Ukradené povstání. Dokument o technikách, kterými komunisté vygumovali skutečné hrdiny z barikád

Vítání osvoboditelů
Vítání osvoboditelů

Levice České národní rady měla telefonické spojení pouze s několika málo závody. Počty dělníků, které tak mohli zkontaktovat, stejně jako jejich výzbroj tak byly z vojenského hlediska bezvýznamné. I tak ale už necelé tři týdny po skončení povstání slavili odboráři velkolepý vojenský triumf.

Na Hradě se 28. května 1945 konala vojenská přehlídka u příležitosti prezidentských narozenin. Zúčastnilo se jí 9760 barikádníků. A to i přesto, že osvědčené povstalecké skupiny nebyly v tu dobu v Praze, protože zajišťovali železniční sítě v osvobozeném severozápadním pohraničí.

Falešní hrdinové

Šokující počet barikádníků dokládá úspěšné politické machinace stále vlivnějších komunistů a některých levicových sociálních demokratů. Ti prosadili, že v čele barikádnické armády (před obránci rozhlasu, hlavní pošty, Pankráce či Trojského mostu) pochodovaly revoluční gardy pražských továren s velitelem svého štábu kpt. Oldřichem Kryštofem a Evženem Erbanem. Oba přitom měli naprosto minimální vliv na řízení bojů v době povstání.

Mystifikace a lži

Tento prvotní politický úspěch vystupňoval sebevědomí levicových odborářů. Na veřejných přednáškách a v novinových článcích začali prosazovat myšlenku, že právě Ústřední rada odborů hrála klíčovou roli v Pražském povstání. Jednak jako skutečný organizátor a velitel bojů pražských továren a jednak i jako první, kdo zachytil zprávu o Vlasovcích a zaujal odmítavé stanovisko.

Souhlasím s tím, že vojenská situace je těžká. Němci pronikají do města a každá zbraň je nám dobrá. Ale mezi bojujícími dělníky, kteří dobře vědí, kdo je Vlasov, je taková nálada, že společný postup, nebo dokonce smlouva s ním povede k rozvratu v řadách revolučních bojovníků. Dojde-li k tomu, vystoupí Ústřední rada odborů z České národní rady a bude pokračovat v boji bez ní!

podle komunistických novinářů slova Evžena Erbana, jakýkoli důkaz chybí

Urážky vojáků

Tato přehnaná tvrzení navíc průběžně spojovali s až krajně urážlivým hodnocením role vojáků v povstání. Vrcholem se před únorem 1948 stala publikace Evžena Erbana a Antonína Dvořáka ÚRO v pražském povstání.

V ní se už podle marxistických norem všemožně bagatelizovala role skutečných vojenských velitelů povstání. Hrdinou povstání měl být anonymní lid. Aby se mohlo lépe manipulovat s historií. A snadněji prosazovat teze o vedoucí úloze dělnické třídy v povstaleckých bojích.

Pražské továrny během povstání

Problém aktivace dělníků 5. května 1945 byl hlavně v tom, že většina z nich nebyla ten den vůbec v továrnách. Například továrna Walter Jinonice měla za války téměř 4500 zaměstnanců, továrnu ale bránilo jen několik desítek mužů. Závody ČKD ve Vysočanech měly několik tisíc zaměstnanců, ale v době povstání tam bojovalo 132 mužů (81 zaměstnanců, 32 hasičů a 19 zákopníků z řad totálně nasazených studentů).


Kde skutečně padli dělníci?
Během bojů padlo 77 zaměstnanců Českomoravských strojíren Libeň a 38 zaměstnanců ČMS Vysočany. Drtivá většina z nich ale přišla o život na jiných místech Prahy v rámci vojensky organizovaných jednotek.

Povstalci, nebo hlídači

Mnoho vlastenecky orientovaných dělníků totiž rychle pochopilo, že pro osvobození Prahy je mnohem důležitější boj v ulicích pod vojenským velením. V továrnách se spíš držely pořádkové služby, aby v nich „případně nerabovalo české obyvatelstvo“.

Sen o socialistické revoluci

Okamžitě po skončení povstání se Evžen Erban se štábním kapitánem Kryštofem snažili o vyzbrojení závodních revolučních gard. Svým prohlášením je podpořil komunistický 1. místopředseda České národní rady Josef Smrkovský. Tajné naděje radikální pražské levice, že se národně demokratickou revoluci podaří plynule změnit v revoluci socialistickou, ale musely načas ustoupit.

Rozdílné plány soudruhů

Ještě 23. května 1945 vydalo ÚRO nové pokyny k dobudování závodních revolučních gard na závodech. Ministerstvo vnitra, vedené komunistou Václavem Noskem, ale mělo spolu s bývalým moskevským vedením KSČ poněkud jiné taktické záměry.


Ministerstvo vnitra a ministerstvo národní obrany vydaly 16. června 1945 společné nařízení, kterým se rozpouštěly všechny ozbrojené formace mimo armádu a Sbor národní bezpečnosti (SNB). ÚRO sice mohlo budovat a řídit závodní milice k ochraně závodů, ale již nikoliv v takovém rozsahu jako v květnu 1945.

Komunisté, kteří přišli po válce z Moskvy, měli totiž skutečně jiné představy o cestě k moci. Dokladem toho je i vznik Pohotovostního pluku 1 NB. Příkaz k jeho budování dostal totiž Oldřich Kryštof 18. května 1945 (10 dní před onou narozeninovou přehlídkou na Hradě) od ministra vnitra Noska.

Nábor do revolučních gard

Celá akce probíhala pod patronací ÚRO, a dokonce i v prostorách této organizace v Praze na Perštýně. Podmínky k přijetí byly zdánlivě velice obecné: věk 18–35 let, národní spolehlivost, dobrý zdravotní stav. Nábor trval několik dní od 6. do 10. června 1945 a prošlo jím přes 8000 zájemců. Ti všichni byli informováni, že je čeká „tvrdý boj na domácí frontě“.

Celkem bylo vybráno kolem 1600 mužů. V drtivé většině samí novopečení komunisté. Pluk byl nejprve umístěn ve smíchovských kasárnách, později byl přemístěn do Vršovic. V hlavním městě však vzbuzoval příliš velkou pozornost, a proto po prvních kritických ohlasech byl odeslán do pohraničí.


Velitelem 1. praporu se stal por. Votruba (SV Karlovy Vary) a 2. prapor převzal kpt. Skopeček (SV Ústí nad Labem – Trmice). Jednotlivé roty byly potom dislokovány od Broumova až po Tachov. Velitelství pluku v čele s Kryštofem ale zůstalo v Praze.

Únorové finále

Do Prahy se pluk, rozšířený později trojnásobně a označovaný nyní jako pohraniční útvar, vrátil v únoru 1948 v souvislosti s vládní krizí jako úderná pěst komunistů. Největší podvod pražského povstání přetavený do legendy o významné roli revolučních odborů v řízení boje na pražských barikádách přinesl nakonec své osudové ovoce ve vítězném pochodu lidových milicí a útvarů pohraničních útvarů SNB pražskými ulicemi.

Audiozáznamy Hrdinů z barikád najdete také v iRadiu.

Spustit audio
autoři: Jan Čáp, Jindřich Marek

Související