Poklady Národního divadla: Eduard Haken na konci války bránil Národní divadlo se zbraní v ruce. Jeho mladší kolega to zaplatil životem

Eduard Haken na hlídce Národního divadla během Květnového povstání

Jeho jméno dnes připomíná téměř zapomenutá pamětní deska. Kde ji najdete? A co všechno dělali zaměstnanci divadla pro odboj?

„6. května 1945. Noc byla těžká. Ozbrojené hlídky jsou na střeše, balkonech i u oken budovy Národního divadla. Na ulicích se stavěli v noci a ještě dnes dopoledne barikády. Němci nás ostřelují snad ze Slovanského ostrova, snad z Petřína,“ stojí v deníku vedoucího technické správy ND Jaroslava Votta.

„7. května 1945. Situace se přiostřuje. V jídelně závodní kuchyně zřizujeme ošetřovnu. Přivádějí nám sem i raněné z ulice. Okna ucpali jsme slamníky. Těžce je raněn Jaroslav Kabeš (*1889), orchestrální hráč na violu. A mladičkého Zdeňka Stránského zasáhl do prsou nacistický odstřelovač snad ze Žofína. Na následky zranění umírá.“

Kdo byl Zdeněk Stránský?

Kdo byl oním „mladičkým Zdeňkem“, připomíná dnes pamětní deska na balkoně divadla. Připomíná 24letého nadějného herce, syna tehdejšího správního ředitele Národního divadla Rudolfa Stránského. Právě s ním byl ten den na hlídce na obranu divadla.

Zdeněk Stránský na hlídce Národního divadla během Květnového povstání


Zdeněk Stránský (na snímku) působil nejdříve v Honzlově souboru v divadle Větrník, pak v D99 u Topičů a později v divadélku ve Smetanově muzeu. Byl i básníkem, překladatelem a autorem rozhlasových i divadelních her.

„Od pamětníků víme, že hlídek na terase se Zdeněk Stránský účastnil od počátku povstání. Spolu s Eduardem Hakenem, ředitelem Národního divadla Ladislavem Šípem, archivářem Antonem, vrátným Landou a dalšími členy převážně technického personálu jeviště,“ říká archivářka Národního divadla Marie Hradecká.

Fingovaná rekonstrukce Národního

Pamětní deska na balkónu Národního divadla; najdete ji na bočním balkonu, který vede na nábřežní stranu. Vstupuje se na něj z původní kuřárny

Na začátku května 1945 se už několik měsíců v Národním nehrálo. V hledišti stálo lešení 28 m vysoké a 14 m dlouhé. Na něm akademický sochař a restaurátor Bohumil Přeučil opravoval opadávající štukaturu.

To lešení bylo do divadla instalováno už v polovině února kvůli údajnému havarijnímu stavu stropu. Ve skutečnosti to bylo proto, aby Národní divadlo nemuselo 20. dubna 1945 (k výročí narozenin Adolfa Hitlera) a 15. března 1945 (tj. k 6. výročí protektorátu) hrát pro Němce.

Kvůli neustálému prodlužování oprav byl ředitel divadla Šíp i šéf technické správy Vott často vyslýcháni. Ale protektorátní úředníci vždycky nakonec uznali, že je potřeba dokončit restaurátorské práce.

Herci a personál do zbraně

A tak zaměstnanci pořád dokola potají odlamovali výzdobu a akademický sochař trpělivě opravoval škody. Během Květnového povstání byly ale práce zastaveny. Každý se chopil zbraně. Ještě před povstáním totiž v Národním pracovaly odbojové skupiny. Revoluční garda držela v divadle službu už od počátku května.

Národní divadlo během Květnového povstání

Po osvobození Prahy se rychle odstraňuje lešení a už v neděli 13. května 1945 večer se hraje Smetanova Prodaná nevěsta. Národní divadlo ji věnovalo všem bojovníkům na barikádách za osvobození Prahy.

Národní divadlo během Květnového povstání