1015. schůzka: Páter písničkář

Letem světem se v 19. století zastavujeme jednak u géniů, kterým věnujeme patřičný prostor, jak tomu bylo během čtyřiadvaceti uplynulých Toulek u Antonína Dvořáka, ale u lidí méně známých, snad i polozapomenutých, kteří však patří coby důležitý kamínek do mozaiky naší historie. Jedním z nich je Pavel Křížkovský, který o sobě sám říkal, že je to takový páter písničkář. A tak jsme tu jeho přezdívku přejali jako titulek dnešních 1014. Toulek českou minulostí.

Letem světem se v 19. století zastavujeme jednak u géniů, kterým věnujeme patřičný prostor, jak tomu bylo během čtyřiadvaceti uplynulých Toulek u Antonína Dvořáka, ale u lidí méně známých, snad i polozapomenutých, kteří však patří coby důležitý kamínek do mozaiky naší historie. Jedním z nich je Pavel Křížkovský, který o sobě sám říkal, že je to takový páter písničkář. A tak jsme tu jeho přezdívku přejali jako titulek dnešních 1014. Toulek českou minulostí.

skladatel a sbormistr Pavel Křížkovský

Rod Křížkovských lze soustavně sledovat až do druhé poloviny 17. století. Pavel Křížkovský, jehož původní křestní jméno bylo Karel, se narodil dne 9. ledna roku 1820 v Holasovicích ve Slezsku. Prožil trpké a neradostné dětství jako nemanželský syn služebné Viktorie Křížkovské, dcery z chudé a velmi početné rodiny místního mládka, které tehdy bylo necelých dvacet pět let. Nemanželský původ byl v té době pro dítě krutým cejchem – předurčoval značnou nejistotu a pocity méněcennosti takto označovaných lidí. (Ostatně skutečnost lože manželského i nemanželského se zaznamenávala na křestních nebo rodných listech až do roku 1948).

Karel dokonale poznal, co to je bída. Záhy se dostal do lidového muzikantského prostředí, a to u svých strýců Jakuba a Jana, což byli nezámožní venkovští hudebníci, u nichž poznal především lidovou hudbu instrumentální. Oba strýcové si však nepřáli, aby se synovec seznámil s hudbou. Měli dojem, že by se tím mohl zkazit. Rodina počítala s tím, že se vyučí řemeslu. Proto byl Karel za každý svůj pokus, když si chtěl zahrát na nějaký strýcovský nástroj, velmi přísně trestán bitím. Výprasky však nepomáhaly. Když nebyl strýc doma, sahal kluk po jeho klarinetu, až se na něj naučil pískat. Když pak uměl několik písní, podle zapískaných tónů se naučil noty. Žádná hudební zábava, žádná muzika se bez něho neobešla; dovedl se vždy nějak „připlichtit" k muzikantům. Ježto věděl, že ho pokuta nemine, nejednou, když přišel do školy, už se sám položil na lavici, aby přijal trest. Při mši zase hledíval dostat na kůr. I stalo se kdysi, že sopranistka zapomněla začíti své sólo. Rázem ozval se místo ní neznámý hlas — malý Křížkovský sólo přezpíval bez chyby.

Jednu neděli ho vzal strýc do Opavy do kostela. Byla právě zpívaná mše. Ta kostelní hudba zaujala kluka natolik, že potom utíkal do Opavy, aby si ji zase poslechl. Tresty byly na nic. Tu se také přihodila událost, která se stala rozhodnou pro celý jeho život. Byl opět v Opavě na mši. Když postával smutně opodál dveří vedoucích na kůr, kterýsi milosrdný zpěvák ho vzal nahoru, a tam, když se sólista zmýlil, Křížkovský sám od sebe převzal part a dozpíval jej celý k úžasu všech přítomných. Pak se vrátil ke strýci, kterého mohl požádat, aby mu tentokrát prominul bití, že už je přijat za fundatistu v Opavě a bude tam studovat. A tak se i stalo. Rektor jeho školy (a ředitel kůru) Alois Urbánek se přimluvil u Jiřího Janáčka (otce Leoše Janáčka), a taky na prosbu matky, aby se o nadaného chlapce postaral a aby ho vyučoval hudbě a zpěvu.

Karel byl přijat do fundace při farním chrámu svatého Ducha v Opavě. Současně vsto upil do třetí třídy opavské hlavní školy – Hauptschule. Když absolvoval německé gymnázium, začal studovat filosofii v Olomouci, jenomže studium přerušil, nikoli však kvůli neprospěchu, prospěch měl vynikající, jak o tom svědčí zápisy ve školním katalogu, ale - scházely mu peníze. Vrátil se do Opavy, složil učitelské zkoušky a začal vyučovat češtinu v Jamnici u Holasovic a pak i v Opavě, přitom však všechen svůj volný čas věnoval hudbě. Ve třiadvaceti letech se odhodlal pokračovat ve studiích filosofie v Brně. Důvodem byla touha po vzdělání, ale taky snaha uchránit se od čtrnáctileté vojenské služby, která mu hrozila. Příchod do Brna znamenal zlomový okamžik v jeho životě. Brno mu poskytlo velké možnosti hudebního uplatnění. Ihned po příchodu sestavil z posluchačů fakulty pěvecký sbor, a měl i úzké styky se starobrněnským klášterem.

Když se zdarem dokončil filosofii, přemýšlel, co dál, kam dál. Uvažoval i o možnosti jít do Chebu za operního pěvce. Všechno dopadlo jinak – v revolučním roce 1848 byl přijat za novice starobrněnského kláštera a přijal jméno Pavel. Tento krok označil v dopise svému rektoru Urbánkovi slovy: „Můj noviciát je nejpříjemnějším životem, jaký jsem kdy poznal! Neboť víte, jen když mám hudbu, jsem se vším spokojen. A té se mi dostává v míře nejbohatší." Ke vstupu do starobrněnského augustiniánského kláštera u kostela Nanebevzetí Panny Marie (na dnešním Mendlově náměstí v Brně) ho přemluvil opat kláštera František Cyrill Napp, jehož otec byl Němec, ale maminka Moravanka. Tento opat vyhledával a podporoval nadané mladé muže, kteří by mohli být členy klášterního společenství a zároveň umožňoval rozvinutí jejich talentů, což se nejvíc projevilo právě při výběru Pavla Křížkovského i Řehoře Mendela.

Napp obsáhl na tehdejší dobu mnohé vědecké směry; opatem byl zvolen už ve dvaatřiceti letech a stal se pak i zemským prelátem i rakouským říšským poslancem. Byl přítelem Dobrovského, a když se v Brně dovršila životní cesta modrého abbého, zařizoval i jeho pohřeb. Revoluční rok 1848, během nějž vstoupil Křížkovský do řádu, zasáhl velice i do klášterního života. Opat jako člen říšského sněmu podporoval snahu o vyřešení státoprávního uspořádání Čechů. 17. března sloužil smuteční mši za padlé bojovníky vídeňských bouří, při které Pavel Křížkovský řídil Requiem od Luigiho Cherubiniho a František Matouš Klácel pronesl projev. Brněnské německé obyvatelstvo bylo tímto počínáním nespokojeno. Výsledkem byla demonstrace a vytlučená okna kláštera na Starém Brně.

„Jakožto učitel, i potom opět na filosofii v Brně, byl Křížkovský národně netečný, k čemuž přispívaly svou hřivnou stále krušné poměry jeho hmotné. Teprve v bohosloví brněnském chystal se znenáhla obrat, a i v tom měla prsty hudba. Ještě jako novic kláštera augustiniánského na Starém Brně Křížkovský sice necítil se Slovanem a k vlasteneckému horování spolunoviců svých choval se úplně apaticky. Jeho srdce bilo jen pro Haydna, Händla, Glucka, Beethovena — to byly jeho ideály. Ale hudebního nadšence všiml si profesor František Sušil, jenž také věděl, že Křížkovský již jako posluchač filosofie utvořil z kolegů sbor pěvecký a s ním leckdy hrával v salonech i v kostelech brněnských. Umínil si proto obrátit pozornost jeho od hudby klasické k jinému zdroji hudebnímu. Odhalil mu závoj s tajuplných krás písně národní, a Křížkovský byl tak šťasten, že se dovedl ponořit do jejích hlubin a okřísit, obrodit v nich svého ducha. Byl to blesk z čista jasna, byl to blesk, kterým se zachvěly nejhlubší hlubiny jeho srdce, kterým z nenadání oživlo, co dřímalo na dně duše ode dávných, dávných dob dětských. Teprv teď postřehl duchem hudebně tak vyspělým nevyrovnané krásy písní rodného kraje.“

Když byl Křížkovský vysvěcen za kněze (už v roce 1848, čili nezvykle rychle), nastoupil hned na místo ředitele kůru augustiniánského kostela na Starém Brně, a zároveň se stal vedoucím klášterní fundace. Při augustiniánském klášteře totiž existovala už přes dvě století fundace, to jest nadace pro výchovu nadaných muzikantů pro doplnění církevních potřeb. Křížkovský se stal v této starobrněnské fundaci ředitelem, kapelníkem i sbormistrem, pedagogem, teoretikem i skladatelem. A tehdy začal sám skládat. Na počátku byla bojová sborová skladba Die Universität (samozřejmě na německý text), ale všechna ostatní svoje díla už byla česká. Pustil se do studia národních písní se vší energií, s veškerým citem, celou duší svou. Napřed harmonizoval málem všecky písně ze sbírky Sušilovy; později ve stejném duchu začal k písním skládat hudbu. První jeho sbory ve spolupráci se Sušilem byly Malý převozníček, Anička a Čáry. Pak se pokoušel taky o samostatné skladby — tyto prvotiny však nedal nikdy do tisku. (Přesto se zpívaly.) Křížkovský pracoval potají dál, až konečně v roce 1860 vystoupil s Utonulou a rok po tom s Dívčou.

To už se vydatně účastnil brněnského koncertního života. V brněnské Redutě provedl Sófoklovu tragédii Antigona s Mendelssohnovou hudbou, a brzy na to Haydnovo oratorium Stvoření. Byl činný i jako violista ve smyčcovém kvartetu, které uspořádalo cyklus komorní hudby v rámci večerů, jejichž pořadatelem byl hrabě Michal Bukůvka z Bukůvky (bizarní jméno, ale onen pan hrabě skutečně existoval). Křížkovský byl u základů Besedy brněnské, kterou jako její sbormistr a člen výboru pozvedl k pozoruhodné umělecké úrovni. Bedřich Smetana pozval Křížkovského na koncert do Prahy, aby řídil svůj sbor Utonulá. Provedením byl Smetana nadšen a pro Křížkovského to byl velký životní úspěch. V roce 1863 se chystaly velké oslavy tisíciletého výročí příchodů věrozvěstů Cyrila a Metoděje na Moravu. Pro slavnost napsal kněz Jan Nepomuk Soukop oslavnou báseň Ejhle oltář Hospodinův září, a Pavel Křížkovský text zhudebnil. K oslavám cyrilometodějským provedl pražský hudební spolek Hlahol v Brně Křížkovského kantátu Cyrill a Method. Velkého celonárodního úspěchu dosáhlo provedení této kantáty přímo na oslavách na Velehradě, kdy ji zpíval sbor devíti set čtyřiceti pěvců za autorova řízení. Posluchačů bylo na dvacet tisíc a byli mezi nimi mnozí významní mužové českého národa, například František Palacký a František Ladislav Rieger.

Referent brněnského časopisu o tom napsal: „Velebnost sboru unášela mysl každého v jiné světy, a když zapěli sborové: Zlomte svodnou osnovu těchto nectných okovů, nebylo lze ubrániti se slzám pohnutí. Ovace skladateli činěné lze přirovnati jen k vichřici, zachvátivší obecenstvo. To tleskalo, dupalo, křičelo, mávalo šátky, a Palacký osobně vzdal čest a chválu skladateli, za ním také jiní. Ne Cyrill již a Methoděj, nýbrž oslavovatel jejich, kterým ovšem duch jich znovuvzkříšen, byl předmětem oslavy, hrdinou večera." Celá slavnost byla i projevem velkého vlastenectví. Oslavy se ale neomezily jen na Velehrad – v srpnu pokračovaly v Brně.

Křížkovský překročil čtyřicítku, byl v tom nejlepším věku, ale nikoli zdráv. Trpěl nějakým krčním onemocněním, které si léčil skoro rok. O prázdninách prodléval ve Skrochovicích u Opavy nedaleko svého rodiště, a tam se za ním vypravil Jiří Janáček se synem Leošem, aby pro něj požádal o zprostředkování místa fundatisty v starobrněnském klášteře. Od podzimu 1865 až do léta 1869 se Leoš Janáček stal Křížkovského žákem – a když byl Janáček finančně v úzkých, často za něj Křížkovský (tajně) zaplatil školné. Leoš Janáček byl oporou klášterního sboru – zpíval tehdy alt. I z dalších malých zmínek v pramenech je patrné, že Křížkovského zdraví nebylo pevné, a že se léčíval o prázdninách v Německu, v lázních Emži (Bad Ems).

V roce 1869 nastal v klášteře a pro samotného Křížkovského určitý zvrat. Opat Napp byl velmi nemocen, trpěl několika neduhy a zemřel. Křížkovský ho v posledních chvílích ošetřoval, a nebyla to služba lehká, protože opat velmi trpěl. Podle Křížkovského korespondence s matkou byl velkým Nappovým oblíbencem, Napp měl o něj starost a velmi se staral i o jeho osobní záležitosti. Po Nappovi se stal opatem Řehoř Mendel. Křížkovský byl v té době tak říkajíc v kursu. Dokonce se na něj obrátilo pražské Prozatímní divadlo s nabídkou, aby pro ně složil operu. To už ale bylo přespříliš pro brněnské církevní představitele. Brněnský biskup mu to zakázal; dovolil mu komponovat pouze církevní skladby. Skládat Křížkovský zřejmě nepřestal, jenom byl stále zádumčivější. Už dřív se lidem vyhýbal, při provedení svých skladeb prchal, i když ho úspěch pochopitelně těšil. Dokonce o něm jeho pamětníci říkali, že jeho místnost v klášteře byla jakýmsi opevněným místem, protože byl velmi plachý.

„Kromě toho byl povahy snadno vznětlivé, ke hněvu dráždivý, ale ve společnosti si vedl s vybranou zdvořilostí. Jen že společnosti jak mohl se vyhýbal. Kdysi v Praze uspořádali na jeho počest přátelskou schůzi a banket. Křížkovský dlouho nepřicházel. Netrpěliví pořadatelé odebrali se za ním do bytu a přes všecko zdráhání jeho vyvedli jej do domu hostinného. Ale jaké bylo podivení jejich, když pojednou jim zmizel a nebylo, nebylo lze ho nalézti! I v klášteře málo se stýkal se spolubratry, pokoje jeho byly jakousi nepřístupnou svatyní. Stále pracoval a nerad byl vyrušován. Ale ten ostych souvisel ještě s jinou jeho vlastností: vzácnou skromností, snad až přílišnou. I když od skladeb, majících za základ národní písně, postoupil ke skladbám úplně samostatným, pořád ještě si nedůvěřoval, páterem písničkářem se nazýval a na veřejnost jen s málo čím vystupoval; mnoho času mu ubíralo ovšem také vedle povinností kněžských cvičení – starobrněnská fara byla největší v Brně a v jejím obvodu se nacházela i nemocnice u svaté Anny. Kromě toho jej zaměstnávalo dirigování zpěvu chrámového, jakož i vyučování fundatistů, z některých vychoval vynikající hudebníky, jako jsou ředitel varhanické školy, profesor Leoš Janáček v Brně, skladatel Hynek Vojáček v Petrohradě, ředitel dvorní opery Vídeňské Vilém Jahn a ještě jiní."

Křížkovský tehdy napsal pro církev Rekviem a dvojí Te Deum. Během svého života složil celkem čtyřicet osm církevních skladeb, z toho pět mší, dvě rekviem, tři Te Deum a jedny pašije. Olomoucký arcibiskup kardinál Fürstenberk ho povolal k reformě hudby do olomouckého dómu svatého Václava. Na kůru ve starobrněnském augustiniánském klášteře ho vystřídal teprve osmnáctiletý Leoš Janáček, kterého Křížkovský k této službě doporučil. V Olomouci působil Křížkovský jako ředitel kůru zdejší katedrály. Po Moravě a Čechách začaly vznikat spolky, které měly jeho jméno. Křížkovský byl tehdy ještě naživu, ale to byly spolky „Křížkovský" taky. Z toho musel mít Křížkovský radost… byť byl plachý, jak jsme si řekli. Zase na druhé straně mu hořkost přinesla kolaudace nových varhan v brněnském kostele Nanebevzetí Panny Marie u augustiniánů, o které se velmi zasloužil a které byly instalovány až v době kralování Janáčkova v roce 1876. Patřily tehdy k nejmodernějším v Brně. Při slavnosti odevzdání varhan měl být veřejný koncert, ale právě k hořkosti Křížkovského to biskup zakázal. Jednalo se tedy pouze o koncert pro zvané hosty. Řízení hudby se ujal Křížkovský, na varhany hrál Janáček. Při koncertu účinkoval na varhany i vzácný host z Prahy, který varhany kolaudoval, Jan Josef Foerster (otec skladatele Josefa Bohuslava Foerstera).

V Olomouci zřejmě na Křížkovského nebyli jeho církevní nadřízení tak přísní, takže trochu ožil a angažoval se při založení pěvecko–hudebního spolku Žerotín. Pro tento spolek napsal dvě skladby – Vesna a Jaro. Tehdy už ale býval častěji nemocen a tak si nemohl částečnou svobodu v Olomouci tolik vychutnat. Mrtvice přerušila v šedesáti třech letech Křížkovského další pobyt v Olomouci a přinutila jej k návratu do Brna. Uzavíral–li už dříve nitro své proti každému, teď již dokonce lidem se vyhýbal. Nedovedl přemoci ani jakousi omrzelost a nesnášenlivou nedůtklivost, ba uměl být také jízlivým. Jediná událost ještě hodila hrst jasných paprsků do jeho duše a zahřívala pak mu srdce až do poslední hodinky: oslava uspořádaná jemu Pražským Hlaholem v Brně na klášterním náměstí.

Zemřel 8. května v roce 1885. Jeho žák Leoš Janáček o něm napsal: „Výtečným byl Pavel Křížkovský dirigentem. Nikdo, kdo pod ním zpíval, hrál, nezapomene na jedinou ze skladeb jím nacvičených. Tak do hlubin duše, tak po výrazu cizí duše, cizího skladatele, nedovedl nikdo sáhnouti, tak směle, jistě, jako on."

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související