„Za 25 let se tu počet obyvatel scvrkl z 600 na 62.“ Šumice, poslední ostrůvek pravých Čechů v rumunském Banátu?

Jedno leto pred sto rokmi
Jedno leto pred sto rokmi

„Tak nevím. Je to o nich nebo o nás?“ píše kněz a dokumentarista Jan Hanák ve svém Deníku Šumice koncem května 2017. Do Rumunska odjel s fotografy Romanem Francem a Jindřichem Štreitem a jejich studenty. Aby vytvořil „zvukovou paměť místa“.

Odjel jsem do Banátu. Přestože jsem se k tomu chystal už mnohokrát, postupně můj zájem upadal. Samozřejmě zejména proto, že se ke mně dostávaly zprávy, jak se Banát vylidňuje, jak tam přibývá turistů a jak už to takzvaně není, co bývalo.

Do vesnice, která je ještě echt

Odjel jsem do Banátu. Míněno samozřejmě do té části, kde my, česky mluvící, máme jedinečnou (tedy spíš jedinou) šanci používat svou mateřštinu v cizině a mluvit s místními, jichž je to mateřština též. Obrátili se na mě přátelé, fotografové, Roman Franc a Jindřich Štreit, tak trochu záhadně.

Že totiž se studenty odjíždějí fotit do Šumice. Do vesnice, která je zapadlá i vůči zapadlému zbytku českého ostrůvku v Rumunsku. Do vesnice, která je prostě stále ještě echt, s minimem turistů. A že dost stojí o to, abych tam byl. Jako kněz. A že mám i točit a vytvářet zvukovou paměť místa. Jako dokumentarista. Inu, tak jsem jel.

Jedno leto pred sto rokmi

Mladým od Vás nerozumíme

Při svižné dálniční přepravě jsem si říkal: „Jasně, mluví česky. Ale jak? Budu jim rozumět? Po 200 letech... Není jejich čeština tak trochu mázlá rumunskou melodií?“ No, dojel jsem tam, pozdravil prvního stréca na zápraží a on na to: „Dobrý den!“ Krásně a čistě. No aby ne. Je to vážně ostrůvek, dosti oddělený od okolních rumunských vesnic, kde rumunsky sice umí, ale čeština je stále jejich rodný jazyk.

„Velebný pane, ta Vaše vejřečnost je jak vejřečnost naše,“ hlaholila po mši svaté panímáma Metylda. „I panímáma Verunka říkala, že ten pan falář má vejřečnost jako my,“ pokračovala. „No to víte, když přijedou od vás někteří mladí, oni mluví tak nějak vysoko, že jim ani nerozumíme.“ Mše svatá v místním kostelíku v češtině byla nejmíň po 10 letech. Dokážete si představit vděčnost místních?

Jedno leto pred sto rokmi

Je nám těžko vyjadřovat se v rumunštině

Vyzpovídal jsem je snad skoro všechny, některé i dvakrát. „Víte, ono je nám těžko vyjadřovat se v rumunštině.“ Současný dojíždějící farář je Rumun. Naučil se úvodní kříž česky a pak se jede dvojjazyčně – on rumunsky, lidi česky, včetně zpěvů. Mimochodem, když se u nás říká, že se v kostele zpívá pomalu, tak tady to „pomalu“ je v úplně jiné lize. Skoro se ztrácí melodie. Přesto je to něčím neuvěřitelně vtahující a silné.

Předchozí jejich farář byl Chorvat, který se česky naučil. A předtím Maďar, který si Šumici zamiloval, takže vedle sakristie vybudoval sekničku s kachlovými kamny a postelí a lidi udělali sbírku peří na duchny. Spal jsem pod nimi a říkal, že jsem dosud nebyl tak zbožný, že bych celé noci trávil v kostele.

Jedno leto pred sto rokmi

To není rumunština, to je němčina

Panímáma Amálka výborně peče. Jeden den udělala troje buchty a jeden mélšpajs. „Mélšpajs?“ zaujalo mě. „No, to je z rumunštiny,“ opáčila. „No to ne, to je z němčiny, Amálko.“ A byl skvělý, moučník. Dole i nahoře tenká vrstva listového těsta a mezitím asi centimetr čehosi jako pudinku. „Amálko, to je pudink?“ „Ale ne, to je jen obyčejný. Vajíčko, mlíko, trocha cukru, trocha mouky.“ Nutno podotknout, že to mlíko ráno nadojila z vlastní krávy.

No, vypadá to jako idylka, jako návštěva našich dávných předků, jen stále živých. Skoro by člověk chtěl zachovat to tady jako jakýsi skanzen. Ani Jindrova a Romanova fotografická dílna ale toto nechce. A chápu už celkem dobře proč. Zaznamenávají Šumici, jaká je teď a jaká už tak do 10 let vůbec nebude.

Jedno leto pred sto rokmi

Když všechno kolem umírá

Za poslední čtvrtstoletí se počet obyvatel scvrkl z 600 na 62. Zaznamenávají Šumici současnou, která ovšem naše tradiční hodnoty.. ale jo, řekněme to rovnou, pevnou a zemitou víru žije dodnes. Což místním lidem dává dost velkou sílu žít, i když všechno kolem umírá, jejich způsob života, který před dvěma staletími doslova vydobyli z karpatské divočiny.


Nebojte se. Když budeme poctivě a s odvahou, vírou žít přítomný okamžik, pak se nemusíme bát budoucnosti, jakkoliv temné. Dobře uchopenou přítomností totiž tvoříme nebe, které nám nikdo nevezme.

Dovolil jsem si to říct i při poslední mši. Ale jim to moc říkat nemusím, protože vidím. Říkají, že život je tu těžký. Pochovávají své blízké, jsou stále více osamocení. Přesto jejich hluboké vrásky jsou stvořené od úsměvu. Oni by v tom spíš mohli kázat mně. Tak nevím. Je to o nich nebo o nás?

Deník Šumice koncem května 2017, část zvuková.