Tučňákům skalním nevadí „manželství na dálku“

Monogamní „pankáč“ z jižních moří

Tučňák skalní patří mezi nejmenší druhy tučňáků, dorůstá výšky jen asi půl metru. Na hlavě má nápadnou chocholku z černých a žlutých per. Žije v Patagonii, na Falklandech, na Novém Zélandě a na ostrovech v okolí Antarktidy. V místech, kde hnízdí, vytváří obrovské kolonie. Ta na Falklandech čítala asi dva a půl milionu kusů.

„Hnízdí na skaliscích, na stráních. Z kamínků, trávy, rašeliny a podobných materiálů si staví hnízda. Je zajímavé, že jsou přísně monogamní. Tihleti tučňáci uzavírají manželství na celý život,“ říká biolog Jaroslav Petr.

Tím ale pozoruhodnosti z rodinného života tučňáků skalních nekončí. Nemívají hojné potomstvo, samice každoročně klade většinou dvě vajíčka. První je výrazně menší než to druhé. Druhorozený potomek tak má větší šanci, že se dožije dospělosti. Rodiče se střídají v péči o mláďata a shánění potravy. Lov je však náročný a někdy musí mládě vydržet i týden bez potravy.

Odluka od stolu, lože a hnízda

Když mláďata odrostou a skončí doba hnízdění, tučňáci se vydají na volné moře. Vědce zajímalo, jak se při tom pohybují, a proto šestnáct párů tučňáků vybavili zařízením ke sledování polohy.

Výsledek byl překvapivý: rodičovské páry se rozdělily a po zbytek roku se k sobě manželé nepřiblížili. Některé páry dosáhnou vzdálenosti až 2500 kilometrů. Přesto se v době vhodné k plození potomstva sejdou. Jsou přitom přesní jako (biologické) hodinky, říká profesor Petr.

„Když přijde doba hnízdění, nejdřív na hnízdiště přijde samec. Vracejí se do svého hnízda, přesně na svoji adresu. Samička přijde zhruba týden po něm. Pak nastane páření, námluvy a péče o potomstvo.“

Sejdeme se tam, co vždycky

Vědci znají případy, kdy se ptačí manželské páry na část roku rozcházejí. Samice švédských pěnkav odlétají v zimě na jih, kde snáze seženou potravu, zatímco jejich partneři hlídají domovský revír, aby jej neobsadil někdo jiný.

Tučňáci však žádné takové povinnosti nemají. Samci i samice se pohybují ve stejných vodách a živí se stejnou potravou. Zbývá ale ještě jedno vysvětlení: samice se do hnízda vracejí později, ale opouštějí je dříve než samci. Ti ještě dokončují péči o mladé. Samičky se jim ztratí z dohledu. Za celou zimu už se nepotkají, ale vědí, kdy se mají vrátit do hnízda.

„Je to, jako když vyrazíte do velkého města. Každý se vydá někam za nákupy nebo za vyřizováním různých věcí. Pak si dáte sraz na rohu té a té ulice,“ přibližuje situaci Jaroslav Petr, „víte, že se tam sejdete. Kde jste se předtím pohybovali, jestli se náhodou potkáte, nebo nepotkáte, to už neřešíte.“