„Vinnetou“ Pierre Brice byl válečným hrdinou, začínal jako manekýn a jeho žena pocházela z trojčat!
„Vinnetou pro mě není filmová role, je to filozofie,“ řekl francouzský herec Pierre Brice, který s rolí náčelníka Apačů strávil celý život. Zemřel 6. června 2015. Německé filmy na motivy knih Karla Maye z něho udělaly kultovní hvězdu. Pierre Brice hrál také v divadle, zpíval, daboval filmy, psal, byl ambasadorem pro UNICEF a v roce 1992 dostal německý řád za zásluhy. Dožil se 86 let.
Vedle jedenácti snímků inspirovaných romány Karla Maye, které natáčel souběžně se dvěma německými producenty, vystupoval od poloviny 50. let v řadě francouzských filmů, které se však k československému publiku vesměs nedostaly.
Hrál dokonce i Zorro mstitele, zamilovaného komisaře ve filmu Gansterova milenka, kde mu byly partnery Sophia Loren a Marcello Mastroianni nebo po vzoru Jamese Bonda si zkusil roli tajného agenta Philippa Tissota ve filmu Výstřely ve tříčtvrtečním taktu z roku 1965.
Do války odešel v šestnácti
Pierre Briece prožil v dětství 2. světovou válku. Bylo mu šestnáct, když odešel válčit do Alžírska a poté do Indočíny. Až poté nastoupil strastiplnou cestu k herectví, která začínala u profese manekýna, a postupoval až ke ztvárnění ikonické role Vinnetoua. Dostal ji, když na berlínském filmovém festivalu padl do oka producentu Horstu Wendlandtovi, který se rozhodoval, komu dát hlavní roli v připravovaném Pokladu na Stříbrném jezeře.
Role z něj udělala hvězdu první velikosti, takže o fanynky rozhodně neměl nouzi. Co všechno s nimi zažil? Jak se seznámil se svou manželkou, která byla z trojčat a co si o něm myslela Jana Brejchová, která s ním točila postelovou scénu? To se dozvíte v dnešních Příbězích z kalendáře.
Další Příběhy z kalendáře poslouchejte online na webu Dvojky nebo v aplikaci mujRozhlas.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více o tématu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
