Voda je v Africe zdrojem života, říkají misionáři Mirjam a Pavel Baldínských

Mirjam a Pavel Baldínští
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Mirjam a Pavel Baldínští

V úterním Setkání s magickým datem 11. 1. 2011 jsme přivítali dva hosty: Mirjam a Pavla Baldínských, misionáře v Tanzanii.

Již 20 let žijí část roku v Africe, kde se snaží pomáhat především s hledáním zdrojů pitné vody. Věnují se i adopci na dálku. Před odjezdem do Tanzanie pracovali ve zdravotnictví (jako zdravotní sestra a zdravotní bratr). K odjezdu na “černý kontinent“, a tím i změně celého života, je inspirovali známí, kteří se misijní práci již věnovali.

Jejich misie leží ve vesnici Kamsamba. „Náš akční rádius je ale mnohem větší a zahrnuje dalších 18 okolních vesnic. To nás dokáže dokonale vytížit,“ poznamenal Pavel Baldínský. Tanzanská rodina mívá v průměru 7 až 10 dětí. Kde chybí voda, tam je špatná hygiena, a to způsobuje vysokou dětskou úmrtnost. Dospělosti se tak dožívají 3-4 děti. To byl jeden z hlavních důvodů proč se rozhodli pomáhat právě s vodou. Postup prací závisí samozřejmě na financích. Náklady na každý vrt jsou vysoké (musí se překonávat velké vzdálenosti a vše dovážet. Navíc jsou zdroje vody v hloubce kolem 80 metrů). Podle Mirjam Baldínské si ale my v Evropě těžko dovedeme představit situaci, kdy bychom v africkém vedru museli chodit každý den pro vodu 5 kilometrů tam a zase zpět.

Bohoslužba v Tanzanii

Když se vyvrtá studna a voda teče tam, kde předtím nebyla, jsou to radostné okamžiky. „Lidé jsou nadšení. Ženy tleskají, radují se a tančí.“ Kohoutek ale nevede do jednotlivých chatrčí, jen na veřejná prostranství, kam si pro ni lidé chodí. Nepoužívá se na zavlažování. Místní rolníci prostě čekají na déšť. Za vodu se ve vesnici platí, i když minimálně. „Je to spíš výchovný prvek,“ vysvětlil Pavel Baldínský. Dodal, že proti zpoplatnění protestovali hlavně muži a na tom je prý vidět, kdo nosí vodu a stará se o děti a domácnost.

Misijní stanice poskytuje pomoc potřebným. A slouží manželům Baldínským také jako příbytek a pracovní základna. „Předtím jsme žili 4 roky v jedné místní chýši a bylo to drsné,“ poznamenala Mirjam, která v Africe několikrát onemocněla malárií. Ta poslední byla velmi nebezpečná. „Dostala jsem tzv. mozkovou malárii. Ležela jsem tři týdny na pražské Bulovce a doslova bojovala se smrtí. S Boží pomocí jsem to přežila. Vím, že v Tanzanii lidé večer onemocní a ráno jsou už mrtví.“

Pomoc je prý v Africe poměrně dobře vidět a přináší všem radost. „Lidé jsou velmi vděční, klekají do prachu a my jsme z toho pokaždé rozpačití. Když se to tak vezme kolem a kolem, dárci nám dávají peníze na naše projekty a my potom tzv. slízneme smetanu. Obdivuji všechny naše sponzory a dárce za důvěru, kterou v nás mají.“

Obyvatelé Tanzánie

S manželi Baldínskými jsme se naučili i několik svahilských frází. Tak např. dobrý den se řekne „siku njema“.
Více si můžete poslechnout si v audiozáznamu rozhovoru s Danielou Brůhovou…