jako tovaryš v dílnách tehdy už renomovaných firem Ehrbar a Schweighofer. Získal tím vskutku neocenitelné zkušenosti; hmotným produktem jeho snahy byly i peníze, které si vydělal na nákup odborného vybavení.

Takže tu máme skutečného otce–zakladatele budoucí věhlasné firmy na výrobu hudebních nástrojů. Klavíru. Klavíru s normálním u… nebo klavírů s ů kroužkovaným? Zatím bez kroužku. Roku 1864 se pětadvacetiletý Antonín pustil do výroby prvního koncertního nástroje, vybaveného takzvanou vídeňskou mechanikou. A měl úspěch. Další nástroje na sebe nedaly čekat. Výroba se v dílně Antonína Petrofa se pěkně rozjela. Během následujících měsíců vyrobil další tři nástroje. A taky je prodal. Obratem. Proto mu bylo hned příštího roku vydáno živnostenské oprávnění. Antonín se stal samostatným podnikatelem.

„V prvním roce byly kromě úspěchů i problémy. Psal se rok 1866 a město Hradec Králové bylo v důsledku bitvy prusko–rakouské uzavřeno a zásobování materiálem a součástkami vázlo. S válkou přišla i cholera a na ni v roce 1866 umírá v šedesáti letech i Jan Křtitel Petrof. Přesto se ale výroba udržela. Antonín se stává jediným majitelem firmy a jeho klavíry začínají jít dobře na odbyt.“

Opět jsme se začetli do knihy pana řídícího Karla Foltina. Rok 1869. Antonínovi už naskočila třicítka, což je ten pravý čas, kdy by se měl oženit. Což Toník skutečně učinil. Vzal si dceru majetného hradeckého koželuha Marii Götzovou. Ta se mu stala skutečnou oporou nejenom v rodinném životě, ale také důležitou součástí firmy. Byla v ní prokuristkou, a v době Antonínovy nepřítomnosti jeho zástupkyně. Díky jejímu věnu bylo možné opustit prostory původní otcovy dílny (ty kvůli vzrůstající výrobě přestaly vyhovovat). Petrof zakoupil pozemky a hostinec zvaný „Na Brně“ na okraji města. Ale hospodský se z něj nestal. Hostinec si sice ponechal (akorát jej přejmenoval na „Petrof“), přestěhoval ho však na druhou stranu silnice do bývalé kovárny. Na jeho místě začal stavět novou továrnu. Výroba v ní byla zahájena v roce 1874. Tehdy se manželům Petrofovým narodil jejich nástupce, syn Jan.

„Antonín Petrof si byl od počátku vědom, že jedině vysoká kvalita nástrojů a jejich technická vyspělost je zárukou konkurenceschopnosti. Snaží se mít přehled o všech nových technologiích a sám je také zdokonaluje. Anglickou mechanikou (kterou podle svých nápadů vylepšil) nahrazuje dosavadní mechaniku vídeňskou, a tím získává technologický náskok před jinými výrobci. Netrvá dlouho a přicházejí první úspěchy na výstavách. Dosavadní svícení svíčkami a petrolejkami nahrazuje parním strojem, který vyrábí elektrické světlo. Dalším krokem, kterým předběhl svoje konkurenty, bylo zavedení litinových plnopancéřových rámů, a to vůbec poprvé v Rakousku–Uhersku. Mnohem lépe se na nich upevňovaly struny a kromě toho se zlepšil i celkový zvuk nástroje."

Antonín Petrof měl takříkajíc našlápnuto k úspěchu. Inzerát, který se koncem století objevil v denním tisku, mnohé naznačoval: „První česká největší v rakousko–uherském mocnářství parostrojně zařízená továrna na piana, pianina, harmonia a varhany Antonína Petrofa v Hradci Králové, nabízí za nejlevnější ceny rozličné druhy svých továrních výrobků s pětiletou zárukou nástroje. Školní a salonní harmonia na měsíční splátky, počínaje od čtyř zlatých výše. Piana a pianina na splátky dle vzájemného dohodnutí.“

Firma stahuje pod jednu střechu výrobu součástek, které musela dříve nakupovat – nejprve jsou to vlastní klávesnice, poté i mechaniky, čímž se stává nejen finančně a výrobně soběstačnou a nezávislou na jiných výrobcích, ale navíc i dodavatelem těchto kvalitních komponentů jiných výrobcům v tuzemsku i na export. Na pražské Zemské jubilejní výstavě v roce 1891 jsou poprvé vystavena pianina Petrof, a hned s velkým úspěchem. (Na téže výstavě předvedl František Křižík svou slavnou fontánu.) Objednávky ze zahraničí se množí. Klavíry jsou exportovány do Saska, je otevřena pobočka v Temešváru (na území dnešního Rumunska), Petrof má svoje obchodní zastoupení, sklad i hlavní prodejnu na prestižní adrese, na Parkringu ve Vídni. A kromě toho posiluje i doma. Přebírá menší konkurenční výrobce v Hradci Králové, v Litomyšli i ve Vídni. Prezentuje se na řadě zahraničních výstav – v Londýně, Bruselu, Bělehradě, Petrohradě. Na sklonku 19. století získává Antonín Petrof titul: „Císařský a královský stavitel pian.“ A to jsme se už ocitli v minulém, tedy 20. století. Krátce přes svou sedmdesátkou se Antonín Petrof rozhodl, že starší synové už mají dostatek zkušeností, aby se mohli oficiálně podílet na řízení firmy. Pan šéf si dal na čas, než odevzdal svoje žezlo nástupcům. Vlastně – on je úplně neodevzdal. Firma dále nesla jméno „Antonín Petrof – Továrna na piana.“ Prokuristkou byla Marie Petrofová, která od začátků vedla účetnictví, a k firmě se připojili – jako společníci – synové Jan a Antonín junior. Nejmladší syn Vladimír se stává společníkem až v roce 1914.

Roky před první světovou válkou, to je čas, kdy značka Petrof má už svoje stabilní místo v Evropě. Mezi ty, kteří šířili její slávu, patřil i světoznámý hudební skladatel Gustav Mahler, který (podle soudobého tisku) zaslal firmě svou fotografii s osobním poděkováním: „Prominentní firmě Petrofově v Hradci Králové v obdivu k jejich excelentním křídlům.“ Před první světovou válkou se stává firma Petrof největší firmou na klavíry a piana v celém Rakousku–Uhersku. Alespoň u nás se jí nikdo nemůže rovnat. V té době také slaví padesátiletí od svého vzniku. Vyrábí jubilejní třicetitisící nástroj. Ten je na sklonku jara předán následníkovi trůnu Františku Ferdinandovi d´Este. Do firmy došel z Konopiště děkovný dopis. „Vaše blahorodí! (Takto tituloval dr. Stanovský (vychovatel a domácí duchovní na zámku Konopiště) pana továrníka Antonína Petrofa.) S došlým pianinem jest Nejvyšší Vrchnost velmi spokojena. S jakousi obavou jsem sám čekal na úsudek. Ne snad proto, že bych pochybovat o zdatnosti Vaší firmy, nýbrž proto, poněvadž vím, kterak pan arcivévoda i paní vévodkyně dovedou bystrým okem postřehnouti vady i přednosti. Ku své nemalé radosti mohu ovšem opakovati, že Vysoká Vrchnost jest nadmíru s Vaší dodávkou spokojena a neskrblí ani před hosty uznáním. Jsem zmocněn vysloviti Vám srdeční dík Jejich Výsostí.“ Škoda, že si František Ferdinand ani jeho manželka nástroje příliš neužili. Děkovný dopis dorazil do Hradce měsíc před sarajevským atentátem, který (jak víme) odstartoval světovou válku, k níž byla později připojena číslovka „první.“

Tu firma přečkala, ale se ztrátami. Jan i Antonín mladší narukovali do armády, ve druhém roce války umírá jejich otec Antonín a brzy poté i jeho žena Marie. Továrna musela omezit provoz, na vojnu je odvedena většina zaměstnanců, ze dvou set padesáti jich zůstává zhruba třetina. A kromě toho z jejích bran nevyjíždějí pouze hudební nástroje, ale velká část výroby je zaměřena na válečný provoz – zhotovují se zde bedny a bedničky na armádní munici. V čele firmy stanul nejmladší syn Vladimír, tehdy šestadvacetiletý. Když válka skončila, a jeho bratři a většina zaměstnanců se vrátila, přebírá šéfování Jan. Antonín dostal na starosti obchodování a Vladimír technický úsek. V krátké době se jim podařilo dostat výrobu na předválečnou úroveň, znovu byly navázány zpřetrhané obchodní kontakty, exportní síla podniku je značná. Firma je zase o pověstný krůček před konkurencí. Vyváží nejenom do evropských států (nejvíc do Británie, Belgie, Nizozemí nebo Skandinávie), ale její klavíry směřují i do Spojených států amerických, Turecka, Tuniska, Egypta, Indie, Číny, Japonska, Austrálie. V Londýně má obchodní společné zastoupení se světovou jedničkou, americkou firmou Steinway. Počet zaměstnanců dosahuje tří set padesáti, ročně opouští bránu podniku 2000 kusů hudebních nástrojů. V meziválečném období (pod vedením druhé generace Petrofů) vzniká řada inovací, patentů i nových nástrojů. Jsou to například přenosná harmonia pro africké misionáře, příklopné elektrické lampy a osvětlovací zařízení pro piana vůbec. Firma nabízí rovněž nástroje "kapotované" v různých stylech – nejžádanější je Biedermayer, Ludvík XIV., Baroko, Rokoko. Velmi zajímavým projektem – a to jak technicky, tak i hudebně – byl patentovaný vynález architekta a sochaře Zdeňka Pešánka – takzvaný barevný klavír neboli spektrofon z konce 20. let minulého století, který vznikal v dílnách Petrofů. Byl představen v roce 1928 ve Smetanově síni Obecního domu v Praze. Na veřejném koncertu na něm hrál skladatel a klavírista Erwin Schulhoff skladby Alexandra Skrjabina. Klaviatura nástroje byla spojena elektrickými kontakty se světelnými zdroji za štěrbinami a výřezy. Šlo vlastně o jakéhosi předchůdce barevné hudby, se kterou přišli výrobci elektroniky až o několik desetiletí později (a to ještě spíš v souvislosti s hudbou nikoli živou, ale reprodukovanou).

Zbývá ještě aspoň několika větami dopovědět petrofovský příběh v době, do níž jsme na Toulkách ještě nedorazili. Takže druhá světová válka: Firmu stále řídí příslušníci druhé generace Petrofů. Opět jako ve válce první světové: nedostatek materiálu a zdrojů, omezení počtu pracovních sil (ze tří set padesáti jich zůstalo pouhých pětadevadesát) V prostorách pro výrobu klavírů se už zase dělají muniční bedničky. Klavír vychází z bran závodu skoro ilegálně. I ve válečných letech však převyšovala poptávka nabídku. Když i ta druhá světová válka skončila, nadechovali se Petrofové k podobnému comebacku jako před třiceti lety, leč nepříznivý společenský vývoj byl tentokrát rychlejší.

Přišlo znárodnění. Tři tehdejší majitele Petrofu, což byl děda a dva jeho bratranci, naložili do kárky a lidé si na ně měli jít plivnout. Dalších čtyřicet let se museli Petrofové živit jako pokladníci, prodavači, dělníci, archiváři, i jako cirkusoví elektrikáři. Přestože byla firma Petrof začleněna do monstrózního podniku Československé hudební nástroje, dokázali v Hradci Králové dělat stále mimořádně kvalitní nástroje. Dobrou pověst se prostě zničit nepodařilo. O kvalitách koncertních křídel Petrof se s uznáním vyslovují například Arthuro Benedetti–Michelangeli, Duke Ellington anebo Ray Charles – všichni si na ně u nás zahráli. V osmdesátých letech postupně vymírá třetí generace Petrofů, které byl upřen podíl na správě a rozvoji podniku, ale kupodivu se hradecký podnik navrací k názvu Petrof.

Po roce 1989 přebírá štafetu rodinného podniku generace čtvrtá. Jejím představitelem je inženýr Jan Petrof, pravnuk zakladatele Antonína. V restituci byla Petrofům přiznána pouze 4 procenta podílu, a tak trvalo čas, než získali ve firmě opět vliv. Zbytek firmy si museli od Fondu národního majetku za čtvrt miliardy koupit. V současně době zasedá ve vedení firmy už pátá generace Petrofů. Reprezentuje ji paní Zuzana Ceralová–Petrofová. Vystudované magistře farmacie, dceři ing. Jana Petrova, se podařilo firmu zachránit přes vážnou krizi na začátku 21. století. Tehdy Američané přestali hudební nástroje nakupovat. Od Petrofa však ostatní neodešli. Křídlo si od něj koupil i Paul McCartney, a také slavný švýcarský jazzový hudebník Mark Levinson, proslulý svým mimořádným, samozřejmě absolutním hudebním sluchem (přezdívaný proto „Zlaté ucho“).

Tento pán prohlásil: „Z každé aktivity a z každého produktu od Petrofu je jasné, že lidé z této firmy hudbou žijí a že nejsou jen obyčejnými dělníky, obchodníky nebo manažery. Petrof rozumí nejenom hudbě, ale i důležitosti vibrací, zvuku a kvality provedení, které vychází z ruční práce a řemeslného umu, jenž se z dnešního světa vytrácí. Každý jejich klavír je jak hudebním nástrojem, tak i uměleckým dílem a sběratelským kouskem.“