„Voda tekoucí z kohoutku je malý zázrak,“ říká Olga Vilímková

7. prosinec 2010

V úterý (7. prosince) byla hostem pořadu Setkání zakladelka nadačního fondu Olda Vilímková.

Generace Olgy Vilímkové byla odkojena Vinnetouem. Jako mnoho jejích vrstevníků měla sen, podívat se za indiány do jejich domoviny. Po prvním pobytu u jihoamerických domorodců ale přišlo velké vystřízlivění a střet s realitou. Jak sama říká, největším překvapením byla jednak velká zima a dále způsob, jakým se obyvatelé Peru s počasím vyrovnávali. „V zimě nosí tři svetry a čtyři sukně. Přesto chodí jen v sandálech nebo naboso,“ říká.

Do Peru se vrátila po několika letech, aby tam otevřela první základní školu. „Budova byla určena pro dvě třídy. Měli jsme štěstí, chybělo jen několik okenních tabulek, které jsme nechali zasklít. V budovách, přestože jsou vysoko položené v horách, totiž nebývají okna. Výuka je pak velmi ztížená. Učili jsme ve španělštině a domorodém jazyce. Co mne ale překvapilo, bylo obrovské nadšení děti pro výuku,“ těší se Olga Vilímková.

Děti chodí do školy s velkou radostí. „Skákají mi kolem krku, a ptají se, co je naučím tentokrát. Za všechno děkují, každá informace je pro ně nesmírně zajímavá,“ říká učitelka Olga. Po příchodu domů pak děti vyprávějí rodičům, co se ve škole naučily. Netrvalo dlouho a musela pro obrovský zájem otevřít i večerní školu pro otce rodin.

Olga Vilímková

Děti nejvíc zajímalo, jestli v Evropě máme v řece ryby a jestli máme co jíst. Při odjezdu dal šaman Olze dvě kukuřice, aby její rodina neměla nikdy hlad. Indiánským dětem pak přišlo velmi divné, že nejíme morčata a naopak je až zaskočil koňský salám. Nevíc je ale zaujaly takové výdobytky civilizace, které nám připadají zcela samozřejmé. Tedy, že nepereme prádlo v řece, nevaříme na otevřeném ohništi a nesbíráme bobky na topení,“ říká Olga Vilímková.

Její škola se stala vyhlášenou v okamžiku, kdy vyšlo ve známost, že děti z její třídy pojedou na slavnou inckou památku Machu Picchu. Na tak drahý výlet se nikdo z okolních vesnic nikdy nevydal. Děti nato začaly do školy chodit s kusými informacemi, co se prý po cestě bude dít. „Například jeden žák přišel se zjištěním, že po cestě projedeme sedmnáct vlakových tunelů. Jenže nikdo nevěděl, co je to vlak,“ překvapuje Olga Vilímková a dodává: „Zrušila jsem proto standardní výuku a celý den jsme si povídali o tom, co je to vlak. Bylo jim i divné, že turisté takovým způsobem obdivují stavby jejich předků. V kraji je totiž zažité, že indiáni jsou Evropany vnímání jako podlidé a na úřadech se nezřídka setkáte s otevřeným rasismem.“

Školní rok začíná v březnu a končí v prosinci. Leden a únor mají žáci prázdniny. Během nich však musí tvrdě pracovat, a tak je nemají rádi. Do školy se velmi těší. „Jednoho z mých šestiletých žáků rodina odvedla se stádem lam vysoko do hor, na dobu dvouměsíčního pobytu ho vybavili zásobou brambor a solí Jediným prázdninovým vzruchem byl pokus pumy napadnout stádo,“ trochu se strachovala Olga Vilímková.

Během školního roku, kdy jsou děti ve škole, rodiče tvrdě pracují. Obstarávají pole, spravují cesty a mosty v okolí svých domovů nebo hledají práci v níže položených oblastech země. Ekonomika Peru teď roste, a tak mají indiáni hodně práce právě na stavbách. Vesnice, ve které Olga Vilímková vyučuje, je však natolik vysoko položená, že odsud lidé migrují pouze do nejbližšího okresního městečka, samozřejmě v nižní nadmořské výšce. Jako hlavní důvod uvádějí zdravotní středisko.

Olga Vilímková

Za dobu pobytu v Peru si Olga Vilímková oblíbila několik dětí, která by si nejradši vzala zpět do naší republiky. Jedním z nich byl například malý kluk, který se jmenoval Edison, neboť jeho otec slyšel, že kdosi jménem Edison byl velmi chytrý člověk. Děti psaly dopisy Ježíškovi s prosbami o dárky. Všichni si přáli autíčka, panenky, jen Edison měl velké přání – být chytrý. O několik dní později náhodou oblastí projížděl zájezd turistů z České republiky. Ti se mezi sebou dohodli a po návratu do své rodné země malému žákovi zaplatili školné na střední škole. Podruhé měl Edison velké štěstí v okamžiku, kdy přestal vidět na jedno oko. Opět čirou náhodou jel kolem manželský pár, který četl publikace Olgy Vilímkové. Ze společného rozhovoru vyplynulo, že jsou oční lékaři. Zařídili Edisonovi dvě velmi náročné operace, díky kterým se mu vrak zcela vrátil.

Olga Vilímková ještě obecně hodnotí: „Z tradiční kultury indiánů se dochovalo velmi mnoho. Jejich myšlení není logické, ale mystické. Duchovná svět splývá s materiálním. Duchové hor, na které se můžeme obrátit a Matka země jsou pohádkami, u kterých si jsou všichni jisti reálnou podstatou.“

Indiáni v Peru ale neslaví vánoce. „Myslí si, že vánoce jsou pro bohaté a privilegované rodiny a jim, chudým, nic nepřinesou,“ vysvětluje. Tradičním svátkem proto zůstává 1. srpen – uctění Matky země. Šamani nabídnou duchům hor do čtyř světových stran listy koky, a poté uctí Matku zemi obětinami. Nakonec všechny dary spálí v ohni. Celý obřad někdy trvá až půl dne a přípravy na něj trvají měsíce.

Když přijedu domů, mám euforii a radost. Prádlo se pere samo, nemusím ho máchat ve studené řece. Otočením kohoutku nám teče studená a hlavně teplá voda. Máme suchou postel a mnoho jiných požitků, které povařujeme za samozřejmé do doby, než o ně přijdeme,“ uzavřela rozhovor Olga Vilímková.

Více si poslechněte v audiozáznamu rozhovoru s Vladimírem Krocem.

autor: Jan Profous
Spustit audio