1. máj, lásky čas? Spíše hrůza, že pod našimi okny nebudou stát zástupy, a já uschnu. Omeletky s Halinou Pawlowskou

„Když mi bylo dvanáct, byla jsem u tety na chatě. A byla jsem šíleně zamilovaná,“ vzpomíná Halina Pawlowská. „Doslova jsem se zmítala v poryvech citů, protože objekt mé vášně byl na prázdninách ve vedlejší chatě. A nevšímal si mě...“

„,Teto,‘ vzlykala jsem. ,Co mám dělat, aby mě chtěl?‘ A teta se tehdy jen usmála a řekla prostě: ,Chtěj ho!‘“

Nechce mě

Nerovná láska ale může vypadat i takto: „Jednou jsem se seznámila se zajímavým mladíkem, a když jeho rodiče odjeli na chatu, pozval mě domů. Do jejich velké luxusní vily.“

„Jenže to bylo v zimě a těsně před schůzkou bohatě nasněžilo. A aby si rodiče ničeho nekalého nevšimli, donutil mě můj objev, abych šla asi půl kilometru k jejich vile pozpátku.“

Neopětovat city na prvního máje je ale úplně něco jiného. „Každý rok zhruba od svých patnácti let jsem se děsila, že nebudu mít nikoho, kdo mi na prvního máje vtiskne polibek. A já pak, bez polibku, podle pověry, uschnu.“

Hrůza z 1. máje

„Má hrůza byla tak obrovská, že jsem už na začátku dubna provokovala všechny své kamarády, dávala jim naděje a doufala, že je okouzlím natolik, že 1. května vytvoří pod našimi okny zástup. A já si pak budu moct vybrat, kdo mě políbí.“

„Dodnes si pamatuji několik příšerných prvních májů, kdy jsem vzlykala do polštáře, že se žádný zástup nevytvořil. Jen můj hodný bratranec se obětoval, a abych neuschla, ďobl mne svými ústy na tvář.“

„Nejvíc si ale pamatuji, jak jsem jednou v noci na prvního máje šla sama domů a v parku na Karlově náměstí mě pronásledoval nějaký muž. Evidentně šílenec, ale s básnickou jiskrou, protože recitoval: ,Když vítr nadouvá ti sukni nad volány, jsi jako krásná loď brázdící oceány.‘“