Tonak: Rodinná továrna, která proslavila Nový Jičín jako kloboučnickou velmoc

Johann Albert Hückel měl kloboučnictví v krvi – v cechu kloboučníků byl jeho děd, otec i strýc, který v roce 1799 založil v Novém Jičíně manufakturu na výrobu pokrývek hlav. Johann Albert spojil tátovu i strýcovu dílnu dohromady a vytvořil firmu, první toho druhu v rakousko-uherské monarchii. Brzy ovšem začala slavit úspěchy i v cizině.

Hotové zboží se nejprve vyrábělo ručně a prodávalo na místních trzích. Johann Albert Hückel ale dobře věděl, že jestli se chce udržet na kloboučnické špici, musí jít s dobou a výrobu zrychlovat a modernizovat.

Své tři syny Augusta, Johanna a Carla proto postupně vyslal na zkušenou do Evropy, odkud si přinesli potřebné „know-how“. Svému otci například poradili, aby přešel z ruční práce na strojovou výrobu. Poslechl, a udělal dobře. Jako první v habsburské monarchii uplatnil v procesu výroby parní stroj!

Ocenění od císaře

Výroba tak rostla ještě rychleji než předtím, a malá továrna na ulici Dolní brána už přestala stačit. Proto Johann Albert zakoupil roku 1867 pozemky v jižní části města, kde se původně nacházely starobylé rybníky a sádky. Během několika měsíců tu postavil novou továrnu, jejíž půdorys se zachoval dodnes.

Nakonec synům předal celé vedení firmy. Ta od té doby nesla název Kloboučnická fabrika synů Johanna Hückela. Zaměstnávala 300 zaměstnanců a sám Johann Albert v ní zůstal coby odborný poradce. Dočkal se i ocenění z nejvyšších státních míst – císař František Josef I. ho vyznamenal Zlatým křížem. Zemřel na následky těžké nemoci 14. ledna 1880.

Ruku v ruce s politikou

Radek Polách z Muzea Novojičínska s knihou Tonak, kterou napsal|foto:Alexandr Satinský, MAFRA / Profimedia

Hücklové prokazovali výborné podnikatelské i diplomatické schopnosti, sledovali politické dění nejen ve svém okolí, ale i za hranicemi kontinentu. Úspěchy se dostavily v podobě uznání na světových výstavách.

Bratři Hücklové zaváděli stále nové postupy, modernizovali výrobu a zřídili v závodě řadu pomocných provozů. Proto si mohli sami vyrábět téměř vše, kromě podšívek, stuh a potních pásků.

Metropole kloboučnictví

Průmyslový rozvoj kloboučnické továrny pozastavila až první světová válka. Během ní umřeli všichni tři bratři a vedení firmy se ujali jejich potomci. Koncem 30. let minulého století podnik zaměstnával 3000 lidí. Když měla být pořízena jejich společná fotka, skoro se nevešli na největší prostranství továrny.

Klobouky vyráběla tisícovka strojů poháněných čtyřmi parními kotly, které spotřebovaly tři vagony uhlí denně. Těsně před vypuknutím druhé světové války bylo sotva dvacetitisícové městečko považováno za neoficiální metropoli světového kloboučnictví.

Jaký byl osud firmy po druhé světové válce, po roce 1948 a po revolučním roce 1989? Je stále Nový Jičín městem klobouků?