Žil život mrtvého bratra Josefa? Příběhy slavných: Jaroslav Marvan

„To Pepa k tomu měl jiný vlohy,“ říkávala prý často Marvanova maminka. Na Josefa Marvana byli rodiče neuvěřitelně hrdí. Na co sáhl, to mu šlo. Hrál fotbal, skvěle zpíval, zkoušel i divadlo. To mladší Jaroslav Marvan se fotbalu věnoval jen pasivně. Jako fanoušek. A místo tvrdých tréninků si užíval klukovské války mezi Žižkováky, Libeňáky a Vinohraďáky.

Josef Marvan byl taky prvotřídní žák reálky Doučoval i slabší žáky, většinou syny z majetných rodin. Přivydělával si tím. Z jeho dobrého jména težil ještě po osmi letech i Jaroslav Marvan: prominuli mu totiž přijímací zkoušky. Všechno měla změnit první světová válka. Tehdy se Marvanovým svět převrátil naruby.

Válka všechno změnila

Josef narukoval k plzeňskému regimentu. Za několik měsíců se naučil německy tak dobře, jako by to byla jeho mateřčina. Po devíti měsících přišel s důstojnickou šavlí. A po necelých dvou letech ve službě padl. Stalo se to u (dnes srbského) města Novi Sad.

A tak se dnes už jen spekuluje, jestli by byl Marvanův starší bratr slavnější. Svým způsobem ale tak trochu žil bratrův život. Jako by si ho půjčil, jako boty. Možná právě proto se z něj stal i žižkovský divadelní ochotník.

Pryč od truchlící matky

Matka ho v tom podporovala. Otec z něj chtěl mít ale něco víc. Marvan se tedy stal státním úředníkem. Nejdřív kartografického ústavu (1919) a pak i ředitelství pošt. S vidinou pracovního postupu (a po bratrově osudu i s vidinou úlevy od vojny) se odstěhoval na Podkarpatskou Rus.

Zmizel z Prahy taky proto, aby neměl na očích smutnou maminku truchlící po bratrovi, a aby se v klidu mohl věnovat divadlu. Mezi užhorodskými ochotníky to dotáhl až na šéfrežiséra. Divadlu se věnoval i po návratu do Prahy. Po večerech. Několikrát kvůli tomu zaspal do práce, což se nelíbilo jeho šéfům.

Vlastní herecká kariéra

Nakonec rozhodla kamarádova přímluva u Vlasty Buriana a z Marvana se stal profesionální herec. Pak to šlo docela rychle. Všimli si ho i u filmu, a tak poprvé hrál ještě v němé éře. V Dobrém vojáku Švejkovi (1926) režiséra Karla Lamače.