Zařadili si mě do rolí protivných ženských. Ale mě to baví, říká Jana Synková

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Jana Synková

Často hraje afektované semetriky: tetu Kateřinu v Saturninovi nebo psycholožku Kudlákovou ve filmu Byl jednou jeden polda. Už 40 let taky hraje v Ypsilonce.

„Mě připadá normální být 40 let na jedné scéně. Já si Ypsilonku našla náhodou. Po škole jsem šla do divadla F. X. Šaldy v Liberci. A tam byl plakát, který se mi líbil. To jsem ještě nevěděla, že ho kreslil můj budoucí muž,“ vzpomíná Jana Synková na rok 1973.

„Za nováčka je v Ypsilonce považován ten, kdo tam je 10 let. Stejně dlouho se hrají i některé inscenace. Dokud se to divákům líbí a správně hraje, tak není důvod odcházet. Maximálně si odskočit do filmu.“ A tam si Synková odskakovala často. Ne vždycky do hlavních rolí, ale i v těch vedlejších byla nepřehlédnutelná.

Herectví se nedá naučit

„Víc o prožitku je ale divadlo, ne film,“ myslí si. Dá se divadlo naučit? „Dá se naučit mluvit, aby vás slyšeli, i když ztišíte hlas, chodit po jevišti, ale hraní se naučit nedá. Skvělý je Jiří Lábus. Když dostane nový text, tak už po dvou větách je tou postavou. A tomu se říká talent.“

V divadle jí šéfuje vlastní muž Jan Schmid. „Příští rok spolu budeme 50 let. To číslo je sice hrozné, ale mě přijde, že jsme se seznámili nedávno.“ V 60. letech spolu dokonce v divadle i bydleli. „Byly tam pokoje, ale sprchy společné. Byli jsme tam se dvěma dětmi. Praktické bylo, že divadlo bylo ve sklepě toho domu. Stačilo seběhnout.“

Co by si ještě ráda zahrála? Jak se jí hrálo se Zdeňkem Troškou? Více uslyšíte v archivu.