Z polí, luk a mezí do zahrad aneb Globalizace se projevuje v rostlinné říši
Pomalu si zvykáme, že se množí v ulicích našich měst názvy firem a málokterý už zní česky. Cizinců mezi nám přibývá z východu i západu, svět se mění, globalizuje. Takovou globalizaci už člověk provedl před dávnými časy s rostlinami. Samozřejmě, že nejdříve s těmi užitkovými. Naše "velké, šíré, rodné lány..." jsou dokonale obsazeny cizinci, přestože si myslíme, jak nejsou naše.
Stačí začít u základních obilnin: pšenici začali lidé pěstovat kdesi v Mezopotámii, první ječmeny patrně pocházejí z Etiopie, a pak se složitou cestou dostaly prý přes Čínu do Evropy (ty současné dvouřadé dokonce až v 16. století), oves přinesli s sebou Skythové odkudsi ze střední Asie, ale znali jej už germánské i keltské kmeny. Jen o žitu se asi přesně neví, zda je "pragermánské", nebo zda si je s sebou nepřinesli z ruských stepí Slované.
Nebýt Kolumbovy cesty (však on by se dřív nebo později našel někdo jiný!), nemohla by manželka Nikity Sergejeviče Chruščova prosazovat za socialismu heslo "Všude slyšet správný hlas, i u nás kukuřici na siláž". První zrnka kukuřice přivezl Kolumbus už ze své první cesty. Záhy se vydala na cestu po Evropě, ale k nám se dostala nezvyklou cestou. Z oblasti Turecka a Rumunska ji na jižní Slovensko a na jižní Moravu přinesli kočující Romové, a tak není divu, že už v 16. století dostala název "turecká pšenice" nebo "turecké žito". Tak ji uvádějí i překladatelé Mattioliho Herbáře ze 16. století a dokonce opravují: "Tato pšenice anebo žito, kteréž turecký nazýváme, slušne slouti má indiánské. Nebo v Západní Indii a ne v turecké zemi roste..."
Bylo by nošením dříví do lesa a sov do Athén, kdybych připomínal americký původ brambor. Připomenu tedy dřív, než ucítíte vůni kouře bramborové natě a než přijde opravdový podzim, že na lilkovité rostliny s jedlými hlízami narazily postupně americkým kontinentem k jihu pronikající mongoloidní kmeny (cestu začaly někdy před 15-17 tis. lety). Objev brambor pro ně znamenal zásadní sociologický obrat: z kočovníků se stali usedlí, bramborová políčka nebylo možné přenášet ani převážet. Naučili se brambory upravovat a konzervovat sušením hlíz. Sušené hlízy se svého času dokonce staly jakýmsi platidlem, měnou, směnným zbožím za jiné potřebné věci.
Evropané brambory objevili až po tisíciletích, někdy mezi léty 1535 až 1537, kdy je popsal jistý Julián de Castelianos. V Evropě se první hlízy objevily mezi léty 1565 až 1570. A představte si dnes český venkov, zvláště Vysočinu, bez brambor!
