Zemřela operní hvězda Soňa Červená. Ať mě nikdo neopěvuje, přála si

Soňa Červená se kdysi dobrovolně rozhodla věnovat všechny své síly umění. Zároveň s tím zvolila svobodu, prostor na tvorbu, nezávislost a taky samotu. „A žádný rodinný život,“ připomněla v rozhovoru. „A je to asi hrozné, když to řeknu, ale nikdy jsem toho nelitovala.“

Její pradědeček Václav Červený byl výrobce a vynálezce žesťových hudebních nástrojů. Měl velký význam pro hudební svět 19. století. Její otec Jiří Červený, kabaretiér, humorista, spisovatel, hudební skladatel, zakladatel kabaretu Červená sedma, divadlo miloval.

Úkryt před StB

Ona se v mládí věnovala krasobruslení, jezdila na koni. Kariéru začínala v Osvobozeném divadle ve hře Divotvorný hrnec. „S Voskovcem a Werichem byla krásná spolupráce. Ale já jsem chtěla do opery. Taky proto, že mě začala sledovat Státní bezpečnost. Pořád po mně něco chtěli.“

Z mého dlouhého života myslím, že ta totalita bylo to nejhorší. Ať už se nám to nikdy nevrátí.
Soňa Červená

Ani „úkryt“ v brněnském angažmá ji nezachránil. Nesvoboda ji připravila o manžela. „Tři roky jsme byli s Františkem Slabým provdaní. Ve 40. letech. A jednoho krásného dne, když ho měla Státní bezpečnost zatknout, byl varován a přišel za mnou a řekl: Odcházím na Západ. Pojď se mnou!“

„Ale já jsem tady měla matku, která se vrátila z koncentračního tábora. A měla jsem Voskovce a Wericha, kde jsem hrála každý večer. Ti by museli přestat hrát. Já nevím, co by se stalo. To jsem nemohla udělat. A já jsem řekla: Dobře, jdi. Jdi, já přijdu za tebou.“

Nehlodá mě to. Nestýská se mi

„Oba jsme věděli, že to nemůže trvat věčně. Že tahle hrůza, co se u nás děje, musí jednou skončit. A že se brzo uvidíme. A už nikdy jsme se neviděli. Nikdy. Já vůbec ani nevím, jestli ho nezabili při tom přechodu, jestli se dostal ven nebo jak. Nevím. Myslím na něj. Ale nehlodá mě to.“

Čtěte také

Soňa Červená odešla do exilu jen proto, že by pro zpěv a zpívání dala všechno

Postupně dramaticky přišla i o rodiče, o majetek, nakonec i o rodnou zemi. Emigrovala dramaticky. 4 ledna 1962 naposledy prošla Berlínskou zdí. V zahraničí ji čekala závratná kariéra i osudová role Carman. A taky jiný muž.

„Samozřejmě že si na toho milence, se kterým jsem žila 30 let, vzpomenu. Ale stýskat? Proč? Nebo co si tím pomohu? To slovo stýskat mám asi někde v úplně jiné kategorii,“ komentovala žena s velmi střízlivým vztahem k věcem i citům.

Pořád jsem toužila zanechat stopu

„Životní krédo? Pro mě je nejdůležitější čisté svědomí. O to se snažím celý život. Nezalhat, nezranit, neurazit, neoklamat,“ svěřuje se na Dvojce Soňa Červená moderátorce Jitce Novotné|foto:Elena Horálková

„Hrozně mi vadí, že lidé ke mně nepřijdou jako k úplně normálnímu člověku a nebavěj se se mnou. Já jsem potom dokonce trošku nevrlá. Ať mě nikdo neopěvuje. Já si to nezasloužím a já to nechci,“ svěřila se moderátorce Jitce Novotné.

V roce 2018 po ní byla pojmenována planetka Červená. „To je krásná pocta. Já jsem pořád toužila po nějaké stopě, kterou bych tady zanechala. A to je ta stopa. Umění? To všecko přejde. Za pár let, za pár desetiletí budou jiní šťastní. To není stopa.“

Věřila v nesmrtelnost duše? Skutečně nebyla v divadlech nikdy konfrontována s řevnivostí a intrikami? Co vzkázala posluchačům?